ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.40.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 40/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce R. J., zastoupeného advokátem, proti žalované P. P., s.r.o., zastoupené advokátem, o 60.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 158/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. února 2002, č.j. 14 C 158/98-127, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2002, č.j. 62 Co 337/2002-164, ve znění usnesení ze dne 6. září 2002, č.j. 62 Co 337/02-167, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. února 2002, č.j. 14 C 158/98-127, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.450,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila na odstupném poskytovaném při rozvázání pracovního poměru 60.000,- Kč s 12% úrokem od 17.3.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou byl od 1.3.1997 u žalované zaměstnán jako obchodní zástupce, že mzdovým výměrem mu byla stanovena hrubá měsíční mzda ve výši 30.000,- Kč a že dne 1.4.1997 se žalovanou uzavřel dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 18.4.1997. Přestože „v této dohodě současně dohodli i odstupné ve výši dvojnásobku hrubého měsíčního příjmu“, žalovaná mu odmítá odstupné vyplatit.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29.6.2000, č.j. 14 C 158/98-47, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 21.000,- Kč „na účet právního zástupce žalobce“. Vycházeje z toho, že žalobce prokázal, že důvodem ukončení jeho pracovního poměru byly „organizační změny“ ve firmě žalované, neboť to „nepřímo“ vyplývá ze znění dohody ze dne 1.4.1997 („odstupné bude žalobci vyplaceno na základě zákoníku práce“) a z výpovědi svědka I. Š., který byl v rozhodné době jednatelem žalované a který uvedl, že „tuto dohodu uzavřel se žalobcem především proto, že nový společník mu uložil, aby ukončil pracovní poměr se starými zaměstnanci“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že dohoda o ukončení pracovního poměru a vyplacení odstupného ve výši dvojnásobku měsíčního příjmu byla uzavřena platně; proto žalobce má podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce na požadované odstupné nárok.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 17.1.2001, č.j. 62 Co 584/2000-64, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení Vytknul soudu prvního stupně, že nedostatečně zjistil skutkový stav věci a že právní závěr, který z něho vyvodil, neodpovídá provedeným důkazům. Protože žalobce ani svědek I. Š. ve svých výpovědích o organizačních důvodech nehovořili a Ing. F. M., který se stal jednatelem žalované po I. Š., vyslechnut vůbec nebyl, nemůže podle odvolacího soudu obstát zjištění soudu prvního stupně o tom, že k dohodě o ukončení pracovního poměru mezi účastníky vedly organizační důvody na straně žalované. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou platnosti pracovní smlouvy ze dne 1.3.1997, jakož i dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 1.4.1997, a aby, dospěje-li k závěru, že tyto právní úkony jsou platné, znovu zkoumal, zda důvodem ukončení pracovního poměru žalobce u žalované byly organizační důvody; naznačil, v jakém směru má být dokazování doplněno.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5.2.2002, č.j. 14 C 158/98-127, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 19.800,- Kč k rukám zástupce žalovaného. Po doplnění dokazování soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla platně uzavřena jak pracovní smlouva ze dne 1.3.1997, tak i dohoda o ukončení pracovního poměru ze dne 1.4.1997. Zdůraznil, že skutečnost, že v dohodě ze dne 1.4.1997 nebyly uvedeny důvody ukončení pracovního poměru, ji nečiní neplatnou a že není vyloučen ani vznik nároku zaměstnance na odstupné podle ustanovení §60a odst. 1 zák. práce. V takovém případě však – podle názoru soudu prvního stupně - je na zaměstnanci, který uplatňuje nárok na odstupné, aby prokázal, že důvodem k rozvázání pracovního poměru dohodou byly organizační změny u zaměstnavatele uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, tedy že mezi těmito organizačními změnami a rozvázáním pracovního poměru dohodou je příčinná souvislost. Protože žalobce v řízení neprokázal (a ani netvrdil), že by k uzavření dohody o skončení pracovního poměru došlo z důvodu organizačních změn u žalované, a protože tato skutečnost nebyla prokázána ani jinými důkazy (listinnými či svědeckými), požadované odstupné mu nenáleží.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.9.2002, č.j. 62 Co 337/2002-164, ve znění usnesení ze dne 6. 9. 2002, č.j. 62 Co 337/02-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil jen tak, že náklady činí 32.525,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech odvolacího řízení 13.650,- Kč „na účet“ advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právními závěry soudu prvního stupně. Shodně s ním uzavřel, že pracovní poměr žalobce u žalované vznikl platně, že platná je i dohoda o ukončení pracovního poměru uzavřená podle ustanovení §43 zák. práce, i když v ní nebyly uvedeny důvody, a že žalobce neunesl důkazní břemeno o skutečnosti, že důvodem pro ukončení pracovního poměru dohodou byl některý z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce. Názor žalobce v odvolání, že „pokud se žalovaná v dohodě o ukončení pracovního poměru zavázala k zaplacení odstupného, nemusí žalobce žádné důvody prokazovat“, jako mylný odmítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5.2.2002, č.j. 14 C 158/98-127, podal žalobce dovolání. Nesouhlasí s úvahou soudů obou stupňů, že v případě uplatnění nároku na odstupné musí „pracovník“ prokazovat, že důvodem rozvázání pracovního poměru dohodou jsou organizační změny a že mezi těmito změnami a dohodou existuje příčinná souvislost. Podle jeho názoru „ustanovení zákoníku práce i vžitá právní praxe jednoznačně uvádí, že pracovník má právo v případě dohody o ukončení pracovního poměru na odstupné tehdy, jestliže se k tomu organizace přímo zavázala a to odpovědným pracovníkem“; tehdejší jednatel žalované to v jeho případě do dohody výslovně uvedl. Názor soudů, že „přesto, že se k tomu statutární pracovník firmy přímo písemně zavázal, že by poté ještě musel žalobce prokazovat, jaké vlastně měly být vlastní nepsané důvody ukončení pracovního poměru, když v dohodě uvedeny nebyly“, považuje „za více než zavádějící a odporující platnému zákonu“. Protože soudy obou stupňů rozhodly na základě nesprávného právního posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud zrušil „oba napadené rozsudky, tedy rozsudek Os Praha ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze“, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl pro jeho nepřípustnost, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, případně zamítl, dospěje-li k závěru, dovolání je přípustné. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR „č.j. 2 Cdon 1280/97 ze dne 6.10.1998“ a nález Ústavního soudu „sp.zn. ÚS 1992/95 ze dne 1.11.1995“ zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s judikaturou soudů v ČR k otázce odstupného podle ustanovení §60a zák. práce. Upozorňuje, že odstupné je specifický právní institut chránící zaměstnance, kteří přijdou o práci bez svého zavinění, který vychází z Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 158 o skončení pracovního poměru z podnětu zaměstnavatele, jenž ve spojení s čl. 10 Ústavy české republiky nachází své vyjádření v ustanovení §60a zák. práce. Proto dovozuje, že poskytnutí odstupného nad rámec daný ustanovením §60a zák. práce, jak co do důvodu, tak co do výše, by bylo v rozporu se smyslem a účelem tohoto právního institutu i se zákonem.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5.2.2002, č.j. 14 C 158/98-127, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5.2.2002, č.j. 14 C 158/98-127, zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu, věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 – dále jen „o.s.ř.“ a po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen; tímto rozsudkem soudu prvního stupně přitom bylo rozhodnuto ve věci jinak, než v jeho dřívějším rozsudku ze dne 29.6.2000, č.j. 14 C 158/98-47, který byl odvolacím soudem zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.
Ze srovnání právního názoru odvolacího soudu, vyjádřeného v usnesení odvolacího soudu ze dne 17.1.2001, č.j. 62 Co 584/2000-64, s právními závěry soudu prvního stupně, vyslovenými v jeho zrušeném rozsudku ze dne 29.6.2000, č.j. 14 C 158/98-47, vyplývá, že odvolací soud po právní stránce neposuzoval věc (zaplacení odstupného podle ustanovení §60a zák. práce) jinak, než soud prvního stupně (neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně). Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že spočíval na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci (uvedl, že soud prvního stupně „nedostatečně zjistil skutkový stav věci a právní závěr, který z něho vyvodil, neodpovídá provedeným důkazům“). Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně, učiněný v rozsudku ze dne 5.2.2002, č.j. 14 C 158/98-127, že „žalobci požadované odstupné mu nenáleží, neboť v řízení neprokázal, že by k uzavření dohody o skončení pracovního poměru došlo z důvodu organizačních změn u žalované“, nevyplynul z toho, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovozovat. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce v dovolání zpochybňuje právní posouzení věci z hlediska závěru odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o tom, že v případě ukončení pracovního poměru dohodou, je na zaměstnanci, který uplatňuje nárok na odstupné, aby prokázal, že důvodem k rozvázání pracovního poměru dohodou byly organizační změny u zaměstnavatele uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce. Podle jeho názoru „ustanovení zákoníku práce i vžitá právní praxe jednoznačně uvádí, že pracovník má právo v případě dohody o ukončení pracovního poměru na odstupné tehdy, jestliže se k tomu organizace přímo zavázala a to odpovědným pracovníkem“.
Podle ustanovení §60a odst.1 zák. práce (ve znění účinném do 30.9.1999) zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) nebo dohodou z týchž důvodů, náleží při skončení pracovního poměru odstupné ve výši dvojnásobku průměrného výdělku.
Odstupné představuje jednorázový peněžitý příspěvek, který má zaměstnanci pomoci překlenout, často složitou, sociální situaci, v níž se ocitl proto, že bez své viny (z důvodů na straně zaměstnavatele) ztratil dosavadní práci. Tím, že se odstupné poskytuje jako dvojnásobek průměrného výdělku, zákon sleduje, aby se zaměstnanci dostaly takové peněžní prostředky, jaké by jinak obdržel, kdyby pracovní poměr ještě po dobu dvou měsíců pokračoval. Odstupné má tímto způsobem kompenzovat pro zaměstnance nepříznivý důsledek organizačních změn a poskytnout mu ke zmírnění těchto důsledků odpovídající zabezpečení formou jednorázového peněžitého příspěvku.
Nárok na odstupné má (nejde-li o zaměstnance, o nichž zákon stanoví, že jim odstupné nenáleží - srov. §60c a §65 odst. 3 část třetí věty za středníkem zák. práce) každý zaměstnanec, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce nebo dohodou z týchž důvodů. Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, není pro posouzení, zda má zaměstnanec nárok na odstupné, samo o sobě rozhodující, zda byly v dohodě uvedeny důvody rozvázání pracovního poměru, popřípadě jaké důvody rozvázání pracovního poměru se v dohodě uvádí. Ustanovení §60a zák. práce nespojuje, byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, vznik nároku na odstupné s tím, co bylo v dohodě uvedeno o důvodech skončení pracovního poměru, ale se zjištěním, proč (z jakého skutečného důvodu) byl pracovní poměr opravdu rozvázán; byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst.1 písm. a) až c) zák. práce, má uvolněný zaměstnanec (budou-li splněny také další zákonem stanovené předpoklady) nárok na odstupné bez ohledu na to, zda dohoda obsahovala vylíčení důvodu skončení pracovního poměru, popřípadě co bylo v dohodě o těchto důvodech uvedeno.
Z důvodu právní otázky, který z účastníků v řízení o zaplacení odstupného má povinnost tvrdit a prokázat [§101 odst.1 písm. a) a b) a §120 odst. 1 věta první o.s.ř.], že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z některého z důvodů uvedených v ustanoveních §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce, napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tato právní otázka byla již vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17.5.2002, sp. zn. 21 Cdo 1667/2001. V tomto rozsudku, který byl uveřejněn pod č. 108 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, byl vysloven následující právní názor: „Byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, má zaměstnanec nárok na odstupné (§60a zák. práce), jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce. To platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon poskytnutí odstupného nespojuje“. Soudy – jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně – věc posoudily v souladu s uvedeným právním názorem a s ustálenou judikaturou soudů z něj vycházející.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelem po právní stránce zásadní význam, a proto dovolání žalobce není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování advokátem ve výši 3.375,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem 3.450,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil; podle ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen částku 3.450,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2003
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu