ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4185.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4185/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem v Plzni, Solní č. 4, proti žalovanému Plzeňskému Prazdroji, a.s. se sídlem v Plzni, U Prazdroje č. 7, IČO 45357366, zastoupenému JUDr. Ing. Ondřejem Havránkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí č. 10, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresnímu soudu Plzeň-město pod sp. zn. 39 C 359/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25.5.2010 č.j. 13 Co 654/2009-181, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst. 1 písm. b) zák. práce dané žalobci dopisem žalovaného ze dne 26.6.2008 je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že se vytčeného porušení pracovní kázně nedopustil a že navíc mu bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno „náhradním způsobem podle ustanovení §336 zák. práce“ až dne 10.8.2008, „tedy v době, kdy byl pracovněprávní vztah mezi žalobcem a žalovaným již ukončen dohodou (ke dni 30.6.2008)“. Před datem ukončení pracovního poměru dohodou se tato písemnost „nikdy nedostala do sféry vlivu žalobce tak, aby ji mohl odmítnout“.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 15.10.2009 č.j. 39 C 359/2008-152, ve znění opravného usnesení ze dne 11.3.2010 č.j. 39 C 359/2008-173, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 69.897,63 Kč k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Havránka. Soud prvního stupně zabývaje se otázkou doručení sporného projevu vůle žalobci vycházel z ustanovení §334 zák. práce a z názoru, že „za okamžik doručení písemnosti se mimo jiné považuje den, ve kterém zaměstnanec neposkytl všechnu součinnost nezbytnou k dodání poštovní zásilky s doručovanou písemností“, kdy tato nezbytná součinnost spočívá mj. „také v jednání či opomenutí zaměstnance, které mělo za následek, že zásilku nebylo možné dodat na adrese, která byla naposled zaměstnavateli známa zejména proto, že zaměstnanec neoznámil zaměstnavateli novou adresu, kam mu může být doručováno“. Jestliže tedy v daném případě „žalobce nesporoval, že jako jediná adresa pobytu žalobce byla žalovanému známa adresa v R.“, a žalovaný „neměl možnost zjistit jiné místo pobytu žalobce“, došlo k doručení písemnosti obsahující okamžité zrušení pracovního poměru žalobci podle názoru soudu prvního stupně „již 26.6.2008, tedy v den, kdy se (v době pracovní neschopnosti žalobce trvající od 25.6.2008 do 3.7.2008) o doručení písemnosti na zmíněnou adresu (neúspěšně) pokusili zaměstnanci žalovaného Mgr. R. K. a JUDr. Š.“. Protože žalovaný „nebyl informován dne 26.6. ani následně o tom, že se bude žalobce v době pracovní neschopnosti zdržovat jinde“, ačkoli k tomu měl žalobce „dostatek prostoru“ (dne 26.6.2008, kdy žalobce odjel i s manželkou do S., byl čtvrtek, a tudíž oba „měli možnost zaměstnavatele kontaktovat buď osobně či telefonicky s upozorněním na změnu místa, kde se bude v době pracovní neschopnosti zdržovat“), soud prvního stupně uzavřel, že „považuje okamžité zrušení pracovního poměru za řádně doručené, neboť svým jednáním žalobce možnost faktického doručení zmařil“. Protože z výsledků provedeného dokazování dále vyplynulo, že se žalobce vytčeným jednáním dopustil „hrubého porušení svých pracovních povinností“, shledal soud prvního stupně okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 26.6.2008 platným právním úkonem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 25.5.2010 č.j. 13 Co 654/2009-181 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 27.920,- Kč k rukám advokáta Mgr. Mariana France. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že jeho úvaha o neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti, pokud žalobce svému zaměstnavateli neoznámil změnu pobytu po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti, a žalovaný tak měl dispozici k doručování jedinou jemu známou adresu bydliště žalobce v Rokycanech, „by byla správná za předpokladu, že by se jednalo o doručování okamžitého zrušení postupem podle §336 zák. práce, tedy že by zaměstnavatel listinu doručoval prostřednictvím provozovatele poštovních služeb“, neboť „pak by takové neposkytnutí součinnosti mohlo mít za následek fikci doručení písemnosti uložené na poště ve smyslu ustanovení §336 odst. 4 zák. práce, a to desátým dnem po jejím uložení, pokud by si ji zaměstnanec do té doby nevyzvedl, kdy zároveň k jejímu naplnění by muselo dojít do 30.6.2008 do doby skončení pracovního poměru žalobce na základě předtím uzavřené dohody“. O takový případ se však podle mínění odvolacího soudu „zcela zjevně nejedná a ostatně žalovaný ani netvrdil, že by ke dni 30.6.2008 došlo k doručení okamžitého zrušení žalobci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb“. Jestliže v daném případě „šlo o formu doručování zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §334 zák. práce, pak, aby se jednalo o řádné doručení listiny, musí s tím být spojeno předání písemnosti přímo adresátu, tedy žalobci“, který by musel být doručování „fyzicky přítomen a teprve pokud by adresát, jemuž zaměstnavatel ve smyslu §334 zák. práce hodlal předat konkrétní písemnost, odmítl její převzetí, pak by šlo o doručení odmítnutím ve smyslu ustanovení §334 odst. 3 zák. práce“. Protože taková situace při doručování okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci prostřednictvím zaměstnanců žalovaného dne 26.6.2008 nenastala („zcela bezpečně bylo prokázáno“, že zaměstnanci žalovaného žalobce osobně nezastihli), dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „nebyly splněny podmínky ustanovení §334 zák. práce pro řádné doručení okamžitého zrušení žalobci dne 26.6.2008“, a že tedy „jde o stav, kdy okamžité zrušení pracovního poměru nebylo žalobci řádně doručeno do doby skončení pracovního poměru ve smyslu uzavřené dohody ke dni 30.6.3008, a z tohoto důvodu je neplatným“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v daném případě „je nesporné“, že žalobce „přesně věděl o úmyslu pana K. doručit mu okamžité zrušení pracovního poměru“, když toto okamžité zrušení „v rámci telefonického hovoru dne 26.6.2008 výslovně odmítl převzít“. Podle názoru dovolatele za této situace „zcela jednoznačně došlo k naplnění fikce doručení odmítnutím písemnosti ve smyslu ustanovení §334 odst. 3 zák. práce, a to telefonátem, kterým žalobce výslovně projevil vůli nepřevzít doručované okamžité zrušení pracovního poměru“. Uvedený závěr žalovaný dovozuje z toho, že ustanovení §334 odst. 3 zák. práce „nijak nespecifikuje, jakou formou k odmítnutí písemnosti může dojít“, a že smyslem tohoto ustanovení „nepochybně je zajistit, aby k doručení písemnosti mohlo dojít i tehdy, pokud zaměstnanec neposkytuje zaměstnateli potřebnou elementární součinnost“; proto podle jeho názoru „dané ustanovení nemůže být interpretováno tak, že se vztahuje pouze na situace, kdy k odmítnutí písemnosti dojde při fyzické přítomnosti obou zúčastněných stran, tzv. tváří v tvář“. Možnosti zaměstnance, který „zamýšlí se účinně vyhnout osobnímu doručení, jsou totiž takřka neomezené“, a proto – jak žalovaný dále zdůraznil - „bylo by v rozporu s dobrými mravy, aby zákon taková jednání chránil“. Podstatné je, že v daném případě „nepochybně existovala možnost“, aby se žalobce s obsahem okamžitého zrušení seznámil. Kromě toho žalobce „v inkriminovaném období mezi 26. a 30. červnem 2008 přijal i další opatření“, která „ve svém souhrnu a v konečném důsledku znemožnila osobní předání předmětné písemnosti“. Jedná se „zejména o náhlý přesun do Z., ke kterému došlo již druhý den po zahájení pracovní neschopnosti“, aniž by o tomto přesunu byl žalovaný informován, ačkoli si žalobce „byl vědom opakovaných pokusů jednotlivých zaměstnanců jej zastihnout, resp. kontaktovat jak osobně, tak telefonicky“. Dovolatel přitom poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 975/2006, podle kterého se za okamžik doručení písemnosti mimo jiné „považuje den, ve kterém zaměstnanec neposkytl všechnu součinnost nezbytnou k dodání zásilky s doručovanou písemností“, s tím, že „nezbytná součinnost spočívá mimo jiné také v jednání či opomenutí zaměstnance, které mělo za následek, že zásilku nebylo možné dodat na adrese, která byla naposled zaměstnavateli známa zejména proto, že zaměstnanec neoznámil zaměstnavateli novou adresu, kam mu může být doručováno, ačkoliv mu v tom nebránily žádné závažné okolnosti“. Přestože se uvedené rozhodnutí týkalo situace, kdy byla písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, má dovolatel na rozdíl od odvolacího soudu za to, že „výše uvedený závěr má univerzální platnost a z jeho působnosti nelze vylučovat situace, kdy je doručováno osobně“. Kdyby se požadavek „minimální elementární součinnosti“ netýkal osobního doručování, pak by osobní doručování „postrádalo jakékoliv výhody“ a ztrácelo by smysl, „pokud by zákon poskytoval ochranu úmyslnému jednání adresáta vyhnout se doručení“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru nelze námitky žalovaného považovat za opodstatněné. Zdůraznil, že dovolání žalovaného zcela opomíjí „základní fakt“, že žalobce v době doručování „byl ve stavu nemocných a byl ve vážném zdravotním ohrožení“. Do Z. jej manželka odvezla s vědomím lékařky a jen proto, aby nebyl hospitalizován. Místo pobytu v době jeho pracovní neschopnosti určila lékařka a on neměl povinnost tuto okolnost oznamovat zaměstnavateli. Podle jeho názoru „elementární slušností“ od žalovaného mělo být „především poskytnutí klidu nemocnému, nikoli rozpoutání doslova honu na doručení“. Žalobce „v celém rozsahu“ souhlasí se závěry odvolacího soudu, který „dle jeho názoru z právního hlediska naprosto přesně vystihl celý problém“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost uvedených skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce byl od roku 1990 zaměstnán u žalovaného, naposledy jako „regionální manažer prodeje“. Dne 4.6.2008 uzavřeli účastníci dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu „nadbytečnosti zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách“, na jejímž základě měl pracovní poměr žalobce skončit ke dni 30.6.2008. Podle potvrzení o pracovní neschopnosti č. J909855, vystaveného dne 25.6.2008 prim. MUDr. H. P., které bylo následně předáno žalovanému, byl žalobce uznán „neschopen práce od 25.6.2008“; jako „přesná adresa v době pracovní neschopnosti“ zde byla uvedena (stejně jako v dohodě o rozvázání pracovního poměru) „Z., R.“. Dne 26.6.2008 po kontrole u jmenované ošetřující lékařky, kde byl žalobci doporučen klidový režim, žalobce s vědomím lékařky odjel s manželkou na chalupu do S., , kde strávil období pracovní neschopnosti; o změně místa pobytu žalobce žalovaného neinformoval. Dne 26.6.2008 odpoledne kolem 17. hodiny se dva zaměstnanci žalovaného Mgr. R. K. a JUDr. M. Š. pokusili osobně doručit žalobci na adresu „Z., R.“ dopis žalovaného ze dne 26.6.2008 obsahující okamžité zrušení pracovního poměru; žalobce však na uvedené adrese nezastihli a na telefonické sdělení Mgr. R. K., že mu žalovaný hodlá předat okamžité zrušení pracovního poměru, žalobce reagoval tak, že „...nic nechce…a nic nepodepíše“. Ještě téhož dne před 18. hodinou jmenovaní zaměstnanci žalovaného podali na poště na adresu „Z., R.“, jako doporučenou zásilku určenou žalobci, kopii předmětné písemnosti. V následujících dnech 27., 28. a 30.6.2008 zaměstnanci žalovaného učinili na adresu „Z., R.“ ještě další neúspěšné pokusy o osobní doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci. Dne 3.7.2008 byla pracovní neschopnost žalobce ukončena a dne 10.7.2008 si žalobce osobně vyzvedl na poště uloženou doporučenou zásilku obsahující okamžité zrušení pracovního poměru.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro posouzení platnosti předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce především významné, zda bylo žalobci doručeno ještě předtím (a tudíž jeho právní účinky nastaly dříve), než pracovní poměr účastníků skončil na základě dohody ke dni 30.6.2008.
Uvedenou právní otázku je třeba i v současně době posuzovat – vzhledem k době, kdy podle tvrzení žalovaného mělo dojít k doručení listiny o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobci - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.6.2008 (tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 121/2008 Sb. a č. 126/2008 Sb.) - dále jen „zákoník práce“.
Podle ustanovení §60 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené době doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.
Okamžité zrušení pracovního poměru je jednostranným právním úkonem směřujícím k rozvázání pracovního poměru, pro jehož platnost je - jak vyplývá z výše citovaného ustanovení - předepsána písemná forma. Jeho právní účinky nastávají ze zákona dnem, kdy písemný projev o okamžitém zrušení pracovního poměru byl doručen druhému účastníku; jakýkoliv jiný časový údaj uvedený ve zrušovacím projevu vůle nemůže tyto zákonné účinky změnit (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 19.3.1971 sp. zn. 3 Cz 4/71, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972).
Podle ustálené judikatury (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 563/2005, který byl uveřejněn pod č. 65 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006) je písemný projev vůle (písemnost) - obecně vzato - doručen druhému účastníku tehdy, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice, ledaže zákon stanoví určitý způsob doručování. Písemnost se ocitne ve sféře dispozice druhého účastníka tím, že získá možnost seznámit se s jejím obsahem. Není přitom vždy nezbytné, aby se druhý účastník opravdu s obsahem projevu vůle seznámil, ostatně nikdo – do důsledků vzato – nemůže být „přinucen“, aby opravdu poznal obsah projevu vůle někoho jiného; rozhodující je, aby měl - objektivně vzato - možnost obsah písemnosti poznat. Vyžaduje-li však zákon, aby projev vůle došel (byl doručen) druhému účastníku předepsaným způsobem, má projev vůle sledované právní následky, jen jestliže byl takový postup dodržen. Kdyby projev vůle byl doručován druhému účastníku odlišným způsobem, jeho právní následky, nestanoví-li zákon jinak, nenastávají, i kdyby se nakonec do dispoziční sféry účastníka dostal (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.10.2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000).
Podle ustanovení §334 odst. 1 zák. práce písemnosti týkající se vzniku, změn a skončení pracovního poměru nebo dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, odvolání z pracovního místa vedoucího zaměstnance, důležité písemnosti týkající se odměňování, jimiž jsou mzdový výměr (§113 odst. 4) nebo platový výměr (§136) a záznam o porušení režimu dočasně práce neschopného pojištěnce (dále jen „písemnost“), musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou.
Podle ustanovení §334 odst. 2 zák. práce písemnost doručuje zaměstnavatel zaměstnanci do vlastních rukou na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen anebo prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací; není-li to možné, může zaměstnavatel písemnost doručit prostřednictvím provozovatele poštovních služeb.
Podle ustanovení §334 odst. 3 zák. práce nedoručuje-li zaměstnavatel písemnost prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, považuje se písemnost za doručenou také tehdy, jestliže zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne.
Podle ustanovení §336 odst. 1 zák. práce písemnost, kterou doručuje zaměstnavatel prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa. Písemnost může být doručena také tomu, koho zaměstnanec k přijetí písemnosti určil na základě písemné plné moci s úředně ověřeným podpisem zaměstnance.
Podle ustanovení §336 odst. 3 zák. práce nebyl-li zaměstnanec, kterému má být písemnost doručena prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, zastižen, uloží se písemnost v provozovně provozovatele poštovních služeb nebo u obecního úřadu. Zaměstnanec se vyzve písemným oznámením o neúspěšném doručení písemnosti, aby si uloženou písemnost do 10 pracovních dnů vyzvedl; zároveň se mu sdělí, kde, od kterého dne a v kterou dobu si může písemnost vyzvednout. V oznámení podle věty druhé musí být zaměstnanec rovněž poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti nebo neposkytnutí součinnosti nezbytné k doručení písemnosti.
Podle ustanovení §336 odst. 4 zák. práce povinnost zaměstnavatele doručit písemnost je splněna, jakmile zaměstnanec písemnost převezme. Jestliže si zaměstnanec uloženou písemnost (odstavec 3) nevyzvedne do 10 pracovních dnů, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty; tato nedoručená písemnost se odesílajícímu zaměstnavateli vrátí. Jestliže zaměstnanec doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít nebo neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo. Zaměstnanec musí být doručovatelem poučen o následcích odmítnutí převzetí písemnosti; o poučení musí být proveden písemný záznam.
Z výše citovaných ustanovení v první řadě vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru dané zaměstnavatelem, jakož i další písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku, změn a zániku pracovního poměru, musí být zaměstnanci doručeny do jeho vlastních rukou. Při doručování těchto písemností má přednost osobní doručení zaměstnavatelem nebo doručení prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací. V případě, že to není možné (např. proto, že zaměstnanec nedochází do zaměstnání a má bydliště mimo sídlo zaměstnavatele, případně mimo sídlo jeho organizační jednotky), může zaměstnavatel doručit písemnost zaměstnanci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (srov. §334 odst. 2 zák. práce).
Provádí-li zaměstnavatel doručení písemnosti uvedené v ustanovení §334 odst. 1 zák. práce prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, je povinen - jak je nepochybné ze znění ustanovení §336 odst. 1 zák. práce - odeslat písemnost „na poslední adresu zaměstnance, která mu je známa“, a to jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“. Adresu se zpravidla dozví ze sdělení zaměstnance; kdyby se ji dozvěděl jinak, smí z této informace vycházet jen tehdy, jestliže se na této adrese zaměstnanec prokazatelně zdržuje a lze-li mu tedy na ni řádně doručovat písemnosti. V případě, že se zaměstnanec na adrese, kterou dříve oznámil svému zaměstnavateli, již nezdržuje a že mu novou adresu zaviněně neoznámil, je opodstatněn závěr, že tím neposkytl součinnost nezbytnou k doručení písemnosti; v takovém případě se písemnost pokládá za doručenou dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl zaměstnanci doručovanou poštovní zásilku předat (srov. §336 odst. 4 větu třetí zák. práce), ovšem za předpokladu, že byl zaměstnanec o tomto následku poučen (srov. §336 odst. 3 větu třetí zák. práce).
S názorem dovolatele, že v daném případě „zcela jednoznačně došlo k naplnění fikce doručení odmítnutím písemnosti ve smyslu ustanovení §334 odst. 3 zák. práce, a to telefonátem, kterým žalobce výslovně projevil vůli nepřevzít doručované okamžité zrušení pracovního poměru“, nelze souhlasit.
Z ustanovení 334 odst. 3 zák. práce vyplývá, že účinky doručení písemnosti v případě, že zaměstnanec přijetí písemnosti odmítne, nastávají pouze tehdy, jestliže zaměstnavatel doručuje písemnost zaměstnanci osobně. Osobní doručování písemnosti zaměstnanci spočívá v tom, že zaměstnavatel (případně jím pověřený zaměstnanec) předá listinu zaměstnanci do jeho vlastních rukou na pracovišti, v bytě zaměstnance nebo kdekoliv jinde, kde zaměstnance zastihne, např. v divadle, na ulici, v restauraci apod. Doručení je možné nejen v pracovní době, ale i po jejím skončení nebo též v nočních hodinách. Při osobním doručování písemností uvedených v ustanovení §334 odst. 1 zákoníku práce do vlastních rukou zaměstnance musí být zaměstnanci předána (odevzdána) do vlastních rukou listina s vlastnoručním podpisem jednající osoby; jen tak je zaměstnanci umožněno, aby se s obsahem listiny obsahující projev vůle zaměstnavatele seznámil. Zásadně nestačí – jak se dovolatel mylně domnívá – pouhé telefonické oznámení zaměstnavatele zaměstnanci, že mu bude osobně doručována určitá písemnost; po zaměstnanci totiž nelze vyžadovat, aby se dostavil na zaměstnavatelem určené místo k převzetí písemnosti ani aby byl v určitou dobu na zaměstnavatelem určeném místě, tak aby mu zaměstnavatel mohl písemnost předat.
Dovolací soud nesdílí ani úvahu dovolatele, že účinky doručení písemnosti, obsahující předmětné okamžité zrušení pracovního poměru, nastaly před 30.6.2008 též proto, že žalobce „v inkriminovaném období mezi 26. a 30. červnem 2008 přijal i další opatření“ („zejména náhlý přesun do Z., ke kterému došlo již druhý den po zahájení pracovní neschopnosti“, aniž by o tomto přesunu byl žalovaný informován), která „ve svém souhrnu a v konečném důsledku znemožnila osobní předání předmětné písemnosti“.
Dovolatel ve svých úvahách nepřihlíží náležitě k tomu, že zákoník práce se „znemožněním osobního předání“ písemnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §334 odst. 1 zák. práce ze strany zaměstnance účinky doručení písemnosti nespojuje. Opačný závěr nelze učinit ani s poukazem „na zájem zaměstnavatele na co nejrychlejším doručení okamžitého zrušení pracovního poměru“, neboť jiný výklad zcela jednoznačná právní úprava doručování, upravená v zákoníku práce, neumožňuje. V případě osobního doručování písemnosti zaměstnavatele (tedy – jak uvádí odvolací soud – „musí dojít k osobnímu kontaktu a učinění pokusu o předání listiny přímo zaměstnanci“) se písemnost považuje za doručenou, i když zaměstnanec písemnost nepřevzal, pouze tehdy, jestliže zaměstnanec odmítl písemnost převzít (srov. §334 odst. 3 zák. práce). O takovou situaci se však v projednávané věci zřejmě nejedná, neboť z výsledků dokazování vyplynulo, že zaměstnanci žalovaného ve všech případech, kdy se žalobci pokusili osobně doručit písemnost žalovaného obsahující okamžité zrušení pracovního poměru, žalobce v místě doručování nezastihli. Za této situace lze sdílet závěr odvolacího soudu, že „nebyly splněny podmínky ustanovení §334 zák. práce pro řádné doručení okamžitého zrušení žalobci dnem 26.6.2008“.
Názor odvolacího soudu, že v případě doručování písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, nastává v případě neposkytnutí součinnosti zaměstnance fikce doručení ve smyslu ustanovení §336 odst. 4 zák. práce desátým dnem po uložení písemnosti, však sdílet nelze.
Z hlediska okamžiku, kdy se zásilka považuje za doručenou, spojuje ustanovení §336 odst. 4 zák. práce s nepřevzetím písemnosti doručované zaměstnanci na poslední známou adresu následky dvojího druhu. V prvním případě, nepřevezme-li zaměstnanec uloženou písemnost do 10 pracovních dní, považuje se za doručenou posledním dnem této lhůty (§336 odst. 4 věta druhá zák. práce). Byla-li by východiskem úvah pouze tato eventualita, byl by správný závěr odvolacího soudu, že se „o naplnění fikce náhradního doručení podle ustanovení §336 odst. 4 zák. práce při doručování poštou do data 30.6.2008 zcela zjevně nejedná“.
Jiná situace však nastává, jestliže zaměstnanec z důvodů uvedených v ustanovení §336 odst. 4 větě třetí zák. práce doručení písemnosti znemožní a písemnost nepřevezme. O znemožnění převzetí písemnosti jde jednak tehdy, když zaměstnanec doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb znemožní tím, že poštovní zásilku obsahující písemnost odmítne převzít (o tento případ se v posuzované věci nejedná), a potom v případě, že zaměstnanec znemožní doručení písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb tím, že pro doručení poštovní zásilky obsahující písemnost neposkytne součinnost nezbytnou k doručení písemnosti. V obou uvedených případech se považuje písemnost za doručenou dnem, kdy ke znemožnění doručení písemnosti došlo, řečeno jinak - dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl zaměstnanci doručovanou poštovní zásilku pro uvedené překážky předat.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že, nebylo-li možné žalobci doručit předmětnou písemnost osobně (a nebylo-li zjištěno ani žádným z účastníků tvrzeno, že by písemnost bylo možno žalobci doručit elektronicky), měl žalovaný v souladu se zákonem možnost po prvním neúspěšném pokusu o osobní doručení přistoupit dne 26.6.2008 k doručení písemnosti žalobci prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a písemnost odeslat „na poslední adresu žalobce, která mu je známa“, a to jako doporučenou zásilku s doručenkou a poznámkou „do vlastních rukou“. Při tomto způsobu doručování písemnosti zaměstnavatele je zapotřebí - vzhledem k okolnostem projednávané věci - uvážit eventuelní neposkytnutí součinnosti ze strany žalobce, která byla nezbytná k doručení písemnosti. Jestliže by byl přijat závěr, že součinnost poskytnuta nebyla, potom by ovšem písemnost nebyla doručena žalobci dnem, kdy si ji na poště skutečně vyzvedl (tj. dne 10.7.2008), ani desátého dne po jejím uložení, nýbrž ve smyslu ustanovení §336 odst. 4 věty třetí zák. práce by se pokládala za doručenou již dnem, kdy provozovatel poštovních služeb nemohl žalobci doručovanou poštovní zásilku předat.
Odvolací soud však veden chybným (neúplným) právním názorem se tímto nezabýval, a proto jeho závěr o tom, že „okamžité zrušení pracovního poměru nebylo žalobci do doby skončení pracovního poměru ve smyslu uzavřené dohody o skončení pracovního poměru ze dne 4.6.2008, tj. do 30.6.2008, řádně doručeno“, je prozatím předčasný. Chybný právní názor pak byl příčinou toho, že žalovanému, který netvrdil všechny z hlediska ustanovení §336 odst. 4 zák. práce rozhodné skutečnosti významné pro určení okamžiku doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci a neoznačil důkazy, kterými by mohla být jeho tvrzení prokázána, odvolací soud neposkytl při jednání dne 25.5.2010 (kterého se zúčastnil zástupce žalovaného) ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. potřebné poučení o jeho povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Tímto procesním pochybením odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.)
Protože napadený měnící rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu