ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.390.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 390/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce GIZATEX, s.r.o. , se sídlem v Liberku – Hlásce č. 10, IČ 64257193, zastoupené JUDr. Ivanou Velíškovou, advokátkou se sídlem v Turnově, A. Dvořáka č. 287, proti žalovaným 1) Econom Frukt s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Střížkovská č. 8/9, IČ 60473576, 2) EFT, a.s. , se sídlem v Praze 8, Střížkovská č. 8/9, IČ 25081578, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 155/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. října 2007, č. j. 24 Co 52/2007-171, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 15.6.2004 se žalobce domáhal určení, že „zástavní právo zapsané do katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště v Rychnově nad Kněžnou podle zástavní smlouvy ze dne 5.5.1997 dne 4.6.1997 pod č.j. V2-1280/97 a váznoucí na průmyslovém objektu na stavební parcele č. 86, průmyslovém objektu na stavební parcele č. 87 a stavebních parcelách č. 36 zastavěná plocha a nádvoří – zbořeniště, č. 76 zastavěná plocha a nádvoří – zbořeniště, č. 86 zastavěná plocha a nádvoří, č. 87 zastavěná plocha a nádvoří a pozemkových parcelách č. 117 trvalý travní porost a č. 125 trvalý travní porost, vše v obci Liberk a katastrálním území Hláska neexistuje“. Žalobce uvedl, že „podle kupní smlouvy ze dne 15.12.1997, podle níž byl vklad vlastnického práva zapsán do katastru nemovitostí s právními účinky ode dne 19.12.1997 pod č.j. V11 3438/1997, a prohlášení vkladatele o nepeněžitém vkladu na zvýšení základního kapitálu ze dne 17.9.1997, podle jehož obsahu byl vklad vlastnického práva zapsán do katastru nemovitostí dne 12.11.1997 pod č.j. V5 2713/1997, je vlastníkem uvedených nemovitostí“; že „podle výpisu z katastru nemovitostí, listu vlastnictví č. 385 pro obec Liberk a katastrální území Hláska na výše uvedených nemovitostech vázne zástavní právo k zajištění pohledávky žalovaného 1) jako zástavního věřitele ve výši Kč 1.800.000,- za společností Rosa Styl s.r.o., se sídlem Praha 3, Husitská 70 jako dlužníkem“; že „zástavní právo k uvedeným nemovitostem bylo do katastru nemovitostí zapsáno podle zástavní smlouvy uzavřené dne 5.5.1997 mezi žalovaným 1) jako zástavním věřitelem a společností Rosa styl s.r.o. jako dlužníkem, tehdejším zástavcem a vlastníkem nemovitostí“; že „vklad zástavního práva byl do katastru nemovitostí zapsán dne 4.6.1997 pod č.j. V2-1280/97“; že „zástavní právo sice vzniklo jeho zápisem do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy ze dne 5.5.1997“; že však „neexistuje pohledávka, kterou mělo zástavní právo zajišťovat“; že „smlouvou o půjčce ze dne 5.5.1997 se žalovaný 1) jako věřitel zavázal poskytnout společnosti Rosa Styl s.r.o., tj. tehdejšímu vlastníku nemovitostí, půjčku ve výši Kč 1.800.000,-“; že „smlouva o půjčce ze dne 5.5.1997 je však na straně společnosti Rosa Styl s.r.o. podepsána pouze jedním společníkem a současně jednatelem Ing. Rábem“; že „tedy není podepsána způsobem, který pro podepisování a činění právních úkonů za společnost Rosa styl s.r.o. vyžaduje její společenská smlouva platná ke dni uzavření smlouvy o půjčce a výpis z obchodního rejstříku této společnosti“; že „ustanovení §156 odst. 2 občanského zákoníku stanoví podstatné obsahové náležitosti zástavní smlouvy, tj. přesné a určité označení zástavní pohledávky“; že „k tomu v zástavní smlouvě nedošlo, neboť v ní je jako zástavní pohledávka označena pohledávka, která platně nevznikla“; že „zástavní smlouva ze dne 5.5.1997 tak neobsahuje podstatné obsahové náležitosti předepsané ust. §156 odst. 2 občanského zákoníku, je tedy neurčitá a tím i podle ust. §37 odst. 1 občanského zákoníku absolutně neplatná“; že „na základě takové smlouvy potom nemohlo ani platně vzniknout zástavní právo k předmětným nemovitostem“.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou usnesením ze dne 4. 5. 2005, č.j. 4 C 155/2004-78, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 8. 2005, č.j. 24 Co 335/2005-87, připustil, aby do řízení přistoupil jako další účastník žalovaný 2).
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 29.3.2006, č.j. 4 C 155/2004-139, žalobě vyhověl a uložil žalovaným zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 24.147,60 Kč k rukám jeho zástupkyně. Uvedl, že „žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení“; že „pasivní legitimace je dána u obou žalovaných“; že „smlouvu označenou jako smlouvu o půjčce v daném případě uzavřeli její účastníci jako podnikatelé s tím, že celé ujednání se bude řídit obchodním zákoníkem“; že „článek IV. smlouvy hovoří přímo o úvěrových podmínkách včetně stanovení výše úroku z úvěru na 10 % p.a., včetně stanovení splatnosti úroku z tohoto úvěru“; že „účastníci smlouvy specifikovali poskytnutí finanční částky ve výši 1.800.000,- Kč tak, že ji označili za úvěr s dohodnutými úvěrovými podmínkami“; že „smlouva o úvěru je upravena pouze v obchodním zákoníku a jde o tzv. absolutní obchod a naopak smlouvu o půjčce obchodní zákoník nezná“; že „ze všech těchto skutečností vyplývá, že byla uzavřena fakticky smlouva o úvěru, nikoli smlouva o půjčce“; že „k přijetí úvěru však bylo nezbytné, aby smlouva o úvěru byla podepsána všemi společníky dlužníka, tedy společnosti Rosa styl s.r.o. tak, jak to vyplývá ze společenské smlouvy této společnosti“; že „takový souhlasný projev vůle z obsahu smlouvy o úvěru z 5.5.1997 nevyplývá, tj. není podepsán všemi společníky, a proto smlouva o úvěru není platným právním úkonem“; že „podle smlouvy z 5.5.1997 nevznikla pohledávka žalovanému 1), neboť smlouva byla uzavřena neplatně“; že „to nemá za následek neplatnost smlouvy o zřízení zástavního práva, ale to, že podle takové zástavní smlouvy nemohlo zástavní právo vzniknout“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24.10.2007, č.j. 24 Co 52/2007-171, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; současně uložil žalobci zaplatit na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně „každému ze žalovaných“ 342,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení žalovanému 1) 2.657,50 Kč a žalovanému 2) 1.500,- Kč. Uvedl, že „ujednání společníků ve společenské smlouvě dlužníka (společnosti Rosa-styl, s.r.o.) o souhlasu všech společníků k přijetí úvěru je ujednáním o tvorbě vůle uvnitř společnosti (dlužníka) a nikoliv o projevu vůle navenek“; že „jednal-li proto za dlužníka navenek pouze jediný jednatel, to je Ing. Josef Ráb, který uzavřel smlouvu o úvěru s věřitelem (žalovaným 1), jeho jednání dlužníka zavazovalo a stran platnosti učiněného právního úkonu – uzavření smlouvy o úvěru mu nebylo lze ničeho vytknout“; že „i kdyby bylo lze pokládat za správný skutkový závěr okresního soudu o tom, že k uzavření smlouvy o úvěru nebyl udělen souhlas všech tehdejších společníků, takováto skutečnost by platnost smlouvy o úvěru neovlivnila, mohla by být nanejvýše důvodem k založení odpovědnosti jednatele (Ing. Josefa Rába) za případnou škodu vůči společnosti (dlužníku), za kterou jako statutární orgán jednal“; že „žalovaný 1), jakožto věřitel, vůči dlužníku podle smlouvy o úvěru z 5.5.1997 plnil a dlužníku sjednaný úvěr poskytl, a to zčásti v hotovosti a zčásti bezhotovostním převodem peněz na účet dlužníka“; že „ke vzniku pohledávky z úvěru došlo a tato pohledávka prvého žalovaného mohla být zajištěna smluvním zástavním právem k dotčeným nemovitostem“; že „z tohoto důvodu nemůže žaloba na určení neexistence zástavního práva obstát“; že „se v zájmu úplnosti zabýval i otázkou pasivní věcné legitimace žalovaného 2) ve sporu“; že „pro její posouzení pokládal za právně rozhodné, zda a jaké důsledky byly spojeny s postoupením pohledávky žalovaného 1) na žalovaného 2) na základě písemné smlouvy z 31.1.1999“; že „smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 31.1.1999 mezi žalovanými je pro rozpor s ustanovením §526 občanského zákoníku podle §39 občanského zákoníku absolutně neplatná“; že „ve sporu je pasivně legitimován pouze původní věřitel, žalovaný 1), vůči němuž však není žaloba důvodná, zatímco žalovaný 2) není ani ze zákona ani na základě platného právního úkonu nositelem jakékoliv hmotněprávní povinnosti, proto nemůže být ve sporu pasivně legitimován, a již z tohoto důvodu musela být žaloba proti němu zamítnuta“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení vzniku a existence předmětného zástavního práva“; že „spolu s postoupenou pohledávkou přechází na postupníka i její příslušenství a zajištění“; že „žalovaný 2) je proto v tomto sporu vedle žalovaného 1) rovněž pasivně legitimován“; že „souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že listina označená jako Smlouva o půjčce uzavřená žalovaným 1), jako věřitelem, a ROSA Styl s.r.o., jako dlužníkem, dne 5.5.1997 není svým obsahem smlouvou o půjčce ve smyslu ust. §697 občanského zákoníku, nýbrž smlouvou o úvěru podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku, ve které se věřitel zavázal v budoucnu, tj. do tří dnů poskytnout dlužníku peněžní prostředky ve výši Kč 1.800.000,- Kč“; že „uvedený závěr odvolacího soudu se potom musí projevit při posouzení vzniku zástavního práva podle zástavní smlouvy uzavřené dne 5.5.1997“; že „tvrzení ohledně zajišťované pohledávky uvedené v zástavní smlouvě ze dne 5.5.1997, tj. že první žalovaný jako zástavní věřitel poskytl dne 5.5.1997 dlužníku půjčku ve výši 1.800.000,- Kč, je nepravdivé“; že „v řízení před soudem prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno a odvolací soud toto skutkové zjištění nijak nezpochybnil, totiž že dne 5.5.1997 žalovaný 1) půjčku společnosti Rosa Styl s.r.o. neposkytl a neučinil tak ani později“; že „naopak bylo prokázáno, že žalovaný 1) teprve v následujících dnech (částečně 6.5.1997 a částečně i později) poskytl společnosti Rosa Styl s.r.o. úvěr ve výši Kč 1.800.000,- Kč“; že „i když je zástavní smlouva uzavřená mezi smluvními stranami dne 5.5.1997 platným právním úkonem, předmětné zástavní právo nemohlo vzniknout, jestliže nevznikla pohledávka (a v předcházejících řízeních bylo prokázáno, že nevznikla), kterou mělo zástavní právo zajišťovat“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní k dovolání uvedli, že „závazkový vztah vznikl, když dlužník obdržel 1.800.000,- Kč“; že „k zajištění takto poskytnutých peněžních prostředků bylo po právu zřízeno zástavní právo, a to zástavní smlouvou k předmětným nemovitostem“, a že „rozhodnutí odvolacího soudu je proto správné“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný 1) se „smlouvou o půjčce“ ze dne 5.5.1997 zavázal, že „poskytne ve prospěch dlužníka“ – společnosti Rosa Styl, s.r.o. – „peněžní prostředky ve výši 1.800.000,- Kč, a to podle podmínek této smlouvy“; že žalovaný 1) převedl částku 1.050.000,- Kč dne 6.5.1995 ze svého účtu na účet dlužníka a téhož dne vyplatil jednateli dlužníka Ing. Josefu Rábovi v hotovosti 750.000,- Kč. V zástavní smlouvě, uzavřené dne 5.5.1997 mezi žalovaným 1) – jako zástavním věřitelem a Rosa Styl, s.r.o. – jako zástavcem (tehdejším vlastníkem zastavovaných nemovitostí) bylo v článku „III. Zajišťovaná pohledávka“ uvedeno, že „zástavní věřitel a zástavce uzavřeli dne 5.5. 1997 smlouvu o půjčce, na podkladě které zástavní věřitel poskytl zástavci půjčku ve výši 1.800.000,- Kč s úroky ve výši sjednané v citované smlouvě“ .
Otázku, zda předmětné nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem zřízeným podle zástavní smlouvy ze dne 5.5.1997, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy vzniklo (mělo vzniknout) sporné zástavní právo - především podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb. a č. 94/1996 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1997 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §151a odst. 1 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené.
Podle ustanovení §151b odst. 1 obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona.
Podle ustanovení §151b odst. 2 obč. zák. zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí.
Podle ustanovení §151b odst. 4 věty první obč. zák. ve smlouvě o zřízení zástavního práva se musí určit předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zabezpečuje.
Podle ustanovení §151b odst. 5 obč. zák. zástavní právo lze zřídit i k zajištění závazku, který vznikne v budoucnu, nebo jehož vznik je závislý na splnění podmínky.
Z citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že zástavní právo může být zřízeno nejen k zajištění pohledávky, která již vznikla, ale také za účelem zabezpečení pohledávky, která má vzniknout teprve v budoucnu nebo jejíž vznik je vázán na splnění podmínky podle ustanovení §36 odst. 2, věty první, obč. zák. (odkládající podmínky). Pohledávkou, která vznikne v budoucnu, se rozumí pohledávka, jež bude založena na základě smlouvy uzavřené na základě smlouvy o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), popřípadě podle jiného ujednání (dohody, smlouvy) účastníků, jež obsahuje závazek zřídit určitou pohledávku v budoucnosti.
Podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je - jak vyplývá z ustanovení §151b odst. 4, věty první, obč. zák. - kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Má-li být zástavním právem zajištěna pohledávka, která vznikne v budoucnu, je třeba ji v zástavní smlouvě označit nikoliv (jen) podle titulu, na jehož podkladě bude založena, ale především tak, v jaké podobě podle něj vznikne; má-li být například podle smlouvy účastníků v budoucnu uzavřena smlouva o půjčce, je třeba zajišťovanou pohledávku v zástavní smlouvě označit jako "půjčku" a nikoliv jako "závazek poskytnout půjčku", i když v době uzavření zástavní smlouvy ještě k půjčce nedošlo a - vzhledem k tomu, že má být zástavním právem zajištěna budoucí pohledávka - vlastně ani dojít nemohlo.
Zákon k platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva vyžaduje, aby v ní byla určena zajišťovaná pohledávka, a nikoliv také to, aby taková pohledávka ve skutečnosti vznikla. Platná je proto zástavní smlouva i – jak správně uvádí odvolací soud – tehdy, jestliže zajišťovaná pohledávka nikdy nevznikla, jestliže zajišťovaná pohledávka zanikla ještě před uzavřením zástavní smlouvy, jestliže zajišťovaná pohledávka, která má vzniknout teprve v budoucnu, ve skutečnosti nevznikne, jestliže se nesplní podmínka, na níž je závislý vznik zajišťované pohledávky, apod. Zástavní právo je právem akcesorickým. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě platné zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Neexistuje-li tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy - ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - zástavní právo nevznikne (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 957/2001, který byl uveřejněn pod č. 76 v časopise Soudní judikatura, ročník 2002).
Jde-li o zajištění pohledávky, která teprve v budoucnu vznikne nebo jejíž vznik je závislý na splnění určité podmínky (případně o kombinaci těchto skutečností), pak z akcesorické povahy zástavního práva vyplývá, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla. Nebyly-li prostředky poskytnuty v takové výši, jaká byla uvedena v zástavní smlouvě, pak z toho vyplývá, že zástavní právo vzniklo jen k zajištění takové pohledávky, v jaké výši byly prostředky poskytnuty. Umožňuje-li zákon, aby zástavní právo vznikalo i za těchto okolností, vyplývá z toho dále, že pro posouzení, zda zástavní právo vzniklo či nikoliv, je významné, zda je zde vůle účastníků, kterou pohledávku a v jakém rozsahu chtějí konkrétním zástavním právem zajistit.
Podle ustanovení §657 občanského zákoníku smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Smlouva o půjčce je smlouvu reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2004).
Podle ustanovení §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Úvěrovou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení se věřitel zavazuje na požádání dlužníka poskytnout peněžní částku, tzn., že se zavazuje mít tuto částku připravenu, aby byl schopen vyhovět dlužníkově žádosti. Jde tedy nejenom o vlastní poskytnutí peněz, ale zejména o rezervování prostředků v dohodnuté velikosti s nejistotou, zda celá tato částka bude dlužníkem požadována, a příslib prostředky na požádání poskytnout. Jinak řečeno, jedná se o jakousi smlouvu o budoucí smlouvě o půjčce.
Smlouva o úvěru je tedy charakteristická tím, že účastníci v době jejího uzavření sice dohodnou, že věřitel na požádání dlužníkovi poskytne peněžní prostředky do určité částky, zároveň však není povinností dlužníka do sjednané částky úvěr zcela vyčerpat. Praktický život a hospodářský účel takových smluv si vyžadují, aby při zajištění této pohledávky mohlo být rovněž použito institutu zástavního práva. V takovém případě vzniká zástavní právo teprve v okamžiku skutečného čerpání úvěru (vznikem pohledávky) a jen v rozsahu, v jakém na základě sjednané úvěrové smlouvy byly prostředky z úvěrového zdroje skutečně čerpány. Jen do takové výše mohou být vymáhány věřitelem zpět a jen do takové výše mohou být také zajištěny zástavním právem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2006).
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se uplatní i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud ze shora uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Správně dospěl k závěru (stejně jako soud prvního stupně), že smlouva uzavřená účastníky dne 5.5.1997 je smlouvou o úvěru, nikoli smlouvou o půjčce (srov. §497 obch. zák. a §657 obč. zák.) [proti tomuto závěru konečně – jak vyplývá z dovolání - nic nenamítá ani dovolatel]. S ohledem na tento závěr a provedená skutková zjištění (i dovolatel v dovolání uvedl, že „žalovaný 1) částečně 6.5.1997 a částečně i později poskytl společnosti Rosa Styl s.r.o. úvěr ve výši Kč 1.800.000,- Kč“) pak logicky a správně dovodil, že „žalovaný 1), jakožto věřitel, vůči dlužníku podle smlouvy o úvěru z 5.5.1997 plnil a dlužníku sjednaný úvěr poskytl, a to zčásti v hotovosti a zčásti bezhotovostním převodem peněz na účet dlužníka“; že „ke vzniku pohledávky z úvěru došlo a tato pohledávka prvého žalovaného mohla být zajištěna smluvním zástavním právem k dotčeným nemovitostem“, tedy, že poté, co byl skutečně čerpán úvěr (vznikla pohledávka), vzniklo posuzovanou smlouvou sjednané zástavní právo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.11.2004, sp. zn. 21 Cdo 2939/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, ročník 2006).
S ohledem na uvedený závěr je z hlediska dovolacího přezkumu již bezpředmětné zkoumat správnost závěru odvolacího soudu o věcné legitimaci žalovaného 2).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska žalobcem uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. ledna 2010
JUDr. Roman F i a l a, v. r.
předseda senátu