ECLI:CZ:NS:2021:21.CDO.428.2021.1
sp. zn. 21 Cdo 428/2021-181
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobkyně ERNEKS INVEST s. r. o. se sídlem v Čestlicích, Průhonická č. 222, IČO 27105075, zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října č. 3117/61, proti žalované OMV Česká republika, s. r. o. se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Štětkova č. 1638/18, IČO 48038687, zastoupené JUDr. Vladimírem Čížkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 937/16, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 C 70/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2020, č. j. 8 Co 144/2020-155, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíra Čížka, advokáta se sídlem v Praze 1, Jindřišská č. 937/16.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2020, č. j. 8 Co 144/2020-155, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení dovolatelkou nastolené otázky (srov. ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.), tedy otázky interpretace ustanovení §155 odst. 4 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ve vztahu ke způsobu stanovení doby trvání zástavního práva při zajištění budoucí pohledávky, v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a není důvod, aby uvedená otázka byla řešena jinak.
V rozsudku ze dne 17. 12 2015, sp. zn. 21 Cdo 306/2015, Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k závěru, že podstatnou náležitostí smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy) je – jak vyplývá z ustanovení §156 odst. 2 obč. zák. – kromě určení předmětu zástavního práva (zástavy) též označení zajišťované pohledávky. Pohledávka, kterou zástava zajišťuje (zajišťovaná pohledávka), musí být v zástavní smlouvě označena tak, aby nebyla zaměnitelná s jinou pohledávkou zástavního věřitele za stejným dlužníkem a aby tak účastníkům zástavní smlouvy (smlouvy o zřízení zástavního práva) bylo zřejmé (nepochybné), jaká pohledávka se zástavním právem zajišťuje (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 14/2007, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 967/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3447/2011). Smlouva o zřízení zástavního práva pro pohledávky určitého druhu, které budou vznikat zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi v budoucnu a které z povahy věci nelze v zástavní smlouvě (vůbec) individuálně a jednoznačně identifikovat (například pohledávky z dodávky druhově označeného zboží z kupních smluv nebo pohledávky z úvěrů poskytnutých stejnému dlužníku), musí – jak vyplývá z ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. – obsahovat též ujednání o době, ve které mohou takto určené pohledávky vzniknout, a o výši, do které se tyto pohledávky zajišťují. Slovní spojení obsažené v ustanovení §155 odst. 4 obč. zák. (pohledávky určitého druhu, které zástavnímu věřiteli vůči dlužníkovi budou vznikat v „určité době“) zjevně vystihuje záměr zákonodárce vymezit zajišťované pohledávky, které mají vznikat v budoucnu, nejen jejich druhovým určením, nýbrž i konkrétním určením časového úseku (vymezeného počátkem i koncem), ve kterém tyto pohledávky budou vznikat. Vymezení doby jako „určité“ nepřekáží, není-li její konec stanoven uplynutím určitého časového období (např. měsíců), popřípadě uvedením konkrétního dne, k němuž běh této doby skončí, nýbrž tak, že trvání této doby je vázáno na konkrétním datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy příslušné období skončí. V době sjednání příslušné dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že daná skutečnost nastane (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Odo 423/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 42/2009).
Z uvedených hledisek v zástavní smlouvě ze dne 31. 1. 2011 užité formulace
„…od uzavření této smlouvy…“ (pro určení počátku doby) do „…úplného splacení veškerých pohledávek ze zajištěných smluv…“ (pro určení konce sjednané doby), jsou zcela v souladu s pravidly výše vymezenými; sporné slovní spojení „…úplného splacení veškerých pohledávek ze zajištěných smluv…“ ani podle mínění dovolacího soudu výkladové potíže činit nemůže, ostatně slovní spojení „do zaplacení“ je zcela běžně užíváno pro případ stanovení konce doby např. prodlení dlužníka a výkladové potíže (např. pro případnou exekuci) nečiní (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 23 Co 188/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 13/2015 a na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 20 Cdo 31/2017, nebo ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4669/2017). Interpretace sporného ujednání v zástavní smlouvě je též v souladu s ustálenou judikaturou, vztahující se k ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., a zejména se zásadou, že základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, a ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010, nyní výslovně zásadu zakotvenou v ustanovení §574 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolatelkou předložená otázka určitosti způsobu stanovení doby trvání zástavního práva při zajištění budoucí pohledávky tak přípustnost dovolání nezakládá.
Rozsudek odvolacího soudu byl napaden „ve všech výrocích“ (tedy i ve výroku o náhradě nákladů řízení); dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle nějž není dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Žalobkyně v dovolání navrhla odklad právní moci rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem žalobkyně na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 3. 2021
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu