ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.430.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 430/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce D. H., proti žalované I. Č. r., s.r.o. (dříve P. S., spol. s r.o., o 35.014,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 16.176,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 24 C 163/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-99, ve znění opravného usnesení ze dne 4. května 2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-105, a opravného usnesení ze dne 31. srpna 2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-111, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.685,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná (její právní a procesní předchůdkyně společnost P. S., spol. s r.o.,) zaplatila na náhradě škody částku 4.027,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 13.1.1999 do zaplacení, na náhradě mzdy za měsíc leden 1999 částku 15.493,50 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13.2.1999 do zaplacení a za měsíc únor 1999 částku 15.493,50 Kč s 15% úrokem z prodlení od 13.3.1999 do zaplacení (celkem na jistině 35.014,- Kč). Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované byl zaměstnán od 1.7.1998 a s účinností od 1.9.1998 byl jmenován do funkce ředitele pobočky P. Dne 2.12.1998 dal výpověď z pracovního poměru ke dni 28.2.1999. V průběhu dne 2.12.1998 mu bylo doručeno odvolání z funkce ředitele k 3.12.1998 a dne 11.12.1998 (poté ještě dne 6.1.1999, 14.1.1999, 22.1.1999) mu byla nabídnuta funkce vedoucího hospodářského střediska M. P., kterou odmítl. Žalovaná mu nezaplatila náhradu mzdy za měsíce leden a únor 1999 (nesouhlasil s tím, že mu bylo „určeno omluvené neplacené volno po dobu výpovědní lhůty“) a bez jeho souhlasu mu srazila ze mzdy za měsíc prosinec 1998 částku 4.027,- Kč („za škody, které údajně zaměstnavateli po dobu trvání pracovního poměru způsobil“).
Žalovaná (její právní a procesní předchůdkyně společnost P. S., spol. s r.o., se poté vzájemným návrhem domáhala, aby jí žalobce zaplatil na náhradě škody částku 16.176,- Kč s 12% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení (1.000,- Kč za odcizené autorádio, 2000,- Kč za nevyúčtovanou provozní zálohu, 2.200,- Kč za neumožnění účasti zaměstnankyně V. K. na školení, 4.054,- Kč za neoznámení poškození svěřeného služebního vozidla, 6. 922,- Kč jako náhradu za používání služebního vozidla k soukromým účelům do bydliště v K.).
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 8.6.2000, č.j. 24 C 163/99-58, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 14.9.2000, č.j. 24 C 163/99-73, žalované uložil, aby zaplatila žalobci 35.014,- Kč s 15 % úrokem z částky 15.493,50 Kč od 13.2.1999 do zaplacení, z částky 15.493,50 Kč od 13.3.1999 do zaplacení a z částky 4.027,- Kč od 13.1.1999 do zaplacení, žalobci uložil, aby zaplatil žalované 5.399,- Kč s 12% úrokem od 7.10.1999 do zaplacení, a zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení další částky 1.523,- Kč s 12% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení, 12 % úroku z částky 5.399,- Kč od 1.1.1999 do 6.10.1999 a další částky 9.254,- Kč s 12% úrokem od 1.1.1999 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 1.392,- Kč. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že žalobce poté, co byl odvolán z funkce ředitele pobočky v P., důvodně odmítl nabídnutá místa vedoucího hospodářského střediska v „M. P.“ (P. se nacházejí již za hranicí P., tedy „mimo místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě“) a v „O.“ (žalovaná neprokázala, že by toto místo bylo volné), dospěl k závěru, že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce a že žalobce má právo na náhradu mzdy „za dobu výpovědní lhůty“ ve výši průměrného výdělku; jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele podle §130 odst. 1 zák. práce. Ohledně žalobcem uplatněné částky 4.027,- Kč dovodil, že šlo o neoprávněnou srážku z jeho mzdy za měsíc prosinec 1998, neboť písemnou dohodu o srážce ze mzdy žalobce uzavřel jen ohledně částky 2.027,- Kč z titulu náhrady škody na služebním vozidle. Z pohledávek uplatněných žalovanou vůči žalobci vzájemnou žalobou v celkové výši 16.176,- Kč shledal soud prvního stupně důvodným jen nárok na náhradu škody z titulu neoprávněných jízd žalobce služebním vozidlem do K.; přiznal žalované náhradu za spotřebované pohonné hmoty 5.399,- Kč (co do částky 1.523,- Kč s příslušenstvím, tj. rozdílu do žalované částky 6.922,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl). Ohledně dalších nároků uplatněných ve vzájemné žalobě uzavřel, že ve vztahu k nároku na náhradu škody za odcizené autorádio ve výši 1.000,- Kč a za neumožnění účasti V. K. na školení ve výši 2.200,- Kč žalovaná neprokázala, že by žalobce porušil nějakou právní povinnost, že u nevyúčtované provozní zálohy 2000,- Kč a u části nároku na náhradu škody na svěřeném služebním vozidle (z celkové výše 4.054,- Kč do výše 2.027,- Kč) došlo k zániku nároků jejich uspokojením (srážkou ze mzdy žalobce za měsíc prosinec 1998); ve zbytku posledně uvedeného nároku přistoupil do výše 2.027,- Kč ke snížení náhrady škody ve smyslu ustanovení §183 zák. práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.5.2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-99, ve znění opravného usnesení ze dne 4.5.2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-105, rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé“, tj. ve výroku, jímž byla žalobci přisouzena částka 35.014,- Kč s příslušenstvím, změnil tak, že žalobu zamítl, a „v napadených zamítavých výrocích o věci samé co do částky 1.523,- Kč s příslušenstvím a 3.027,- Kč s příslušenstvím“ rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 5.831,20 Kč a na nákladech odvolacího řízení 2.819,- Kč „na účet jeho právní zástupkyně JUDr. V. B.“. Usnesením ze dne 31.8.2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-111, odvolací soud svůj rozsudek ze dne 4.5.2001 opravil „v odůvodnění výroku o nákladech odvolacího řízení“, a zamítl návrh žalované na opravu výroku o nákladech odvolacího řízení. Při posuzování nároku žalobce na náhradu mzdy dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že „žalovanou žalobci nabízené místo vedoucího hospodářského střediska splňuje zákonné podmínky“, a že, jestliže žalobce takové místo poté, co byl z funkce odvolán, odmítl, nelze uvedený stav posoudit jako překážku v práci na straně zaměstnavatele podle §130 odst. 1 zák. práce. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.4.1998, sp.zn. „2 Cdon 372/97“ (správně sp.zn. 2 Cdon 382/97), uveřejněný v časopise Soudní judikatura 24/1998 pod č. 174, zdůraznil, že zaměstnanec v době po odvolání z funkce nemá nárok na mzdu ani na náhradu mzdy, a to až do doby, než bude dohodou účastníků určeno jeho další pracovní zařazení v organizaci. Ohledně dalšího nároku žalobce ve výši 4.027,- Kč sice přisvědčil soudu prvního stupně, že „srážka byla provedena oprávněně pouze co do částky 2.027,- Kč“, dovodil však, že tato pohledávka žalobce zanikla započtením. Ohledně nároků žalované uplatněných vzájemnou žalobou v celkové výši 16.176,- Kč, dospěl odvolací soud k závěru, že „protinávrh žalované je důvodný“, že „ale zčásti byla požadovaná částka žalované již pravomocně přiznána a zbytek byl žalobcem uhrazen“. Vytkl soudu prvního stupně nesprávný postup v tom, že „rozhodoval o nárocích, ohledně nichž žalovaná ve vyjádření uvedla, že uplatňuje námitku započtení, jako o vzájemném návrhu“, a dospěl k závěru, že „z částek uplatněných k započtení jsou opodstatněné částky 1.000,- Kč, 2.000,- Kč a 2.027,- Kč, celkem 5.027,- Kč“. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že vzájemným návrhem byla uplatněna pouze částka 6.922,- Kč (náhrada za neoprávněné užívání služebního vozidla), z níž byla rozsudkem soudu prvního stupně pravomocně přiznána částka 5.399,- Kč s příslušenstvím, a žalobci byla provedena srážka z platu v měsíci říjnu 1998 ve výši 2.201,- Kč, takže tato pohledávka byla uspokojena.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém rozsahu“) podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení „§241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.“, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil ustanovení §65 odst. 3 zák. práce a v té souvislosti pojem „jiné vhodné práce“ ve smyslu §37 odst. 5 zák. práce. Připomíná, že žalovaná mu nabídla výkon práce na středisku v Průhonicích, která neodpovídala jeho kvalifikaci, byla v jiném místě (od místa určeného ve jmenovacím protokolu), a kterou nebyl schopen vykonávat ani z důvodů dosažitelnosti, neboť bydlel v K.; považuje tento úkon žalované za neplatný. Žalobce je přesvědčen, že „zde byla skutečně překážka na straně organizace s povinností nahradit žalobci ušlou mzdu“; jestliže však odvolací soud měl jiný názor, měl se věcí zabývat z hlediska náhrady škody podle §187 odst. 2 zák. práce. Proti posouzení žaloby v části, která se týká vrácení částky 4.027,- Kč neoprávněně sražené ze mzdy žalobce, a nároku na náhradu škody uplatněné vzájemným návrhem žalované žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu nevychází z provedeného dokazování, že je v rozporu s příslušnými ustanoveními zákoníku práce a že rozhodnutí je navíc nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu „včetně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení“ zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně, a to proti výrokům „II. až IV.“, jako nepřípustné odmítl a proti „výroku I.“ jako nedůvodné zamítl, protože rozsudek v této části vychází z objektivně a dostatečně zjištěného skutkového stavu, který byl správně právně posouzen. Uvedla, že přípustnost dovolání je třeba posuzovat podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, neboť se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu vydané po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů.
V průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že společnost P. S., spol. s r.o., byla ke dni 7.1.2002 vymazána z obchodního rejstříku, neboť zanikla sloučením se společností I. Č. r., s.r.o., (na základě rozhodnutí o sloučení společnosti, které přijal jediný společník společnosti při výkonu působnosti valné hromady dne 28.6.2001, a smlouvy o fúzi uzavřené dne 28.6.2001). Nejvyšší soud České republiky proto dále jednal se společností ISS Č. r., jako s právní a procesní nástupkyní původní žalované P. S., spol. s r.o.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Žalobce v dovolání uvádí, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.“; z uvedeného je zřejmé, že vychází z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších p0ředpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.4.2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 70, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
Podle ustanovení §164 o.s.ř. předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí, vydá o tom předseda senátu opravné usnesení, které doručí účastníkům; přitom může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, pokud opravné usnesení nenabude právní moci.
Z citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že jen takové opravné usnesení vydané podle ustanovení §164 o.s.ř., které se týká výroku rozhodnutí odvolacího soudu, má následky uvedené v ustanovení §240 odst. 1 větě druhé o.s.ř., tj. že od jeho doručení znovu běží lhůta k podání dovolání (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.5.1993, sp. zn. 7 Cdo 60/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 14, ročník 1994).
V posuzovaném případě bylo z obsahu spisu zjištěno, že doporučená zásilka obsahující rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.5.2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-99, a opravné usnesení ze dne 4.5.2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-105, které se týkalo výroku rozsudku odvolacího soudu (výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně), byla doručena do vlastních rukou žalobci dne 1.8.2001 a zástupkyni žalované advokátce JUDr. V. B. dne 12.7.2001; dovolání žalobce sepsané dne 25.9.2001 bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 8 (osobně do podatelny) dne 26.9.2001.
Opravným usnesením ze dne 31.8.2001, č.j. 35 Co 22, 23, 24, 25/2001-111, odvolací soud „opravil“ rozsudek odvolacího soudu ze dne 4.5.2001 pouze „v odůvodnění výroku o nákladech odvolacího řízení“, a proto jeho doručení účastníkům řízení (žalobci dne 12.10.2001 a zástupkyni žalované advokátce JUDr. V. B. dne 26.9.2001) nemá za následek opětovný běh lhůty k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 1.8.2001 (§159 odst. 1 o.s.ř.) a že jednoměsíční lhůta k podání dovolání proti němu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 3.9.2001. Protože dovolání bylo podáno u soudu až dne 26.9.2001, tedy po uplynutí jednoměsíční zákonné lhůty (§240 odst. 1 věta první o.s.ř.), jejíž zmeškání nelze prominout (§240 odst. 2 věta první o.s.ř.), je opožděné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř. nahradit žalované náklady, které v dovolacím řízení vynaložila k účelnému bránění práva.
Žalovaná byla v dovolacím řízení zastoupena advokátkou. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1.1.2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, a §16 odst. 2, §18 odst. 1) vyplývá, že žalované přísluší odměna za zastupování advokátkou ve výši 2.610,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalované náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem částka 2.685,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu