ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.3676.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3676/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Romana Fialy ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) T. P. a b) E. P., proti povinné Mgr. K. Š., zastoupené advokátkou, vyklizením bytu, o žalobě pro zmatečnost podané povinnou proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 6. 2005, č.j. 13 E 277/2005-36, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 101/2005, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2005, č.j. 54 Co 499/2005-20, takto:
I. Dovolání povinné se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2005, č.j. 54 Co 499/2005-20, k odvolání povinné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 10. 2005, č.j. 40 C 101/2005-12, jímž bylo odmítnuto podání povinné ze dne 18. 8. 2005 označené jako žaloba pro zmatečnost a jímž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že, i když podání povinné ze dne 18. 8. 2005 má všechny obecné náležitosti podle ustanovení §42 odst. 4 a obsahuje i označení rozhodnutí, které bylo žalobou pro zmatečnost napadeno (č.j. 13 E 277/2005-36), postrádá všechny další náležitosti, které u žaloby pro zmatečnost vyžaduje ustanovení §232 odst. 1 o.s.ř. Protože povinná neodstranila nedostatky žaloby, které brání jejímu věcnému projednání, ačkoliv k tomu byla soudem prvního stupně usnesením ze dne 20. 9. 2005, č.j. 40 C 101/2005-4, řádně vyzvána a zároveň poučena o tom, jak má žalobu opravit a doplnit, jakož i o možnosti odmítnutí žaloby, jestliže výzvě nevyhoví, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně v tom, že taková žaloba je „neprojednatelná“, a proto musela být podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. odmítnuta. Zdůraznil, že v podání ze dne 21. 10. 2005, jímž povinná reagovala na výzvu soudu prvního stupně, uvedla ve vztahu k původnímu podání ze dne 18. 8. 2005 pouze to, že jí byla odňata možnost jednat před soudem, jinak opakovaně odkázala na řadu dalších rozhodnutí soudu a navrhla, aby soud „odložil vykonatelnost usnesení č.j. 13 E 277/2005-36, ve znění usnesení 13 E 277/2005-174“; vytýkané vady však neodstranila, původní návrh podle výzvy soudu nedoplnila a neučinila tak ani v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Soudům obou stupňů vytýká, že „nesprávně interpretovaly obsah poučovací povinnosti, když ji neupozornily na možnost žádat o ustanovení advokáta ex offo již v řízení před soudem prvního stupně, obzvláště za situace, kdy bylo patrné, že povinná se bez právní pomoci neobejde a její finanční situace jí neumožňuje potřebné právní služby objednat a zaplatit“. Upozorňuje, že její „rozhodný příjem“ byl v době řízení před soudy obou stupňů pod hranicí životního minima a že soudy obou stupňů ji tak měly dle jejího názoru a s ohledem na publikovanou judikaturu Nejvyššího soudu řádně poučit, a to „zvláště za situace, kdy po první výzvě nedokázala sama bez pomoci žalobu doplnit tak, aby byla projednatelná“; dovolává se přitom rozsudku Nejvyššího soudu, sp.zn. 22 Cdo 2249/2005. V dalším rekapituluje – stejně jako ve svých předchozích podáních v této věci – vývoj skutkových okolností případu, zejména že dne 18. 3. 2003 uzavřela s oprávněnými dohodu o výměně bytů, že od této dohody odstoupila a podala u Obvodního soudu pro Prahu 4 žalobu o určení neplatnosti dohody o výměně bytů (řízení bylo vedeno pod sp.zn. 10 Nc 3322/2003), že oprávnění podali u téhož soudu žalobu na vyklizení bytu (řízení bylo vedeno pod sp.zn. 8 C 478/2003), o níž bylo pravomocně rozhodnuto v únoru 2005, aniž bylo vyčkáno právní moci řízení o určení neplatnosti dohody o výměně bytů, v níž se první jednání uskutečnilo až dne 8. 8. 2006. Namítá rovněž, že v exekučním řízení jí bylo doručováno na nesprávnou adresu a že po provedené exekuci zjistila, že byt, do kterého byla nastěhována (původní byt oprávněných) byl přebudován na nebytový prostor (na truhlářskou dílnu) a je nezpůsobilý k trvalému lidskému obývání. Protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, navrhla povinná, aby usnesení odvolacího soudu a soudu prvního stupně byla zrušena a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud usnesení odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání povinné.
S tvrzením dovolatelky, že soudy obou stupňů „nesprávně interpretovaly obsah poučovací povinnosti, když neupozornily povinnou na možnost žádat o ustanovení advokáta ex offo již v řízení před soudem prvního stupně, obzvláště za situace, kdy bylo patrné, že povinná se bez právní pomoci neobejde a její finanční situace jí neumožňuje potřebné právní služby objednat a zaplatit“, dovolací soud nesouhlasí.
Podle ustanovení §5 o.s.ř. soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Podle ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit.
Podle ustanovení §138 odst. 1 věta první o.s.ř. na návrh může předseda senátu přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.
Z uvedeného vyplývá, že soud je podle ustanovení §5 o.s.ř. (v němž se promítá článkem 36 Listiny základních práv a svobod ústavně zaručené právo účastníka na spravedlivý proces) povinen poučit účastníky řízení o jejich procesních právech a povinnostech, tj. o tom, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy; právo účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů, pak mezi jeho procesní práva nepochybně patří. Ani v rámci procesních předpisů však nejde o poučovací povinnost bezbřehou - potud, že by soud, např. na počátku řízení, seznámil účastníka se všemi jeho myslitelnými procesními právy a povinnostmi, bez zřetele k tomu, zda procesní situace, ve které by mohl svá procesní práva v řízení realizovat, vůbec nastane a bez ohledu na to, zda účastník projevuje vůli k realizaci procesního práva směřující. Podstatné je, aby se účastníku dostalo poučení v době, kdy je toho podle stavu řízení pro něj zapotřebí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40, roč. 1999).
Uvedené platí i pro poučení účastníka o právu požádat soud o ustanovení zástupce (i z řad advokátů) k ochraně jeho zájmů podle ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. Poučovací povinnost tu soud má ovšem jen tehdy, jedná-li se o účastníka, u něhož jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř., a současně, zjistí-li se v průběhu řízení, že pro ochranu práv a oprávněných zájmů takového účastníka je zapotřebí zástupce (v případě věci po skutkové a právní stránce složité i z řad advokátů).
V posuzovaném případě povinná – jak vyplývá z obsahu spisu - v průběhu řízení před soudy obou stupňů (do doby pravomocného skončení této věci – srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2001, sp.zn. 11 ZP 24/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 18, roč. 2002) o osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř. (ani o ustanovení zástupce podle ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř.) nepožádala a ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že její majetkové a osobní poměry (z hlediska zdravotního stavu, věku či sociálního postavení) odůvodňují přiznání osvobození od soudních poplatků; naopak ve svém podání ze dne 20. 10. 2005 uvedla, že je zaměstnána jako učitelka angličtiny na „SOU“ s příjmem 8.000,- Kč hrubého. Ani z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by v průběhu řízení před soudy obou stupňů odůvodňovaly závěr, že povinná je osobou, u níž by přicházelo v úvahu osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o.s.ř.
Soudy obou stupňů proto nepostupovaly nesprávně (vadně), když povinné neposkytly poučení o právu požádat soud o ustanovení zástupce podle ustanovení §30 o.s.ř.
Skutečnost, že povinná požádala (poprvé v tomto řízení) o ustanovení zástupce advokáta „ve věci dovolání“ až podáním doručeným Obvodním soudu pro Prahu 4 dne 13. 2. 2006 a opakovaně dalším podáním ze dne 17. 3. 2006 (tedy až po právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, které jí bylo doručeno dne 10. 2. 2006), nemá pro posouzení otázky, zda soudy byly povinny poučit povinnou o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř., žádný význam; ostatně usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 3. 2006, č.j. 40 C 101/2005-27, potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2006, č.j. 58 Co 120/2006-33, byla tato její žádost - z důvodu, že nesplňuje (v té době) podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků - zamítnuta.
Poukazuje-li povinná v dovolání v rámci svých úvah o poučovací povinnosti soudů ve vztahu k možnosti „žádat o ustanovení advokáta ex offo již v řízení před soudem prvního stupně“ na rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 22 Cdo 2249/2005, pak přehlíží, že skutkové okolnosti, na základě nichž byl ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp.zn. 22 Cdo 2249/2005 učiněn závěr o povinnosti soudu poskytnout účastníku poučení podle §30 odst. 1 věty druhé o.s.ř., byly zcela jiné než jsou v projednávané věci. Nejde proto o případ, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné a protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné podle ustanovení §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť povinná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a oprávněným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2008
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu