ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.373.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 373/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně A., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému advokátem, o 231.431,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 521/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2002, č.j. 5 Co 1052/2002-97, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 231.431,- Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 1.9.1995 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že má na základě dohody o náhradě škody označené jako „Splátkový kalendář (Úhrada způsobené škody)“, kterou dne 22.9.1995 uzavřela s žalovaným jako bývalým zaměstnancem, vůči žalovanému pohledávku ve výši 231.431,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný, který u žalobkyně pracoval na základě pracovní smlouvy od 11.3.1992 do 15.8.1995 ve funkci stavbyvedoucího-výrobního manažera, způsobil úmyslným jednáním škodu na majetku žalobkyně v celkové výši 910.210,- Kč; přestože svoji odpovědnost za škodu písemně uznal a zavázal se ji nahradit ve splátkách nejpozději do 10.2.1996, zaplatil pouze částku 678.779,- Kč.
Okresní soud ve Strakonicích - poté, co při jednání dne 4.2.2002 žalobkyni poučil podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. a co účastníkům poskytl poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o.s.ř. - rozsudkem ze dne 4.2.2002, č.j. 6 C 521/97-73, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 231.431,- Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 1.9.1995 do zaplacení a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 38.885,- Kč k rukám „právního zástupce“. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda nazvaná jako „Splátkový kalendář (Úhrada způsobené škody)“, kterou účastníci dne 22.9.1995 písemně uzavřeli, nepředstavuje uznání závazku zaměstnance k náhradě škody podle ustanovení §185 odst. 3 zák. práce, ale že jde o dohodu o sporných nárocích podle ustanovení §259 zák. práce, která měla za následek zánik původního závazku žalovaného vůči žalobkyni z titulu pouhé náhrady škody; uvedenou dohodu nepovažoval za neplatnou z toho důvodu, že by nebyla uzavřena svobodně, jak namítal žalovaný. Poukázal i na závěry trestního řízení vedeného proti žalovanému pod sp. zn. 3 T 138/2000, z nichž vyplynulo že žalovaný svým jednáním způsobil žalobci škodu ve výši „nejméně 439.511,- Kč“. Vzhledem k tomu, že ke dni 22.9.1995 existoval závazek žalovaného zaplatit žalobkyni 910.210,- Kč do 10.2.1996, že žalovaný zaplatit pouze 678.779,- Kč a zbývající částku 231.431,- Kč zaplatit odmítl, žalobě vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 6. 2002, č.j. 5 Co 1052/2002-97, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 35.899,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Odvolací soud se po doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jeho právním názorem, že dohoda ze dne 22.9.1995 označená účastníky jako „Splátkový kalendář“ je platnou dohodou o narovnání podle ustanovení §259 zák. práce, která měla za následek zánik původního závazku žalovaného vůči žalobkyni z titulu náhrady škody; uvedl, že soud prvního stupně uvedenou dohodu hodnotil „ve smyslu právních závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 97/1968 Sb.“ Protože v dohodě je výslovně uvedeno, že závazky ze strany žalovaného k žalobkyni jsou „vzájemně odsouhlaseny“, nejde podle odvolacího soudu o jednostranný právní úkon zaměstnance nahradit škodu v určené výši ve smyslu ustanovení §185 odst. 3 zák. práce, když navíc v době jejího podpisu již žalovaný nebyl zaměstnancem žalobkyně. Námitku žalovaného, že soud prvního stupně „překročil poučovací povinnost“, odmítl s odůvodněním, že právě poučením žalobkyně o tom, že „je zde možnost právního hodnocení splátkového kalendáře jako dohody o úpravě sporných nároků mezi stranami“, a výzvou ve vztahu k žalobkyni, aby „doplnila svá tvrzení včetně navržení důkazů v souvislosti s povinností tvrzení a důkazní povinností“, splnil soud prvního stupně svou poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. a že naopak nedostatek takového postupu by mohl být důvodem ke zrušení jeho rozsudku. Další doplnění dokazování podle návrhu žalovaného „dopisy z roku 1996“ a „o skutečné výši škody“ považoval odvolací soud za nadbytečné.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a které podává z důvodů uvedených v ustanovení 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., žalovaný v první řadě namítá, že rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, neboť listinu ze dne 22.9.1995 soudy nesprávně hodnotí jako dohodu o narovnání, ačkoli podle přesvědčení dovolatele jde o právní úkon učiněný podle ustanovení §185 odst. 3 zák. práce. Nesouhlasí se závěry soudů, že „uzavřením dohody byly završeny veškeré sporné závazky a nároky mezi oběma stranami“, neboť tento právní úkon je nutno posuzovat podle §240 a násl. zák. práce; podle jeho názoru jednání žalobkyně před uzavřením dohody směřovalo ke zjištění vzniku škody a její výše a po vyčíslení škody proběhlo mezi účastníky jednání předpokládané v ustanovení §185 odst. 2 zák. práce. Charakter „sporného právního úkonu“ podle dovolatele vyplývá i z dalších skutečností, zejména z výpovědi jednatele žalobkyně a z výpovědi svědka R. L., z názvu úkonu „Splátkový kalendář (Úhrada způsobené škody)“, z postupu žalobkyně, která podala žalobu na náhradu škody a tvrdila, že vychází z obecné odpovědnosti žalovaného, a z tvrzení žalobkyně při jednání dne 30.10.1998; dovozuje, že z toho vyplývá, že „žalobkyně považovala listinu za dohodu o náhradě škody ve smyslu ustanovení §185 odst. 3 zák. práce“. Dovolatel „znovu opakuje“, že neexistence pracovního poměru mezi ním a žalobkyní v době uzavření dohody nebrání jejímu uzavření, a že dohoda podle ustanovení §185 odst. 3 zák. práce není jednostranným právním úkonem; dovolává se přitom dopisů zástupce žalobce ze dne 19.2.1996 a ze dne 23.2.1996. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9, ročník 1968 („ 6 Cz 97/68“) zdůrazňuje, že „právní hodnocení listiny ze dne 22.9.1995 bylo důležité z hlediska toho, zda bylo na žalobkyni důkazní břemeno ohledně existence a především výše škody, kterou měl žalovaný způsobit“. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v „překročení poučovací povinnosti nalézacím soudem“, když soud prvního stupně poté, co v odůvodnění usnesení o přerušení řízení ze dne 11.12.1998 „nepřímo hodnotí sporný právní úkon stejně jako žalovaný“ (konstatuje, že žalobkyně se domáhá náhrady škody), „poněkud podivně“ při posledním jednání ve smyslu ustanovení §118a o.s.ř. vyzývá žalobkyni k doplnění svých tvrzení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného pro jeho nepřípustnost odmítl, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno a napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Zdůrazňuje, že soudy obou stupňů rozhodly v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu publikovaným pod „č. 97/68 soudních rozhodnutí a stanovisek“ .
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 – dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno.
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
S dovolatelem lze souhlasit v tom, že charakter „sporného právního úkonu“ - listiny nazvané „Splátkový kalendář (Úhrada způsobené škody)“, kterou dne 22.9.1995 účastníci písemně uzavřeli - je nutno posuzovat podle ustanovení §240 a násl. zák. práce.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití (§240 odst. 3 zák. práce).
Z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce vyplývá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro takový případ zákon formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby výklad projevu vůle směřoval pouze k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.10.1996 sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.29, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; je třeba současně pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno.
Postup odvolacího soudu při výkladu projevu vůle účastníků v souvislosti s posouzením otázky právní povahy listiny ze dne 22.9.1995 je v souladu se shora uvedenými výkladovými hledisky i s interpretačními pravidly zakotvenými v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce. Otázku, zda šlo ze strany zaměstnance toliko o uznání závazku k náhradě škody v požadované výši, tedy o jednostranný právní úkon jako nezbytný předpoklad k uzavření dvoustranné dohody o způsobu náhrady škody podle ustanovení §185 odst. 3 zák. práce, nebo o dohodu o sporných nárocích ve smyslu ustanovení §244 a §259 zák. práce, odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry převzal) posoudil podle ustanovení §240 zák. práce o právních úkonech i podle ustanovení §242 téhož zákona o neplatnosti právních úkonů (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 28.3.1968, sp. zn. 6 Cz 7/68, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 97, roč. 1968). Dospěl k závěru, že „dohoda ze dne 22.9.1995 označená účastníky jako Splátkový kalendář je platnou dohodou o narovnání podle ustanovení §259 zák. práce, která měla za následek zánik původního závazku žalovaného vůči žalobkyni z titulu náhrady škody“.
Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §259 zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav a z toho vyplývající právní důsledky dohody o sporných nárocích (zánik původního závazku žalovaného k náhradě škody a jeho nahrazení novým závazkem, jehož právní důvod tkví v dohodě o narovnání, nikoli v odpovědnosti žalovaného za škodu)] nezpochybňuje. I když uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením věci [že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], z obsahu samotného dovolání je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Žalovaný současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud (činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry, zejména, že „jednání žalobkyně před uzavřením dohody směřovalo ke zjištění vzniku škody a její výše“, že „po vyčíslení škody proběhlo jednání mezi účastníky jednání předpokládané v ustanovení §185 odst. 2 zák. práce“, že „charakter sporného právního úkonu vyplývá i z dalších skutečností, zejména z výpovědi jednatele žalobkyně a z výpovědi svědka R. L., z názvu úkonu, z postupu žalobkyně, která podala žalobu na náhradu škody a tvrdila, že vychází z obecné odpovědnosti žalovaného, a z tvrzení žalobkyně při jednání dne 30.10.1998“) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „listina ze dne 22.9.1995 je právní úkonem učiněným podle ustanovení §185 odst. 3 zák. práce a má ten právní důsledek, že na žalobkyni spočívá důkazní břemeno ohledně prokázání existence a výše škody). Tím, že žalovaný na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalovaný tedy neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Ani námitkou dovolatele, že řízení je postiženo vadou spočívající v „překročení poučovací povinnosti nalézacím soudem“, která by mohla představovat (kdyby byla důvodná) vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., se dovolací soud – nehledě k tomu, že se s ní již vypořádal odvolací soud - nemohl zabývat, neboť ani případná existence dovolatelem tvrzené vady by sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 7.575,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2003
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu