ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.3644.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 3644/2017-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce Real Security s. r. o. se sídlem v Praze 5, Za zámečkem č. 745/17, IČO 28499387, zastoupeného Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská č. 188/119d, proti žalovanému Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice se sídlem v Praze 6, Korunovační č. 622/35, zastoupenému Mgr. Ing. Martinem Lukášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o 5.789.880,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 96/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017, č. j. 18 Co 81, 98/2017-116, takto:
Usnesení městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 10. 10. 2013 (adresovanou a doručenou Městskému soudu v Praze dne 15. 10. 2013) proti žalovanému označenému jako „Ministerstvo zahraničí Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví v Praze se sídlem Korunovační 622/35, 160 00 Praha, Česká republika“ domáhal zaplacení „5.789.880,- Kč spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,1 % denně z dlužné částky jdoucích od 11. 6. 2013 do zaplacení“. K odůvodnění žaloby uvedl, že „dne 11. 12. 2012 s žalovaným uzavřel Servisní smlouvu na údržbu – provozování – úklid, na jejímž základě se po dobu účinnosti této smlouvy, tj. od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014, žalobce jako zhotovitel zavázal pro žalovaného jako objednatele poskytovat služby související s údržbou, provozováním a úklidem v budově velvyslanectví a rezidence, včetně zajištění spotřebního materiálu, nářadí, pracovních sil a všeho, co je potřebné k plnění této smlouvy. Žalovaný se za odběr těchto služeb zavázal zaplatit žalobci částku 6,475.000,- Kč bez daně z přidané hodnoty v příslušné výši, která činí 21 %, tj. celkem se žalovaný zavázal zaplatit žalobci částku ve výši 7.834.750,- Kč“. Žalovaný po datu splatnosti až dne 11. 6. 2013 zaplatil žalobci pouze 2.977.205,- Kč.
Vrchní soud v Praze – poté, co mu věc byla Městským soudem v Praze předložena k rozhodnutí o věcné příslušnosti podle ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. - usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. Ncp 4280/2013-14, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6; uvedené usnesení podle potvrzení ve spise nabylo právní moci dne 27. 2. 2014.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. 27 C 96/2014-17, žalobce vyzval, aby ve lhůtě do 10 dnů od doručení tohoto usnesení „odstranil neurčitost žaloby spočívající v neurčitém označení žalovaného“, neboť „není zřejmé, zda je žalovaným Velvyslanectví Království Saudské Arábie či ministerstvo zahraničí“, s tím, že „pokud žalobce žaluje stát, který jako jediný má právní subjektivitu, ať se vyjádří k otázce věcné příslušnosti s ohledem na znění §8 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu“. Soud prvního stupně tedy vycházel z toho, že žaloba je v označení účastníků řízení neurčitá (obsahuje takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci), a uvedený stav posoudil jako vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř.
Obvodní soud pro Prahu 6 – poté, co žalobce na výzvu soudu (mimo jiné) sdělil, že „konkretizuje“ žalovaného tak, že „žalovaným je stát, tedy Království Saúdské Arábie“ a že „Království Saúdské Arábie je tak žalováno prostřednictvím Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v České republice“ – usnesením ze dne 3. 2. 2015, č. j. 27 96/2014-23, řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (pro nedostatek pravomoci českého soudu) zastavil. V záhlaví svého usnesení označil žalovaného (nově) jako Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie v ČR, Praha 6, Korunovační 622, s nímž jako s účastníkem řízení jednal.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2015, č. j. 95 Co 129/2015-30, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje. Vycházeje z toho, že žalobce podanou žalobou uplatňoval vůči žalovanému zaplacení částky 5.789.880,- Kč s příslušenstvím z titulu poskytování služeb souvisejících s údržbou, provozováním a úklidem v budově velvyslanectví a rezidence žalovaného na základě servisní smlouvy ze dne 11. 12. 2012, že řízení bylo zahájeno dne 15. 10. 2013 a že jedna ze stran sporu má sídlo na území členského státu Evropské unie, dovodil, že při posouzení pravomoci se použijí i nadále ustanovení dosavadních právních předpisů o pravomoci českých soudů (§123 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém), tzn. včetně zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a dospěl k závěru, že v projednávané věci je dána výlučná pravomoc soudů České republiky na základě dohody (ujednání) stran o pravomoci ve smyslu ustanovení §23 Nařízení rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech; uvedená dohoda je součástí servisní smlouvy ze dne 12. 12. 2012 (čl. 8 – 1). Poukázal také na to, že ze závěru o pravomoci českých soudů implicitně vycházel rovněž Vrchní soud v Praze při rozhodování o věcné příslušnosti. Vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a Královstvím Saúdské Arábie nebyla uzavřena žádná mezinárodní smlouva, která by upravovala otázku vynětí cizího státu z jurisdikce přijímajícího státu, je-li tento cizí stát jako právnická osoba subjektem soukromoprávních vztahů, že takovou otázku neřeší ani Nařízení, ani Vídeňská úmluva o diplomatických stycích (uveřejněná vyhláškou č. 157/1964 Sb.) a že v projednávané věci se nejedná o žádný z případů uvedených v ustanovení §47 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, neboť právní vztah mezi účastníky nelze ze strany žalovaného (objednatele) považovat za výkon obchodní činnosti (podle servisní smlouvy ze dne 11. 12. 2012 žalovaný žádnou obchodní činnost nevyvíjí). S poukazem na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2215/2007, které bylo uveřejněno pod číslem 26/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že, vystupuje-li cizí stát nikoli jako suverénní nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z individuálních soukromoprávních vztahů charakterizovaných právní rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická osoba – cizí stát – nepožívá – funkční imunity a v těchto věcech je dána pravomoc českých soudů.
Obvodní soud pro Prahu 6 v dalším řízení rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 27 C 96/2014-65, řízení co do částky 1.170.907,80 Kč zastavil (výrok I.), žalobu, „jíž se žalobce domáhal zaplacení 4.618.972,30 Kč spolu s úrokem ve výši 0,01 % denně z částky 5.789.880,- Kč za dobu od 12. 6. 2013 do 22. 1. 2014 a dále z částky 4.618.972,30 Kč za dobu od 23. 1. 2014 do zaplacení“, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 151.250,- Kč k rukám „právního zástupce“ žalovaného (výrok III.). Výrok I. odůvodnil ustanovením §96 odst. 2 o. s. ř. a ve vztahu k výroku II. dovodil, že žalobce „neunesl břemeno tvrzení“. Dospěl k závěru, že žalobce „o právní subjektivitě smluvní strany Smlouvy, z níž dovozoval svůj nárok, netvrdil a nedoložil ničeho“ a že „stejnou procesní pasivitu zaujal po poučení ze strany soudu, které směřovalo k posouzení jeho nároku dle principů o bezdůvodném obohacení, aby bylo možné přiznat žalobci částku, která by odpovídala činnostem (službám), které pro žalovaného měl provést“.
Obvodní soud pro Prahu 6 dále usnesením ze dne 5. 1. 2017, č. j. 27 C 96/2014-89, zamítl návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků, vyzval žalobce, aby ve lhůtě tří dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za odvolání ve výši 289.494,- Kč a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 6 soudní poplatek ve výši 289.494,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (za podanou žalobu).
K odvolání žalobce (které směřovalo jak proti rozsudku ze dne 19. 5. 2016, tak proti usnesení ze dne 5. 1. 2017) Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 3. 2017, č. j. 18 Co 81, 98/2017-116, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 5. 2016, č. j. 27 C 96/2014-65, a usnesení téhož soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 27 C 96/2014-69 (správně, č. j. 27 C 96/2014-89) zrušil a rozhodl, že věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému [§221 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou věcné příslušnosti. Připustil sice, že o otázce věcné příslušnosti bylo v řízení již rozhodováno Vrchním soudem v Praze dne 6. 2. 2014 pod č. j. Ncp 4280/2013-14, ale uvedl, že k tomu došlo za situace, kdy žalobce označil za žalovanou stranu „Ministerstvo zahraničí Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví v Praze“. Ve smyslu ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. tak byl tímto rozhodnutím vrchního soudu Obvodní soud pro Prahu 6 vázán pouze v situaci, že by byla zachována totožnost účastníků. Postupem soudu prvního stupně, který nejprve žalobce vyzval k „upřesnění žalovaného“ a následně akceptoval změnu jeho označení na cizí stát (Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie) a s ním nadále ve věci jednal, však byl podle názoru odvolacího soudu „nastaven procesní stav, kdy do řízení fakticky vstoupil jiný účastník“, a proto „závaznost citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro věc samu od tohoto okamžiku nelze dovodit“. Odvolací soud - s poukazem na ustanovení §9 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) - dospěl k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 6 v řízení, ve kterém vystupoval na straně žalované cizí stát (Království Saúdské Arábie) a které podléhá pravomoci českých soudů, nebyl ve věci soudem věcně příslušným. Proto rozsudek soudu prvního stupně i posléze vydané usnesení podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc podle ustanovení §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu (v prvním stupni) věcně příslušnému.
Proti tomu usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se při posouzení otázky, zda jsou soudy v dalším řízení vázány pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustanovením §11 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §104a odst. 7 o. s. ř., tedy v rozporu ze zásadou perpetuatio fori, když opětovně posoudil věcnou příslušnost a rozhodl o ní poté, co žalobce po právní moci usnesení vrchního soudu o věcné příslušnosti upřesnil označení žalované strany. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod č. 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a na tam vyslovený právní názor, že pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším řízení vázány, a na shodné závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 829/2010. Zdůrazňuje, že o věcné příslušnosti bylo již rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 2. 2014, č. j. Ncp 4280/2013-14, a že proto odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když napadeným usnesením opětovně rozhodl o věcné příslušnosti soudů. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, eventuálně aby vydal „rozsudek“, jímž se usnesení Městského soudu v Praze mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 potvrzuje.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Zdůrazňuje, že o věcné příslušnosti bylo Vrchním soudem v Praze rozhodováno v době, kdy žalovaný nebyl označen jako účastník řízení, resp. účastníkem na straně žalovaného nebyl nikdo s procesní subjektivitou, kterého by rozhodnutí vrchního soudu mohlo zavazovat podle §104a odst. 7 o. s. ř.. Prvním účastníkem s procesní subjektivitou na straně žalovaného bylo až Království Saúdské Arábie, které se jím stalo až po právní moci rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (výkladu ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. z hlediska vázanosti usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
Podle ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Podle ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. má-li okresní nebo krajský soud za to, že není věcně příslušný, předloží věc se zprávou o tom svému nadřízenému vrchnímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti okresních, krajských nebo vrchních soudů, popřípadě soudů zřízených k projednávání a rozhodování věcí určitého druhu, nebo Nejvyššímu soudu, jestliže věc podle jeho názoru náleží do věcné příslušnosti Nejvyššího soudu. Účastníci řízení mají právo se k tomuto postupu a k soudem uváděným důvodům vyjádřit. Vrchní soud (Nejvyšší soud) pak rozhodne, které soudy jsou k projednání a rozhodnutí věci příslušné v prvním stupni, není-li sám věcně příslušný.
Podle ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. usnesením vrchního nebo Nejvyššího soudu o věcné příslušnosti jsou účastníci řízení a soudy vázáni.
Z ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že občanský soudní řád vychází při stanovení věcné (i místní) příslušnosti soudu ze zásady perpetuatio fori, podle níž se věcná (i místní) příslušnost posuzuje podle okolností, které tu jsou v den zahájení řízení (§82 odst. 1 o. s. ř.), a takto určená příslušnost trvá až do skončení řízení; změny skutečností rozhodných pro posouzení věcné (či místní) příslušnosti, jež nastanou až v průběhu řízení, jsou (nestanoví-li zákon jinak) nerozhodné.
Touto zásadou se řídí i vrchní soudy, rozhodují-li o věcné příslušnosti postupem podle §104a o. s. ř. Rozhodnutí o věcné příslušnosti vydané podle ustanovení §104a odst. 2 o. s. ř. je pro účastníky i soud závazné (srov. §104a odst. 7 o. s. ř.). Poté, co vrchní soud rozhodne postupem podle §104a o. s. ř., tedy nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a to bez ohledu na to, změní-li se skutečnosti rozhodné pro posouzení věcné příslušnosti; to platí nejen pro řízení u soudu prvního stupně, ale také pro odvolací nebo dovolací řízení. Usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle §104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněný pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1934/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1357/2014, uveřejněné pod číslem 17/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4608/2015).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena i v právním názoru, podle kterého, rozhodne-li vrchní soud postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. o věcné příslušnosti, nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena ani tehdy, připustí-li následně soud prvního stupně změnu žaloby (§95 o. s. ř.), a to bez ohledu na to, jsou-li k projednání a rozhodnutí změněné žaloby věcně příslušné soudy jiného stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněné pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud, jehož věcná (a místní) příslušnost byla určena podle ustanovení §11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. nebo některým jiným způsobem uvedeným nebo předvídaným v ustanovení §11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod.
Z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci o věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze postupem podle §104a odst. 2 o. s. ř. již rozhodl, a to usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. Ncp 4280/2013-14 (tak, že k projednání a rozhodnutí věci jsou podle ustanovení §9 odst. 1 o. s. ř. v prvním stupni příslušné okresní soudy a že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 6), které nabylo právní moci dne 27. 2. 2014. Tímto rozhodnutím byla určena věcná příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 pro celé řízení (včetně řízení odvolacího a dovolacího) a tato otázka nemůže být posuzována znovu. Skutečnost, že soud prvního stupně následně přistoupil (postupem podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř.) k odstranění vady žaloby spočívající v označení žalovaného (když usnesením ze dne 26. 8. 2014, č. j. 27 C 96/2014-17, žalobce vyzval, aby ve stanovené lhůtě „odstranil neurčitost žaloby spočívající v neurčitém označení žalovaného“, a žalobce této výzvě vyhověl), je pro posouzení věcné příslušnosti - jak plyne z výše uvedeného - nerozhodná. Nejde o případ, že by v řízení nebyla zachována „totožnost účastníků“, jak se nesprávně domnívá odvolací soud.
Rozhodl-li tedy v posuzované věci o věcné příslušnosti Vrchní soud v Praze pravomocným usnesením ze dne 6. 2. 2014, č. j. Ncp 4280/2013-14, nelze se věcnou příslušností v dalším řízení znovu zabývat; usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle §104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, že ve smyslu ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. byl Obvodní soud pro Prahu 6 vázán usnesením vrchního soudu o věcné příslušnosti vydaným v projednávané věci pouze v situaci, že by byla zachována totožnost účastníků, a že postupem soudu prvního stupně byl „nastaven procesní stav, kdy do řízení fakticky vstoupil jiný účastník“ (cizí stát Království Saúdské Arábie – Velvyslanectví Království Saúdské Arábie), s nímž soud prvního stupně dále jednal, a proto „závaznost citovaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pro věc samu od tohoto okamžiku nelze dovodit“, není správný.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu