ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.4059.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4059/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. H., proti žalované I. CZ, s.r.o., zastoupené advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 212/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. května 2006 č.j. 15 Co 333/2005-118, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 12.3.1999 žalovaná (její právní předchůdkyně I. N. P., s.r.o.) sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „z důvodu neplnění požadavků pro řádný výkon funkce podle pracovní smlouvy“. Nesplňování požadavků spatřovala v neuspokojivých pracovních výsledcích spočívajících v tom, že žalobce „opakovaně neplní měsíční stanovený obrat“ (při měsíčním plánovaném obratu 90.000,- Kč žalobce tento plán splnil v srpnu 1998 v rozsahu 4.230,- Kč, v září 1998 v rozsahu 0,- Kč, v říjnu 1998 v rozsahu 88.220,- Kč, v listopadu 1998 v rozsahu 55.380,- Kč, v prosinci 1998 v rozsahu 1.900,- Kč, v lednu 1999 v rozsahu 0,- Kč a v únoru 1999 v rozsahu 59.392,- Kč). Přestože žalovaná žalobce na „špatné plnění plánovaných výkonů (obratu)“ opakovaně upozornila dopisy ze dne 7.11.1998 a 3.2.1999 s tím, že v případě neodstranění těchto nedostatků s ním může být rozvázán pracovní poměr výpovědí, „k nápravě dosud nedošlo“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „skončení pracovního poměru ze strany žalované je neplatné“, že „pracovní poměr žalobce u žalované nadále trvá“ a že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu mzdy“. Žalobu odůvodnil tím, že u žalované pracoval od 1.4.1998 jako obchodní zástupce a že dne 7.7.1999 obdržel potvrzení o zaměstnání, „kde je uveden důvod ukončení pracovního poměru §46 odst. 1 písm. e)“, ačkoli „písemná výpověď žalobci nebyla zaslána“. Žalobce „popírá pravdivost tvrzení žalované uvedených v potvrzení o zaměstnání a současně poukazuje na neplatnost výpovědi dle ust. §44 zák. práce“. Podle jeho názoru se stal pro žalovanou „pravděpodobně nepohodlným pro kritické postoje k nezaplacené mzdě a cestovním náhradám“. Žalovaná „ústně sdělila žalobci, že u ní končí ke dni 31.5.1999“, s čímž však žalobce „nesouhlasil a dožadoval se přidělení práce“.
Městský soud v Brně (poté, co řízení o náhradu mzdy vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí) rozsudkem ze dne 23.1.2001 č.j. 49 C 212/99-31 určil, že „skončení pracovního poměru ze strany žalované formou výpovědi dané žalobci je neplatné“, že „pracovní poměr žalobce u žalované trvá“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.296,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že předmětná výpověď splňuje všechny formální náležitosti, „které má výpověď mít“, včetně řádného doručení žalobci, k němuž došlo dne 12.3.1999, kdy žalobce odmítl písemnou výpověď převzít. Protože však žalovaná „neprokázala, jaký měsíční plán na měsíce, jejichž plnění žalobci vytýkala, stanovila“, a protože „navíc má soud za prokázané, že na plnění měsíčního plánu byl žalobce finančně zainteresován“, není podle názoru soudu prvního stupně možné „neplnění tohoto plánu žalobci vytýkat jako neuspokojivé pracovní výsledky“. Jelikož žalovaná rovněž „neprokázala, že by žalobci nabídla jiné pracovní uplatnění nebo že pro něj žádné jiné pracovní uplatnění neměla“, soud prvního stupně uzavřel, že předmětná výpověď je neplatná a že pracovní poměr účastníků - s ohledem na žádost žalobce o přidělování práce podle pracovní smlouvy - trvá.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4.6.2003 č.j. 49 Co 631/2001-53 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že přehlédl, že žalobce „v rozhodujících skutečnostech žaloby nezmiňuje žádný úkon žalované směřující k rozvázání jeho pracovního poměru, naopak tvrdí, že takový úkon žalovaná neučinila“, přesto se však – mimo jiné – domáhá vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že „skončení pracovního poměru ze straně žalované je neplatné“. Mezi rozhodujícími skutečnostmi žaloby a žalobním petitem je tedy „logický rozpor, jenž činí žalobu neurčitou“. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. zjednal nápravu.
Městský soud v Brně (poté, co žalobce doplnil žalobu podle pokynů soudu) rozsudkem ze dne 10.3.2005 č.j. 49 C 212/99-95, ve znění usnesení ze dne 17.5.2005 č.j. 49 C 212/99-101, určil, že „skončení pracovního poměru ze strany žalované formou výpovědi dané žalobci je neplatné“, zamítl žalobu o určení trvání pracovního poměru a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 3.504,- Kč. Soud prvního stupně „vzal za prokázané“, že žalovaná dne 10.11.1998 a 3.2.1999 písemně upozornila žalobce na „řádné neplnění předpokladu (správně požadavku) pro výkon práce, které mělo spočívat v neuspokojivých pracovních výsledcích“, a že dne 12.3.1999 „dala žalobci výpověď“. Podle jeho názoru však žalovaná „neprokázala“, že by žalobce opakovaně neplnil měsíční plán obratu tak, jak po něm požadovala (tedy ve výši 90.000,- Kč měsíčně), neboť v pracovní smlouvě je uvedeno, že se žalobci „stanovuje plán ve výši 60.000,- Kč měsíčně“ (s tím, že další složka mzdy – provize je odvislá od plnění plánu), a také z vnitřních předpisů žalované vyplývá, že „obchodní zástupce je povinen plnit minimální (měsíční) limit hodnoty podepsaných smluv ve výši 60.000,- Kč“. Jestliže se z těchto dokumentů rovněž podává, že „na plnění měsíčního plánu byl žalobce zainteresován finančně“, pak podle názoru soudu prvního stupně „z tohoto důvodu nebylo možné neplnění tohoto plánu vytýkat žalobci jako neuspokojivé pracovní výsledky“, když navíc lhůta 13-ti, resp. 19-ti dnů, kterou žalovaná dala žalobci k odstranění vytčených nedostatků, „nebyla dostatečná“. Protože „neplnění plánu, od kterého se zároveň odvíjelo finanční ohodnocení, nebylo možné přičíst žalobci k tíži jako neuspokojivé pracovní výsledky“, a protože žalovaná „nesplnila ani druhou hmotněprávní podmínku platnosti výpovědi“ uvedenou v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, když „nenabídla žalobci jiné pracovní uplatnění, ač takové měla“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že výpověď je neplatná. Požadavek žalobce na určení trvání pracovního poměru však shledal neopodstatněným, neboť žalobce v průběhu řízení sdělil, že z důvodu přiznání starobního důchodu již nemá zájem na trvání pracovní poměru u žalované.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.5.2006 č.j. 15 Co 333/2005-118 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném výroku I.“ (o určení neplatnosti výpovědi) potvrdil, „v napadeném výroku III.“ tento rozsudek změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 643,- Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná sice splnila formální náležitosti výpovědi, včetně předchozí písemné výzvy k odstranění neupokojivých pracovních výsledků, avšak že „výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce pro nesplňování požadavků spočívajících v neupokojivých pracovních výsledcích nebyl dán“. Vycházel ze zjištění, že neuspokojivé pracovní výsledky měly spočívat „výlučně v tom, že žalobce nedosahoval plánovaného měsíčního obratu“, který byl ve směrnici žalované o odměňování obchodních zástupců ze dne 1.4.1998 stanoven v minimální výši 60.000,- Kč; v následujících měsících byl tento původní plán na každý měsíc do budoucna upravován (zvyšován) až na 136.000,- Kč měsíčně, přičemž plán obratu od nástupu žalobce do zaměstnání „prakticky každý měsíc převyšoval minimální limit“. Jestliže podle provizních uzávěrek žalobce od dubna 1998, kdy nastoupil do zaměstnání k žalované, do března 1999, kdy žalovaná dala žalobci předmětnou výpověď, „měl obrat dosažený žalobcem v součtu 670.365,- Kč, přičemž minimální limit, kterého by měl žalobce za stejnou dobu dosáhnout činil 702.000,- Kč“, pak podle výpočtu odvolacího soudu „žalobce tedy v průměru plnil minimální plán na 93,1%“. Za stavu, kdy k pracovním povinnostem obchodních zástupců žalované - kromě plnění plánu obratu - „patřila i řada dalších činností, které byly nezbytné pro úspěch v oblasti prodeje produktů žalované“, nemůže být podle názoru odvolacího soudu „100% plnění plánu obratu jediným hlediskem pro posuzování pracovních výsledků žalobce zvláště za situace, kdy původně stanovený minimální limit hodnoty podepsaných smluv 60.000,- Kč měsíčně byl žalovanou měněn měsíc od měsíce v závislosti na výsledku provizních uzávěrek, a to prakticky vždy směrem nahoru“. Uspokojivost či neuspokojivost pracovních výsledků žalobce „nelze hodnotit zúženě pouze podle splňování plánu obratu, když výsledek tohoto plnění nemůže být předem předvídatelný a záleží na mnoha okolnostech (solventnost zákazníků v určeném obvodu, osobnost obchodního zástupce, jeho vztahy se zákazníky, náhoda, kvalita nabízených produktů)“. Nelze přitom pominout, že i žalovaná si zřejmě „byla vědoma nepravidelných výsledků v obchodní činnosti obchodních zástupců“, jestliže „tyto motivovala právě vyplácením provizí“ tak, že již při plnění plánovaného obratu na 80% měl zaměstnanec nárok na nejnižší provizi 3%, která se zvyšovala v souvislosti s plněním měsíčního plánu až na 16%. Za těchto okolností, kdy žalobce „minimální plán obratu splňoval v průměru na 93,1%“, a též „plnil své povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy“, nelze podle názoru odvolacího soudu dovodit důvod k rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nesplňování požadavků pro řádný výkon sjednané práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala v tom, že „dosud nebyla publikována judikatura týkající se otázky právního posouzení uspokojivosti pracovních výsledků“ v tom smyslu „co lze považovat za uspokojivé a co naopak za již neuspokojivé pracovní výsledky“. Žalovaná „má za to, že je výhradně právem zaměstnavatele stanovit kritéria, která zejména z ekonomického hlediska rentability hodlá u svých zaměstnanců očekávat a vyžadovat, a právě podle nich hodnotit pracovní výsledky jako uspokojivé či nikoliv“. V daném případě „považuje za zcela přirozené“, že u žalobce, který byl u ní zaměstnán jako obchodní zástupce, bylo „hlavním a prakticky jediným objektivně zjistitelným pracovním výsledkem právě uzavření obchodní smlouvy za konkrétní cenu, což bylo vyjádřeno ve stanoveném měsíčním plánu obratu“. Měsíční plán obratu byl vždy stanoven předem, „zohledňoval předpokládané známé skutečnosti, zejména cenu v daném období nabízených produktů, čerpání dovolené obchodního zástupce apod.“, a „z provedených důkazů vyplynulo“, že „byl reálný“ a že „jeho splnění záviselo především na pracovní – obchodní zdatnosti každého obchodního zástupce“. Pro ostatní zaměstnance byly plány obratu téměř shodné a převážně byly plněny, z čehož je podle názoru dovolatelky „zřejmé, že nároky zaměstnavatele byly přiměřené“. Zdůraznila, že vnitřními předpisy žalované byl sice stanoven minimální měsíční obrat 60.000,- Kč, pravidla pro zvyšování základní mzdy ovšem vycházela „z procentuelního plnění měsíčního (ne minimálního) plánu obratu“. Odvolací soud však při svém rozhodování vyhodnotil pouze procentuelní plnění minimálního plánu obratu, a to navíc nejen za období od srpna 1998 do února 1999, kterého se týkala písemná upozornění žalobce na neplnění měsíčního plánu ze dne 10.11.1998 a 3.2.1999, nýbrž „za dobu podstatně delší, již od dubna 1998“, kdy vznikl pracovní poměr účastníků, a vypočetl tak, že žalobce průměrně plnil plán na 93,1%. Kdyby však bylo hodnoceno procentuelní plnění plánu pouze za vytčených sedm měsíců, pak při minimálním plánu obratu vychází „v průměru za dané období plnění žalobce ve výši 49,8%“, a při stanoveném měsíčního plánu obratu „pak skutečnost odpovídá plnění žalobce ještě v nižším rozsahu, a to cca 31%“. Protože „podstatné neplnění plánu obratu bylo dlouhodobé“, a „situace se nezměnila“ ani poté, co žalobci byla poskytnuta „přiměřená“ lhůta k nápravě vytýkaných nedostatků, byl podle názoru dovolatelky dán důvod k výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Po vydání rozsudku odvolacího soudu dosavadní žalovaná I. N. P., s.r.o., dnem 30.9.2006 zanikla sloučením s nástupnickou společností I. CZ, s.r.o., na základě smlouvy o fúzi sloučením uzavřené dne 14.6.2006. Pravomocným usnesením Městského soudu v Brně ze dne 24.5.2007 č.j. 49 C 212/99-149 bylo rozhodnuto, že do řízení „vstupuje na místo (dosavadní) žalované“ společnost I. CZ, s.r.o. (§107 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto s touto právnickou osobou pokračoval v dovolacím řízení na místě žalované.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání žalované není podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustné (ve věci samé bylo soudem prvního stupně rozhodnuto vždy stejně - žalobě bylo vyhověno), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 12.3.1999 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.1999, tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
V posuzované věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil mimo jiné právní otázku výkladu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce z hlediska otázky nesplňování požadavků spočívajících v neupokojivých pracovních výsledcích zaměstnance a způsobu hodnocení této skutečnosti [nesprávnost posouzení (ne)uspokojivosti pracovních výsledků dovolatelka napadá]. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Citované ustanovení umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§272 odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního, řádu vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1978 sp.zn. Cpjf 44/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 15, ročník 1978, str. 500). Nesmí jít však o požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. Požadavky ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se mohou podle druhu vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí, morálních kvalit zaměstnance či jeho řídících a organizačních schopností, ale mohou být také stanoveny jako kvantitativní výkonový ukazatel, jehož dosažení zaměstnavatel požaduje, tedy – jako tomu bylo v projednávané věci – ve formě předpokládané (očekávané) minimální měsíční „hodnoty podepsaných smluv o dílo“ (plán prodeje).
Pro výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance – jak z toho správně vychází rovněž odvolací soud – je současně typické, že se vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce vychází z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je přitom zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují.
I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví - jak uvedeno výše - sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené; stanovené požadavky musí být ospravedlnitelné a přiměřené okolnostem případu, neboť v opačném případě by se jednalo o nepřípustnou libovůli resp. o zneužití práva. Z těchto důvodů lze sdílet názor, že je „výhradně právem zaměstnavatele stanovit kritéria…, která hodlá u svých zaměstnanců očekávat“, jen je-li přitom splněna podmínka přiměřenosti takto stanovených požadavků. Jsou-li zaměstnavatelem stanovené požadavky na pracovní výkon zaměstnance objektivně přiměřené, je pak dalším předpokladem pro přijetí závěru o neuspokojivých pracovních výsledcích zjištění, že k pracovnímu výkonu, který byl objektivně nižší, než by odpovídalo stanoveným požadavkům, došlo „bez zavinění zaměstnavatele“, tedy, že k neuspokojivým pracovním výsledkům nedošlo kupříkladu proto, že zaměstnavatel (jeho vedoucí zaměstnanci) nevytvořil zaměstnanci přiměřené pracovní podmínky.
Nejsou-li tedy požadavky na očekávaný pracovní výkon zaměstnance (které jsou jinak objektivně přiměřené) bez zavinění zaměstnavatele naplněny, je další okolností, kterou nutno zvažovat, zda - jak k této otázce dovolatelka směřuje podané dovolání - je za této situace také „výhradně právem zaměstnavatele“ hodnotit dosažené pracovní výsledky jako uspokojivé či nikoliv, anebo, zda je zde dána možnost, aby dosažené výsledky podléhaly z hlediska uspokojivosti přezkoumání soudu, který by mohl do rámce svých úvah zahrnout i jiné než zaměstnavatelem uvažované okolnosti případu.
Úvahu v tomto směru je třeba odvíjet ze skutečnosti, že pro posouzení, zda jsou v daném případě dány takové okolnosti, které odůvodňují závěr, že zaměstnanec s ohledem na požadavky zaměstnavatele dosahuje neuspokojivých pracovních výsledků, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek nutno vycházet (zákon pojem „neuspokojivé pracovní výsledky“ nijak blíže nedefinuje). Z žádného zákonného ustanovení také nevyplývá, že hodnocení dosažených pracovních výsledků náleží jedině zaměstnavateli, a že soudu v řízení podle ustanovení §64 zák. práce nepřísluší závěr zaměstnavatele přezkoumávat. Dovolatelka náležitě nezvážila, že ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tedy k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; závěr o tom, jak pracovní výsledky zaměstnance subjektivně hodnotí sám zaměstnavatel, není určující. Jestliže soud nepřihlédne ke všem rozhodným skutečnostem a hypotézu právní normy vymezí v konkrétním případě nesprávně, je odůvodněn závěr, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Byla-li však hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže rozhodnutí soudu ve věci spočívat na nesprávném právním posouzení proto, že nebylo přihlédnuto k dalším okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné (významné); tyto okolnosti totiž nejsou součástí hypotézy právní normy, kterou soud v souladu se zákonem stanovil a z níž při právním posouzení věci vycházel.
Při zkoumání, zda v tom, že „žalobce nedosahoval plánovaného měsíčního obratu“, lze v daném případě spatřovat neuspokojivé pracovní výsledky, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - přihlížel zejména k druhu práce, obsahu pracovních povinností žalobce, míře plnění plánu prodeje (obratu) ze strany žalobce a charakteru tohoto požadavku žalované. Důvodně přitom akcentoval, že žalobce „v průměru plnil minimální plán obratu na 93,1%“, a náležitě uvážil rovněž význam „minimálního“, respektive „měsíčního plánovaného obratu“, z hlediska odměňování žalobce, a také skutečnost, že splňování plánu obratu „nemůže být předem předvídatelné a záleží na mnoha okolnostech (solventnost zákazníků v určeném obvodu, osobnost obchodního zástupce, jeho vztahy se zákazníky, náhoda, kvalita nabízených produktů)“. Z hlediska požadavku vymezení rozsahu hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobce dosahoval neupokojivých pracovních výsledků), lze proto úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.
Jestliže vymezení relativně neurčité (abstraktní) hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, a jestliže jeho úvaha - jak zmíněno výše - byla úplná a správná, nelze – jak to činí dovolatelka – určovat soudu, jaké okolnosti z uvažovaného okruhu relevantních skutečností je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry má k těmto okolnostem z hlediska jejich závažnosti přihlížet, a nelze mu ani vytýkat, že nepřihlédl pouze (nebo také) k okolnostem, které za rozhodující považovala žalovaná; relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu vymezuje soud, nikoli účastníci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. října 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu