ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4325.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 4325/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce Mgr. J. K., zastoupeného JUDr. Vladimírou Šaškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Blanická č. 845/9, proti žalované České republice - České obchodní inspekci v Praze 2, Štěpánská č. 567/15, IČO 00020869, o 747.127,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 235/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2014 č.j. 23 Co 325/2013-263, takto:
Rozsudek městského soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 223.653,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. května 2013 č.j. 26 C 235/2010-213 ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 223.653,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 30.9.2010 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na náhradě platu z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od září 2007 do února 2008 celkem 747.127,- Kč s úroky z prodlení, které vyčíslil. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že pracoval u žalované jako "ředitel sekce správní" a že pravomocným soudním rozhodnutím bylo určena neplatnost výpovědi z pracovního poměru, kterou mu dala žalovaná dopisem ze dne 5.4.2007 podle ustanovení §52 písm.c) zákoníku práce. Po doručení výpovědi žalobce oznámil žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, žalovaná mu však další výkon práce - poté, co dnem 30.6.2007 uplynula výpovědní doba - neumožnila; vzhledem k tomu, že žalobce nemůže prokázat "dřívější doručení oznámení", požaduje náhradu mzdy ve smyslu ustanovení §69 odst.1 zákoníku práce až ode dne 1.9.2007, když žalovaná "sama potvrdila", že jí žalobcovo písemné oznámení bylo doručeno dne 28.8.2007.
Žalovaná namítla, že žalobce převzal výpověď z pracovního poměru dne 5.4.2007, že výpovědní doba podle této výpovědi uplynula dne 30.6.2007, že dne 9.7.2007 bylo žalobci vyplaceno odstupné a že "skutečnost, že žalobce trvá na dalším zaměstnávání, oznámil žalobce žalované až dne 28.8.2007, téměř dva měsíce po uplynutí výpovědní lhůty a pět měsíců poté, kdy převzal výpověď". Žalovaná má za to, že žalobce nesplnil zákonnou povinnost oznámit zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, že trvá na dalším zaměstnávání, a dovozuje, že pracovní poměr účastníků skončil "fikcí dohody, a to uplynutím výpovědní doby"; žalobce proto nemá nárok na náhradu platu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30.3.2012 č.j. 26 C 235/2010-145, opraveným usnesením ze dne 21.8.2012 č.j. 26 C 235/2010-190, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů 64.140,- Kč k rukám advokáta JUDr. Daniela Volopicha. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce doručil žalované listinu o tom, že trvá na dalším zaměstnávání, teprve dne 14.8.2007, a že tedy s ohledem na ustanovení §69 odst. 1 zákoníku práce nesplnil podmínku takového oznámení vůči žalované "bez zbytečného odkladu"; za "maximální dobu, v níž učiněné oznámení lze považovat za včasné, je nutno mít dobu do skončení výpovědní lhůty, tj. do 30.6.2007, poté již pracovní poměr končí, ať už na základě platné výpovědi, či na základě výpovědi neplatné, fikcí dohody". Požadované plnění žalobci nenáleží také proto, že převzetím odstupného, které se vyplácí pouze v případech skončení pracovního poměru, dal žalobce najevo, že na dalším zaměstnávaní netrvá.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.11.2012 č.j. 23 Co 340/2012-196 zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poté, co zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22.1.2010 č.j. 23 C 163/2009-127 "ve spojení" s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2011 č.j. 11 Co 399/2010-163, který nabyl právní moci dnem 9.8.2011, byla výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 5.4.2007 shledána neplatnou a že žalobce oznámil žalované dopisem ze dne 8.8.2007, který byl žalované doručen dne 14.8.2007, že trvá na dalším zaměstnávání, odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, podle kterého "oznámení o trvání na dalším zaměstnávání musí zaměstnanec učinit nejpozději do konce výpovědní doby, jinak jeho nárok zaniká", a s poukazem na judikaturu soudů dovodil, že žalobce mohl oznámit žalované, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnávala, kdykoliv poté, co mu byla doručena výpověď z pracovního poměru, tedy již ode dne 5.4.2007, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožnil pokračovat v práci, nebo kdy došlo k platnému skončení pracovního poměru, nejpozději však do rozhodnutí soudu, jímž bylo řízení o žalobě o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval výší požadované náhrady platu.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2.5.2013 č.j. 26 C 235/2010-213 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 493.584,- Kč "s úrokem z prodlení ročně ve výši repo sazby stanovenou Českou národní bankou zvýšené o 7 procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá z částky 75.934,- Kč od 13.10.2007 do zaplacení, z částky 87.325,- Kč od 13.11.2007 do zaplacení, z částky 83.538,- Kč od 13.12.2007 do zaplacení, z částky 79.731,- Kč od 13.1.2008 do zaplacení, z částky 87.325,- Kč od 13.2.2008 do zaplacení a z částky 79.731,- Kč od 13.3.2008 do zaplacení", žalobu o zaplacení dalších 253.543,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů částku 67.250,- Kč. Na základě právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně dovodil, že žalobci náleží za požadované období náhrada platu ve výši pravděpodobného výdělku, neboť žalobce v období rozhodném pro zjištění průměrného výdělku (ve druhém čtvrtletí roku 2007) odpracoval pouze 4 dny (v době od 5.4. do 30.6.2007 žalobce nepracoval pro překážku v práci na straně zaměstnavatele). Při určení pravděpodobného výdělku podle ustanovení §355 zákoníku práce soud prvního stupně vycházel jednak z platového výměru č. 522/2007 ze dne 29.1.2007, v němž byly stanoveny "měsíční platový tarif ve výši 26.540,- Kč, osobní příplatek ve výši 16.000,- Kč a příplatek za vedení ve výši 5.000,- Kč", tedy "obligatorní složka platu" celkem ve výši 47.540,- Kč, jednak z "fakultativní složku platu v podobě odměny, jež by byla pravděpodobně žalobci přiznána", kterou zjistil na základě mzdového listu spoluzaměstnance Ing. Bc. M. P., jenž vykonával "práci obdobnou práci žalobce v období po doručení neplatné výpovědi z pracovního poměru žalobci", a který na odměnách v období od 1.4.2007 až do 31.12.2007 obdržel odměny v celkové výši 315.000,- Kč (35.000,- Kč měsíčně). Soud prvního stupně uzavřel, že pravděpodobný výdělek žalobce činil celkem 82.540,- Kč za měsíc a 474,59 Kč za hodinu, a že proto mu náleží za období od září 2007 do února 2008 celkem 493.785,- Kč.
K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.5.2014 č.j.23 Co 325/2013-263 změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že uložil žalované, aby zaplatila žalobci 29.890,- Kč "s úrokem z prodlení z částky 4.600,- Kč ve výši 9,75% ročně od 13.10.2007 do 31.12.2007 ve výši 10,5% ročně od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7.5% ročně od 1.7.2012do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 5.290,- Kč ve výši 9,75% ročně od 13.11.2007 do 31.12.2007 ve výši 10,5% ročně od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 1.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 5.050,- Kč ve výši 9,75% ročně od 13.12.2007 do 31.12.2007 ve výši 10,5% ročně od 1.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 4.830,- Kč ve výši 10,5% ročně od 13.1.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 5.290,- Kč ve výši 10,5% ročně od 13.2.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované, s úrokem z prodlení z částky 4.830,- Kč ve výši 10,5% ročně od 13.3.2008 do 30.6.2008, ve výši 10,75% ročně od 1.7.2008 do 31.12.2008, ve výši 9,25% ročně od 1.1.2009 do 30.6.2009, ve výši 8,5% ročně od 1.7.2009 do 31.12.2009, ve výši 8% ročně od 1.1.2010 do 30.6.2010, ve výši 7,75% ročně od 1.7.2010 do 30.6.2012, ve výši 7,5% ročně od 1.7.2012 do 31.12.2012, ve výši 7,05% ročně od 1.1.2013 do 7.5.2014, a dále od 8.5.2014 do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a repo sazby vyhlášené Českou národní bankou ve výši platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované; ve výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, a ve výroku, kterým byla žaloba o 223.653,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 26.900,- Kč. Odvolací soud vzal za prokázané, že "pracovní pozice žalobce u žalované byla jedinečná, neodpovídá jí tak žádná jiná pracovní pozice, a to jak z hlediska pracovní náplně, tak z hlediska přiznaných odměn", přičemž "pracovní pozice žalobce v organizační struktuře žalované po 4.4.2007 našla svůj téměř identický odraz v pracovním místě ekonomiky a práva, které od 4.4.2007 zastával Ing. Bc. M. P.", a že žalobce pobíral u žalované odměny, jejichž výše činila "v roce 2004 v průměru 18.817,- Kč, v roce 2005 v průměru 34.983,- Kč, v roce 2006 v průměru 44.167,- Kč a v prvním kalendářním čtvrtletí 2007 v průměru 70.000,- Kč, a dovodil, že - "odpovídala-li pracovní pozice Ing. Bc. M. P. de facto pracovní pozici žalobce" a "obdržel-li Ing. Bc. M. P., který byl stejně jako žalobce zařazen do 13. platové třídy, za 2. kalendářní čtvrtletí 2007 odměnu v celkové výši 120.000,- Kč" - je pravděpodobné, že odměnu ve výši 40.000,- Kč měsíčně by obdržel ve 2. kalendářním čtvrtletí roku 2007 také žalobce. Odvolací soud odmítl námitku žalované, že žalobce by odměny nedostával, i kdyby nedostal výpověď z pracovního poměru, neboť by nadále nebyl zařazen na vedoucí funkci, a názor žalobce, který poukazoval na to, že za 1. kalendářní čtvrtletí 2007 dostal odměny ve výši 210.000,- Kč a že "objem finančních prostředků na odměny pro rok 2007 se zvýšil", neboť to "neznamená, že by odměny v rozhodném období nutně musely být vyšší než v 1. kalendářním čtvrtletí roku 2007, když i v předchozích obdobích byla výše odměn v jednotlivých měsících proměnlivá a v tomto směru neměla jejich výše stoupající tendenci", a uzavřel, že žalobce "by v rozhodném období pravděpodobně dosáhl platu ve výši 87.540,- Kč měsíčně, který se skládá z platového tarifu ve výši 26.540,- Kč, osobního příplatku ve výši 16.000,- Kč, příplatku za vedení ve výši 5.000,- Kč a odměny ve výši 40.000,- Kč", čemuž odpovídá průměrný hodinový výdělek zjištěný ke dni 1.7.2007 ve výši 503,34 Kč, a žalobce má proto za období od září 2007 do února 2008 právo na náhradu platu celkem ve výši 523.474,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 223.653,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce dovolání. Ve věci samé namítá, že odvolacím soudem stanovený pravděpodobný plat ve výši odměny není správný, neboť nelze vycházet z odměny přiznané zaměstnanci Ing. Bc. M. P., protože - jak uvedl i odvolací soud - "pracovní pozice žalobce byla jedinečná, neodpovídá jí tak žádná jiná pracovní pozice, a to jak z hlediska pracovní náplně, tak i z hlediska výše přiznaných odměn". Dokazování o výši jeho odměn v letech 2004 až 2006 považuje dovolatel za "nepřípadné", neboť odvolací soud nezohlednil, že "plynule po sledovaná kalendářní období se objem prostředků na platy u žalované zvyšoval" a že "není tedy pravděpodobné, že by výše mimořádné složky platu u žalobce dosahovala nižší výše této složky, kterou žalobce pobíral dokonce v roce 2006, kdy mu před zvýšením objemu prostředků na platy byla přiznána průměrná měsíční odměna ve výši 44.167,- Kč". Odvolací soud měl postupovat "stejně jako ve věci sp.zn. 62 Co 341/2013 a sp.zn. 62 Co 203/2013" a žalobci přiznat takovou náhradu platu, kterou "by pravděpodobně pobíral ve výši skutečně dosaženého průměrného platu přiznaného mu v prvním čtvrtletí roku 2007, popřípadě ve výši za delší období, například 1 rok před skončením jeho pracovního poměru výpovědí dne 30.6.2007". Žalobce rovněž nesouhlasí s výší přiznané náhrady nákladů řízení, neboť žalovaná jako organizační složka státu je osvobozena od soudních poplatků a k tíži žalobce nelze provést "odpočet poměrného úspěchu žalované od žalobcem vynaložených nákladů, které žalované vůbec nevznikly". Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když při určení "hrubého platu žalobce v rozhodném období přihlédl k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty". Navíc je přesvědčena, že "věcnému rozhodnutí o žalobě brání překážka věci pravomocně rozhodnuté", neboť o pravděpodobném hodinovém výdělku žalobce bylo již dříve rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9.4.2013 č.j. 25 C 50/2012-134, když v jeho výroku, který byl odvolacím soudem potvrzen, byla stanovena "částka pravděpodobného hodinového výdělku žalobce, a to ve výši 474,59 Kč", a z této částky měl odvolací soud vycházet rovněž v napadeném výroku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobce, jenž pracoval u žalované jako "ředitel sekce správní", dostal od žalované dopisem ze dne 5.4.2007 výpověď z pracovního poměru, která byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22.1.2010 č.j. 23 C 163/2009-127, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2011 č.j. 11 Co 399/2010-163, určena jako neplatný právní úkon; rozsudek nabyl právní moci dnem 9.8.2011. Po doručení výpovědi z pracovního poměru žalobce až do 30.6.2007, kdy měla uplynout výpovědní doba podle této výpovědi, nevykonával práci z důvodu překážky na straně zaměstnavatele, a žalovaná mu neumožnila výkon práce ani poté, co jí žalobce sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání.
Žalobce se domáhá náhrady platu podle ustanovení §69 odst.1 zákoníku práce za dobu od 1.9.2007 do 29.2.2008. Vzhledem k tomu, že v rozhodném období druhého kalendářního čtvrtletí 2007 žalobce odpracoval pouze 4 dny, bylo pro rozhodnutí soudu významné vyřešení právní otázky, podle jakých hledisek má být pro účely zjištění pravděpodobného výdělku stanoven hrubý plat zaměstnance, který by zřejmě v rozhodném období dosáhl. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je ve věci samé opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy žalobci vzniklo (mělo vzniknout) právo na náhradu platu při neplatném rozvázání pracovního poměru - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb. a č. 181/2007 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2007 (dále jen "zák. práce").
Dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď z pracovního poměru a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen mu poskytnout náhradu platu ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru (srov. §69 odst.1 zák. práce).
Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubého platu zúčtovaného zaměstnanci k výplatě v rozhodném období z odpracované doby v rozhodném období (srov. §353 odst.1 zák. práce). Jestliže však zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (srov. §355 odst.1 zák. práce).
Pravděpodobný výdělek se zjišťuje z hrubého platu, který zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubého platu, který by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek platu zaměstnance nebo k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (srov. §355 odst.2 zák. práce).
Rozhodným pro zjištění žalobcova průměrného výdělku bylo v projednávané věci - jak vyplývá z ustanovení §354 zák. práce a jak správně dovodily soudy - období druhého kalendářního čtvrtletí 2007.
Podle již ustálené judikatury soudů může být pravděpodobný výdělek zaměstnance, jenž v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, zjištěn z hrubého platu, který zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, jen jestliže se počet odpracovaných dnů blíží stanovené hranici 21 dnů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21.11.2005, sp. zn. 21 Cdo 58/2005, který byl uveřejněn pod poř. č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006). Žalobce v projednávané věci odpracoval v rozhodném období druhého kalendářního čtvrtletí 2007 pouze 4 dny; jeho pravděpodobný výdělek proto může být zjištěn pouze z hrubého platu, který by zřejmě (ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007) dosáhl, kdyby (u žalované) pracoval.
Ustanovení §355 odst.2 zák. patří - jak dále dovodila judikatura soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 4690/2009) – k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Vzhledem k tomu, že jde o zjištění pravděpodobného výdělku z hrubého platu, který by zaměstnancem byl v rozhodném období "zřejmě dosažen", soud tu přihlíží nejen k obvyklé výši jednotlivých složek platu zaměstnance, ale také k tomu, jakým způsobem byla v rozhodném období odměňována práce, kterou měl zaměstnanec konat, jaké měl podle platných předpisů pobírat "pohyblivé" složky platu (odměny), jaké měl zaměstnavatel v rozhodném období prostředky pro poskytnutí odměn svým zaměstnancům apod.; v tímto způsobem vymezeném rámci se soudu současně ukládá přihlédnout rovněž k platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby zjištěný hrubý plat byl vskutku "pravděpodobný", tedy takový, jaký by zaměstnanec zřejmě dosáhl, kdyby pracoval (kdyby mu zaměstnavatel umožnil řádný výkon práce).
Žalobci lze přisvědčit v tom, že soudy v projednávané věci v otázce odměn, které by žalobce ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007 "zřejmě dosáhl", náležitě nevymezily relativně neurčitou (abstraktní) hypotézu ustanovení §355 odst.2 zák. práce. Soudy přihlédly k výši odměny přiznané v tomto období zaměstnanci žalované Ing. Bc. M. P. a vzaly v úvahu výši odměn vyplacených žalobci v předchozích obdobích, avšak náležitě neuvážily, jaký vůbec měla žalovaná ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007 k dispozici objem prostředků na výplatu odměn svým zaměstnancům. Pro zjištění toho, jakou odměnu by žalobce ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007 "zřejmě dosáhl", jistě nebylo samo o sobě významné, jak vysokou odměnu obdržel v prvním kalendářním čtvrtletí 2007 (nebo v dalších předchozích kalendářních čtvrtletích), nicméně dříve vyplacené odměny nepochybně vypovídaly o tom, jak byla jeho práce hodnocena a jak by žalovaná zřejmě, kdyby nedošlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru, přistupovala k poskytování odměn žalobci také ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007. Za této situace se soudy měly zabývat především tím, v jakém poměru (ve vztahu k celkovým prostředkům vyplaceným na odměnách zaměstnancům žalované vůbec, popřípadě zaměstnancům žalované zařazeným v sekci správní, jejímž ředitelem byl žalobce) byly žalobci v předchozích obdobích poskytovány odměny a zda je "zřejmé" ("pravděpodobné"), že by v tomu odpovídajícím poměru žalobce obdržel odměny také ve druhém kalendářním čtvrtletí 2007. Soudy se však v důsledku nedostatečně vymezené hypotézy ustanovení §355 odst.2 zák. práce věcí z tohoto pohledu nezabývaly a jejich závěry (zatím) nemohou obstát.
Se žalobcem nelze souhlasit v tom, že by soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení neměly přihlížet k úspěchu žalované. V projednávané věci nepochybně nešlo o případ, že by žalobce měl neúspěch ve věci jen v poměrně nepatrné části nebo že by rozhodnutí o výši žalobcem požadovaného plnění záviselo na znaleckém posudku nebo úvaze soudu. O náhradě nákladů řízení proto muselo být rozhodováno podle ustanovení §142 odst.2 občanského soudního řádu; při něm je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků, od úspěchu "vítězného" účastníka odečíst jeho neúspěch (tj. úspěch "poraženého" účastníka) a ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil v dosavadním řízení (před soudy všech instancí) při účelném uplatňování nebo bránění práva. Okolnost, zda k náhradě nákladů řízení povinný účastník je ze zákona osvobozen od soudních poplatků a zda, popřípadě jaké, mu vznikly náklady řízení, tu je - jak je nepochybné z ustanovení §142 odst.2 občanského soudního řádu - nevýznamné.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku, kterým byl potvrzen rozsudek obvodního soudu o zamítnutí žaloby ohledně částky 223.653,- Kč s příslušenstvím, a v akcesorickém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 223.653,- Kč s příslušenstvím, a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 2) k dalšímu řízení (§243 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu