ECLI:CZ:NS:2005:21.CDO.436.2005.1
sp. zn. 21 Cdo 436/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. B., zastoupené Odborovým svazem státních orgánů a organizací se sídlem v P., proti žalované Obci S., zastoupené advokátkou, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 5 C 197/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2004, č.j. 23 Co 466/2004-223, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.8.1999 žalovaná (označená jako „Obecní úřad v S.“) sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.f) zákoníku práce pro závažné porušení pracovní kázně; zároveň ji upozornila, že pracovní poměr končí dnem 31.10.1999. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že
v období od 1.2.1999 do 1.6.1999 ve své pracovní době opakovaně používala telefon
z telefonní stanice č. 689862 pro svoje soukromé potřeby, aniž by k tomu měla souhlas nadřízeného a aniž by uhradila hovorné 1.879,80 Kč, což písemně uznala při osobním projednání dne 24.6.1999 a v dopise starostovi obce dne 13.7.1999, a v tom, že jako účetní neprovedla daňové přiznání na dary přijaté obcí v hodnotě 4,8 mil. Kč, na což byl obecní úřad upozorněn protokolem o výsledcích přezkoumání hospodaření obce S. za rok 1998, doručeným dne 23.7.1999.
Žalobkyně se domáhala (žalobou podanou u Okresního soudu v Berouně dne 4.11.1999 a posléze změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999 je neplatné, a aby žalované bylo uloženo zaplatit jí náhradu mzdy „ve výši průměrného výdělku 5.081,- Kč od 1.11.1999 do 31.10.2000 v celkové výši 60.972,- Kč, dále úroky z prodlení ve výši 11% počínaje dnem 12.12.1999 do zaplacení“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovaná, u níž je zaměstnána na základě pracovní smlouvy ze dne 31.1.1995, ve znění jejího dodatku ze dne 31.7.1995, jako „samostatná účetní, pokladní a administrativa“, jí dala výpověď (doručenou „koncem srpna 1999“) „zcela účelově na základě vykonstruovaných důvodů“. S poukazem na „přiloženou korespondenci“ rovněž namítala, že „již po delší dobu žalovaná na základě smyšlených důvodů zneužívala svého postavení na její úkor“. Dopisem ze dne 5.9.1999 (doručeným dne 6.9.1999) žalované sdělila, že „ve smyslu §61 odst. 1 zák. práce výpověď
z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce považuje za protiprávní a že trvá na dalším zaměstnání ve smyslu platné pracovní smlouvy“.
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, určil, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999, kterou dala žalovaná žalobkyni, je neplatné, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 5.081,- Kč od 1.11.1999 do 31.10.2000 v celkové výši 60.972,- Kč
s úrokem z prodlení 11% od 12.12.1999 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že výpověď
z pracovního poměru ze dne 27.8.1999, kterou považoval za doručenou ve smyslu ustanovení §266a odst. 3 zák. práce dnem 27.8.1999 (kdy žalobkyně její převzetí odmítla), je neplatná. Ohledně uplatněného nároku na náhradu mzdy dovodil, že žalobkyni nenáleží, i když po obdržení výpovědi oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání; proto žalobu na náhradu mzdy zamítl s odůvodněním, že „žalobkyně po 31.10.1999 o své vůli přestala do práce docházet, i když nadále měla možnost pracovat“, a že „navíc si od žalované sama vyžádala i zápočtový list, který je právě dokladem potvrzujícím skutečnost, že pracovní poměr mezi účastníky smluvními stranami byl ukončen“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18.9.2001, č.j.
23 Co 348/2001-118, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 60.972,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně poté, co obdržela neplatnou výpověď, písemně oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, a naproti tomu že nebylo prokázáno, že by žalovaná nezpochybnitelným způsobem umožnila žalobkyni pokračovat
v práci i po uplynutí výpovědní lhůty; připomněl, že „podle ustálené judikatury v případě, pokud zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání a přidělování práce, je na zaměstnavateli, aby práci zaměstnanci nabídl, respektive, aby prokázal, že tak učinil“, což se však v daném případě žalované prokázat nepodařilo. Zavázal soud prvního stupně právním názorem, že „žalovaná neumožnila žalobkyni po uplynutí výpovědní lhůty, tj. po 31.10.1999, pokračovat v práci ani nedošlo
k tomuto datu ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou“ (§226 odst. 1 o.s.ř.), a uložil mu, aby se zabýval důvodností žaloby o náhradu mzdy především z hlediska výše žalované částky.
V dalším řízení (podáním ze dne 29.5.2002, doplněným podáním ze dne 4.11.2002
a poté ústně do protokolu o jednání ze dne 18.2.2003) žalobkyně – s odůvodněním, že ji žalovaná nevyzvala k nástupu do zaměstnání (ani po vydání rozhodnutí odvolacího soudu)
a že po celou dobu sporu nesehnala jiné zaměstnání – změnila žalobu tak, že požaduje po žalované náhradu mzdy ve výši průměrného měsíčního výdělku 5.081,- Kč od 1.11.1999 do 30.4.2002 v celkové výši 152.430,- Kč s úroky z prodlení, které specifikovala.
Okresní soud v Berouně - poté, co usnesením ze dne 18.6.2002, č.j. 5 C 197/99-127, připustil žalobkyní navrženou změnu žaloby, kterou požadovala náhradu mzdy za další období (za dobu od 1.11.1999 do 30.4.2002 celkem 152.430,- Kč s příslušenstvím), a poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 18.2.2003 připustil změnu žaloby ohledně úroků
z prodlení - rozsudkem ze dne 21.2.2003, č.j. 5 C 197/99-162, žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 152.430,- Kč s úroky z prodlení, jež ve výroku specifikoval údaji o jejich výši
a době, za kterou se přiznávají, zamítl žalobu ohledně „dalšího úroku z prodlení“, který rovněž specifikoval, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit České republice „na účet“ Okresního soudu v Berouně soudní poplatek 4.490,- Kč a žalobkyni na náhradě nákladů řízení 11.100,- Kč. Soud prvního stupně - vázán právním názorem odvolacího soudu, že žalovaná po uplynutí výpovědní lhůty, tj. po 31.10.1999, neumožnila žalobkyni pokračovat v práci (ačkoli k tomu byla žalobkyní dopisem ze dne 5.9.1999 vyzvána) a že nedošlo k tomuto datu ani ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou - dospěl k závěru, že nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce žalobkyni náleží za celou dobu od 1.11.1999 do 30.4.2002, kdy skončil její pracovní poměr u žalované na základě výpovědi
z pracovního poměru ze dne 30.1.2002 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce; podmínky pro nepřiznání, resp. přiměřené snížení požadované náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce neshledal. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně nebyla po celé žalované období nikde soustavně zaměstnána (s výjimkou dohody o provedení práce
v období od 1.9. do 20.11.2000, kdy za práce na „A. 2000“ obdržela čistý příjem 4.910,- Kč), že byla v evidenci uchazečů o zaměstnání u Úřadu práce v B. od 2.11.2001 do 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, jímž bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 27.8.1999 je neplatné (v této době žalobkyni nenáleželo hmotné zabezpečení uchazeče
o zaměstnání), a dále od 1.5.2002 do 22.8.2002, kdy jí byl přiznán starobní důchod. Při rozhodování o výši náhrady mzdy soud prvního stupně vycházel z ustanovení §61 odst. 1
a při zjišťování průměrného výdělku žalobkyně postupoval podle ustanovení §275 zák. práce a §17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku; za rozhodné období považoval třetí kalendářní čtvrtletí roku 1999, v němž žalobkyně podle „přehledu výplat mezd“ dosáhla úhrnu hrubých mezd 15.244,- Kč, vypočetl, že průměrný denní výdělek žalobkyně činil 233,73 Kč a že při pěti pracovních dnech v týdnu a průměrném počtu pracovních dnů v měsíci (21,74) činil průměrný měsíční výdělek žalobkyně 5.081,-Kč. Náhradu mzdy žalobkyni přiznal za období celkem 30 měsíců (od 1.11.1999 do 30.4.2002)
v celkové výši 152.430,- Kč. Při rozhodování o úrocích z prodlení vycházel z ustanovení §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a z toho, že výplatní termín zaměstnanců žalované je 12. den
v měsíci. Protože žalovaná na náhradě mzdy žalobkyni ničeho nezaplatila, dostala se vždy dnem následujícím po dni splatnosti mzdy (od 13. dne v každém měsíci) do prodlení
s úhradou jednotlivých měsíčních částek náhrady mzdy (5.081,-Kč); žaloba byla zčásti - ohledně žalobkyní požadovaných úroků z prodlení – zamítnuta, neboť žalobkyně by získala úrok z prodlení z jednotlivých měsíčních částek náhrady mzdy „kumulovaně“.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24.6.2003, č.j.
23 Co 189/2003-182, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku v rozsahu 54.489,- Kč „s 8% úrokem z prodlení p.a. z 3.679,-Kč od 13.7.2001 do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,- Kč od 13.8.2001 do zaplacení, s 8,5% úrokem p.a. z 5.081,-Kč od 13.9.2001 do zaplacení, s 8,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.10.2001 do zaplacení, se 7,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.11.2001 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.12.2001 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.1.2002 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.2.2002 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.3.2002 do zaplacení, s 6,5% úrokem z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.4.2002 do zaplacení, s 6,5% úrokem
z prodlení p.a. z 5.081,-Kč od 13.5.2002 do zaplacení“ a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; „jinak“, tj. ve vyhovujícím výroku ohledně jistiny 97.941,- Kč s úrokem z prodlení „10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.12.1999 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.1.2000 do zaplacení, 10% p.a.
z částky 5.081,- Kč od 13.2.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.3.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.4.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.5.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.6.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.7.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.8.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.9.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.10.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.11.2000 do zaplacení, 10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.12.2000 do zaplacení,10% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.1.2001 do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.2.2001do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.3.2001 do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.4.2001 do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.5.2001 do zaplacení, 8% p.a. z částky 5.081,- Kč od 13.6.2001do zaplacení a 8% p.a. z částky 1.402,- Kč od 13.7.2001 do zaplacení“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na náhradu mzdy v důsledku neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 a 2 zák. práce za dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 co do základu i výše, včetně výše příslušenství žalované pohledávky, jakož i se závěrem o nesplnění podmínek pro přiměřené snížení náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce; námitky žalované, jimiž zpochybňovala správnost posouzení počátku vzniku nároku na náhradu mzdy, odmítl s poukazem na právní názor odvolacího soudu k této otázce vyslovený ve zrušovacím usnesení ze dne 18.9.2001, č.j. 23 Co 348/2001-118. Soudu prvního stupně však vytkl, že podle ustanovení §61 odst 1 zák. práce posoudil a přiznal žalobkyní požadovanou náhradu mzdy i za období po 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9.2.2001, č.j. 5C 197/99-102, jímž byla deklarována neplatnost výpovědi z pracovního poměru. S poukazem na judikaturu („R 33/77, R 51/75-Sb. s. r. 9-10/75, str. 588“) zdůraznil, že nárok na náhradu mzdy podle §61 zák. práce náleží zaměstnanci, se kterým byl rozvázán pracovní poměr a který oznámil zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, nejdéle do dne právní moci rozhodnutí soudu, kterým bylo rozhodnuto o tom, že skončení pracovního poměru je neplatné; jestliže zaměstnavatel ani po tomto dni zaměstnanci neumožní pokračovat v práci ani jiným způsobem nedojde ke skončení pracovního poměru, přichází v úvahu nárok zaměstnance na náhradu mzdy podle ustanovení §130 zák. práce (v tomto směru zavázal soud prvního stupně svým názorem na právní posouzení žalovaného nároku). Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se náhrady mzdy žalobkyně za období po 9.6.2001, včetně příslušenství, a výroků
o náhradě nákladů řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované (které směřovalo proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o přisouzení částky 97.941,- Kč s příslušenstvím) Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 24.6.2004, č.j. 21 Cdo 2504/2003-212, rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo vyhověno žalobě ohledně zaplacení 97.941,- Kč s příslušenstvím, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud námitky žalované odmítl a přisvědčil závěru odvolacího soudu, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce trval po celé období ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit (tj. od 1.11.1999, případně od 1.12.1999), až do 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.8.1999. Vytkl však odvolacímu soudu, že skutkový závěr o tom, že „žalovaná neumožnila žalobkyni po uplynutí výpovědní doby, tj. po 31.10.1999, pokračovat v práci a že ani nedošlo k tomuto datu ke skončení pracovního poměru žalobkyně u žalované dohodou“, který vychází ze zjištění soudu prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil), že výpověď z pracovního poměru ze dne 27.8.1999 byla žalobkyni doručena dne 27.8.1999, kdy měla její převzetí odmítnout (§266a odst. 3 zák. práce), učinil dříve, než dostatečně objasnil, kdy byla výpověď z pracovního poměru ze dne 27.8.1999 žalobkyni doručena, popřípadě se považuje za doručenou. Vzhledem k tomu, že tento úsudek byl nezbytný pro posouzení, kdy uplynula výpovědní doba a v důsledku toho skončil pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou (srov. §45 zák. práce), a odkdy (zda od 1.11.1999 nebo od 1.12.1999) vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, považoval dovolací soud závěr odvolacího soudu, že pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31.10.1999, za nesprávný pro jeho předčasnost. Zdůraznil však, že samotný závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně poté, co obdržela neplatnou výpověď, písemně (dopisem ze dne 5.9.1999 doručeným žalované dne 6.9.1999) oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, zůstává nezpochybněn.
V dalším řízení Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.11.2004, č.j. 23 Co 466/2004-223, rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo vyhoveno žalobě o zaplacení 97.941,- Kč s příslušenstvím, potvrdil. Poté, co účastníci u jednání dne 9.11.2004 učinili nesporným, že žalobkyně odmítla převzetí výpovědi z pracovního poměru ze dne 27.8.1999 téhož dne, tj. dne 27.8.1999, dospěl odvolací soud – s poukazem na ustanovení §120 odst. 4 o.s.ř. – k závěru, že účinky doručení výpovědi z pracovního poměru žalobkyni nastaly dnem 27.8.1999, že výpovědní doba uplynula a pracovní poměr žalobkyně u žalované podle této výpovědi skončil dnem 31.10.1999 a že v důsledku toho od 1.11.1999 vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, která jí náleží - jak vyplývá
z tohoto ustanovení - ve výši průměrného výdělku; v dalším setrval na skutkových a právních závěrech vyjádřených v usnesení ze dne 18.1.2001, č.j. 23 Co 348/2001-118, a v rozsudku ze dne 24.6.2003, č.j. 23 Co 466/2004-182, na něž odkázal. V otázce zjištění výše průměrného výdělku žalobkyně v rozhodném období - jako podkladu pro závěr o výši náhrady mzdy
z neplatného rozvázání pracovního poměru za dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 - se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, stejně jako s jeho závěrem o neshledání důvodů pro snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce; za správné považoval i posouzení výše příslušenství přisouzené pohledávky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná z důvodů uvedených
v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř. dovolání. Vedle rekapitulace dosavadního průběhu řízení a přehledu dosud vydaných rozhodnutí soudům vytýká, že jí uložily povinnost zaplatit žalobkyni „částku odpovídající hrubé mzdě“, čímž by žalobkyně získala bezdůvodné obohacení, a dovozuje, že „ve skutečnosti jí měla být přiznána náhrada ve výši čisté mzdy, které odpovídá částka 4.210,- Kč a nikoli částka 5.081,- Kč“. I když nezpochybňuje správnost výpočtu průměrného hrubého měsíčního výdělku žalobkyně soudem, neboť odpovídá ustanovení §17 zákona č. 1/1992 Sb., ani jeho zjištěnou výši (5.081,- Kč měsíčně), je přesvědčena, že „pro účely výpočtu nároku žalobkyně na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru dospěla judikatura k závěru, že je třeba žalobkyni přiznat tento nárok ve výši průměrného měsíčního čistého výdělku“; upozorňuje, že byla nucena jako plátce mzdy za žalobkyni odvést srážky daně z příjmů ze závislé činnosti
a odvody na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění. Setrvává nadále na stanovisku, že „žalobkyně s ní dobrovolně ukončila pracovní poměr a netrvala na dalším zaměstnávání, a to s účinností od 1.11.1999“, a vytýká soudům obou stupňů, že rozhodly o nároku žalobkyně předčasně, a to i za situace, že shodnými tvrzeními účastníků vyřešily otázku běhu výpovědní lhůty. Znovu nastoluje otázku posouzení počátku vzniku nároku na náhradu mzdy a dovozuje, že žalobkyni náleží nárok na náhradu mzdy v období od 5.11.1999, tj. následující den poté, kdy podala žalobu, a nikoli tedy od „1.1.1999“ (správně od 1.11.1999), jak k tomu dospěly soudy obou stupňů, a to maximálně do 9.6.2001, s přihlédnutím k tomu, zda se v této době žalobkyně zapojila či nezapojila do práce. Považuje přitom za nesporné, že žalobkyně jí dopisem doručeným dne 6.9.1999 oznámila, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnávala, že od tohoto dne jí bylo umožněno pokračovat v práci, že však žalobkyně od 1.11.1999 přestala do zaměstnání docházet a trvala na tom, že její pracovní poměr skončil ke dni 31.10.1999, a že až žalobou podanou soudu dne 4.11.1999 projevila, že trvá na dalším zaměstnávání; v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobkyně byť minimálně se zapojila do zaměstnání a pobírala mzdu. Kromě toho měly soudy podle žalované zjistit, „kdy žalobkyni vznikl nárok na výplatu starobního důchodu a odkdy starobní důchod pobírá, eventuálně, proč si o starobní důchod nepožádala“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, v níž bylo vyhověno žalobě ohledně zaplacení částky 97.941,- Kč s příslušenstvím, zrušil a aby věc vrátil v tomto rozsahu tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Nesouhlasí s názorem žalované, že nárok na náhradu mzdy je třeba přiznat ve výši průměrného čistého výdělku, neboť ustanovení §17 odst. 1 zákona č. 1/1992 Sb. jednoznačně stanoví, že průměrný výdělek pro pracovněprávní účely se zjišťuje z hrubé mzdy; přisouzená náhrada mzdy má povahu příjmu ze závislé činnosti a daňové předpisy ukládají zaměstnavateli provést srážku zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistného na sociální zabezpečení a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění. Také pro posouzení otázky doby vzniku nároku na náhradu mzdy a jeho trvání byl „skutkový stav řádně a úplně zjištěn“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných
v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a protože nebylo zjištěno ani dovolatelkou tvrzeno, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.), dovolací soud mohl napadený rozsudek přezkoumat jen z hlediska důvodů uvedených v dovolání žalované.
Žalovaná v dovolání - mimo jiné - uvádí, že „nadále setrvává na stanovisku, že žalobkyně s ní dobrovolně ukončila pracovní poměr a netrvala na dalším zaměstnávání, a to
s účinností od 1.11.1999“.
Touto námitkou se dovolací soud zabýval již ve svém předchozím rozsudku vydaném v této věci ze dne 24.6.2004, č.j. 21 Cdo 2504/2003-212. Dospěl k závěru, že je-li správné zjištění odvolacího soudu o tom, že žalobkyně poté, co oznámila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání, své stanovisko nezměnila (nedala je žalované adekvátním způsobem najevo)
a že mezi účastníky nedošlo k dohodě o skončení pracovního poměru (ke dni 31.10.1999 ani později až do dne vydání rozhodnutí soudu ze dne 9.2.2001 o určení neplatnosti výpovědi
z pracovního poměru ze dne 27.8.1999), je správný závěr odvolacího soudu také v tom, že nárok žalobkyně podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce trval po celé období ode dne následujícího po dni, kdy měl podle neplatného rozvázání pracovního poměru pracovní poměr účastníků skončit (tj. od 1.11.1999, případně od 1.12.1999) až do 9.6.2001, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 9.2.2001, č.j. 5 C 197/99-102, jímž byla výpověď z pracovního poměru ze dne 27.8.1999 byla prohlášena za neplatnou. Dovolací soud nemá důvod na svém právním názoru cokoliv měnit. V dalším řízení se tak předmětem dokazování stala jen otázka, od kterého dne nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce vznikl, a jaká je jeho výše.
Odvolací soud, který v dalším řízení dovodil, že účinky doručení výpovědi
z pracovního poměru ze dne 27.8.1999 žalobkyni nastaly dnem 27.8.1999, že výpovědní doba uplynula a pracovní poměr žalobkyně u žalované podle této výpovědi skončil dnem 31.10.1999 a že v důsledku toho od 1.11.1999 vznikl žalobkyni nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, který trval až do 9.6.2001, věc rozhodl v souladu s tímto právním názorem.
Předestírá-li dovolatelka vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, zejména, že „žalobkyni bylo umožněno“ – poté, co jí dopisem doručeným dne 6.9.1999 oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání – „od tohoto dne pokračovat v práci“, že však „žalobkyně od 1.11.1999 přestala do zaměstnání docházet
a trvala na tom, že její pracovní poměr skončil ke dni 31.10.1999“a že „až žalobou podanou soudu dne 4.11.1999 projevila, že trvá na dalším zaměstnávání“, z čehož dovozuje, že „žalobkyni náleží nárok na náhradu mzdy v období od 5.11.1999“, a to „maximálně do 9.6.2001, s přihlédnutím k tomu, zda se v této době zapojila či nezapojila do práce“, napadá tak hodnocení důkazů soudem, které - samo o sobě - není způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.).
Namítá-li dovolatelka, že soudy nezjišťovaly, „kdy žalobkyni vznikl nárok na výplatu starobního důchodu a odkdy starobní důchod pobírá, eventuálně, proč si o starobní důchod nepožádala“, přehlíží, že žalobkyni byl - podle zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud převzal - přiznán starobní důchod dne 22.8.2002 a že nárok žalobkyně na peněžité plnění po 9.6.2001 není předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení.
Dovolatelka dále namítá, že jí soudy uložily povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě mzdy „částku odpovídající hrubé mzdě“, a dovozuje, že „jí měla být přiznána náhrada ve výši čisté mzdy“ ( měsíční částka 4.210,- Kč a nikoli částka 5.081,- Kč), neboť „pro účely výpočtu nároku žalobkyně na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru dospěla judikatura k závěru, že je třeba přiznat tento nárok ve výši průměrného měsíčního čistého výdělku“.
Nárok žalobkyně na náhradu mzdy je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu vzniku tohoto nároku (od 1.11.1999) - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.11.1999 (dále jen „zák. práce“) a podle zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., tedy podle zákona o mzdě ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „zákon o mzdě“), neboť tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování
a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. §1 zákona o mzdě)
s výjimkou zaměstnanců, jejichž platové poměry upravují zvláštní právní předpisy (srov. §2 zákona o mzdě).
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době
a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci, nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce se tedy stanoví podle průměrného výdělku zaměstnance.
Zjišťování a používání průměrného výdělku upravuje zvláštní zákon (srov. §275 odst. 1 zák. práce); tímto zvláštním zákonem je zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku.
Podle ustanovení §275 odst. 2 zák. práce průměrným výdělkem zaměstnance pro pracovněprávní účely se rozumí průměrný hrubý výdělek, pokud pracovněprávní předpisy nestanoví jinak.
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období.
Podle ustanovení §17 odst.5 zákona o mzdě se průměrný výdělek zjišťuje jako průměrný hodinový výdělek, popřípadě jako průměrný denní (směnový) výdělek. Pokud se podle pracovněprávních předpisů vychází z průměrného měsíčního výdělku, průměrný výdělek zjištěný podle věty první se přepočte na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin (dnů) připadajících v roce na jeden měsíc.
Protože se v ustanovení §61 zák. práce neuvádí, že by se nárok zaměstnance na náhradu mzdy stanovil podle průměrného měsíčního výdělku, je třeba při jeho určení vycházet - jak vyplývá z §17 odst. 5 věty první zákona o mzdě - z průměrného hodinového výdělku zaměstnance, popřípadě z jeho průměrného denního (směnového) výdělku, který se přepočte na přepočte na jeden měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin (dnů) připadajících
v roce na jeden měsíc (srov. Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. června 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, sp.zn. Cpjn 4/2004, uveřejněné pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek, ročník 2004).
V posuzovaném případě se žalobkyně domáhá po žalované náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, které nepochybně má časový, místní a především věcný (vnitřní účelový) poměr k výkonu její práce. Protože jde o vztah vzniklý v příčinné souvislosti s výkonem nesamostatné (závislé) práce žalobkyni jako zaměstnance a pro žalovanou jako zaměstnavatele, je zřejmé, že má povahu pracovněprávního vztahu, který se řídí především zákoníkem práce.
V rozhodovací činnosti soudů byl v minulosti přijat právní názor - a v tom lze
s dovolatelkou souhlasit - že povinnost (zaměstnavatele) zaplatit náhradu mzdy, která přísluší zaměstnanci - mimo jiné - podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce, uloží soud v rozsudku po odpočtu daně ze mzdy, tedy v „čisté“ výši (srov. závěr býv. Nejvyššího soudu ČSSR ve stanovisku ze dne 26.4.1983, sp.zn. Sc 3/82, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 28, roč. 1983, nebo rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 13.11.1969, sp.zn. 6 Cz 43/69, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
č. 53, roč. 1970).
Uvedené závěry judikatury soudů založené na právní úpravě účinné do 31.12.1992 nelze po 1.1.1993 v důsledku změněné právní úpravy v daňové oblasti (zrušení zákona
č. 76/1952 Sb. o dani ze mzdy, ve znění pozdějších předpisů, a přijetí zákona č. 586/1992 Sb. o dani z příjmu) použít.
V „čisté“ výši je možné zaměstnanci přiznat náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru jen za dobu do 31.12.1992; to platí i tehdy, jestliže je o takovém nároku rozhodováno po 1.1.1993, neboť náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru náležející podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za období před 1.1.1993, která je vyplacena po tomto datu, je osvobozena od daně z příjmů (srov. §40 odst.1 a odst.18 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru náležející zaměstnanci po 1.1.1993 pak podléhá dani z příjmů (včetně vybírání zálohy na tuto daň) a v době od 1.1.1993 do 30.6.1993 spadala též do vyměřovacího základu pro vybírání pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti [srov. §5 odst.1 písm.a) bod 4 zákona č. 589/1992 Sb., ve znění zákona
č. 10/1993 Sb. a čl. I bod 1 zákona č. 160/1993 Sb.] a do vyměřovacího základu pojistného na všeobecné zdravotní pojištění [srov. §3 odst.1 písm.b) zákona č. 592/1992 Sb. ve znění zákonů č. 10/1993 Sb. a č. 15/1993 Sb. a čl. II bod 1 zákona č. 161/1993 Sb.]. Vzhledem
k tomu, že základem daně z příjmů je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi
v kalendářním roce přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění
a udržení, a že záloha na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků se vybírá také podle hledisek, která jsou dána v době výplaty těchto příjmů, nelze u výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru s případnou daní z tohoto příjmu (zálohou na tuto daň) uvažovat; obdobně to platilo i pro vybírání pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na všeobecné zdravotní pojištění z tohoto příjmu. Výši náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru zaměstnanci od 1.1.1993 proto soud ve svém rozhodnutí stanoví v „hrubé“ výši; je pak věcí plátce daně (pojistného), popřípadě samotného poplatníka (pojištěného), aby v souladu se zákonem splnil své povinnosti při výběru a placení (odvodu) daně (zálohy na daň, pojistného). Ustanovení §38h a násl. zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, §8 a násl. zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a §5 a násl. zákona 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ukládají plátci daně, aby ve stanovených případech srazil
z vymáhané pohledávky zálohu na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků (popřípadě nedoplatky daně z příjmů fyzických osob), aby jako poplatník pojistného ve stanovených případech z vymáhané pohledávky srazil pojistné na sociální zabezpečení (pojistné na nemocenské pojištění a pojistné na důchodové pojištění) a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a aby jako plátce pojistného ve stanovených případech srazil
z vymáhané pohledávky odpovídající část pojistného na zdravotní pojištění; současně mu ukládají povinnost sražené částky odvést příslušným orgánům (správcům daně, České správě sociálního zabezpečení, zdravotním pojišťovnám). Provede-li plátce daně (pojistného) tyto stanovené srážky z plnění, které má podle rozhodnutí soudu (nebo jiného titulu) vyplatit oprávněnému, a odvede-li také sražené částky výše uvedeným příslušným orgánům, může se - bude-li oprávněným podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí - domáhat zastavení výkonu rozhodnutí v takovém rozsahu, v jakém byl povinen z pohledávky, tvořící základ pro stanovení zálohy na daň (nedoplatku daně, pojistného), tyto srážky provést. V závislosti na tom, v jakém rozsahu by oprávněný takovou peněžitou pohledávku vymáhal, by byl výkon rozhodnutí z tohoto důvodu zastaven zčásti nebo i zcela (srov. §268 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst.1 zák. práce vznikl od 1.11.1999, správně soudy vycházely ze závěru, že pro zjištění průměrného výdělku žalobce je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. doba od 1.4. do 30.6.1999, a že průměrný výdělek je třeba zjistit z hrubé mzdy zúčtované žalobkyni k výplatě a podle doby jí odpracované v tomto období. Soudům je třeba rovněž přisvědčit, jestliže náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 přiznaly žalobkyni ve výši průměrného hrubého výdělku.
Z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že pro účely výpočtu náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za dobu po 1.1.1993 se vychází z průměrného hrubého výdělku zjištěného postupem uvedeným v ustanovení §17 zákona o mzdě.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku týkajícím se náhrady mzdy za dobu od 1.11.1999 do 9.6.2001 ve výši 97.941,- Kč s příslušenstvím
z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí [rozsudkem odvolacího soudu ze dne 24.6.2003, č.j. 23 Co 189/2003-182, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o přisouzení další částky 54.489,- Kč (za dobu po 9.6.2001) s příslušenstvím zrušen a věc vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení, avšak soud prvního stupně o této části uplatněného nároku dosud nerozhodl], bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto až
v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. listopadu 2005
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu