ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.3826.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3826/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Romana Fialy ve věci dědictví po S. S. , za účasti 1) Mgr. E. M. , zastoupené Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, Hybešova č. 17, a 2) S. S. , zastoupeného JUDr. Radovanem Rumlerem, advokátem se sídlem v Boskovicích, Masarykovo náměstí č. 10/9, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 307/2008, o dovolání Mgr. Elišky Malachové proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. května 2011 č.j. 18 Co 201/2010-263, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 17. února 2010 č.j. 60 D 307/2008-138 (s výjimkou výroku, kterým nebylo S. S. přiznáno osvobození od soudních poplatků) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Řízení o dědictví po S. S., bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 21.3.2008 č.j. 60 D 307/2008-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví byla pověřena JUDr. Lenka Pikálková, notářka v Boskovicích 4 (§38 občanského soudního řádu).
Poté, co byl proveden soupis aktiv a pasiv dědictví, Okresní soud v Blansku usnesením ze dne 21.4.2009 č.j. 60 D 307/2008-111 určil, že obvyklá cena majetku zůstavitele činí 166.748,- Kč, že dluhy zůstavitele činí 2.976,- Kč a že čistá hodnota dědictví činí 163.772,- Kč; usnesení nabylo právní moci (podle potvrzení uvedeného ve spise) dnem 9.5.2009.
Okresní soud v Blansku poté usnesením ze dne 17.2.2010 č.j. 60 D 307/2008-138 potvrdil, že veškeré dědictví nabyl syn zůstavitele S. S. a že dcera zůstavitele Mgr. E. M. "z dědictví nic nenabývá", rozhodl, že S. S. se nepřiznává osvobození od soudních poplatků, že S. S. je povinen zaplatit "na účet Okresního soudu v Blansku" na náhradě nákladů řízení "vzniklých státu" 11.000,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a určil výši odměny a náhrady hotových výdajů notářky JUDr. Lenky Pikálkové za úkony, které provedla v řízení o dědictví jako soudní komisař a které uložil zaplatit S. S. Při svém rozhodování ve věci samé vycházel z toho, že zůstavitel pořídil do notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Lenkou Pikálkovou dne 3.4.2001 závěť, kterou ustanovil dědičkou svého majetku dceru Mgr. E. M., a že syn zůstavitele S. S., který není dědicky nezpůsobilý ve smyslu ustanovení §469 občanského zákoníku, namítl relativní neplatnost závěti a "žádal svůj zákonný podíl", a dovodil, že dědický podíl S. S. tvoří ideální jedna čtvrtina dědictví a že dědický podíl Mgr. E. M. tvoří ideální tři čtvrtiny dědictví. Vzhledem k tomu, že nedošlo k dohodě o vypořádání dědictví, že S. S. navrhl, aby na dědický podíl Mgr. E. M. byl započten dar, který ji zůstavitel poskytl na základě darovací smlouvy ze dne 14.2.2008 ("ideální polovina nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. pro obec a katastrální území Boskovice, tj. budovy - domu čp. na pozemku p.č. v části obce Boskovice a pozemků p.č. zahrada, p.č. zastavěná plocha a nádvoří včetně všech součástí a příslušenství, které tvoří venkovní úpravy"), a že zůstavitel nedal k započtení příkaz, soud prvního soudu zkoumal, zda Mgr. E. M. nebyla darováním oproti S. S. ve smyslu ustanovení §484 občanského zákoníku "neodůvodněně zvýhodněna", a na "základě stanovení obvyklé ceny daru" ve výši 900.000,- Kč dospěl ke kladnému závěru a "započetl na dědický podíl Mgr. E. M. citovaný dar". Protože hodnota daru převyšuje dědický podíl Mgr. E. M., soud prvního stupně uzavřel, že dědictví připadne S. S. a že Mgr. E. M. "z dědictví nic nenabývá".
K odvolání Mgr. E. M. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12.5.2011 č.j. 18 Co 201/2010-263 potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil shodně se soudem prvního stupně, že dar, který Mgr. E. M. obdržela od zůstavitele na základě darovací smlouvy ze dne 14.2.2008, je třeba započíst na její dědický podíl, neboť "z obsahu spisu, z podání jednotlivých účastníků, ani z výpovědí jednotlivých účastníků nebyly zjištěny důvody (např. mimořádná péče o zůstavitele, provádění oprav či údržby zůstavitelových nemovitostí aj.), z nichž by bylo možno dovodit, že zvýhodnění Mgr. E. M. oproti dalšímu dědici S. S. uvedeným darem bylo důvodné", a že zápočet na dědický podíl Mgr. E. M. byl proveden v souladu se zákonem.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala Mgr. E. M. dovolání. Namítá, že ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku o zápočtu na dědický podíl při dědění ze závěti patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, neboť pojem "neodůvodněného zvýhodnění" není v právním předpise definován a jeho vymezení závisí "v každém jednotlivém případě na úvaze soudu", a že tedy zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby "závěr o odůvodněnosti, resp. neodůvodněnosti zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou neopominutelných dědiců před nespravedlivým zvýhodněním". Uvedeným způsobem soudy v projednávané věci nepostupovaly, když nevzaly v úvahu, že zůstavitel "měl prokazatelně v úmyslu svého syna vydědit, avšak s ohledem na svůj zdravotní stav to již za života neučinil", že S. S., ačkoliv žil se zůstavitelem v jednom domě, se o něj "nezajímal, nepomáhal mu a při vzájemných setkáních ho urážel a působil mu tím psychickou újmu" a že zůstavitel s manželkou darovali S. S. ideální polovinu nemovitostí, což učinili "na oko" uzavřenou kupní smlouvou, neboť jejich úmyslem "nebylo předmětnou ideální polovinu prodat ale darovat, čímž S. S. obdržel od zůstavitele stejný prospěch jako dovolatelka. Dovolatelka dále namítá, že jednání S. S. vůči zůstaviteli "bylo proti dobrým mravům" a že soudy měly z tohoto důvodu "nepřipustit námitku započtení na dědický podíl". Přípustnost dovolání dovolatelka dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
S. S. navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Uvedl, že usnesení odvolacího soudu "s ohledem na povahu projednávané věci a výsledky provedeného dokazování" nepředstavuje "věc zásadního významu a že "k žádnému zvýhodnění ani k jednání, které by bylo v rozporu s dobrými mravy, nedošlo".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání je třeba i v současné době projednat a rozhodnout podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadené usnesení bylo vydáno v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Mgr. E. M. napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Dovolání Mgr. E. M. proti usnesení odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené usnesení odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaké jsou předpoklady pro zápočet na dědický podíl podle ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku při dědění ze závěti, jestliže zůstavitel nedal k započtení příkaz. Protože odvolací soud vyřešil tuto právní otázku v rozporu s ustálenou judikaturou a protože vyřešení této právní otázky bylo pro rozhodnutí ve věci určující (významné), představuje napadené usnesení odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání Mgr. E. M. je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Nedojde-li k dohodě o vypořádání dědictví, soud potvrdí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (§483 občanského zákoníku). Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů (§484 věta první občanského zákoníku). Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení §473 odst. 2 občanského zákoníku, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek (§484 věta druhá občanského zákoníku). Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení §479 občanského zákoníku neodůvodněně zvýhodněn (§484 věta třetí občanského zákoníku).
Z výše uvedeného v první řadě vyplývá, že při dědění ze závěti se provede zápočet na dědický podíl, k němuž nedal zůstavitel příkaz, jen jestliže bude v řízení o dědictví dokazováním prokázáno, že by obdarovaný dědic (dědic, který od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty) byl jinak (tj. aniž by byl proveden zápočet na jeho dědický podíl) neodůvodněně zvýhodněn proti dědici uvedenému v ustanovení §479 občanského zákoníku (tzv. neopomenutelnému dědici).
Odvolací soud v projednávané věci - jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení - dovodil, že je třeba provést zápočet na dědický podíl Mgr. E. M., neboť "z obsahu spisu, z podání jednotlivých účastníků, ani z výpovědí jednotlivých účastníků nebyly zjištěny důvody (např. mimořádná péče o zůstavitele, provádění oprav či údržby zůstavitelových nemovitostí aj.), z nichž by bylo možno dovodit, že zvýhodnění Mgr. E. M. oproti dalšímu dědici S. S. uvedeným darem bylo důvodné", ačkoliv uvedený závěr sám o sobě k zápočtu podle ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku nepostačuje. Pro aplikaci ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku není totiž významné to, zda (případně) bylo zvýhodnění obdarovaného dědice proti neopomenutelnému dědici "důvodné", ale toliko (důkazy podložený) závěr, že zvýhodnění obdarovaného dědice bylo oproti neopomenutelnému dědici "neodůvodněné", tedy - řečeno jinak - jen prokázání takových skutečností, jejichž právní posouzení by vedlo k závěru, že šlo u obdarovaného dědice o zvýhodnění "neodůvodněné".
Ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku vychází - jak dovodila již ustálená judikatura soudů a jak správně uvádí dovolatelka - z premisy, že jde o ustanovení patřící k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda obdarovaný dědic byl oproti dědici uvedenému v ustanovení §479 občanského zákoníku neodůvodněně zvýhodněn, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiném předpise není pojem "neodůvodněného zvýhodnění" definován, přičemž na jeho vymezení závisí závěr soudu o tom, zda při dědění ze závěti a při absenci pokynu zůstavitele k zápočtu má být obdarovanému dědici započítán na dědický podíl dar, který od zůstavitele obdržel. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; obecně přitom platí, že soud má při zkoumání "neodůvodněnosti" zvýhodnění obdarovaného dědice přihlédnout zejména k důvodům, které zůstavitele vedly k poskytnutí předmětného daru, k důsledkům, které darování pro obdarovaného dědice mělo, k dalším okolnostem, jež darování "podmiňovaly", či provázely, k míře (kvantitě) zvýhodnění apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby závěr o "neodůvodněnosti" zvýhodnění obdarovaného dědice korespondoval s představou zůstavitele o přechodu jeho majetku na dědice i se zákonem požadovanou ochranou neopominutelných dědiců (§479 občanského zákoníku) před nespravedlivým znevýhodněním (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.2.2009 sp. zn. 21 Cdo 4159/2007, které bylo uveřejněno pod č. 144 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009).
V projednávané věci soud prvního stupně dovodil, že by obdarovaná dědička Mgr. E. M. byla oproti synovi zůstavitele S. S. "neodůvodněně zvýhodněna", jen na "základě stanovení obvyklé ceny daru"; odvolací soud se tím, na jakých skutečnostech spočívá neodůvodněné zvýhodnění obdarované dědičky Mgr. E. M. oproti synovi zůstavitele S. S., nezabýval, když uzavřel, že "nebyly zjištěny důvody", pro které by zvýhodnění obdarované dědičky "bylo důvodné". Nehledě k (výše zmíněné) nepřípadnosti závěrů odvolacího soudu je nepochybné, že soudy nevymezily relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku v souladu se zákonem. Obvyklá cena daru sama o sobě nepostačuje k tomu, aby bylo z hlediska vymezení hypotézy právní normy možné považovat úvahu soudu za správnou a úplnou. Vedeny chybným právním názorem se soudy nezabývaly zkoumáním všech dalších okolností významných podle ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku, zejména tím, zda S. S. vskutku obdržel od svých rodičů bezplatně v roce 1974 ideální polovinu nemovitostí, jejichž druhou polovinu obdržela podle darovací smlouvy ze dne 14.2.2008 Mgr. E. M.
S názorem dovolatelky, že by námitka S. S. o započtení na dědický podíl Mgr. E. M. mohla být v rozporu s dobrými mravy, nelze souhlasit. Dovolatelka totiž (kromě jiného) přehlíží, že provedení zápočtu na dědický podíl podle ustanovení §484 věty třetí občanského zákoníku není podmíněno uplatněním takového práva ze strany "poškozeného" dědice, ale jen zjištěním toho, že by obdarovaný dědic byl neprovedením zápočtu oproti neopomenutelnému dědici nedůvodně zvýhodněn.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadené usnesení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí (s výjimkou výroku, kterým nebylo S. S. přiznáno osvobození od soudních poplatků, jenž nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Blansku) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. března 2013
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu