ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.4159.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 4159/2019-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – České obchodní inspekce se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Štěpánská č. 567/15, proti žalované J. P. , narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova č. 3360/47, o 1 310 061 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 56/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2019 č. j. 30 Co 45/2019-286, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019 č. j. 30 Co 45/2019-286 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Přestože dílčí závěr odvolacího soudu, že za okamžik, od nějž počíná běžet promlčecí doba, je třeba považovat „nejdříve okamžik, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit náhradu mzdy zaměstnanci K. z důvodu neplatného skončení pracovního poměru“ (výpovědí žalobkyně ze dne 5. 4. 2007), neboť tímto okamžikem vznikla žalobkyni škoda („dluh, což má dopad na její majetkovou sféru vyjádřený zvýšením pasiv majetku“), neodpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu, dospěl odvolací soud ke správnému (s konstantní judikaturou souladnému) závěru, že „nárok žalobkyně promlčený není“.
Dovolací soud již dříve vyslovil právní názor, že škoda nevzniká již v důsledku pohledávky, kterou má za poškozeným třetí osoba, nebo jejím vymáháním, ale teprve skutečným zmenšením majetku poškozeného v důsledku zaplacení (jiného uhrazení) dluhu odpovídajícího této pohledávce [srov. například směrnice pléna býv. Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 1961 sp. zn. Pls 2/61, které byly uveřejněny pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1961, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15. 6. 1973 sp. zn. 5 Cz 23/73, který byl uveřejněn pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974 (z jehož odůvodnění vyplývá, že š koda zaměstnavateli nevzniká již okamžikem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty, nýbrž teprve tehdy, kdy z jeho majetkových prostředků byla pokuta uhrazena příslušnému úřadu; samotný závazek, i když je vykonatelný, nemůže být škodou ještě před jeho splněním už také proto, že není jisto, zda k majetkové újmě vůbec dojde; zaměstnavatel může tedy žalovat svého zaměstnance o náhradu škody teprve tehdy, až sám splní svůj závazek vůči příslušnému úřadu), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003 sp. zn. 25 Cdo 986/2001, 25 Cdo 987/2001, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005 (v němž dovolací soud dospěl k závěru, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem), nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 143/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 2647/2009].
Počátek promlčecí doby je obecně (objektivně) určen ustanovením §101 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle něhož promlčecí doba běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Takto vymezený počátek je vymezen objektivně, nezávisle na poškozeném (srov. slovo „mohlo“). Běh promlčecí doby tedy počne ode dne, kdy by obecně každý mohl právo uplatnit, jinak řečeno – kdy mohl podat žalobu (actio nata), přičemž není rozhodující, zda snad daný subjekt byl v situaci, která mu uplatnění práva znemožňovala (nevěděl o právu, výkon práva mu znemožňovala nemoc apod.). Jde tedy o objektivně určený počátek běhu promlčecí lhůty, který se odvíjí od právních skutečností, popř. událostí, jejichž vznik či existence jsou nezávislé na úrovni vědomí (znalostí) oprávněného účastníka odpovědnostního vztahu. Pro uplatnění nároku z práva na náhradu škody (s výjimkou práva na náhradu škody na zdraví) pak platí, že nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla (§106 odst. 2 obč. zák.). Vedle této tzv. objektivní lhůty zákon stanoví k uplatnění nároků z odpovědnostních práv také lhůtu subjektivní. Právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení §106 odst. 1 obč. zák. pro uplatnění nároku na náhradu škody, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně. Obecně pak platí, že nárok na náhradu škody je třeba uplatnit v době, kdy ještě běží obě lhůty, tj. lhůta objektivní a v jejím rámci lhůta subjektivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017 sp. zn. 21 Cdo 151/2016).
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že J. K. byla uhrazena na náhradě platu z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 5. 4. 2007 danou mu žalobkyní, za kterou jednala žalovaná jako tehdejší ředitelka žalobkyně (po srážce pojistného na sociální a zdravotní pojištění a zálohy na daň z příjmů), dne 5. 12. 2013 částka 242 836 Kč, dne 17. 4. 2014 částka 337 441 Kč a dne 22. 4. 2014 částka 131 754 Kč [částky byly tedy zaplaceny poté, kdy nabyly právní moci rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 (dne 3. 12. 2013 a dne 18. 1. 2014), kterými byla žalobkyni uložena povinnost k náhradě platu J. K. a od nichž odvolací soud odvíjel počátek běhu promlčecí doby]; od uvedených dnů plateb tak běžela subjektivní i objektivní promlčecí doba. Byla-li žaloba v této věci podána dne 16. 5. 2014, pak neuplynula ani subjektivní, ani objektivní promlčecí doba, a proto právo žalobkyně na náhradu škody není promlčeno.
Škodou, jako jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnance podle ustanovení §250 odst. 1 zákoníku práce, se rozumí újma, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (tj. majetková újma) a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Skutečnou škodou (§257 odst. 1 zák. práce) je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnavatele (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4377/2013 nebo odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci ze dne 14. 12. 2017 č. j. 21 Cdo 4353/2017-111). Škoda není pouhým souhrnem ztrát, které vznikly zaměstnavateli činností zaměstnance, nýbrž jen tou majetkovou újmou, která je důsledkem konkrétního porušení pracovních povinností a je s tímto porušením pracovních povinností v příčinné souvislosti. V případě objektivní kumulace více škodních událostí je třeba zkoumat splnění předpokladů odpovědnosti zaměstnance za škodu v každém škodním případě zvlášť (srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2002 sp. zn. 21 Cdo 1111/2001, uveřejněný pod č. 199 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1059/2003). Musí-li soud zkoumat jednotlivé předpoklady odpovědnosti u každé škodné události zvlášť, musí také u každé odděleně vyčíslené škody aplikovat pravidlo obsažené v ustanovení §257 odst. 2 zákoníku práce, podle něhož výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu (srov. též usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2011 sp. zn. 26 Co 527/2010). V projednávané věci je třeba za škodní událost považovat výpověď z pracovního poměru danou z důvodu uvedeného v ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce žalovanou (jménem žalobkyně) J. K. dne 5. 4. 2007, aniž by pro dání výpovědi podle tohoto ustanovení byly splněny zákonné podmínky (viz předchozí rozsudek Nejvyššího soudu vydaný v této věci ze dne 14. 12. 2017 č. j. 21 Cdo 4353/2007-111). Závěr odvolacího soudu že „není namístě všechny případné škody“ (způsobené všemi neplatnými výpověďmi z pracovního poměru danými zaměstnancům žalobkyně žalovanou) „sečíst a tyto společně limitovat jedním čtyřapůlnásobkem pravděpodobného výdělku žalované, neboť samostatnou škodou je škoda plynoucí z každé samostatné události zvlášť, přičemž škodní událostí je neplatná výpověď“, je proto v souladu s ustálenou rozhodovací praxí.
Dovolací soud již dříve (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě v předchozím zákoníku práce) dospěl k závěru, že pro posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody, zákon nestanoví, z jakých konkrétních hledisek má soud vycházet; v zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech není pojem „důvodů zvláštního zřetele hodných“ definován. I když vymezení hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §183 zákoníku práce (nyní §264 zákoníku práce) závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, je třeba uvážit, že použití mimořádného zmirňovacího práva přichází v úvahu – jak z logiky věci vyplývá – až po zjištění výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení §172 odst. 1 zákoníku práce (nyní §250 odst. 1 zákoníku práce), tedy po přihlédnutí k hlediskům uvedeným v ustanovení §172 odst. 2 a §179 odst. 4, 5 zákoníku práce (nyní §250 odst. 2 a §257 odst. 4, 5 zákoníku práce), a že tato hlediska tedy nemohou být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody. Ke snížení náhrady škody podle ustanovení §183 zákoníku práce (nyní §264 zákoníku práce) může proto soud přistoupit až poté, co bude za řízení zjištěna výše škody, za kterou zaměstnanec odpovídá podle ustanovení §172 odst. 2 a §179 odst. 4 a 5 zákoníku práce (nyní §250 odst. 2 a §257 odst. 4, 5 zákoníku práce) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1958/2004, uveřejněný pod č. 111 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009]. O případném použití mimořádného zmírňovacího práva dále nutno uvažovat ještě před tím, než soud přistoupí k limitaci výše požadované náhrady škody podle ustanovení §179 odst. 2 zákoníku práce (nyní §257 odst. 2 zákoníku práce), neboť případné snižování pod zákonný limit by v některých případech mohlo být v rozporu se zákonným požadavkem, aby snížení výše náhrady škody bylo přiměřené (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 81/2009). Pokud odvolací soud neshledal „žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro moderaci“ a dále uvedl, že „i kdyby tomu tak bylo, mohly by tyto důvody pro moderaci vést ke snížení odpovědnosti maximálně o 50 %“, přičemž i taková částka by byla „daleko vyšší, než je náhrada škody limitovaná zákoníkem práce“, je tento jeho závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Lze sice přisvědčit námitce dovolatelky, že „příčinná souvislost byla dovozena automaticky pouze z neplatnosti výpovědi, aniž by byla zkoumána ve vztahu z každé uskutečněných plateb žalobkyně vůči K.“ v situaci, kdy „některé z plateb byly úroky z prodlení a náklady řízení“ (spojené s tím, že žalobkyně nároky J. K. na náhradu platu uspokojila až po jejich splatnosti a na základě rozhodnutí soudu), avšak přestože takové platby nemohou být – na rozdíl od vyplacené náhrady platu – v příčinné souvislosti s jednáním žalované (dáním neplatné výpovědi J. K.), představují tyto platby (úroky z prodlení ve výši 186 776 Kč, úroky z prodlení ve výši 77 123 Kč a náklady řízení 11 863 Kč) celkovou částku 275 762 Kč, a tedy i po jejich odečtení z celkové výše škody (1 310 000 Kč) přesahuje zbývající část škody ve výši 1 034 229 Kč (náhrada platu včetně odvodů na sociální a zdravotní pojištění), která je – jak vyplývá z odůvodnění předchozího rozsudku Nejvyššího soudu vydaného v této věci ze dne 14. 12. 2017 č. j. 21 Cdo 4353/2007-111 – v příčinné souvislosti s porušením pracovní povinnosti žalovanou, čtyřapůlnásobek průměrného měsíčního výdělku žalované před porušením povinnosti, kterým způsobila škodu (tento průměrný výdělek činil 79 619 Kč).
K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, na základě nichž soudy učinily závěr o zavinění žalované, a namítá-li jiné vady řízení (spočívající zejména v tom, že nedošlo podle §112 o. s. ř. „ke spojení věcí vedených mezi týmiž účastníky u stejného soudu, které spolu navíc i skutkově souvisely“, že „tento postup soudu
– tedy nespojení věcí – nebyl řádně odůvodněn“, že odvolací soud „nedostatečně odůvodnil svůj závěr o výlučném zavinění žalované“ a že soudy uložily žalované zaplatit o 9 000 Kč vyšší částku, než která byla předmětem žaloby po jejím částečném zpětvzetí),
k nimž lze – jde-li o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke kterým skutečně došlo – podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné; tento předpoklad však – jak vyplývá z výše uvedeného – splněn není; nespojení věcí, které byly u soudu zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků, v zájmu hospodárnosti řízení ve smyslu §112 odst. 1 o. s. ř. navíc není vadou řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu včetně závěru o zavinění žalované je v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. (srov. §211 o. s. ř.) s přihlédnutím k tomu, že jde o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu].
V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu