ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4229.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4229/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Šebka, Ph.D. v právní věci žalobce CORSAIR (Luxembourg) N o 11 S.A. se sídlem L-1115 Luxembourg, Boulevard Konrad Adenauer č. 2, Lucemburské velkovévodství, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 55, proti žalovaným 1) J. P. a 2) J. P. , oběma zastoupeným JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Drahobejlova č. 41, o 3.923.673,74 Kč s příslušenstvím prodejem zástavy, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 36/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2008 č.j. 21 Co 600/2008-83 ve znění usnesení ze dne 9. září 2009 č.j. 21 Co 600/2008-126 (správně 21 Co 600/2008-139), takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 1.2.2007 u Okresního soudu Praha - západ domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 3.923.673,74 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1.406.353,74 Kč od 1.3.2003 do zaplacení s tím, že žalobce je oprávněn domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku zpeněžení zastavených nemovitostí, a to "budovy č. ev. 62 v části obce Ohrobec na parcele st. č. 102, parcely st. č. 102 a parcely č. 362/4, to vše zapsáno na LV č. 30 pro obec Ohrobec a katastrální územní Ohrobec vedeném u Katastrálního úřadu Praha - západ". Žalobu zdůvodnil tím, že býv. Česká státní spořitelna poskytla podle smlouvy o úvěru ze dne 6.5.1991 č. 2508-2154191-048 ve znění dodatku č. 2508-190359-0048 Karlu Vodrážkovi úvěr ve výši 3.875.000,- Kčs a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 30.12.1991 č. 2155076 k předmětným nemovitostem až do celkové výše 3.875.000,-Kč včetně příslušenství. Platebním rozkazem býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11.3.1999 č.j. 64 Ro 142/99-6 bylo dlužníkovi Karlu Vodrážkovi uloženo, aby zaplatil věřiteli 3.287.593,34 Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 2.421.603,74 Kč od 29.1.1999 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 31.504,-Kč. Zajištěná pohledávka byla dne 24.7.2003 postoupena žalobci; protože dosud nebyla zaplacena, domáhá se žalobce uspokojení ze zástavy.
Okresní sodu Praha - západ rozsudkem ze dne 25.6.2008 č.j. 5 C 36/2007-56 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 13.582,-Kč k rukám advokátky Mgr. Soni Bernardové. Vycházeje ze závěrů pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, jímž byl zamítnut návrh žalovaných o určení, že "zástavní smlouva 2155076 k úvěrové smlouvě č. 2508-2154191-048 ze dne 30.12.1991 je neplatná", soud prvního stupně dospěl k závěru, že k zajištění pohledávky z úvěru bylo zřízeno podle ustanovení §129c hospodářského zákoníku k předmětným nemovitostem zástavní právo a že proto zástavní věřitel má právo domáhat se uspokojení pohledávky ze zástavy. Námitku promlčení soud prvního stupně odmítl jako neopodstatněnou s odůvodněním, že "zástavní právo ve prospěch žalobce je vyznačeno na listu vlastnictví", čímž má žalobce "zástavu ve své moci", a že tedy nemůže ve smyslu ustanovení §130 hospodářského zákoníku dojít k promlčení zástavního práva, žalovaní navíc "v zástavní smlouvě vyslovili souhlas s tím, že v případě nesplnění závazku dlužníka, upokojí zástavní věřitel svou pohledávku ze zástavy i tehdy, pokud by byla pohledávka promlčena". Podle názoru soudu prvního stupně není žaloba neurčitá, neboť žalobce postupoval v souladu s názorem dovolacího soudu, podle kterého "právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy, nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky případně s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy". Žalobce má proto právo na uspokojení své pohledávky ze zástavy.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.12.2008 č.j. 21 Co 600/2008-83 ve znění usnesení ze dne 9.9.2009 č.j. 21 Co 600/2008-126 (správně 21 Co 600/2008-139) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 31.345,-Kč k rukám advokáta JUDr. Petra Haluzy. Poté, co dovodil, že v projednávané věci nelze vycházet ze závěrů pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, neboť k zamítnutí žaloby o určení neplatnosti zástavní smlouvy došlo jen pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, odvolací soud dospěl k závěru, že zástavní smlouva ze dne 30.12.1991 č. 2155076, která byla uzavřena podle hospodářského zákoníku a na jejímž základě mohlo vzniknout zástavní právo jen podle hospodářského zákoníku, je neplatná, neboť zástavní smlouvu směly uzavírat k zajištění závazku pouze "subjekty hospodářsko - právních vztahů" a žalovaný 1) v té době neprovozoval žádnou podnikatelskou činnost ve smyslu ustanovení §2 hospodářského zákoníku. Žalobě navíc nebylo možné vyhovět proto, že žalobce musel uplatnit svůj nárok na uspokojení ze zástavy podle ustanovení §129g odst.3 hospodářského zákoníku, podle něhož "zástavní věřitel může navrhnout hospodářské arbitráži prodej zástavy", a nikoliv způsobem uvedeným v žalobě. Odvolací soud uzavřel, že žaloba není opodstatněná, aniž by se musel zabývat také otázkou promlčení uplatněného nároku.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že nevycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, ačkoliv jde o pravomocné rozhodnutí, které bylo, i když netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté pro žalobu o splnění povinnosti, pro účastníky i soudy závazné; postup odvolacího soudu podle názoru žalobce "hrubě narušuje právní jistotu účastníků smluvních vztahů i jejich důvěru v akty veřejné moci". Žalobce dále namítá, že zástavní právo mohly podle ustanovení §129c hospodářského zákoníku zřizovat rovněž fyzické osoby, které nebyly podnikateli; svědčí o tom také znění tohoto ustanovení, které označuje osobu, která zástavní právo zřizuje ve prospěch oprávněné organizace, jako "zástavce", aniž by použilo legislativní zkratku "organizace" (kterou rozumí "osoby právnické a osoby fyzické podnikatele") jako je tomu u jiných zajišťovacích institutů. Zástavní smlouvu ze dne 30.12.1991 č. 2155076 navíc žalovaný 1) uzavřel jako podnikatel, což za řízení ani nezpochybňoval. Svého nároku se žalobce v žalobě domáhal v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, jinak by neměl k dispozici postup, prostřednictvím kterého by se mohl domoci svých nároků ze zástavního práva. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedli, že nebylo možné vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, neboť jím byla žaloba zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a nemohl se proto vyslovovat k věci samé. Další námitky dovolatele žalovaní označili za "účelové, neopírající se o skutečnosti v řízení prokázané a nemající vztah k danému řízení".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) byla v projednávané věci uzavřena mezi býv. Českou státní spořitelnou a žalovaným 1) [se souhlasem žalované 2) vyjádřeným ve smlouvě] dne 30.12.1991. Protože hospodářská smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena v době od 1.5.1990 do 31.12.1991, řídí se podle ustálené judikatury soudů vznik zástavního práva a nároky z něho i v době ode dne 1.1.1992 (v současné době) hospodářským zákoníkem (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.5.1999 sp. zn. 21 Cdo 1975/98, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Podle ustanovení §1 odst. 1 hospodářského zákoníku upravuje hospodářský zákoník vztahy vznikající při podnikatelské činnosti fyzických a právnických osob (dále jen "organizace"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů, vztahy při hospodářském styku právnických osob a majetkovou odpovědnost v těchto vztazích.
Podle ustanovení §129c odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo umožňuje, aby oprávněná organizace v případě, že závazek nebude včas splněn, byla uspokojena z věci zastavené zástavcem.
Podle ustanovení §129d odst. 1 hospodářského zákoníku zástavní právo vzniká na základě smlouvy nebo přímo ze zákona.
Podle ustanovení §129d odst. 2 věty první hospodářského zákoníku ve smlouvě o zřízení zástavního práva musí být určen předmět zástavního práva (zástava) a pohledávka, kterou zajišťuje.
Podle ustanovení §129d odst. 3 hospodářského zákoníku na základě smlouvy vzniká zástavní právo
a) u movitých věcí odevzdáním věci zástavnímu věřiteli (oprávněné organizaci),
b) u nemovitostí zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí.
Hospodářský zákoník neupravoval - jak správně uvedl odvolací soud - zástavní právo (na rozdíl od právní úpravy účinné ode dne 1.1.1992) jako právo věcné, ale jako závazkový právní vztah, který působí zásadně jen mezi účastníky zástavní smlouvy. Při vzniku zástavního práva rozlišoval mezi uzavřením a účinností smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) na straně jedné a vznikem zástavního práva na straně druhé; zástavní právo nevznikalo již uzavřením (účinností) smlouvy, ale teprve odevzdáním věci zástavnímu věřiteli, byla-li zástavou movitá věc, nebo zápisem zástavního práva v evidenci nemovitostí vedené podle zákona č. 22/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), byla-li zástavou nemovitost. Převzal-li někdo smluvně věc, na které vázlo zástavní právo, zástavní právo proti němu nepůsobilo (tj. nabyvatel věci se nestával zástavním dlužníkem); nabyvatel byl toliko vázán vedle původního dlužníka za pohledávku, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno a o které při uzavření smlouvy věděl nebo vědět musel, a to do výše ceny nabytého majetku.
Zástavní právo zřízené podle hospodářského zákoníku bylo právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele (oprávněné organizace), který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla dlužníkem (povinnou organizací) dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka.
Hospodářský zákoník neupravoval jen hospodářské závazky a jiné právní vztahy mezi organizacemi, ale také - jak vyplývá zejména z ustanovení §1 odst.1 hospodářského zákoníku - další právní vztahy, které vznikly při jejich podnikatelské činnosti, tedy, řečeno jinak, právní vztahy vznikající v souvislosti s podnikatelskou činností fyzických a právnických osob, oprávněných k této činnosti podle hospodářského zákoníku a zvláštních právních předpisů.
Mezi takové další právní vztahy patří mimo jiné zástavní právo a jiné instituty zajištění hospodářských závazků, které nemají svůj vlastní hospodářský (ekonomický) smysl, neboť nepůsobí samy o sobě (samostatně), ale slouží kromě zabezpečení hospodářských závazků též k jejich uhrazení, nebyl-li hospodářský závazek řádně a včas splněn. Nevyplývá-li z hospodářského zákoníku něco jiného, řídí se jím - s ohledem na svou akcesoritu a subsidiaritu - právní vztahy ze zajištění hospodářského závazku, i když jeho subjektem (tzv. "náhradním dlužníkem") nebyla organizace. Je třeba rozlišovat mezi právní úpravou zadržovacího práva (§129j a §129k hospodářského zákoníku) a ručení (§129l až §129o hospodářského zákoníku), podle nichž může hospodářský závazek zabezpečovat jen organizace, a zajištěním hospodářského závazku zástavním právem, jehož předmětem může být - jak vyplývá z ustanovení §129c odst.1 a §129e odst.1 hospodářského zákoníku - věc zastavená nejen organizací, ale každým "zástavcem". S přihlédnutím k tomu, že ani povaha vztahů mezi organizacemi při jejich podnikatelské činnosti nebránila tomu, aby k zajištění hospodářských závazků zástavním právem nemohly být použity věci někoho jiného nežli organizace, dospěla judikatura soudů již dříve k závěru, že zástavní právo bylo možné k zajištění hospodářských závazků zřídit také na základě smlouvy, kterou dal věc do zástavy (jako zástavce) ten, kdo nebyl "organizací" ve smyslu ustanovení §1 odst.1 hospodářského zákoníku, tj. kdo nebyl "právnickou nebo fyzickou osobou, oprávněnou k podnikatelské činnosti podle hospodářského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů" (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.6.2010 sp. zn. 21 Cdo 1457/2009, který byl uveřejněn pod č. 86 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011). Není proto správný názor odvolacího soudu, podle kterého smlouvu o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvu) směly uzavírat k zajištění závazku pouze "subjekty hospodářsko - právních vztahů".
Hospodářským zákoníkem se i v současné době řídí nejen vznik zástavního práva, byla-li hospodářská smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena v době od 1.5.1990 do 31.12.1991, ale také - jak uvedeno již výše - uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy.
Podle ustanovení §129g odst.2 hospodářského zákoníku jestliže není zajištěná pohledávka ve stanovené době splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy podle odstavců 3 a 4. Podle ustanovení §129g odst.3 hospodářského zákoníku zástavní věřitel může navrhnout hospodářské arbitráži prodej zástavy. Podle ustanovení §129g odst.4 hospodářského zákoníku zástavní věřitel může, má-li zástavu u sebe a bylo-li tak písemně ujednáno, zástavu prodat za úředně stanovenou cenu; o zamýšleném prodeji je zástavní věřitel povinen zástavního dlužníka bez odkladu informovat.
V projednávané věci jsou zástavou nemovitosti. Uspokojení z této zástavy se proto žalobce může domáhat jen tak, že "navrhne hospodářské arbitráži prodej zástavy".
Hospodářská arbitráž byla - jak správně uvedl odvolací soud - zrušena dnem 31.12.1991 [srov. Čl. IV bod 2 písm.a) zákona č. 519/1991 Sb., kterým byl zrušen zákon č. 121/1962 Sb., o hospodářské arbitráži, ve znění pozdějších předpisů]; v ustanovení Čl. III bodě 2 písm. a) až j) zákona č. 519/1991 Sb. bylo současně stanoveno, které soudy projednají a rozhodnou věci, o nichž řízení (dosud) probíhalo u orgánů hospodářské arbitráže, a který soud je příslušný k rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení podanému proti výrokům rozhodců podle ustanovení §32 zákona o hospodářské arbitráži.
Oprávnění hospodářské arbitráže prodat na návrh zástavního věřitele zástavu nebylo - jak je zřejmé z ustanovení Čl. III bodu 2 písm. a) až j) zákona č. 519/1991 Sb. - na soudy přeneseno. Uvedené ovšem nemůže mít samo o sobě za následek, že by se zástavní věřitel nemohl u soudu v době po 1.1.1992 domáhat uspokojení prodejem zástavy, byla-li hospodářská smlouva o zřízení zástavního práva uzavřena v době od 1.5.1990 do 31.12.1991.
Pravomoc soudů projednat a rozhodnout o uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy v době od 1.1.1992 v případě, že hospodářská smlouva o zřízení zástavního práva byla uzavřena v době od 1.5.1990 do 31.12.1991 a že zajištěná pohledávka nebyla dosud splněna, nepochybně vyplývá z ustanovení §7 o.s.ř. Způsob, jakým se má zástavní věřitel ve smyslu ustanovení §129g odst.2 a 3 hospodářského zákoníku domáhat "prodeje zástavy" u soudu, ovšem nelze pro dobu po 1.1.1992 dovozovat pouze z hmotněprávní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku, ale také z postupu, který je způsobilý v době po 1.1.1992 vymoci právo při výkonu rozhodnutí (exekuci) [srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1612/96, které bylo uveřejněno pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998].
Není-li zákonem blíže vymezen způsob, jakým se zástavní věřitel může domáhat u soudu v době po 1.1.1992 "prodeje zástavy" poskytnuté na základě hospodářské smlouvy o zřízení zástavního práva uzavřené v době od 1.5.1990 do 31.12.1991, musí být v první řadě vzato v úvahu, že po dni 1.1.1992 může být zástavní právo cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) realizováno jen na základě vykonatelného rozhodnutí soudu nebo jiného titulu uvedeného v ustanovení §274 o.s.ř. a že způsobilým podkladem pro prodej nemovitostí při výkonu rozhodnutí (exekuci) je jen takové rozhodnutí nebo jiný titul uvedený v ustanovení §274 o.s.ř., který ukládá zaplacení peněžité částky (§258 odst.1 o.s.ř.). Právu zástavního věřitele domáhat se "prodeje zástavy" ve smyslu ustanovení §129g odst.2 a 3 hospodářského zákoníku proto odpovídá nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, které bylo uveřejněno pod č. 46 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Dovolací soud proto přisvědčil dovolateli v tom, že svůj požadavek na prodej zástavy vyjádřil v žalobě v souladu se zákonem.
S názorem dovolatele, podle kterého měl odvolací soud při řešení otázky, zda tu zástavní právo je či není, vycházet z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139, však nelze souhlasit.
Skončí-li občanské soudní řízení, je s tím spojen účinek, který se označuje jako právní moc rozsudku nebo jiného konečného rozhodnutí soudu. Právní moc má u rozsudků dvě stránky - formální a materiální. Formální právní moc vyjadřuje stav skončení řízení pro účastníky způsobem, uvedeným v ustanovení §159 o.s.ř. (pravomocný je doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním). Materiální právní mocí se rozumí závaznost výroku rozsudku a jeho nezměnitelnost, která se projevuje vůči soudu, účastníkům řízení a případně dalším osobám jako překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o osobním stavu, je závazný pro každého; výroky ostatních pravomocných rozsudků jsou závazné jen pro účastníky řízení, ledaže zákon stanoví, že je závazný též pro další osoby (srov. §159a odst.1, 2 a 3 o.s.ř.). V rozsahu, v jakém se výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro soudy a všechny jiné orgány (srov. §159a odst.4 o.s.ř.).
V případě, že soud rozsudkem zamítne žalobu o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení [§80 písm.c) o.s.ř.], je výrok rozsudku závazný způsobem uvedeným v ustanoveních §159a odst.1 až 4 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že výrok takového rozsudku vychází ze závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem a že tedy věcí není možné (je vyloučeno) se meritorně zabývat, neboť neslouží potřebám praktického života a vede jen ke zbytečnému rozmnožování sporů, projevuje se jeho závaznost jen (a právě) v tom, že žalobu nelze považovat za způsobilý právní prostředek pro řešení sporů mezi účastníky a že se jí soud proto nebude v meritu zabývat. I kdyby se soud přesto (nadbytečně a nesprávně) zabýval též některými otázkami v meritu věci, nelze z takových závěrů v jiném řízení vycházet. Odvolací soud tedy správně dovodil, že mu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9.9.2005 č.j. 18 Co 263/2005-139 nebránil posuzovat samostatně otázku, zda předmětné nemovitosti jsou (či nejsou) zatíženy zástavním právem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu