ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.3918.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 3918/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) I. V. , zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, b) K. V. , zastoupeného JUDr. Alešem Kolářem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská č. 21/29, a c) A. G., zastoupené JUDr. Michalem Kloudou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Karlem Kulhánkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 139/57, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 46/2010, o dovolání žalobkyň a) a c) a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2014 č. j. 21 Co 355/2014-368, takto:
I. Dovolání žalobkyň a) a c) proti výroku rozsudku městského soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným se odmítá.
II. Dovolání žalovaného se zamítá.
III. Rozsudek městského soudu se v části, v níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. dubna 2014 č. j. 42 C 46/2010-284 ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a) a c) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 38 090 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Kloudy, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a) a c) společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 32 912 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 18 456 Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Michala Kloudy, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 846/1.
V. Žalobci b) se náhrada nákladů odvolacího řízení ani náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznávají .
Odůvodnění:
Žalobkyně a) a K. V., se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 4. 3. 2010 domáhali, aby bylo určeno, že „na nemovitostech – bytové jednotce č. 248/15 v domě, postaveném na pozemku p. č. 187/1 a na pozemku p. č. 187/2, se spoluvlastnickým podílem o velikosti 862/29907 ke společným částem domu a též i se spoluvlastnickým podílem o velikosti 862/29907 k pozemkům p. č. 187/1 p. č. 187/2, vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV č. 2923 vedeném Katastrálním úřadem pro Hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území S. M., obec P., nevázne zástavní právo na částku ve výši 14 000 000 Kč, zřízené ve prospěch žalovaného J. Š.“, a že „zástavní smlouva, uzavřená dnem 03. 2. 2009 mezi žalobci – 1) K. V. a – 2) I. V., jako zástavci, a žalovaným J. Š., jako zástavním věřitelem, je neplatná“. Žalobu zdůvodnili zejména tím, že dne 3. 2. 2009 podepsal žalovaný jako zástavní věřitel se žalobkyní a) a s K. V., jako zástavci zástavní smlouvu, kterou byla zajišťována „údajná“ pohledávka žalovaného za žalobcem b), a to v „údajné“ výši 14 000 000 Kč, a na jejímž základě byli žalobkyně a) a K. V., „donuceni“ zřídit zástavní právo ve prospěch žalovaného k uvedeným nemovitostem v jejich vlastnictví, že zástavní věřitel není v zástavní smlouvě přesně a dostatečně určen, neboť jméno žalovaného je v ní uvedeno jako „S.“ a nikoli Š., že žalobce b) označený v zástavní smlouvě jako dlužník jim sdělil, že půjčku ve výši 14 000 000 Kč nikdy „fyzicky neobdržel“ a že tato částka ani nikdy „nedorazila na jeho účet“, že žalobkyně a) byla v době uzavření zástavní smlouvy krátce po složité operaci hlavy a trpěla duševní poruchou, pro kterou nebyla schopna plně posoudit následky svého tehdejšího jednání a „veškeré konsekvence z toho plynoucí“, a že jsou proto přesvědčeni, že uvedené nemovitosti nikdy nebyly platně zastaveny. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřovali v tom, že žalobkyně a) byla „donucena“ k podpisu zástavní smlouvy ve stavu duševní poruchy a že žalobce b) půjčku ve výši 14 000 000 Kč „nikdy fyzicky neobdržel“.
Žalovaný zejména namítal, že ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 5. 1999 a z uznání dluhu žalobcem b) ze dne 2. 2. 2009 jednoznačně vyplývá, že žalovaný poskytl žalobci b) peněžitou půjčku ve výši 14 000 000 Kč, která byla zajištěna smlouvou o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem ze dne 3. 2. 2009, že na všech uvedených listinách je žalovaný označen jako J. S., a nikoliv jako J. Š., že žalobkyně a) při podpisu smlouvy nejevila žádné známky duševní poruchy ani jiných zdravotních problémů a že tvrzení ohledně neschopnosti žalobkyně a) posoudit následky svého jednání jsou vedena její evidentní snahou vyhnout se splnění povinností vyplývajících z existence dluhu a zástavní smlouvy.
Obvodní soud pro Prahu 1 – poté, co usnesením ze dne 28. 4. 2011 č. j. 42 C 46/2010-39 rozhodl, že v řízení bude nadále pokračováno na straně dosavadního žalobce K. V., který zemřel dne 2. 4. 2010, s I. V., A. G. a K. V., jako jeho dědici – rozsudkem ze dne 23. 4. 2014 č. j. 42 C 46/2010-284 určil, že „na nemovitostech – bytové jednotce č. 248/15 v budově stojící na pozemku parc. č. 187/1 a parc. č. 187/2, k níž náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 862/29907 na společných částech budovy a na pozemcích parc. č. 187/1 a parc. č. 187/2, vše v k. ú. S. M., obec P., nevázne zástavní právo zajišťující pohledávku žalovaného za dlužníkem K. V. [žalobcem b)] ve výši 14 000 000 Kč s příslušenstvím, jež mělo vzniknout dle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 3. 2. 2009 vkladem do katastru nemovitostí (V-4747/2009-101) s právními účinky k témuž dni 3. 2. 2009“, zamítl žalobu o určení, že zástavní smlouva uzavřená dne 3. 2. 2009 mezi K. V. a žalobkyní a) jakožto zástavci na straně jedné a žalovaným jakožto zástavním věřitelem na straně druhé je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyním a) a c) společně a nerozdílně 428 065,20 Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Kloudy a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 částku 750 Kč a že ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení neplatnosti zástavní smlouvy, neboť za situace, kdy zástavní právo podle této smlouvy již bylo vloženo do katastru nemovitostí, se lze domáhat pouze určení „(ne)existence“ tohoto zástavního práva, na němž naléhavý právní zájem žalobců naopak shledal. Na základě zjištění, že žalobkyně a) v okamžiku podpisu zástavní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí spadajících do společného jmění žalobkyně a) a K. V., trpěla duševními poruchami (mírnou kognitivní poruchou a anxiosně-depresivní poruchou), které ji významně omezovaly v možnosti vlastního rozhodování, neboť v době podpisu zástavní smlouvy nedisponovala schopností ovládat své jednání při uzavírání smlouvy [mohla sice podepisovanou smlouvu pochopit, avšak nebyla schopna vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby se s jejím obsahem v potřebném rozsahu seznámila a aby ji v případě nesouhlasu nepodepsala, a pokud smlouvu podepsala, nešlo o projev její skutečné vůle, nýbrž o jednání učiněné pod vlivem okolí (manžela i nevlastního syna)], dospěl soud prvního stupně k závěru, že zástavní smlouva ze dne 3. 2. 2009 byla ze strany žalobkyně a) podepsána v duševní poruše, jež ji k tomuto úkonu činila nezpůsobilou, a že „z její strany jde o neplatný úkon dle §38 odst. 2 občanského zákoníku“. Dovodil, že je-li zástavní smlouva platně podepsána na straně zástavců pouze jedním z manželů, přičemž jde o úkon vymykající se obvyklé správě majetku ve společném jmění manželů, je takový úkon neplatný podle ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku jako celek, to však v souladu s ustanovením §40a občanského zákoníku pouze relativně, tj. pouze tehdy, pokud se ten, kdo je právním úkonem dotčen, jeho neplatnosti dovolá, což žalobkyně a) učinila vyjádřeními zaslanými soudu (a následně předanými žalovanému) jak v tomto řízení, tak i dříve v řízení o soudní prodej zástavy vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 6102/2009. Soud prvního stupně uzavřel, že podle neplatné zástavní smlouvy nemohlo ani provedením vkladu do katastru nemovitostí vzniknout zástavní právo. Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z nich, neboť žalobce b) zastával stanoviska shodná se žalovaným. Žalobkyně a) a c) dosáhly podle názoru soudu prvního stupně vůči žalovanému plného úspěchu, a náleží jim proto náhrada nákladů, jež v řízení účelně vynaložily, a to i přes skutečnost, že žaloba byla co do určení neplatnosti zástavní smlouvy zamítnuta, neboť se tak stalo pouze pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobců na tomto určení a zjištění neplatnosti zástavní smlouvy bylo základním předpokladem pro vyhovění žalobě o určení „neexistence“ zástavního práva.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 11. 2014 č. j. 21 Co 355/2014-368 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo vyhověno žalobě o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným a ve vztahu mezi žalovaným a státem, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovaným a žalobkyněmi a) a c) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyním a) a c) na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 264 Kč k rukám advokáta JUDr. Michala Kloudy a že žalobci b) se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává. Argumentaci žalovaného, že žalobkyně a) „dala těsně před sepsáním zástavní smlouvy a také těsně před operacemi v podstatě souhlas“ se zástavní smlouvou, když si vymínila, že se bude týkat pouze jedné bytové jednotky, odvolací soud shledal „nutně irelevantní“, neboť podle jeho názoru je pro posouzení důležitý stav v době podpisu takového právního úkonu. Dovodil, že podpis žalobkyně a) na zástavní smlouvě nebyl projevem její svobodné vůle, nýbrž „projevem právě nedostatků vůli takový dokument nepodepsat“, že znalci tento svůj závěr ve vztahu k nedostatku vůle žalobkyně a) vysvětlili velmi podrobným a srozumitelným způsobem a že – vzhledem k tomu, že se jedná o otázku, kterou soud není oprávněn „jako laik“ řešit - je třeba z těchto závěrů vycházet, a dospěl k závěru, že zástavní smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku a že jakékoli úvahy soudu prvního stupně o relativní neplatnosti této smlouvy nejsou podstatné. Výroky rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným a mezi žalovaným a státem odvolací soud považoval za věcně správné, neztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyním a) a c) náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně podle úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť předmětem řízení před soudem prvního stupně byl i druhý nárok, který „ponechali žalobci po celou dobu řízení předmětem tohoto řízení“, a proto „nelze mluvit o zcela jejich úspěchu ve věci, naopak byli úspěšní pouze zčásti“. Odvolací soud nepřiznal žalobci b) náhradu nákladů odvolacího řízení s odůvodněním, že žalobce b) „v podstatě nebyl ve sporu se žalovaným, jejich stanoviska byla v tomto řízení shodná, pouze stáli na odlišných stranách“. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným, kterou stanovil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., vycházel z předpokladu, že určení „neexistence“ zástavního práva je určení práva k věci penězi neocenitelné, neboť zástavní právo nelze ocenit ani výší pohledávky, pro kterou je zřízeno, ani výší ceny zastavených nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně a) a c) [v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným] a žalovaný (v rozsahu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno žalobě o určení, že na nemovitostech nevázne zástavní právo).
Žalovaný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v zásadním rozporu s již ustálenou judikaturou dovolacího soudu o toliko relativní neplatnosti úkonu při nakládání s majetkem ve společném jmění manželů jedním z manželů nad rámec běžného hospodaření a s pouze tomu odpovídajícími právními důsledky a že vzhledem k závěru o absolutní neplatnosti se napadené rozhodnutí v podstatě vyhnulo posouzení věci i z hlediska ochrany dobré víry žalovaného. Zdůraznil, že v projednávané věci bylo znění smlouvy u advokáta připraveno při součinnosti všech účastníků předem v době, která předcházela přechodné změně zdravotního stavu žalobkyně, že samotný pozdější podpis (v době již po operaci) s ohledem na „zákonný požadavek jeho formy výlučně ověřeného podpisu“ tento fakt již dříve jasně projevené shodné vůle všech zúčastněných pouze stvrzoval, že žalobkyně nevznesla žádnou námitku ani tehdy, když po 2 měsících od podpisu, a tedy již opět v dobré zdravotní kondici, obdržela jako každý účastník vkladového řízení od katastrálního úřadu jedno vyhotovení zástavní smlouvy s razítkem povoleného vkladu, ani řadu měsíců později, a že teprve až po výzvě věřitele náhle uplatňuje, že v době podpisu nebyla schopna posoudit všechny důsledky svého jednání. Žalovaný má za to, že „jde o případ nanejvýše jen relativní neplatnosti úkonu“, že učinil-li příslušný úkon, jenž přesahuje běžnou záležitost, pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas s takovým úkonem vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy), že „nemůže být rozhodujícím jedině okamžik spolupodpisu smlouvy druhým z manželů i proto, že vyloučení existence své předchozí či dodatečné akceptace je podle judikatury v takovémto řízení břemenem důkazu právě žalobkyně“, že žalobkyně v řízení neunesla břemeno důkazu, že zástavní smlouvu nikdy ani předem, ani dodatečně neakceptovala, a že společná žaloba manželů, dovolávající se vůči věřiteli jako osobě v dobré víře „vzájemného nesouladu žalobců coby argumentu pro vyvázání se z jimi přijatého zajištění závazku jejich syna“, je přímo v rozporu s ustanovením §40a věty druhé občanského zákoníku. Dovolatel je toho názoru, že paušální odmítnutí soudu hodnotit znalecké závěry lékařského posudku s odůvodněním, že „soud jako laik to není oprávněn řešit“, nejen neodpovídá povinnosti soudu hodnotit veškeré provedené důkazy, ale zaměňuje i hodnocení odborné s hodnocením právním, jehož absence přenáší úkol soudu na znalce, že otázka, zda znalcem uváděný důsledek zdravotního stavu žalobkyně v době podpisu spočívající v neschopnosti „domyslet všechny důsledky takového úkonu“ je podkladem k právnímu závěru o neplatnosti úkonu učiněného žalobkyní, je věcí výlučně jen soudu, nikoli znalce, a že závěr o snížené schopnosti posoudit veškeré důsledky úkonu není totožný se závěrem snížení schopnosti „říci ne“ – jde o snížení rozpoznávací schopnosti namísto schopnosti ovládací. Skutečnost, zda si zástavce plně uvědomuje veškeré možné důsledky podpisu zástavní smlouvy, není podle mínění žalovaného podmínkou jeho právní způsobilosti k podpisu zástavní smlouvy; u žalobkyně a) šlo pouze o relativní snížení její způsobilosti k posuzování všech důsledků smluvních závazků oproti jejím předchozím velmi nadprůměrným schopnostem a zkušenostem. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba o určení „neexistence“ zástavního práva zamítá, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) a c) ve svém dovolání namítají, že odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným zcela opomenul zohlednit ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu, které stanoví, že „i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu“. Mají za to, že dosáhly vůči žalovanému plného úspěchu, neboť základním předpokladem určení „neexistence“ zástavního práva je zjištění neplatnosti předmětné zástavní smlouvy, a i kdyby dovolatelky dosáhly úspěch pouze částečný, měl odvolací soud vzít v úvahu, že základ sporu byl vyřešen ve prospěch dovolatelek, a přiznat jim na tomto podkladě právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalobkyně a) a c) nesouhlasí ani s odvolacím soudem uplatněným způsobem určení výše náhrady nákladů odvolacího řízení podle §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v němž se za tarifní hodnotu považuje částka 35 000 Kč ve věcech určení, zda tu je právní vztah nebo právo, určení neplatnosti právního jednání, jde-li o určení práva k věci penězi neocenitelné nebo jde-li o určení neplatnosti právního jednání, jehož předmětem je věc nebo plnění penězi neocenitelné, neboť mají za to, že v projednávaném případě je předmětem řízení věc, která je penězi ocenitelná, a že na určení náhrady nákladů řízení se tedy „primárně“ použije §8 odst. 1 uvedené vyhlášky; proto jejich zástupce vyúčtoval náklady odvolacího řízení ve výši 387 877 Kč. Žalobkyně a) a c) navrhly, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „v napadených částech“ změnil tak, že žalobkyním přizná náhradu nákladů řízení „v obou stupních v plné výši“, anebo aby „napadené části“ rozsudku zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyň odmítl, a pro případ, že by dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň je přípustné, aby je zamítl. Žalovaný má pochybnosti, zda náklady řízení jako příslušenství pohledávky mohou být samostatným předmětem dovolání, neboť podle jeho názoru jako peněžitý nárok nesplňují podmínku uvedenou v ustanovení §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Pokud jde o výroky o náhradě nákladů řízení, ztotožňuje se s právním názorem a závěry odvolacího soudu.
Žalobkyně a) a c) navrhly, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl jako nedůvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je ve své potvrzující části správný. Odmítají „tezi“ dovolatele, že ve sporu jde o uplatnění relativní neplatnosti opomenutého manžela. Mají za to, že nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez udělení souhlasu ze strany druhého manžela, neboť oba manželé měli být formálně účastníky smlouvy (jako zástavci), že zástavní smlouva ze dne 3. 2. 2009 je proto absolutně neplatná a že z tohoto důvodu nelze uplatnit ani „princip dobré víry“, jímž nelze vytěsňovat zákonné důsledky, kdy sledovaný vztah prostřednictvím smlouvy nebyl vůbec založen.
Žalobce b) navrhl, aby dovolání žalobkyň a) a c) bylo jako nepřípustné odmítnuto a aby dovolání žalovaného bylo „vyhověno v plném rozsahu“, neboť se ztotožňuje s jeho právním názorem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V části, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným, závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda předmětem řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, je věc, která je ocenitelná penězi. Tuto otázku hmotného práva vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která dospěla k závěru, že vzhledem k tomu, že předmětem řízení zahájeného žalobou o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, není zajištěná pohledávka ani zástava (zastavená nemovitost), nýbrž určení, že tu zástavní právo není, a že zástavní právo nemá samo o sobě žádnou vlastní majetkovou hodnotu, nelze takový předmět řízení ocenit penězi; předmětem řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, tedy není věc ocenitelná penězi (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2016 sp. zn. 21 Cdo 1452/2015). Protože není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, není dovolání žalobkyň a) a c) proti rozsudku odvolacího soudu v uvedené části podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, a Nejvyšší soud České republiky je proto v této části podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Napadený rozsudek odvolacího soudu závisí ve věci samé mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda může vzniknout zástavní právo k nemovitostem, které jsou ve společném jmění manželů, jestliže jeden z manželů v době podpisu zástavní smlouvy, jejímiž účastníky byli oba manželé, trpěl duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, a v části, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným, závisí též na vyřešení otázky procesního práva, zda žalobci, jehož žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, bylo vyhověno a jehož žaloba o určení neplatnosti zástavní smlouvy byla ve společném řízení o obou určovacích žalobách zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, přísluší plná náhrada nákladů řízení. Protože tyto právní otázky dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešeny, jsou dovolání žalovaného a dovolání žalobkyň a) a c) proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustná.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru (aniž by se zabýval námitkami, jimiž žalovaný v dovolání zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, neboť tyto námitky nepředstavují – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř – způsobilý dovolací důvod), že dovolání žalovaného není opodstatněné a že dovolání žalobkyň a) a c) proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je důvodné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalovaný na základě smlouvy o půjčce ze dne 17. 5. 1999 poskytl žalobci b) půjčku ve výši 14 000 000 Kč, že dne 2. 2. 2009 žalobce b) svůj dluh z této půjčky písemně uznal co do důvodu i výše, že dne 3. 2. 2009 byla mezi žalobkyní a) a K. V., jako zástavci, žalovaným jako zástavním věřitelem a žalobcem b) uzavřena k zajištění pohledávky žalovaného za žalobcem b) ze smlouvy o půjčce ze dne 17. 5. 1999 ve výši 14 000 000 Kč s příslušenstvím zástavní smlouva, kterou bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem – bytové jednotce č. 248/15 v budově postavené na pozemcích parc. č. 187/1 a parc. č. 187/2, k níž náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 862/29907 na společných částech budovy a na pozemcích parc. č. 187/1 a parc. č. 187/2, vše v k. ú. S. M., obec P., že vklad práva podle této smlouvy byl proveden s právními účinky ke dni 3. 2. 2009, že na straně zástavců byla tato zástavní smlouva podepsána jak žalobkyní a), tak K. V., že se jednalo o nemovitost v jejich společném jmění manželů, že v době podpisu byla žalobkyně a) ve stavu ovlivněném bezprostředně předcházející neurologickou operací, že podle závěrů znaleckých posudků znalců v oboru zdravotnictví – psychiatrie MUDr. Bronislava Kobedy a MUDr. Zdeňka Bašného trpěla duševními poruchami (mírnou kognitivní poruchou a anxiosně-depresivní poruchou), které měly vliv na její jednání a rozhodování a v důsledku nichž nebyla schopna vyvinout potřebné úsilí k tomu, aby se s podepisovanou smlouvou patřičně seznámila a aby ji v případě nesouhlasu nepodepsala [znalec MUDr. Zdeněk Bašný uvedl, že žalobkyně a) „nebyla schopna smlouvu nepodepsat“].
Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že sporná zástavní smlouva byla uzavřena dne 3. 2. 2009 – posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb. a č. 384/2008 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 19. 7. 2009 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §152 obč. zák. zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §156 odst. 1 věty první obč. zák. zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy (§552) nebo rozhodnutí soudu o schválení dohody o vypořádání dědictví.
Podle ustanovení §157 odst. 1 obč. zák. zástavní právo k nemovitým věcem a k bytům nebo nebytovým prostorům ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu vzniká vkladem do katastru nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. je rovněž neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Smlouva je uzavřena (perfektní) okamžikem, kdy přijetí návrhu nabývá účinnosti; včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Písemný návrh a písemné přijetí návrhu musí být jednajícími podepsány; teprve podepsaný projev má právní účinky. Činí-li písemný návrh nebo písemné přijetí návrhu oba manželé, musí je – mají-li mít sledované účinky – také oba podepsat (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp. zn. 4 Cz 29/73, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974).
Majetek, který tvoří společné jmění manželů, užívají a udržují oba manželé společně (§145 odst. 1 obč. zák.). Obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů; v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný (§145 odst. 2 obč. zák.). Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §145 odst. 2 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá; neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (srov. §40a věty první a druhou obč. zák.).
Zastavení nemovitostí patřících do společného jmění manželů nepochybně není obvyklou správou majetku, a proto je k takovému úkonu třeba souhlasu obou manželů. Při zastavení nemovitostí patřících do společného jmění manželů jejími vlastníky je však třeba rozlišovat, zda zástavní smlouvu uzavřeli oba manželé, nebo jen jeden z nich. Jsou-li zástavci oba manželé, musí také oba smlouvu podepsat; kdyby smlouvu podepsal (a tedy učinil ofertu nebo akceptaci) jen jeden z nich, smlouva (jako celek) by nebyla perfektní. V případě, že zástavní smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas se zastavením společné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je zástavní smlouva neplatná, jen jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, který byl uveřejněn pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
Jsou-li účastníky zástavní smlouvy, podle které se zřizuje zástavní právo k věci patřící do společného jmění manželů, jako zástavci oba manželé a jednal-li jeden z manželů v době uzavření zástavní smlouvy v duševní poruše, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Směrodatné totiž je, že podle obsahu zástavní smlouvy byli oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, ale tím, že tento manžel v době podpisu zástavní smlouvy v důsledku duševní poruchy nedokázal posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že zástavní smlouva o zastavení věci patřící do společného jmění manželů, jejímiž účastníky jsou oba manželé a při jejímž podpisu jeden z manželů trpěl duševní poruchou, která jej činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, je absolutně neplatná (§38 odst. 2 obč. zák.), a že proto na základě takové smlouvy nemůže vzniknout zástavní právo.
V projednávané věci byli účastníky zástavní smlouvy uzavřené dne 3. 2. 2009, kterou mělo být zřízeno zástavní právo k nemovitostem ve společném jmění manželů žalobkyně a) a K. V., jako zástavci oba manželé – žalobkyně a) i K. V., přičemž – jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů – žalobkyně a) v době podpisu této zástavní smlouvy trpěla duševními poruchami (mírnou kognitivní poruchou a anxiosně-depresivní poruchou), které měly vliv na její jednání a rozhodování v tom směru, že žalobkyni a) bránily vyvinout a projevit svou vlastní vůli při uzavírání smlouvy (a tedy své jednání při uzavírání smlouvy ovládnout), a které ji proto činily k tomuto právnímu úkonu ve smyslu ustanovení §38 odst. 2 obč. zák. neschopnou. Závěr odvolacího soudu, že zástavní smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná a že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, které mělo podle této smlouvy vzniknout, je proto – jak vyplývá z výše uvedeného – v souladu se zákonem.
Protože rozsudek odvolacího soudu je ve výroku o věci samé z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.
Podle ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.
Podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.
V ustanovení §142 o. s. ř. je upraveno rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci. Žalobce má ve věci plný úspěch tehdy, když soud vyhoví jeho žalobě (popřípadě všem žalobám společně projednávaným a rozhodnutým) v plném rozsahu. Žalovaný má ve věci plný úspěch tehdy, když soud žalobu v plném rozsahu zamítne. V případě žaloby s eventuálním petitem má ve věci plný úspěch žalobce tehdy, jestliže soud uznal v plném rozsahu za opodstatněný eventuální petit (popřípadě jen některý z eventuálních petitů), i když nevyhověl žalobě v jejím primárním petitu (popřípadě v některém z eventuálních petitů), a žalovaný jen tehdy, jestliže soud nevyhověl žalobě ani v primárním petitu, ani v žádném z eventuálních petitů. Nejde-li o případ, kdy bylo žalobě zcela vyhověno, je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků (obou stran) ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník (druhá strana) nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva. Ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. je výjimkou ze zásad pro rozhodování o nákladech řízení při částečném úspěchu ve věci, neboť nastane-li některá z okolností uvedených v tomto ustanovení, může být účastníku přiznána plná náhrada nákladů řízení, i když měl ve věci jen částečný úspěch. Jednou z těchto okolností je, že účastník měl neúspěch jen v poměrně nepatrné části. To, zda měl účastník neúspěch v poměrně nepatrné části, je třeba posoudit s ohledem na povahu předmětu řízení a na výsledek sporu.
Vyhověl-li soud žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, a zamítl-li společně projednávanou žalobu o určení neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., nelze bez dalšího uzavřít, že žalobce i žalovaný měli ve věci jen částečný úspěch a že proto žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů (§142 odst. 2 o. s. ř.). Byla-li důvodem určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, neplatnost zástavní smlouvy (jak tomu bylo i v projednávané věci), je třeba při posuzování míry úspěchu účastníků ve věci vzít v úvahu, že tato neplatnost – přestože nemohla být vyslovena ve výroku rozsudku – byla pro posouzení věci rozhodující (podstatná) a že se promítla ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno. S ohledem na tím určenou povahu předmětu řízení je v takovém případě opodstatněn závěr, že částečný neúspěch žalobce spočívající v zamítnutí žaloby o určení neplatnosti zástavní smlouvy pro nedostatek naléhavého právního zájmu na tomto určení je – v poměru k jeho úspěchu ve zbývající (a pro stanovení vzájemných práv a povinností účastníků určující) části předmětu řízení – jeho neúspěchem jen v poměrně nepatrné části ve smyslu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř., a že mu proto soud může přiznat plnou náhradu nákladů řízení.
Z uvedeného vyplývá, že žalobkyně a) a c) měly vzhledem k vyhovění žalobě o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, z důvodu neplatnosti zástavní smlouvy ze dne 3. 2. 2009 a k zamítnutí žaloby o určení neplatnosti této zástavní smlouvy jen pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení v řízení u soudu prvního stupně neúspěch jen v poměrně nepatrné části a že jim proto měla být přiznána plná náhrada nákladů potřebných k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení žalobkyň a) a c) mělo být přihlédnuto k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, tj. podle ustanovení §6 a následujících vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (srov. §151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Protože vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny za zastupování účastníka advokátem stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena, měl odvolací soud za této situace určit pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem; tomu odpovídá – též s přihlédnutím k počtu advokátem zastupovaných účastníků – sazba ve výši 26 000 Kč pro řízení u soudu prvního stupně. Kromě takto stanovené odměny za zastupování advokátem vznikly žalobkyním a) a c) v řízení u soudu prvního stupně náklady spočívající v 10 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a jejich nákladem potřebným k uplatňování práva je též soudní poplatek zaplacený za žalobu o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, ve výši 3 000 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobkyň a) a c), advokát JUDr. Michal Klouda, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobkyním a) a c) za řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 6 090 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Protože odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným nesprávně a protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyním a) a c) společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 38 090 Kč.
Vzhledem ke změně rozsudku odvolacího soudu rozhodl dovolací soud i o nákladech odvolacího řízení, a to tak, že náhradu těchto nákladů přiznal žalobkyním a) a c) proti žalovanému, neboť žalobkyně a) a c) měly v odvolacím řízení ve věci samé plný úspěch (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady žalobkyň a) a c) potřebné k uplatňování práva v odvolacím řízení spočívají v paušální sazbě odměny za jejich zastupování advokátem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby a k počtu advokátem zastupovaných účastníků ve výši 26 000 Kč, ve 4 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 5 712 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), tj. celkem 32 912 Kč.
O náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným dovolací soud rozhodl ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. tak, že žalobci b), ač měl společně s žalobkyněmi a) a c) v odvolacím řízení plný úspěch, se náhrada nákladů odvolacího řízení nepřiznává, neboť jsou pro to důvody hodné zvláštního zřetele spočívající v tom, že žalobce b) po celou dobu řízení zastával stanoviska shodná se stanovisky žalovaného a s jeho odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně souhlasil. Vzhledem k tomuto postoji žalobce b) by nebylo spravedlivé uložit žalovanému povinnost nahradit žalobci b) náklady odvolacího řízení a naopak po žalobci b) lze za těchto okolností spravedlivě požadovat, aby náklady odvolacího řízení jím vynaložené nesl ze svého.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyněmi a) a c) a žalovaným bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně a) a c) měly v dovolacím řízení ve věci samé plný úspěch a ohledně nákladů řízení byly neúspěšné jen v části týkající se náhrady nákladů odvolacího řízení, a žalovaný je proto povinen nahradit jim náklady potřebné k uplatňování práva.
Náklady žalobkyň a) a c) potřebné k uplatňování práva v dovolacím řízení spočívají v paušální sazbě odměny za jejich zastupování advokátem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.) určené dovolacím soudem s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) poskytnuté právní služby a k počtu advokátem zastupovaných účastníků ve výši 13 000 Kč, ve 2 paušálních částkách náhrady výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů), v náhradě za daň z přidané hodnoty ve výši 2 856 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a v zaplaceném soudním poplatku za dovolání ve výši 2 000 Kč, tj. celkem 18 456 Kč.
Žalovaný je povinen náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 32 912 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 18 456 Kč žalobkyním a) a c) zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyně a) a c) v řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným bylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř. tak, že žalobci b) se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává, a to z obdobných důvodů, pro které mu nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení [pro jeho postoj zaujatý v dovolacím řízení, který vyplývá z jeho vyjádření k dovoláním žalobkyň a) a c) a žalovaného].
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. srpna 2016
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu