ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4370.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4370/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) Ing. R. R., b) L. L., c) K. R., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu financí, 2) Mgr. V. P., advokátce, jako správkyni konkurzní podstaty úpadce F. H., o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 26 C 199/2005, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 21. května 2007, č. j. 12 Co 487/2006-98, takto:
I. Dovolání žalobců a) a b) se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali určení, že „na objektu bydlení a na st. parcele č. 132, vše zapsáno na LV pro obec a k.ú. L. u Katastrálního úřadu v O., nevázne zástavní právo na základě zástavní smlouvy ze dne 25.8.1992 registrované státním notářstvím v Olomouci pod č.j. R III. 2637/92“.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 21.5.2007, č. j. 12 Co 487/2006-98, potvrdil v odvoláním napadeném rozsahu rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 8.3.2006, č.j. 26 C 199/2005-70, kterým bylo žalobě částečně vyhověno a částečně byla žaloba zamítnuta. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci a) a b) dovolání.
Dovolání žalobců a) a b) není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Otázku, zda nemovitosti žalobců jsou zatíženy ve prospěch žalované 1) zástavním právem, zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 25.8.1992, včetně posouzení sporné plné moci ze dne 24.8.1992, je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu, kdy byly tyto úkony učiněny - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb. a č. 509/1991 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1992 (dále jen „obč.zák.“).
Při uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva (zástavní smlouvy)[srov. zejm. §151a odst. 1, §151b odst. 1 věty první, §151b odst. 4 věty první obč.zák.] se může její účastník (zástavní věřitel i zástavce) dát zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou (zmocněncem), které za tímto účelem písemnou formou udělí plnou moc (§31 odst. 1, §31 odst. 4, věta první, §46 odst. 1 obč. zák.). Předpokladem určitosti takové plné moci je, vedle nezaměnitelného označení osob zmocněnce a zmocnitele, také přesné vymezení rozsahu zmocněncova oprávnění (§31 odst. 1 věta druhá, §37 odst. 1 obč. zák.). Plná moc může být, z hlediska rozsahu zmocněncova oprávnění, všeobecná (generální), která opravňuje zástupce (zmocněnce) ke všem právním úkonům, anebo zvláštní (speciální), omezující se pouze na některé právní úkony či pouze na jediný právní úkon; v obou případech může být plná moc formulována jako neomezená, která dává zmocněnci právo jednat volně podle nejlepšího vědomí a svědomí, nebo jako omezená, v níž jsou stanoveny hranice, ve kterých a jak má zástupce jednat.
Při zastoupení na základě plné moci je současně třeba rozlišovat mezi dohodou o plné moci (zastoupení či zmocnění) na straně jedné a mezi samotnou plnou mocí na straně druhé. Dohoda o plné moci (zastoupení či zmocnění) je smlouva mezi zmocnitelem a zmocněncem, kterou se zmocněnec zavazuje zastupovat zmocnitele v dohodnutém rozsahu, popřípadě za dohodnutých podmínek; uzavřením této dohody vzniká právní vztah zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem. Plná moc je jednostranný právní úkon zmocnitele, určený (adresovaný) třetí osobě (třetím osobám), v němž zmocnitel prohlašuje, že si zvolil zmocněnce, aby ho zastupoval v rozsahu uvedeném v této plné moci; plná moc z hlediska obsahu právního úkonu představuje osvědčení (průkaz) o zastoupení, vzniklém na základě dohody o plné moci (zastoupení či zmocnění).
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (samozřejmě také zástavní smlouvy a plné moci) z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti (§35 odst. 2 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 obč. zák.). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) z uvedených východisek při rozhodování věci vycházel. Dospěl-li při postupu podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku - oproti názoru žalobkyně - k závěru, že plná moc ze dne 24.8.1992 je právním úkonem určitým a že opravňovala zmocněnce i k tomu, aby za žalobce (zmocnitele) uzavřel spornou zástavní smlouvu, nemůže rozsudek odvolacího soudu jen z těchto důvodů spočívat na nesprávném právním posouzení věci (shodně též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 4142/2007).
Ostatní námitky uplatněné dovolateli v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., případně podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska těchto posléze uvedených dovolacích důvodů nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, případně, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců a) a b) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci a) a b) nemají, s ohledem na výsledek dovolacího řízení, na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. října 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu