ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.426.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 426/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavního věřitele F. T. B.V., Nizozemí, zastoupeného advokátem, proti zástavnímu dlužníku Č. a.s., o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 4 Nc 1126/2003, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11. listopadu 2004 č.j. 15 Co 623/2004-217, takto:
Usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitel se domáhal, aby soud nařídil ve prospěch jeho pohledávky za dlužníkem V. spol. s r.o. v likvidaci ve výši 33.902.104,61 Kč prodej zastavených nemovitostí zástavního dlužníka, a to \"budovy č.p. 54 na pozemku st. parc. č. 76, pozemku st. parc. č. 76, pozemku parc. č. 106/7 a pozemku parc. č. 106/13, které se všechny nacházejí v katastrálním území Č., obec Č., a jsou zapsány v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem v P. na listu vlastnictví č. 110\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že jeho právní předchůdce I. a.s. poskytla dlužníku podle smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 (ve znění dodatků) úvěr ve výši 23.500.000,- Kč, jehož zůstatek činí včetně úroků a nákladů řízení ke dni 27.4.2004 celkem 33.902.104,61 Kč, a že pohledávka z úvěru byla zajištěna zástavním právem k nemovitostem zástavního dlužníka, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 30.1.1996. Protože zajištěná pohledávka nebyla dosud uhrazena, domáhá se zástavní věřitel nařízení soudního prodeje zástavy.
Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 6.5.2004 č.j. 4 Nc 1126/2003-152 nařídil \"k uspokojení pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem - společností V., s.r.o. soudní prodej nemovitostí zapsaných ve vlastnictví zástavního dlužníka, zastavených k zajištění pohledávky zástavního věřitele, a to budovy čp. 54, postavené na pozemku st. parc. č. 76, pozemku st. parc č. 76, pozemku parc. č. 196/7, pozemku parc. č. 106/13, které se nachází v katastrálním území Č., obec Č., a jsou zapsány u Katastrálního úřadu V., kat. pracoviště P. na LV 110\", a rozhodl, že zástavní dlužník je povinen zaplatit zástavnímu věřiteli na náhradě nákladů řízení 11.181,- Kč k rukám advokáta. Při svém rozhodování vycházel z toho, že právní předchůdce zástavního věřitele \"tehdejší I. a p. b. \" poskytl \"společnosti V.\" úvěr ve výši 23.500.000,- Kč, že na základě zástavní smlouvy ze dne 30.1.1996 bylo zřízeno zástavní právo \"k zástavě parc. č. 106/7 a 106/8 v KÚ Č.\" a že podle zástavní smlouvy ze dne 23.4.1997 bylo zřízeno ve prospěch této pohledávky zástavní právo \"ohledně nemovitosti čerpací stanice s příslušenstvím se st. parc. 76, parc. 106/7 a 106/13 zapsaných na LV 110\"; i když v době uzavření zástavní smlouvy nebyla čerpací stanice označena číslem popisným, jedná se, jak vyplývá z katastru nemovitostí, \"nepochybně o čp. 54\". Protože zajištěná pohledávka dosud nebyla uhrazena a protože zástava náleží zástavnímu dlužníku, je žaloba opodstatněná. Nařízení prodeje zástavy nebrání ani to, že zástavní právo bylo zřízeno podle právní úpravy účinné do 31.8.1998, neboť právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vzniklo dnem 11.11.1998, kdy se stal \"splatný celý úvěr\", a prodej zástavy tedy může být nařízen podle ustanovení §200y a násl. o.s.ř.
K odvolání zástavního dlužníka Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře usnesením ze dne 11.11.2004 č.j. 15 Co 623/2004-217 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že zástavní věřitel je povinen zaplatit zástavnímu dlužníku na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 8.413,50 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku (námitky zástavního dlužníka proti její výši jsou v tomto řízení nerozhodné), že zástavní právo ve prospěch pohledávky zástavního věřitele bylo zřízeno rovněž k objektu čp. 54 a že zástavním právem byly zajištěny nejen jistina úvěru, ale \"veškeré pohledávky vzniklé ze smlouvy o úvěru, včetně příslušenství jistiny či pohledávek na vydání bezdůvodného obohacení a náhrady škody vzniklých případným odstoupením od úvěru\". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že právo zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky nevzniklo až dnem 11.11.1998, ale již \"k datu 21.8.1998\". Vyšel přitom z toho, že podle bodu 20. smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 jsou \"nedílnou součástí této smlouvy i úvěrové podmínky, jež tvoří přílohu této smlouvy\", a že podle bodu 22. písm.f) Úvěrových podmínek I. a.s. pro úvěry podnikatelům \"ve spojení s písm.d) tohoto ustanovení\" byl věřitel oprávněn \"požadovat okamžité splacení celého zůstatku úvěru včetně příslušenství najednou kromě jiného z důvodu prodlení dlužníka se splacením dvou po sobě jdoucích splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce\". Z \"dopisů I. a.s. z 23.9.1998 a z 11.11.1998 adresovaných společnosti V. s.r.o.\" vyplývá, že dlužník neuhradil řádnou splátku jistiny ke dni 20.5.1998 ve výši 2.000.000,- Kč a ke dni 20.8.1998 ve výši 2.500.000,- Kč; protože ke dni 21.8.1998 byl dlužník v prodlení se dvěma po sobě jdoucími splátkami a současně byl v prodlení s jednou splátkou po dobu delší než 3 měsíce, byly podle názoru odvolacího soudu \"již v tento okamžik splněny předpoklady smlouvy o úvěru k tomu, aby se stal splatný celý zůstatek úvěru\", a \"současně v tento moment vznikl zástavnímu věřiteli nárok na uspokojení této pohledávky ze zástavy\". Pro určení \"okamžiku, kdy vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy\", není významné, kdy zástavní věřitel \"skutečně svůj nárok uplatnil, ale kdy taková právní možnost uplatnění práva nastala, jinými slovy, kdy jí bylo možné u soudu uplatnit poprvé\". Protože \"popsaný právní stav\" nastal ke dni 21.8.1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky ustanovením §151f odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998, aniž by bylo možné nařídit soudní prodej zástavy podle ustanovení §200y a násl. o.s.ř.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že při svém rozhodování \"zaměnil\" právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy s právem věřitele \"na sesplatnění\" zajištěné pohledávky, které měl podle bodu 22 f) úvěrových podmínek jakožto součásti smlouvy o úvěru. I když byl zástavní věřitel oprávněn podle úvěrových podmínek \"sesplatnit celou pohledávku\" z důvodu prodlení dlužníka již dnem 21.8.1998, je tu rozhodující, že tohoto práva nevyužil a ani neměl povinnost je využít; z předložených listin naopak vyplývá, že zástavní věřitel poskytl dlužníku ještě dodatečnou lhůtu k plnění (do 30.9.1998) a že teprve po marném uplynutí dodatečné lhůty se zajištěná pohledávka stala na základě oznámení ze dne 11.11.1998 splatnou. Vzhledem k tomu, že užití právní úpravy zástavního práva účinné od 1.9.1998 se váže na dobu vzniku nároku na uspokojení ze zástavy a nikoliv na právo \"na sesplatnění pohledávky\", domáhal se zástavní věřitel nařízení soudního prodeje zástavy v souladu s ustanoveními §200y a násl. o.s.ř. Zástavní věřitel navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené.
Podle ustanovení §152 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.2002) zástavní právo slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy.
Podle ustanovení §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena.
Podle ustanovení §165 odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.2002) není-li pohledávka zajištěná zástavním právem splněna včas, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Totéž právo má zástavní věřitel, jestliže pohledávka byla po své splatnosti splněna jen částečně nebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky.
Podle ustanovení §165a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.2002) zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. Při nařízení soudního prodeje zástavy a při prodeji zástavy soudem se postupuje podle občanského soudního řádu.
Otázka, jak se zástavní věřitel může v řízení před soudem podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998 domáhat uspokojení ze zástavy, nebyla v soudní praxi ani v právní teorii řešena jednotně. Soudní praxe dospěla k závěru, že zástavní věřitel se může domáhat uspokojení ze zástavy při výkonu rozhodnutí prodejem nemovité zástavy jen na základě vykonatelného rozhodnutí, popřípadě jiného titulu pro výkon rozhodnutí, směřujícího proti zástavnímu dlužníkovi (srov. například usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.7.1994 sp. zn. 5 Co 1599/94, uveřejněné pod č. 13 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Nejvyšší soud České republiky pak vyslovil právní názor (srov. například jeho usnesení ze dne 18.12.1997 sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§151f odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy.
Bylo-li zástavní právo zřízeno v době do 31.8.1998, řídí se uspokojení zajištěné pohledávky i v době po 1.9.1998 právní úpravou účinnou do 31.8.1998, jestliže v této době také vzniklo právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy; vzniklo-li však právo (nárok) na uspokojení ze zástavy až po 1.9.1998, z již ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003) a z ustanovení čl. IV bodu 1 zákona č. 317/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a o změně dalších zákonů, vyplývá, že po 1.1.2002 se uspokojení pohledávky zajištěné zástavním právem, zřízeným v době do 31.8.1998, řídí právní úpravou účinnou od 1.1.2002. Odvolací soud proto správně dovodil, že žaloba o soudní prodej zástavy, podaná podle ustanovení §200y až §200za občanského soudního řádu (účinných od 1.1.2002), může být důvodná, jen jestliže právo (nárok) zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy vznikl po 1.9.1998.
Právo (nárok) na uspokojení ze zástavy vzniká dnem, v němž je zástavní věřitel podle hmotného práva oprávněn požadovat, aby zajištěná pohledávka byla uhrazena z výtěžku získaného zpeněžením zástavy. Takový okamžik nastává - jak vyplývá zejména z ustanovení §151a odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000) a §151f odst.1 občanského zákoníku (ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.8.1998) a podle nyní platné právní úpravy zejména z ustanovení §152 a §165 odst.1 občanského zákoníku - tehdy, jestliže dlužník zajištěnou pohledávku řádně a včas (tj. v době, v níž měl být podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí dluh odpovídající zajištěné pohledávce dlužníkem splněn) nesplnil, tedy - řečeno jinak - marným uplynutím doby splatnosti zajištěné pohledávky.
Má-li být dluh splněn ve splátkách a může-li věřitel podle dohody, právního předpisu nebo rozhodnutí požadovat zaplacení celé pohledávky při prodlení dlužníka se zaplacením jedné nebo některých splátek, stává se - jak je nepochybně zřejmé z ustanovení §565 občanského zákoníku - pro nezaplacení splátek splatná celá pohledávka jen tehdy, jestliže věřitel dlužníka o zaplacení celé pohledávky řádně a včas požádal; v případě, že své právo nepoužil, může po dlužníku požadovat nadále jen sjednané nebo stanovené splátky.
V projednávané věci bylo zástavním věřitelem doloženo, že podle bodu 22. písm.f) Úvěrových podmínek I. a P. b., a.s. pro úvěry podnikatelům platných od 12.7.1995, které byly v bodě 20. smlouvy o úvěru ze dne 30.1.1996 prohlášeny za její \"nedílnou součást\", byl zástavní věřitel oprávněn požadovat \"okamžité splacení celého zůstatku úvěru včetně příslušenství najednou\" mimo jiné \"z důvodu prodlení dlužníka se splacením dvou po sobě jdoucích splátek nebo se splacením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce\".
S názorem odvolacího soudu, podle kterého zástavnímu věřiteli vzniklo právo na uspokojení ze zástavy v okamžiku, v němž byl oprávněn podle bodu 22. písm.f) Úvěrových podmínek I. a P. b., a.s. pro úvěry podnikatelům platných od 12.7.1995 požadovat zaplacení celé pohledávky (zůstatku úvěru s příslušenstvím), dovolací soud nesouhlasí. Ocitl-li se dlužník V. spol. s r.o. v likvidaci, v prodlení - jak dovodil odvolací soud - ke dni 21.8.1998 \"se dvěma po sobě jdoucími splátkami a současně s jednou splátkou po dobu delší než 3 měsíce\", nemělo to bez dalšího za následek, že by se stala (musela stát) splatnou celá pohledávka (zůstatek úvěru s příslušenstvím). Dovolatel správně v této souvislosti uvádí, že bylo na věřiteli, zda a případně kdy svého oprávnění požadovat zaplacení celé pohledávky (zůstatku úvěru s příslušenstvím) využije, a že splatnost celé pohledávky nemůže nastat dříve, dokud věřitel nepožádá dlužníka o její zaplacení z důvodu prodlení se zaplacením splátky (splátek); pro splatnost celé pohledávky není významné, kdy věřitel mohl dlužníka z důvodu jeho prodlení se splátkami o zaplacení celé pohledávky nejdříve požádat, ale zda a kdy se rozhodl svého oprávnění využít a zda, popřípadě kdy ho tedy o zaplacení celé pohledávky skutečně požádal, neboť by jinak měl vůči dlužníku nadále nárok jen na sjednané splátky.
Podle zjištění soudů zástavní věřitel (jeho právní předchůdce I. A P. B., a.s.) požádal dlužníka V. spol. s r.o. v likvidaci, o zaplacení celé pohledávky (zůstatku úvěru s příslušenstvím) z důvodu včasného nezaplacení sjednaných splátek dopisem ze dne 11.11.1998. Protože teprve následkem tohoto právního úkonu se stala zajištěná pohledávka zástavního věřitele splatnou, nemohlo právo na uspokojení ze zástavy vzniknout v době do 31.8.1998. Návrh na nařízení prodeje zástavy podaný podle ustanovení §200y až §200za občanského soudního řádu (účinných od 1.1.2002) proto nelze zamítnout jen proto, že by se zástavní věřitel měl domáhat uspokojení zajištěné pohledávky podle právní úpravy účinné od 1.1.1992 do 31.8.1998.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné, neboť spočívá na chybném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst.3 věta první o.s.ř.).
K právnímu nástupnictví, k němuž mělo v projednávané věci dojít na základě smlouvy ze dne 27.4.2005, kterou měl zástavní věřitel postoupit zajištěnou pohledávku společnosti C. S. P. a.s., nebylo možné v dovolacím řízení přihlédnout (§243c odst.1 o.s.ř.); to samozřejmě neznamená, že by nemohlo být zohledněno v dalším řízení před soudy.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu