ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3910.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 3910/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. L. P., zastoupeného JUDr. Jarmilou Černou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského č. 484, proti žalovanému HAAR CZ s. r. o. se sídlem V Praze 9, Jiřího ze Vtelna č. 1731, IČO 264 67 861, zastoupenému Mgr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská č. 2, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 123/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012 č.j. 21 Co 234/2012-307, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 1.3.2005 žalovaná sdělila žalobci, že jej „z důvodu opatrnosti s okamžitou účinností odvolává z funkce ředitele společnosti HAAR CZ s.r.o., a současně s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně“. Důvod k uvedeným opatřením spatřovala v jednání žalobce popsaném pod body 1 až 16 s tím, že „nebudou-li shledány výše uvedené důvody dostatečné pro okamžité zrušení pracovního poměru, dává žalobci pro tytéž důvody výpověď z pracovního poměru“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru a výpověď z pracovního poměru jsou neplatné a aby byla žalované uložena povinnost „platit žalobci po dobu 6 měsíců počínaje dnem 24.3.2005 náhradu mzdy ve výši 28.288,- Kč měsíčně“. Podle názoru žalobce jsou rozvazovací projevy vůle žalované obsažené v uvedené listině neplatné, neboť vytčená jednání „jsou co do svého obsahu nesrozumitelná a neurčitá dle §55 zák. práce“, nejsou hrubým porušením pracovní kázně, a „s ohledem na dobu, kdy mělo dojít k tvrzenému porušení pracovní kázně, i neúčinné s odkazem na ustanovení §53 odst. 2 zák. práce“.
Poté, co ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13.9.2007 č. j. 6 C 123/2005-108 a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2008 č.j. 21 Co 143/2008-136, Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobce rozsudkem ze dne 9.2.2010 č.j. 21 Cdo 4689/2008-152 zrušil rozsudek městského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Vycházeje z ustálené judikatury a ze skutkových okolností zjištěných v předchozím řízení vyložil, že činnost žalobce pro žalovaného v období od 13.6.2001 nelze hodnotit jako faktický pracovní poměr, a že je odůvodněn závěr, že od 13.6.2001 existoval mezi účastníky pracovní poměr, který trval nejen po dobu, kdy žalobce „z důvodu na jeho straně nemohl vykonávat funkci jednatele žalované“. Nelze sice vycházet z manažerské smlouvy, kterou žalobce uzavřel „sám se sebou“, nicméně je skutečností, že od 13.6.2001 žalobce vykonával funkci výkonného ředitele s vědomím tehdejšího statutárního zástupce žalovaného, za svoji práci pobíral mzdu a že žalovaný vycházel po celou dobu z toho, že je zde pracovní poměr. Pro další posouzení projednávaného případu je pak podstatné, zda (byť i konkludentně) nedošlo v souvislosti se jmenováním žalobce jednatelem nebo i někdy později k rozvázání tohoto pracovního poměru uzavřeného od 13.6.2001. Zjištění v tomto směru je významné proto, že o neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze rozhodnout na základě žaloby podle ustanovení §64 zák. práce jen, jestliže je zde pracovní poměr jako takový.
Městský soud v Praze nato usnesením ze dne 18.5.2010 č.j. 21 Co 143/2008-168 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že v předchozím řízení se soudy vůbec nezabývaly otázkou, zda ke dni, kdy byl učiněn ze strany společníka žalované společnosti úkon, který měl směřovat ke skončení pracovního poměru se žalobcem, vůbec existoval mezi účastníky pracovněprávní vztah, a protože by dokazování v tomto směru v odvolacím řízení přesahovalo rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu, byl soud prvního stupně zavázán, aby se zabýval zjištěním, zda nedošlo v případě žalobce ke skončení pracovního poměru před datem 1.3.2005.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 1.2.2011 č.j. 6 C 123/2005-214 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 99.074,50 Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky a že je povinen „zaplatit Českému státu“ na náhradě nákladů řízení částku 700,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že k ukončení pracovněprávního vztahu mezi účastníky před datem 1. 3. 2005 nedošlo. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že funkce jednatele žalované společnosti a funkce ředitele žalované společnosti se obsahově nepřekrývaly a že tedy „pracovněprávní poměr žalobce nebyl založen pro funkci statutárního orgánu, nýbrž ředitele žalované společnosti“. Vzhledem k tomu, že zrušovací projev ze dne 1.3.2005 učinil společník žalované společnosti, který však nemůže jednat za společnost navenek, „neboť právní úkony v pracovněprávních vztazích u zaměstnavatele, který je právnickou osobou, lze činit jen za podmínek ustanovení §9 zák. práce“, uzavřel, že výpověď z pracovního poměru, jakož i okamžité zrušení pracovního poměru, jsou neplatné.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 10.8.2011 č.j. 21 Co 252/2011-231 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Označil za „zcela nesprávný závěr soudu prvního stupně“, že právní úkon ze strany žalovaného ze dne 1.3.2005 nebyl učiněn oprávněnou osobou ve smyslu §9 zák. práce, neboť podepsaný T. H., který byl v té době a je společníkem žalované společnosti, byl od 4.1.2005 rovněž jednatelem této společnosti. Poté podrobně zhodnotil provedené důkazy a poukázal na to, že provedenými důkazy je třeba se opětovně zabývat, zhodnotit je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, případně některé z nich zopakovat nebo doplnit, a teprve poté, bude-li zcela jednoznačně prokázáno, že k datu 1.3.2005 trval pracovní poměr žalobce u žalovaného, bude se muset soud prvního stupně zabývat jednotlivými důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, případně pro výpověď z tohoto pracovního poměru. V opačném případě, bude-li zjištěno, že pracovní poměr zanikl před datem 1.3.2005, bude třeba žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce zamítnout.
Obvodní soud pro Prahu 9 poté rozsudkem ze dne 21.2.2012 č.j. 6 C 123/2005-263 žalobě vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 123.519,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky JUDr. Jarmily Černé a aby zaplatil „Českému státu“ 1.050,- Kč na náhradě nákladů řízení na účet Obvodního soudu pro Prahu 9. Ve věci samé vycházel ze zjištění, že mezi účastníky došlo konkludentně ke vzniku pracovněprávního vztahu počínaje dnem 13.6.2001 a že nebylo prokázáno tvrzení žalovaného o tom, že tento pracovněprávní vztah zanikl před datem 1.3.2005. Posuzovaný právní úkon ze dne 1.3.2005 je však podle názoru soudu prvního stupně po formální stránce nesrozumitelný a neurčitý. Protože okamžité zrušení pracovního poměru, resp. výpověď z pracovního poměru byla dána z důvodů, které žalované společnosti byly známy minimálně ke dni 4.1.2005, je zřejmé, že tento zrušovací projev byl učiněn v rozporu s ustanovením §53 odst. 2 zák. práce po uplynutí stanovené subjektivní lhůty. Obdobně, „jednalo-li by se o formální stránku výpovědi“, jsou důvody zde uvedené nesrozumitelné a nekonkrétní a není jednoznačné, z jakého zákonného důvodu žalovaná společnost k výpovědi přistoupila. Není zde ani konkrétně uvedeno, která z vytýkaných pochybení žalovaný považuje za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, popřípadě která z těchto pochybení považuje za soustavné méně závažné porušování pracovní kázně. Výpověď je tudíž neplatná ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zák. práce. Mělo-li by se snad jednat o závažné porušení pracovní kázně, byla výpověď dána „v rozporu s ustanovením §46 odst. 3 zák. práce, neboť důvody pro tuto výpověď byly žalobci známy déle než dva měsíce“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23.10.2012 č.j. 21 Co 234/2012-307 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení „před soudy všech stupňů“ 68.600,- Kč „k rukám jeho právního zástupce“ a že je povinen zaplatit státu na účet Obvodního soudu pro Prahu 9 na náhradě nákladů řízení částku 1.750,- Kč. Ve věci samé po doplnění řízení vycházel z názoru, že, považuje-li soud za závazné, že mezi účastníky došlo dnem 13.6.2001 konkludentní formou k uzavření pracovněprávního vztahu žalobce na funkci ředitele, potom je nutno jmenování žalobce do funkce jediného jednatele společnosti chápat jako potvrzení původního úmyslu žalovaného, tj. ustanovení žalobce do nejvyšší funkce ve společnosti a tím současně i jako konkludentní dohodu o rozvázání jeho dosavadního pracovního poměru ve funkci ředitele společnosti. Výkon souběžné činnosti ředitele v pracovněprávním vztahu již nepřicházel v úvahu, protože obsah práce obou funkcí byl v zásadě totožný, nikoliv odlišný. Je tomu tak nikoliv proto, že se funkce jednatele žalované společnosti s obsahem funkce ředitele navzájem nepřekrývaly, jak uvažoval soud prvního stupně, nýbrž proto, že za soudem zjištěné situace nelze než dojít k jedinému správnému závěru, že jmenováním žalobce do funkce jednatele žalované obchodní společnosti došlo současně konkludentně k zániku jeho pracovněprávního poměru ve funkci ředitele společnosti dohodou. Vzhledem k tomu žalobce již ke dni 1.3.2005 v žádném pracovněprávním vztahu se žalovanou obchodní společností nebyl, a protože žalovaná jmenováním žalobce do funkce jednatele společnosti projevila zároveň svoji vůli ukončit mlčky dohodou jeho pracovní poměr ředitele společnosti, nemůže obstát právní závěr soudu prvního stupně, že k datu 1.3.2005 trval pracovní poměr žalobce u žalovaného.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal v něm, že v průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že činnosti žalobce jako ředitele a jednatele společnosti se nepřekrývaly. K tomuto závěru na základě rozsáhlého dokazování dospěl obvodní soud a odvolací soud se od něj v odvolacím řízení nemohl odchýlit, aniž by zopakoval provedené relevantní důkazy. Jestliže tak odvolací soud přesto učinil, zatížil řízení vadou, která může mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Protože úsudek o konkludentně projevené vůli účastníka pracovního poměru vychází z toho, co zjištěné vnější skutkové okolnosti v pracovněprávních vztazích obvykle znamenají, nelze podle názoru žalobce akceptovat závěr odvolacího soudu, že „je nutno jmenování žalobce do funkce jediného jednatele společnosti chápat jako potvrzení původního úmyslu žalovaného, tj. ustanovení žalobce do nejvyšší funkce ve společnosti, a tím současně i konkludentní dohodu o rozvázání jeho dosavadního pracovního poměru ve funkci ředitele společnosti“. Je tomu tak mimo jiné proto, že návrh na jmenování ředitele společnosti jednatelem téže společnosti se obvykle v České republice v pracovněprávních vztazích rozhodně nepovažuje za konkludentní návrh na uzavření dohody o skončení pracovního poměru ředitele a souhlas ředitele se jmenováním jednatelem (či faktický výkon této funkce) se v České republice v pracovněprávních vztazích za konkludentní akceptaci návrhu dohody o skončení pracovního poměru ředitele též nepovažuje. V řízení bylo ostatně prokázáno, že poté, co byl žalobce jmenován do funkce jednatele, nebyly ze strany žalovaného učiněny žádné úkony, k nimž po skončení pracovního poměru muselo dojít, jako například vypořádání dosud nevyčerpané dovolené na zotavenou, vystavení potvrzení o zaměstnání, splnění příslušných ohlašovacích povinností jednotlivým orgánům veřejné moci, k příslušné zdravotní pojišťovně apod. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalovaného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není opodstatněné.
V předcházejícím rozsudku ze dne 9.2.2010 č.j. 21 Cdo 4689/2008 Nejvyšší soud České republiky dovodil, že od 13.6.2001 existoval mezi účastníky konkludentně uzavřený pracovní poměr zejména již proto, že od uvedeného data žalobce vykonával funkci výkonného ředitele s vědomím tehdejšího statutárního zástupce žalovaného, a že pro další posouzení projednávaného případu je podstatné vyřešení předběžné otázky, zda poté, co byl dne 13.12.2001 jmenován jednatelem žalované společnosti, nedošlo (byť i konkludentně) ke skončení dříve uzavřeného pracovního poměru, neboť o neplatnosti rozvázání pracovního poměru lze rozhodovat – jak z povahy věci vyplývá – jen, jestliže je zde pracovní poměr jako takový.
Odvolací soud po doplnění řízení dospěl v tomto směru k závěru, že, „pokud se žalobce stal dnem 13.12.2001 jediným jednatelem žalované, je nepochybné, že činnost ředitele začal nadále vykonávat pouze z důvodu výkonu statutárního orgánu společnosti“ a že tedy ustanovení žalobce do nejvyšší funkce ve společnosti znamená současně i konkludentní dohodu o rozvázání dosavadního pracovního poměru. Dovolatel namítá v podstatě, že k rozvázání pracovního poměru konkludentní dohodou nemohlo dojít, neboť činnost jednatele společnosti a výkonného ředitele se nepřekrývaly a mohly být vykonávány souběžně.
Předběžnou otázku skončení pracovního poměru žalobce v souvislosti s jeho jmenováním do funkce jediného jednatele společnosti je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) - dále jen „zák. práce“.
V souvislosti se založením žalované společnosti se žalobce dohodl s tehdy jediným společníkem žalované společnosti T. H., že zajistí založení společnosti a stane se jejím jednatelem. Vzhledem k tomu, že však byl vázán k předchozímu zaměstnavateli konkurenční doložkou, stal se jednatelem společnosti v době od 25.7.2001 do 13.12.2001 M. K., aby v této funkci vystupoval formálně navenek. Žalobce označovaný jako „výkonný ředitel“, fakticky budoval společnost, realizoval veškerou činnost společnosti včetně personalistiky, a po uplynutí doby, na kterou byla sjednána jeho konkurenční doložka, se stal od 13.12.2001 jediným jednatelem společnosti.
Je nepochybné, že pracovní poměr může být rozvázán jen způsoby, které zákoník práce připouští. V tomto směru lze rozlišovat jednak rozvázání pracovního poměru na základě právní skutečnosti, např. uplynutím sjednané doby (srov. §42 odst. 2 zák. práce), jednak rozvázání pracovního poměru na základě právního úkonu, ať již jednostranného nebo dvoustranného. Zákon umožňuje rozvázání pracovního poměru dohodou, výpovědí, okamžitým zrušením anebo zrušením ve zkušební době (srov. §42 odst. 1 zák. práce). Podle ustanovení §43 odst. 1 zák. práce, dohodnou-li se zaměstnavatel a zaměstnanec na rozvázání pracovního poměru, končí pracovní poměr sjednaným dnem. Podle ustanovení §43 odst. 2 zák. práce dohodu o rozvázání pracovního poměru uzavírají zaměstnavatel a zaměstnanec písemně. V dohodě musí být uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, požaduje-li to zaměstnanec.
Protože nedostatek písemné formy nezakládá její neplatnost (srov. §242 odst. 2 zák. práce), může být dohoda o rozvázání pracovního poměru platně sjednána též ústně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o tom, co chtěli jednající projevit, tedy i konkludentně (srov. §240 odst. 2 zák. práce).
Ustálená soudní praxe vychází z názoru, že okolnost, že fyzická osoba je statutárním orgánem obchodní společnosti, sama o sobě nebrání tomu, aby navázala s touto společností pracovní poměr nebo jiný pracovní vztah, jestliže jeho náplní není výkon činnosti statutárního orgánu. Stejně tak platí obráceně, že dosavadní existence pracovněprávního vztahu mezi fyzickou osobou a společností nebrání tomu, aby tato fyzická osoba zaujala postavení jednatele téže společnosti. Je jistě – jak na to poukazuje dovolatel - správné, že z hlediska závěru o obsahu projevené vůle nejsou podstatné vzdálenější představy, motivy či pohnutka, z nichž jednající vychází. Stal-li se však žalobce od 13.12.2001 jednatelem žalovaného, je nepochybné, že – jak správně uvádí odvolací soud - souběžný výkon činnosti jednatele v obchodněprávním vztahu a výkon stejných činností v pracovněprávním vztahu nepřicházel v úvahu.
V projednávané věci je dále nepochybné, že v souvislosti se založením žalované společnosti se žalobce dohodl s tehdy jediným společníkem T. H., že zajistí založení společnosti a stane se jejím jednatelem. Vzhledem k tomu, že však byl vázán k předchozímu zaměstnavateli konkurenční doložkou, stal se jednatelem společnosti v době od 25.7.2001 do 13.12.2001 M. K., aby v této funkci vystupoval formálně navenek. Žalobce označovaný jako „výkonný ředitel“, fakticky budoval společnost, realizoval veškerou činnost společnosti včetně personalistiky, a po uplynutí doby, na kterou byla sjednána jeho konkurenční doložka, se stal od 13.12.2001 jediným jednatelem společnosti. Činnost jednatele jakožto statutárního orgánu žalovaného nelze striktně omezovat jen na samotné formální jednání „navenek“. Do náplně funkce jednatele žalované nepochybně náležela celá škála činností, které žalobce až dosud vykonával spolu s dalšími osobami nebo které konal sám. Dovozuje-li žalobce, že do působnosti statutárního orgánu náleží jedině formální činnost „navenek“, a vylučuje-li z působnosti funkce jednatele svoji dosavadní činnost při vrcholném exekutivním a obchodním vedení společnosti, nepřípustně tím z náplně funkce jednatele vyňal činnosti, které do ní podle své povahy nepochybně náleží a které jsou její nedílnou součástí.
Protože všechny žalobcem vykonávané činnosti představují podle svého obsahu a smyslu obsah funkce statutárního orgánu, ať se již jednalo o působení „navenek“ či „dovnitř“ při obchodním vedení společnosti, je nepochybné, že po svém jmenování jednatelem žalované musel uvedené činnosti konat z důvodu výkonu funkce statutárního orgánu a že „souběžný“ výkon stejných činností nepřicházel v úvahu. Za této situace – i kdyby zde nedošlo k výslovnému právnímu úkonu – odvolací soud správně dovodil, že mezi účastníky byla v souvislosti se jmenováním žalobce jednatelem žalovaného současně sjednána dohoda o rozvázání pracovního poměru ke dni 13.12.2001 a že na základě této dohody pracovní poměr účastníků k tomuto datu skončil.
Z uvedeného vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. února 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu