ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4393.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4393/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. A. , zastoupené JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem v Sokolově, Nábřeží Petra Bezruče č. 598, proti žalovanému Městu Sokolov se sídlem Městského úřadu v Sokolově, Rokycanova č. 1929, IČO 00259586, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 32/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2011 č.j. 13 Co 325/2011-81, takto:
Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Sokolově ze dne 14. dubna 2011 č.j. 10 C 32/2011-43 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Sokolově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Sokolově dne 19.1.2011 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce, kterou dal žalovaný žalobkyni dopisem ze dne 7.10.2010, je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni „náhradu mzdy dle zákona“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala podle pracovní smlouvy ze dne 3.12.1984, naposledy od dubna 2009 jako referentka zajišťující komplexní výkon spisové služby v oddělení spisové služby odboru vnitřních věcí na podatelně Městského úřadu Sokolov, a že dne 8.10.2010 jí žalovaný doručil předmětnou výpověď z důvodu nadbytečnosti, „ačkoliv jí předtím bylo ústně slíbeno, že bude v podobné činnosti pokračovat a náplň práce zůstane v podstatě stejná“. Protože „má informace, že na (její) místo údajně rušené nastupuje kolegyně z jiného odboru Šmídová“, která však oproti žalobkyni nemá dostatečnou kvalifikaci, a „pan G., který předtím pracoval na pozici vrátný“, žalobkyně „se domnívá, že šlo o fingované organizační změny, popírá tvrzení žalovaného o její nadbytečnosti“, a „v důsledku toho je přesvědčena, že je výpověď daná zaměstnavatelem neplatná“, s tím, že „má dále zájem na trvání svého pracovního poměru“. Jako žalovaného v žalobě označila „Městský úřad Sokolov, Rokycanova 1929, Sokolov 35601“.
Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 14.4.2011 č.j. 10 C 32/2011-43 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „žalobkyni se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč“. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyní „přesně a určitě“ označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť „zákon o obcích ani jiný právní předpis nepřiznává městskému úřadu způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti vyplývající z těchto vztahů, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů“, a že „v daném případě způsobilým účastníkem řízení byla jednotka územní samosprávy – obec (město)“. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, „musel soud postupovat dle §103 a §104 odst. 1 o.s.ř. a řízení zastavit“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.6.2011 č.j. 13 Co 325/2011-81 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyní označený žalovaný („Městský úřad Sokolov“) „nemá způsobilost k právním úkonům“, neboť „podle ustanovení §5 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, v platném znění, je městský úřad pouze orgánem obce, který vykonává činnosti vymezené v ustanovení §109 odst. 3 téhož zákona, a městskému úřadu zákon o obcích ani jiný právní předpis způsobilost samostatně nabývat práv a povinností z právních vztahů, a to ani v oblasti pracovněprávních vztahů, nepřiznává“, a že z tohoto důvodu městský úřad „nemá ani způsobilost být účastníkem řízení podle ustanovení §19 o.s.ř.“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v žalobě „žalovaného označila přesně a určitě ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 o.s.ř., jeho názvem a sídlem, kdy tedy nebyly pochybnosti o tom, kdo měl v řízení jako žalovaný vystupovat“, nejedná se podle názoru odvolacího soudu o vadu žaloby, a tudíž „postup podle §43 odst. 1 o.s.ř. je vyloučen“. Za tohoto stavu odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, spočívající v nezpůsobilosti označeného žalovaného být účastníkem řízení, „jako věcně správné a zákonu odpovídající podle §219 o.s.ř. potvrdil“.
V dovolání proti tomuto usnesení odvolacího soudu žalobkyně vyslovila nesouhlas s názorem soudů, že v daném případě je nesprávné označení žalovaného v žalobě - „Městský úřad Sokolov“ vadou neodstranitelnou, která je důvodem pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 151/96) namítala, že v situaci, kdy žalobce označí jakožto žalovaného obecní (městský) úřad, „ačkoli ze žaloby je jinak zjevné, že rozhodný právní vztah, z něhož vyplývá tvrzený nárok, je hmotným právem vymezen vůči samotné obci“, pak „je nutné v řízení žalobci umožnit tento procesní nedostatek odstranit a postupy podle §43 o.s.ř. jsou zde proto použitelné“. Protože však v dané věci se tak nestalo, ačkoli „již ze samotné žaloby, tak i z odvolání žalobkyně bylo zcela zřejmé, koho žalobkyně mínila jako povinnou osobu, a že označení žalovaného je pouze formálním (a tudíž odstranitelným) nedostatkem v označení účastníka“, má dovolatelka za to, že „tímto postupem obou soudů bylo zasaženo do jejích práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, když soudy samy porušily §5 a 6 o.s.ř. a nepoučily žalobkyni o jejích procesních právech a nepřipustily změnu v označení žalovaného“. Žalobkyně se rovněž domnívá, že „nelze přičítat k její tíži to, že z finančních důvodů nebyla zastoupena právním zástupcem a že z její strany došlo k omylu v označení žalovaného“, neboť „pro ni, jako právního laika, je tato problematika příliš komplikovaná“. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „zák. práce“, a jako zaměstnavatelé z ustanovení §10 odst. 1 a 2 zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. §9 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Způsobilost být účastníkem řízení splývá s hmotněprávní způsobilostí mít práva a povinnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že v pracovněprávních vztazích způsobilost mít práva a povinnosti mají právnické osoby a že jejich organizační jednotky mohou mít tuto způsobilost jen tehdy, stanoví - li to zvláštní předpisy (zvláštními předpisy se tu rozumí obecně závazné právní předpisy - srov. §272 odst. 1 zák. práce), popřípadě stanovy sdružení občanů podle zvláštního zákona [srov. §9 odst. 2, §6 odst. 2 písm. e) zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů].
V oblasti územní samosprávy má způsobilost mít práva a povinnosti obec, která je veřejnoprávní korporací a může mít vlastní majetek a která jako právnická osoba vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající [srov. čl. 101 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a §2 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném od 1.1.2011 (vzhledem k tomu, že žaloba v této věci byla podána dne 19.1.2011) - dále též jen „zákon o obcích“]. Výkonným orgánem obce v oblasti samostatné působnosti je rada obce (§99 odst. 1 zákona o obcích). Obecní úřad, městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo úřad městské části (dále též jen „obecní úřad“) je orgánem obce (města), který v oblasti samostatné působnosti obce plní úkoly, které mu uložilo zastupitelstvo obce nebo rada obce, pomáhá výborům a komisím v jejich činnosti a který vykonává přenesenou působnost podle §61 odst. 1 písm. a) s výjimkou věcí, které patří do působnosti jiného orgánu obce, a rozhoduje o poskytování informací žadateli podle zvláštního zákona (srov. §109 odst. 3 zákona o obcích).
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), obecnímu úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce nepřiznává způsobilost samostatně nabývat práva z právních vztahů a nést povinnosti z těchto vztahů vyplývající. V tomto zákoně ani v jiných obecně závazných právních předpisech není obsaženo žádné ustanovení, které by obecnímu (městskému) úřadu jako organizační jednotce obce (města) tuto způsobilost přiznávalo (tak, jak to předpokládá ustanovení §8 zák. práce, §18 obč. zák.) alespoň pro oblast pracovněprávních vztahů. Ze zákona o obcích naopak vyplývá, že obecní úřad se v pracovněprávních vztazích nemůže samostatně zavazovat a že ani není určena osoba, která by byla oprávněna v pracovněprávních vztazích jednat jménem obecního úřadu. Starosta obce zastupuje navenek obec [pokud není v obci tajemník obecního úřadu, plní úkoly zaměstnavatele podle zvláštních předpisů, uzavírá a ukončuje pracovní poměr se zaměstnanci obce - srov. §103 odst. 1 a odst. 4 písm. b) zákona o obcích] a tajemník obecního úřadu, který mimo jiné plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů vůči zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, je ze své činnosti odpovědný starostovi [srov. §110 odst. 2, §110 odst. 4 písm. d) zákona o obcích]. Obecní úřad není schopen ani samostatně plnit závazky z pracovně právních vztahů (vlastní majetek a finanční zdroje má pouze obec a nikoliv obecní úřad); soudní rozhodnutí, kterým by byla uložena obecnímu úřadu povinnost k plnění, by proto ani nebylo možné vykonat. Pokud zákon hovoří o „zaměstnancích obce zařazených do obecního úřadu” (srov. §109 a násl. zákona o obcích), je zřejmé, že tím rozumí osoby, které jsou v pracovním poměru k obci a které své pracovní úkoly plní v orgánu (organizační jednotce) obce – tedy u obecního úřadu.
Protože – jak vyplývá z uvedeného - ani zvláštní předpis (zákon o obcích) nepřiznává obecnímu (městskému) úřadu jako orgánu (organizační jednotce) obce (města) způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích svým jménem a mít odpovědnost vyplývající z těchto vztahů, není - a potud je třeba soudům obou stupňů přisvědčit - způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř. Způsobilost mít práva a povinnosti, jakož i způsobilost být účastníkem řízení, má ve věcech týkajících se „zaměstnanců obce (města) zařazených do obecního (městského) úřadu” samotná obec (město), jejímž jménem jedná (činí právní úkony) v pracovněprávních záležitostech zpravidla tajemník obecního (městského) úřadu, případně (není-li tato funkce v obci zřízena nebo není-li tajemník obecního úřadu ustanoven) starosta obce.
Podle ustanovení §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu žalobu, a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení §79 odst. 1 věty druhé a třetí o.s.ř. – mimo jiné - vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou) a aby s ním soud mohl jednat. Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§9 odst. 2 obch. zák.). Došlo-li v označení žalovaného v žalobě k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti nebo je-li údaj označující žalovaného v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností nebo s údajem o tom, čeho se žalobce domáhá, jde o vadné podání ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. O vadu žaloby nejde teprve, vychází-li žalobce při podání žaloby z předpokladu (právního názoru), že ten, koho označil jako žalovaného, je povinen jeho nárok uspokojit, a tento předpoklad byl nesprávný (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002 sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 211, ročník 2002, případně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.11.1996 sp. zn. 3 Cdon 1220/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 48, ročník 1997).
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. Jen tehdy, byl-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a soud řízení podle ustanovení §104 odst. 1, věty první o.s.ř. zastaví.
V projednávané věci se však o takový případ nejedná. Žalobkyně, jako osoba bez právnického vzdělání a nezastoupena advokátem, vycházejíc poslední změny pracovní smlouvy, v žalobě označila za žalovaného „Městský úřad Sokolov“, i když bylo jinak z obsahu žaloby zjevné, že svou žalobu směřuje proti svému zaměstnavateli – Městu Sokolov, který jí dopisem ze dne 7.10.2010 dal výpověď z pracovního poměru „z důvodu nadbytečnosti“. Poté, co soud prvního stupně usnesením ze dne 14.4.2011 č.j. 10 C 32/2011-43 řízení zastavil z důvodu nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, žalobkyně v odvolání proti tomuto usnesení z vlastní iniciativy opravila žalobní návrh v úplnosti označení žalovaného tak, že za žalovaného označila „Město Sokolov, se sídlem Rokycanova č. 356 01, IČO: 00259586“, a zároveň zde uvedla důvody (zejména ex lege změna v osobě zaměstnavatele, která se ne zcela jasně promítla do obsahu její dosavadní pracovní smlouvy i kupř. do dokumentu označeného jako „pracovní náplň zaměstnance Městského úřadu Sokolov“), které ji vedly k původnímu (nedostatečnému) označení žalovaného zaměstnavatele.
Tento procesní úkon žalobkyně ze dne 24.5.2011 se však v následném usnesení odvolacího soudu ze dne 30.6.2011 č.j. 13 Co 325/2011-81, kterým potvrdil výše uvedené usnesení soudu prvního stupně, nijak neprojevil. Po formální stránce je mimo pochybnost, že původní označení žalovaného, posuzováno výlučně samo o sobě, nebylo správné. Je-li však posuzováno ve vzájemné souvislosti s ostatním obsahem žaloby směřujícímu proti zaměstnavateli žalobkyně jako takovému, je zřejmé, že označení žalovaného tomuto obsahu neodpovídá, a žalobkyni nelze upřít možnost učinit procesní podání, kterým by označení žalovaného neodpovídající obsahu žaloby opravila. Jestliže tedy žalobkyně ještě před rozhodnutím odvolacího soudu označila jako žalovaného „Město Sokolov“, byla tím vada v označení žalovaného odstraněna; odvolací soud však ponechal tuto okolnost bez povšimnutí a nezjednal v tomto směru nápravu.
Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. září 2012
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu