ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4319.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4319/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce NEMOKREDIT a.s. se sídlem v Praze 3, Ondříčkova č. 580/39, IČO 25057111, zastoupeného Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 58, za účasti 1) M. H. , 2) I. H. , o zápis zástavního práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 91/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. února 2009 č.j. 11 Cmo 354/2008-54, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce, M. H. a I. H. podali dne 6.12.2006 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch žalobce podle smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 6.12.2006, kterou M. a I. H. dali do zástavy své nemovitosti označené jako "pozemek číslo parcelní 117 o výměře 854 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, dům číslo popisné 101 rod. dům na pozemku číslo parcelní 117", zapsané v "evidenci nemovitostí u KÚ pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Nymburk na LV č. 75 obce 536083 Velenice, okres CZ0208 Nymburk, katastrální území 536083 Velenice", ve prospěch pohledávek žalobce z půjčky ve výši 1.300.000,- Kč a na úhradu smluvní pokuty ve výši 600.000,- Kč.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, rozhodnutím ze dne 2.3.2007 sp. zn. V-5792/2006-208/9 návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle sdělení Okresního soudu v Nymburce bylo M. H. dne 6.12.2006 doručeno "do vlastních rukou cestou exekutora" usnesení ze dne 28.11.2006 sp. zn. 1 Nc 5853/2006, kterým mu byl uložen "zákaz s nakládáním se svým majetkem i majetkem v SJM", a že proto návrhu nemohlo být vyhověno.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 11.5.2007 se žalobce domáhal, aby návrhu na vklad zástavního práva k uvedeným nemovitostem v jeho prospěch bylo vyhověno. Uvedl, že v době uzavření zástavní smlouvy dne 6.12.2006 již ustanovení §44 odst.7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů manželům H. nebránilo "v dispozici s majetkem, včetně možnosti zřizovat k nemovitostem zástavní právo", a že proto doručení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28.11.2006 sp. zn. 1 Nc 5853/2006 nemohlo způsobit "neplatnost právního úkonu a zákaz dispozice dlužníka s majetkem".
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.8.2008 č.j. 36 C 91/2007-31 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že "přinejmenším usnesení Okresního soudu v Nymburce 1 Nc 5853/2006 z 28.11.2006 brání účastníkům v dispozici s uvedenou nemovitostí ve smyslu ustanovení §5 odst.1 písm.e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, což je jasný důvod pro zamítnutí vkladu dalšího zástavního práva".
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19.2.2009 č.j. 11 Cmo 354/2008-54 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Poté, co zjistil, že účastníci uzavřeli zástavní smlouvu dne 6.12.2006, že M. H. bylo usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28.11.2006 č.j. 1 Nc 5853/2006-8 doručeno do jeho vlastních rukou dne 6.12.2006 v 16.10 hod. a že návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl u katastrálního úřadu podán dne 6.12.2006 v 16.51 hod., odvolací soud dospěl k závěru, že "zřízení zástavního práva je nakládáním s věcí", že M. H. po doručení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 28.11.2006 č.j. 1 Nc 5853/2006-8 nesměl "v okamžiku podání návrhu na vklad zástavního práva" ve smyslu ustanovení §44 odst.7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů "nakládat se svým majetkem" a že proto návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí nemohlo být ve smyslu ustanovení §5 odst.1 písm.e) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů vyhověno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce podal dovolání. Namítá, že za rozhodný okamžik z hlediska nakládání s majetkem ve smyslu ustanovení §44 odst.7 zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů je třeba považovat "uzavření samotného hmotněprávního úkonu, tedy smlouvy o zřízení zástavního práva a nikoli podání návrhu na vklad smlouvy do katastru nemovitostí", neboť "návrh na vklad smlouvy má význam v otázce přechodu vlastnického práva jako účinku návrhu, ale nelze jej považovat za nakládání s majetkem jako takové" a "zkoumání skutečností ke dni podání návrhu na vklad znamená posouzení v rovině smluvní volnosti, což nelze vykládat jinak, než oprávnění smlouvu uzavřít a nikoli ji podat katastrálnímu úřadu". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §245 a 240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§245 a §243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda brání v nakládání s nemovitostí při zřízení zástavního práva skutečnost, že po uzavření zástavní smlouvy je zástavci (a vlastníku zástavy) doručeno usnesení o nařízení exekuce podle zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů ještě dříve, než byl podán podle této smlouvy u příslušného katastrálního úřadu návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Uvedenou právní otázku vyřešila judikatura soudů tak, že smlouva o nakládání s nemovitostí, která byla povinným (vlastníkem) uzavřena před doručením usnesení o nařízení exekuce, sice není neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §44 odst.7 věty první a druhé zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů (ve znění účinném do 31.10.2009), neboť zákaz nakládání s majetkem, jehož účelem je znemožnit povinnému "maření exekuce", se pojí (až) s okamžikem doručení usnesení o nařízení exekuce, avšak, byl-li katastrálnímu úřadu podán návrh na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí podle smlouvy uzavřené dříve, než bylo povinnému (vlastníku) doručeno usnesení o nařízení exekuce, povinný (vlastník) již nesměl s nemovitostí nakládat a pro vklad práva do katastru nemovitostí tedy nebyla splněna podmínka uvedená v ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů (srov. například právní názory uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.4.2006, sp. zn. 30 Cdo 838/2006, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2008 sp. zn. 30 Cdo 4796/2007 nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.6.2010 sp. zn. 30 Cdo 2640/2009). Vzhledem k tomu, že na tomto názoru nemá dovolací soud důvod cokoli měnit a že odvolací soud věc rozhodl způsobem odpovídajícím výsledku vyplývajícího z tohoto právního názoru, nemůže mít napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Protože dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., Nejvyšší soud ČR je podle §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ostatním účastníkům v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r
předseda senátu