ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.3980.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 3980/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. M. Z. , zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Oldřichova č. 23, proti žalovanému NÁRODNÍMU MUZEU, příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 68, IČO 00023272, zastoupenému Mgr. Alexandrou Mlíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 11, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 126/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011 č.j. 62 Co 6/2011-90, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. dubna 2010 č.j. 23 C 126/2009-66 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 20.1.2009 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce s odůvodněním, že žalobkyně „byla dne 25.7.2008 odvolána z funkce vedoucí oddělení práce s veřejností – výstavář podle §73 odst. 6 zák. práce“ a že „v současné době jí žalovaný nemůže nabídnout jiné místo, neboť není v Národním muzeu volné místo odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu zdůvodnila tím, že její pracovní poměr nebyl založen jmenováním, nýbrž pracovní smlouvou ze dne 15.5.1986, „a také všechny ostatní navazující změny tohoto pracovního poměru byly provedeny dohodami o změně této pracovní smlouvy“. Ani její pracovní náplň, naposledy stanovená dne 31.12.2003, „ne zcela odpovídá pojmu vedoucího zaměstnance podle §11 odst. 4 zák. práce, kterého by bylo možno jmenovat do funkce podle §33 odst. 4 zák. práce“. Podle jejího názoru „ji tak nebylo možné ze zastávaného pracovního místa odvolat“, což vyplývá rovněž z organizačního řádu žalovaného ze dne 26.1.2009, podle kterého generální ředitel Národního muzea jmenuje a odvolává vedoucí organizačních útvarů ve své přímé řídící působnosti, což však žalobkyně, zařazená v organizačním útvaru Náprstkova muzea, „nikdy nebyla“. Kromě toho podle jejího mínění „nebyla splněna ani podmínka nabídky jiného pracovního místa“, jak zaměstnavateli „ukládá ustanovení §73 odst. 6 zák. práce“. Ačkoli žalobkyně „má vědomost o tom“, že rozhodnutím žalovaného o organizační změně ze dne 27.11.2008 „byla s účinností od 1.2.2009 zřízena některá pracovní místa“ (mj. místo „pracovníka vztahů k veřejnosti“, jehož nabídka byla uveřejněna na internetových stránkách žalovaného „s nástupem 15.3.2009“), žalovaný je žalobkyni před podáním výpovědi nenabídl. Žalobkyně „z toho usuzuje, že žalovaný záměrně nejprve obsadil volná pracovní místa vzniklá v důsledku přijaté organizační změny s účinností od 1.2.2009, aby jí nemusel žádné místo nabízet“, když navíc „informací na úřadu práce zjistila, že žalovaný v rámci své povinnosti sdělovat podle zákona o zaměstnanosti volná místa, tuto povinnost vůči ÚP plnil v době, kdy doručil žalobkyni výpověď“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.4.2010 č.j. 23 C 126/2009-66 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 12.160,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Z výsledků provedeného dokazování dovodil, že funkce vedoucí oddělení práce s veřejností – výstavář, kterou žalobkyně naposledy u žalovaného zastávala, „naplňuje znaky ust. §11 zák. práce“, když „z pracovní náplně žalobkyně a z popisu funkce, kterou zastávala, jednoznačně vyplývá, že se jednalo o vedoucí funkci“, a že tedy žalobkyní zastávaná funkce „se změnila po účinnosti novely zákoníku práce na funkci jmenovanou, ze které byla odvolána“. Soud prvního stupně však „má za to“, že po odvolání žalobkyně z funkce „nebyly splněny podmínky ust. §73 odst. 6 zák. práce“, neboť „z provedeného dokazování vyšlo najevo“, že žalovaný po organizační změně přijaté rozhodnutím ze dne 27.11.2008 věděl, že ke dni 1.2.2009 vzniknou nová pracovní místa, která mohla být žalobkyni, jež „byla od 21.1. do 31.3. ve výpovědi“, nabídnuta, když „s ohledem na konstantní judikaturu zaměstnavatel nemůže postupovat striktně, pokud jde o nabídku volných míst přímo ke dni výpovědi“, když „je mu zřejmé, že o deset dní později bude volnými místy disponovat“. Žalobkyně tak podle názoru soudu prvního stupně „mohla nastoupit na místo odborného referenta, když byli na tato místa přijímáni ještě v době, kdy jí běžela výpovědní doba, noví zaměstnanci“, a „mohlo jí být nabídnuto i místo, které původně zastávala paní K., místo asistentky pracovníka vztahu k veřejnosti, které bylo postupně změněno na místo pracovník vztahu k veřejnosti“. Protože jí však žádné pracovní místo nabídnuto nebylo, je předmětná výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.4.2011 č.j. 62 Co 6/2011-90 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.720,- Kč k rukám advokátky JUDr. Věry Bognárové. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že „žalobkyně byla vedoucí zaměstnankyní ve smyslu §11 odst. 4 zák. práce“, neboť zastávala podle poslední dohody o změně pracovní smlouvy s účinností od 1.1.2004 funkci vedoucí oddělení práce s veřejností a výstaváře, a „byla tedy vedoucí organizační složky žalovaného, kdy jí byli podřízeni zaměstnanci, jejichž práci organizovala, řídila a kontrolovala“. Její pracovní poměr tak vznikl jmenováním a „žalovaný byl za této situace oprávněn ji z tohoto pracovního místa odvolat postupem předpokládaným v §73 zák. práce“, a poté „bylo povinností žalovaného postupovat podle §73 odst. 6 zák. práce“. K námitce žalovaného, že ke dni doručení výpovědi (tj. ke dni 21.1.2009) neměl pro žalobkyni žádné vhodné místo odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci a že, pokud takovým místem disponoval od 1.2.2009, je tato skutečnost nerozhodná, odvolací soud uvedl, že „postup zaměstnavatele podle §73 odst. 6 zák. práce ve znění od 1.1.2007 není splněním nabídkové povinnosti tak, jak ji upravoval §46 odst. 2 zák. práce ve znění do 31.12.2006, ale tento postup je zcela odlišný“, kdy „povinností žalovaného bylo projednat se žalobkyní další pracovní zařazení již dne 25.7.2008, kdy byla ze své funkce odvolána, protože však v té době byla až do ledna 2009 v pracovní neschopnosti, je třeba vycházet z toho, že tuto povinnost měl žalovaný po skončení její pracovní neschopnosti“. Odvolací soud „sdílí“ názor soudu prvního stupně o tom, že za stavu, kdy žalovaný přijal dne 27.11.2008 rozhodnutí o organizační změně, která měla nabýt účinnosti dne 1.2.2009, „muselo být žalovanému nepochybně již v lednu 2009 známo, že k 1.2.2009 bude mít k dispozici volná pracovní místa, která by žalobkyně vzhledem ke své kvalifikaci (vysokoškolské vzdělání na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy) mohla zastávat“; žalobkyně podle názoru odvolacího soudu „mohla být dále zaměstnána na pozici obchodních referentů, kde není vyžadováno vysokoškolské vzdělání nebo jiné speciální vzdělání“, „mohla také zastávat místo, které původně zastávala paní K. – asistentka pracovníka ve vztahu k veřejnosti, a nepochybně i pozici, kterou od 1.2.2009 zastávala Dr. S. – vedoucí oddělení vnějších vztahů, pracovník vztahů k veřejnosti, nebo pozici pracovníka vztahů k veřejnosti, která byla od 1.2.2009 obsazena Mgr. P. M.“. Jestliže tedy „žalovaný v lednu 2009 disponoval pracovními místy, která odpovídala zdravotnímu stavu žalobkyně i její kvalifikaci“, avšak žádné z těchto míst žalobkyni nenabídl, odvolací soud uzavřel, že „za této situace není výpovědní důvod podle §52 písm. c) zák. práce naplněn“ a „výpověď z pracovního poměru je proto neplatná pro rozpor se zákonem podle §18 zák. práce za použití §39 obč. zák.“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že „pro danou situaci je rozhodující stanovisko“ vyplývající z judikatury dovolacího soudu, podle kterého platnost právních úkonů je třeba zkoumat podle stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn, nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti anebo mohou eventuelně nastat v budoucnosti. Vzhledem k tomu, že právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla výpověď doručena druhému účastníku, je třeba splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele zkoumat podle stavu ke dni, v němž byla zaměstnanci výpověď doručena. Protože v daném případě „z provedeného dokazování vyplynulo, že v den, kdy výpověď byla doručena žalobkyni, žalovaný žádné volné pracovní místo neměl“, žalovaný podle názoru dovolatele důvodně dal žalobkyni výpověď podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že na základě pracovní smlouvy ze dne 15.5.1986 žalobkyně pracovala u žalovaného od 1.6.1986 na různých pracovních pozicích, naposledy od 1.1.2004 se svým souhlasem ve funkci „vedoucí oddělení práce s veřejností – výstavář“ v organizační složce (odboru) žalovaného – Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur, u níž se pracovní poměr zakládá jmenováním. V průběhu pracovní neschopnosti trvající od 23.5.2008 do 4.1.2009 byla žalobkyně dopisem žalovaného ze dne 7.7.2008 z této funkce ke dni 25.7.2008 odvolána. Dne 5.1.2009 po návratu do zaměstnání po skončení pracovní neschopnosti převzala žalobkyně na pracovišti dopis vyhotovený téhož dne, ve kterém jí žalovaný sdělil, že „vzhledem k její dlouhodobé pracovní neschopnosti, která počala dnem 25. května 2008, je nutné konzultovat aktuální stav pracovních pozic v NM, a proto je až do vyřešení situace žalobkyně doma, přičemž její řádná finanční odměna bude vyplácena po tuto dobu jako za vykonání běžné pracovní náplně“. Dne 21.1.2009 převzala žalobkyně od žalovaného výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce odůvodněnou tím, že odvolané žalobkyni „nemůže žalovaný v současné době nabídnout jiné místo, neboť není v Národním muzeu volné místo odpovídající její kvalifikaci a zdravotnímu stavu“. Na základě rozhodnutí o organizační změně, které žalovaný přijal dne 27.11.2008, bylo s účinností od 1.2.2009 v odboru Generálního ředitele Národního muzea (ředitelství Národního muzea) zrušeno oddělení vnějších vztahů a marketingu (se 4 zaměstnanci) a namísto něj zřízeno oddělení vnějších vztahů (se 3 zaměstnanci) a oddělení marketingu a obchodu (s 5 zaměstnanci); do oddělení vnějších vztahů byli (až na jednoho) převedeni dosavadní zaměstnanci zrušeného oddělení vnějších vztahů a marketingu a do oddělení marketingu a obchodu byli v průběhu období od 1.1. do 1.4.2009 přijati na pozice obchodních referentů 1 stávající a 3 noví zaměstnanci.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro závěr, zda předmětná výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, mimo jiné významné vyřešení právních otázek, za jakých podmínek je zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 věty druhé zák. práce povinen učinit odvolanému zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení, a jaký stav (ke kterému okamžiku) je rozhodný pro zjištění, zda zaměstnavatel tuto povinnost, která je po odvolání zaměstnance z funkce předpokladem pro dání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, splnil. Protože uvedené právní otázky vyřešil odvolací soud jinak, než jak jsou řešeny v judikatuře dovolacího soudu, a protože jejich posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, která jí byla doručena dne 21.1.2009 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 23.9.2009 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 326/2009 Sb., o podpoře hospodářského růstu a sociální stability) – dále jen „zák. práce“.
Zaměstnanec, jehož pracovní místo se obsazuje jmenováním, může být ze své funkce odvolán tím, kdo je příslušný ke jmenování; své funkce se rovněž může vzdát (srov. §73 odst.1 zák. práce). Podle ustanovení §73 odst. 6 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; to neplatí, jestliže byl pracovní poměr založen jmenováním na dobu určitou. Zaměstnavatel je povinen podat zaměstnanci návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c); odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti s jeho zrušením v důsledku organizační změny.
Z ustanovení §73 odst. 6 věty první zák. práce vyplývá, že odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr zaměstnance u zaměstnavatele (s výjimkou situace, že zaměstnanec byl jmenován na dobu určitou) nekončí. Zákon v ustanovení §73 odst. 6 větě druhé zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, která představuje svojí povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně sjednaných pracovních podmínek) ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce. Jde tu přitom o takovou práci, kterou je zaměstnanec způsobilý vykonávat vzhledem ke svému zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a současně se nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.3.2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009). V případě, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. §73 odst. 6 větu třetí zák. práce), že „je dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce“. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení §52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních úkonů (včetně právních úkonů učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn (srov. §18 zák. práce a §34 a §35 odst.2 obč. zák.). Tuto zásadu soud uplatňuje i při posuzování platnosti právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru (dohody, výpovědi, okamžitého zrušení, zrušení ve zkušební době). Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění povinností zaměstnavatele vyplývajících z ustanovení §73 odst. 6 zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73 odst. 6 věty třetí zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, ročník 2005, nebo obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998). Na těchto obecně přijímaných právních názorech dovolací soud i nadále setrvává a neshledává žádné důvody k jejich změně.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že za situace, kdy předmětná výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni doručena dne 21.1.2009, bylo třeba splnění povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §73 odst. 6 věty druhé zák. práce zásadně posuzovat podle stavu, jaký tu byl ke dni 21.1.2009. Podle hledisek vymezených ustanovením §73 odst. 6 zák. práce pak bylo významné jedině, zda žalovaný disponoval volnými pracovními místy v okamžiku, kdy byla žalobkyni dávána výpověď (tj. k 21.1.2009), přičemž jeho povinností nebylo nabízet žalobkyni každé volné pracovní místo, ale pouze místo odpovídající (kromě jejího zdravotního stavu) její kvalifikaci, tedy jejímu vysokoškolskému vzdělání. Takto však odvolací soud v projednávané věci neuvažoval, jestliže – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z hlediska splnění podmínek uvedených v ustanovení §73 odst. 6 zák. práce považoval za relevantní, že žalobkyně od 1.2.2009 „mohla být dále zaměstnána na pozici obchodních referentů, kde není vyžadováno vysokoškolské vzdělání nebo jiné speciální vzdělání“, že „mohla také zastávat místo, které původně zastávala paní Kličková – asistentka pracovníka vztahů k veřejnosti, a nepochybně i pozici, kterou od 1.2.2009 zastávala Dr. S. – vedoucí oddělení vnějších vztahů, pracovník vztahů k veřejnosti, nebo pozici pracovníka vztahů k veřejnosti, která byla od 1.2.2009 obsazena Mgr. P. M.“, ačkoli jde o okolnosti, které měly nastat teprve v budoucnu, a bral v potaz rovněž pracovní místa (obchodní referent, pracovník vztahů k veřejnosti, asistent pracovníka vztahů k veřejnosti), pro něž postačovalo i středoškolské vzdělání.
Na uvedených závěrech nic nemění ani skutečnost akcentovaná odvolacím soudem, že žalovaný přistoupil dne 21.1.2009 k podání výpovědi, ačkoli mu „již v lednu 2009 muselo být známo“, jaká „personální situace“ a „obsazenost volných míst“ u něj bude ke dni 1.2.2009. Tato okolnost by mohla mít význam pouze tehdy, kdyby bylo prokázáno, že žalovaný záměrně přistoupil k podání výpovědi přede dnem 1.2.2009 veden přímým úmyslem vytvořit v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže žalobkyni dále zaměstnávat. Pouze v takovém případě by byl odůvodněn závěr, že žalovaný nepřistoupil k povinnostem vyplývajícím z ustanovení §73 odst. 6 věty druhé zák. práce s cílem (záměrem) naplnit jejich účel (pokračování v pracovním poměru se žalobkyní bez nutnosti jeho rozvázání), ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu, a jeho jednání by tak bylo závadné ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce (k tomu srov. obdobně právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
O takovou situaci se však v posuzované věci zřejmě nejedná. Z obsahu spisu se podává, že žalovaný přistoupil k předmětné výpovědi bez zbytečného odkladu poté, co po návratu žalobkyně po dlouhodobé pracovní neschopnosti do zaměstnání učinil potřebná zjištění k tomu, zda disponuje prací, kterou by mohl žalobkyni ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zák. práce nabídnout. Jestliže žalovaný - jak vyplynulo z výsledků dokazování - takovou práci (odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobkyně) v té době neměl, a ani organizační změna účinná od 1.2.2009 nepřinesla – „jak muselo být žalovanému známo již v lednu 2009“ – vznik nových pracovních míst odpovídajících kvalifikaci žalobkyně (vesměs – jak uvedeno výše - pro ně postačovalo i středoškolské vzdělání), je za tohoto stavu vyloučeno, aby žalovaný při plnění svých povinností vyplývajících z ustanovení §73 odst. 6 věty druhé zák. práce byl veden nepoctivým záměrem. Ani v případě „pozice, kterou od 1.2.2009 zastávala Dr. S. – vedoucí oddělení vnějších vztahů, pracovník vztahů k veřejnosti“, nelze žalovanému důvodně vytýkat, že tím, že tuto pozici nenabídl žalobkyni, ale obsadil ji dosavadní vedoucí zaměstnankyní (ke dni 1.2.2009 zrušeného) oddělení vnějších vztahů a marketingu, sledoval především poškození žalobkyně, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou - tj. obsazení funkce vedoucího (ke dni 1.2.2009 vzniklého) oddělení vnějších vztahů vhodným zaměstnancem, bylo pro něj zcela bez významu. Podle obsahu spisu je nepochybné, že újma, která tímto byla žalobkyni způsobena (spočívající v tom, že po odvolání z funkce nedostala od žalovaného nabídku jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §73 odst. 6 zák. práce) je toliko nevítaným (eventuelním) vedlejším následkem jednání žalovaného, což ovšem samo o sobě neznamená výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 zák. práce.
Z uvedené vyplývá, že napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. října 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu