ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.4393.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 4393/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce OKAY Holding a.s. se sídlem v Brně, Kšírova č. 259, IČO 26895145, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, proti žalovanému Bc. M. B. , zastoupenému Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká č. 579/17, o 1.203.472,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o 259.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 7 C 32/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2015 č.j. 23 Co 39/2015-99, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 12. srpna 2014 č.j. 7 C 32/2013-66 (s výjimkou výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o 1.203.472 Kč s příslušenstvím) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 18.1.2013 domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 1.203.472,- Kč s příslušenstvím. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaný, který byl u něho zaměstnán od 1.1.2012 na pozici obchodní ředitel, uzavřel se žalobcem dne 1.1.2012 manažerskou smlouvu, v níž byla sjednána konkurenční doložka, kterou se žalovaný zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců po skončení pracovního poměru výkonu výdělečné činnosti, jež by byla shodná s předmětem činnosti žalobce nebo jež by měla vůči němu soutěžní povahu, a kterou byla pro případ porušení tohoto závazku žalovaného sjednána smluvní pokuta ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 17.9.2012; žalovaný však svůj závazek z konkurenční doložky nesplnil, neboť již v říjnu 2012 se stal marketingovým ředitelem společnosti FAST ČR, a.s., jejíž předmět výdělečné činnosti je shodný s předmětem činnosti žalobce a která je se žalobcem v soutěžním vztahu. Sjednanou smluvní pokutu žalovaný přes výzvu odmítl zaplatit.
Žalovaný namítal, že dohodnutá výše smluvní pokuty je nepřiměřená, a že je proto ujednání o smluvní pokutě za porušení konkurenční doložky neplatné. Vzájemnou žalobou podanou u Okresního soudu Praha - východ dne 17.7.2013 se žalovaný domáhal, aby mu žalobce zaplatil 259.620,- Kč. Uvedl, že se řídil sjednanou konkurenční doložkou, neboť zaměstnancem společnosti FAST ČR, a.s. se stal až od 1.2.2013, kdy již konkurenční doložka "v důsledku porušení povinnosti zanikla". V konkurenční doložce bylo dohodnuto peněžité vyrovnání ve výši poloviny průměrného měsíčního výdělku; žalobce však vyrovnání neplatil, žalovaný proto oznámením odeslaným dne 5.12.2012 konkurenční doložku vypověděl a domáhá se zaplacení dlužného peněžitého vyrovnání za dobu od 18.9. do 31.12.2012.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 12.8.2014 č.j. 7 C 32/2013-66 žalobu a vzájemnou žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 65.049,60 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Vojáčka a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů "řízení o vzájemné žalobě" 34.993,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Dospěl k závěru, že smluvní pokuta sjednaná v konkurenční doložce je nepřiměřená, neboť neodpovídá ani "výši peněžitého vyrovnání za dodržení konkurenční doložky, ani získanému know how žalobce a jeho možnému zneužití a získání výhody pro konkurenci". Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty se přihlíží k důležitosti informací, se kterými se zaměstnanec v průběhu zaměstnání seznamuje, a to tak, že se zkoumá, zda a jakým způsobem může využití těchto informací konkurencí ztížit zaměstnavateli jeho činnost. V posuzovaném případě byla smluvní pokuta sjednána oproti peněžitému vyrovnání "téměř v trojnásobné výši, aniž by byla výše smluvní pokuty přiměřená povaze zaměstnancem získaných informací, neboť žalobcem užívané marketingové a obchodní postupy jsou běžné". V důsledku nepřiměřenosti smluvní pokuty nebyla konkurenční doložka platně uzavřena; protože k této neplatnosti je třeba přihlédnout podle ustanovení §19 písm.d) zákoníku práce i bez návrhu, nebylo možné vyhovět ani vzájemné žalobě (žalovaným požadované části peněžitého vyrovnání).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10.3.2015 č.j. 23 Co 39/2015-99 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zamítnutí vzájemné žaloby a o náhradě nákladů "řízení o vzájemné žalobě" a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.328,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o nepřiměřenosti smluvní pokuty a z povahy konkurenční doložky jako vzájemného (synallagmatického) závazku, při němž si účastníci bývalého pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem, dovodil, že jde o určitý celek, kdy nelze od sebe jednotlivá ujednání oddělit, a že tedy nepřiměřenost výše sjednané smluvní pokuty způsobuje neplatnost konkurenční doložky jako celku. Námitku žalovaného o tom, že neplatnost právního úkonu mu nemůže být podle ustanovení §18 odst. 2 zákoníku práce na újmu, a že proto mu mělo být peněžité vyrovnání přiznáno "z titulu náhrady újmy bez ohledu na platnost konkurenční doložky", odvolací soudem odmítnul jako "nepřípustnou novotu" ve smyslu ustanovení §205a občanského soudního řádu; podle odvolacího soudu se jedná "o teprve v odvolání namítanou argumentaci, jíž je zažalovaný nárok na zaplacení 259.620,- Kč nově uplatňován ze zcela jiného právního titulu, přičemž pro posouzení jeho důvodnosti jsou důkazy a skutková zjištění učiněná v řízení před soudem prvního stupně nedostatečná, neboť soud prvního stupně se vzhledem k závěru o neplatnosti konkurenční doložky jako celku nezabýval zkoumáním, zda se žalovaný v období od září do prosince 2012 řídil neplatnou dohodou o konkurenční doložce a po tuto dobu nevykonával výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a zda mu tím vznikla majetková újma".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že odvolací soud chybně vyložil ustanovení §205a občanského soudního řádu, jestliže pokládal požadavek žalovaného na zaplacení peněžitého vyrovnání "z titulu náhrady újmy bez ohledu na platnost konkurenční doložky" za "nepřípustnou novotu", ačkoliv se jednalo o nesouhlas s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Tvrzení, že se řídil neplatnou konkurenční doložkou až do 31.12.2012, uplatnil žalovaný již před soudem prvního stupně. Žalovaný současně poukázal na ustanovení §18 odst.2 zákoníku práce a na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 1773/2008 a zdůraznil, že text konkurenční doložky zformuloval zaměstnavatel, a že žalovaný proto nezpůsobil její neplatnost; protože se žalovaný neplatnou konkurenční doložkou řídil až do 31.12.2012, náleží mu náhrada škody ve výši sjednaného peněžitého vyrovnání za dobu od 18.9. do 31.12.2012 ve výši 259.620,- Kč. Žalovaný dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu v tom, že by sjednání nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty způsobovalo neplatnost konkurenční doložky jako celku; dovozuje, že ujednání o smluvní pokutě není esenciální náležitostí konkurenční doložky a že jde jen o fakultativní, akcesorický závazek, že podle judikatury soudů je platnost smluvní pokuty závislá na platnosti hlavního závazku (a nikoliv naopak) a že z fakultativnosti a akcesority ujednání o smluvní pokutě plyne též jeho oddělitelnost od "hlavního závazku", a uzavírá, že, je-li "možné sjednat konkurenční doložku bez smluvní pokuty, je možné sjednat platnou konkurenční doložku s neplatnou smluvní pokutou", a že "neplatnost ani nesjednání smluvní pokuty nemá vliv na platnost esenciálních ujednání konkurenční doložky, a tedy ani na platnost konkurenční doložky jako celku". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, případně též rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce namítá, že dovolatel nevymezil přípustnost dovolání v souladu s požadavky ustanovení §237 občanského soudního řádu, když zaměňuje "otázku existence dovolacího důvodu za otázku přípustnosti dovolání", že namítaná nesprávná aplikace ustanovení §205a občanského soudního řádu je procesní vadou, která sama o sobě nemůže být dovolacím důvodem, a že "neaplikace ustanovení §18 odst. 2 zákoníku práce je přitom následkem namítané procesní vady". Pro případ, že by dovolání bylo shledáno přípustným, žalobce uvedl, že odvolací soud správně pokládal požadavek na užití ustanovení §18 odst.2 zákoníku práce za "nepřípustnou novotu"; jde totiž o argumentaci, která je postavena na úplně jiném skutkovém základě, neboť v řízení před soudem prvního stupně se žalovaný domáhal vyplacení peněžitého vyrovnání, zatímco před odvolacím soudem náhrady škody. Žalobce také nesouhlasí s názorem žalovaného, že by nepřiměřeně vysoko sjednaná smluvní pokuta nezpůsobovala neplatnost konkurenční doložky jako celku. Podle ustanovení §41 občanského zákoníku nastává neplatnost části právního úkonu, "pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu"; podle žalobce z toho plyne, že při hodnocení, zda je neplatný celý právní úkon nebo jen jeho část, je nutné zkoumat, jaké rozhodnutí by učinila jednající strana v případě vědomosti o tom, že část úkonu je neplatná, přičemž o částečnou neplatnost se může jednat pouze v případě, že i přes absenci neplatné náležitosti, by jednající osoba úkon učinila (ohled na vůli jednajícího v takovém případě podporuje také právní názor vyslovený v "rozhodnutí" Nejvyššího soudu ze dne 26.9.1997 sp. zn. 3 Cdon 1248/96). Žalobce by neměl vůli sjednat konkurenční doložku bez smluvní pokuty, a proto nelze s ohledem na povahu daného právního úkonu, jeho obsah a okolnosti, za nichž k němu došlo, oddělit ujednání o smluvní pokutě od ostatního obsahu konkurenční doložky. Zaměstnavatel nemá podle názoru žalobce "jinou možnost, jak zajistit závazek zaměstnance zdržet se konkurenčního jednání než prostřednictvím smluvní pokuty", a žalobce by nepřistoupil ke sjednání konkurenční doložky bez smluvní pokuty. Dohodu o konkurenční doložce je proto třeba chápat jako vzájemný (synallagmatický) závazek, kdy si bývalí účastníci pracovního poměru vzájemně poskytují hospodářský prospěch. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo významné vyřešení právních otázek, zda smluvní pokuta, která byla sjednána v konkurenční doložce v nepřiměřené výši, má podle právní úpravy účinné od 1.1.2007 za následek neplatnost konkurenční doložky jako celku a zda zákaz uplatnění nových skutečností v odvolání vyplývající z ustanovení §205a o.s.ř. brání tomu, aby požadavek na přiznání peněžitého vyrovnání sjednaného v neplatné konkurenční doložce byl zaměstnanci přiznán z titulu náhrady škody. Vzhledem k tomu, že první otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a při řešení druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalovaného je - aniž by na tom mohly cokoliv změnit námitky žalobce - proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, podle které žalovaný ode dne 1.1.2012 nastoupil u žalobce na pracovní pozici obchodní ředitel, a že v manažerské smlouvě účastníků ze dne 1.1.2012 byla sjednána konkurenční doložka, v níž se žalovaný zavázal zdržet se po dobu 6 měsíců po skončení pracovního poměru výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, v níž se žalobce zavázal poskytovat žalovanému peněžité vyrovnání ve výši poloviny průměrného měsíčního výdělku zjištěného ke dni skončení pracovního poměru za každý měsíc plnění závazku zaměstnancem a v níž se žalovaný zavázal zaplatit žalobci při porušení svého závazku smluvní pokutu ve výši osminásobku průměrného měsíčního výdělku. Poté, co byl pracovní poměr účastníků rozvázán dohodou ke dni 17.9.2012, žalobce vyzval dopisem ze dne 20.11.2012 žalovaného k zaplacení smluvní pokuty s odůvodněním, že žalovaný "porušil zdržovací závazek plynoucí z konkurenční doložky". Žalovaný dopisem odeslaným žalobci dne 5.12.2012 vypověděl konkurenční doložku z důvodu nevyplacení sjednaného peněžitého vyrovnání za období od 18.9. do 17.10.2012 ani do patnácti dnů od jeho splatnosti.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem sporu je konkurenční doložka sjednaná v manažerské smlouvě účastníků ze dne 1.1.2012 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb. a č. 367/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31.3.2012 (dále jen zák. práce"), za subsidiárního užití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb., č. 443/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 230/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 384/2008 Sb., č. 215/2009 Sb., č. 227/2009 Sb., č. 285/2009 Sb., č. 155/2010 Sb., č. 28/2011 Sb., č. 132/2011 Sb., č. 139/2011 Sb. a č. 420/2011 Sb., tedy občanského zákoníku ve znění účinném do 13.6.2012 (dále jen "obč. zák.").
Byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku; peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti (srov. §310 odst. 1 zák. práce). Konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v ustanovení §310 odst. 1 zák. práce by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost (srov. §310 odst. 2 zák. práce). Byla-li v konkurenční doložce sjednána smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec zaměstnavateli povinen zaplatit, jestliže závazek poruší, zanikne závazek zaměstnance z konkurenční doložky zaplacením smluvní pokuty; výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v ustanovení §310 odst 1 zák. práce (srov. §310 odst. 3 zák. práce).
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.). Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu (§41 obč. zák.).
Právní úkon se i přes vady jeho obsahu považuje za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá, není-li v ustanovení §19 zák. práce stanoveno jinak (srov. §18 odst.1 zák. práce); neplatnosti právního úkonu pro vady jeho obsahu se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil (srov. §18 odst.2 větu první zák. práce). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, který odporuje zákonu nebo jej obchází a zároveň nejsou naplněny základní zásady pracovněprávních vztahů [§19 písm.d) zák. práce]. Neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci na újmu, pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám (srov. §18 odst.2 větu druhou zák. práce). Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle zákoníku práce (srov. §21 zák. práce).
V judikatuře soudů nejsou žádné pochybnosti o tom, že v případě dohod o konkurenční doložce uzavřených podle ustanovení §310 zák. práce - obdobně jako u konkurenčních dohod sjednávaných v době přede dnem 1.1.2007 - je třeba mít na zřeteli především zájem na zachování rovnosti účastníků v jejich právu na svobodnou volbu povolání a právu podnikat, garantované ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a s ním spojený požadavek na vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z konkurenční doložky vyplývají. Dohodu o konkurenční doložce je proto třeba vždy chápat - jak správně zdůrazňuje rovněž odvolací soud - jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalé smluvní strany (bývalí účastníci) pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli, neboť jen tak lze vyjádřit závazek zaměstnance o tom, že se po sjednanou určitou dobu po skončení pracovního poměru, nejdéle však po dobu jednoho roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a závazek zaměstnavatele o tom, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání (kompenzaci), nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. K těmto vzájemně vyváženým závazkům, které - jak vyplývá z výše uvedeného i z obsahu ustanovení §310 odst. 1 zák. práce - představují podstatné (esenciální) náležitosti dohody o konkurenční doložce, může přistoupit jako sankce a speciální zajišťovací prostředek přiměřená smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec povinen zaměstnavateli zaplatit, jestliže svůj závazek poruší (§310 odst. 3 zák. práce).
V případě, že je neplatné ujednání o povinnosti zaměstnance zaplatit za porušení závazku zdržet se výkonu konkurenční výdělečné činnosti smluvní pokutu, je třeba zodpovědět otázku, zda tím nastává neplatnost celé dohody o konkurenční doložce. V této souvislosti je třeba přihlédnout zejména k tomu, že vzájemně podmíněné (synallagmatické) závazky jsou dvoustranné závazky, v nichž plnění obou stran je na sebe vzájemně vázáno (povinnost plnit je podmíněna současným protiplněním), a že tedy v nich jde nejen o vzájemnost práv a povinností, ale i o vzájemnou podmíněnost plnění. Podle ustanovení §41 obč. zák. z důvodu neplatnosti týkající se jen části právního úkonu nastává neplatnost pouze této části právního úkonu jen tehdy, vyplývá-li z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, že lze jeho neplatnou část oddělit od ostatního obsahu právního úkonu. Závazky zaměstnance a zaměstnavatele z konkurenční doložky jsou - jak uvedeno výše - vzájemně podmíněné a od sebe neoddělitelné; i když ujednání o smluvní pokutě není podstatnou (esenciální) náležitostí dohody o konkurenční doložce, je třeba z povahy dohody a z účelu, pro který je smluvní pokuta v dohodě o konkureční doložce sjednávána, dospět k závěru, že sjednaná smluvní pokuta je od ostatního obsahu konkurenční doložky neoddělitelná a že s neplatností ujednání o smluvní pokutě je spojena neplatnost celé dohody o konkurenční doložce. K uvedenému závěru dospěla judikatura soudů již za předchozí (obsahově obdobné) právní úpravy (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 525/2004) a není žádný důvod na něm cokoliv měnit.
V projednávané věci soudy dospěly ke správnému závěru, že, je-li neplatné ujednání o smluvní pokutě, je neplatná celá dohoda o konkurenční doložce sjednaná v manažerské smlouvě ze dne 1.1.2012. Pochybily však, dospěly-li také k závěru, že z důvodu neplatnosti dohody o konkurenční doložce musí být zamítnuta rovněž vzájemná žaloba žalovaného.
Je-li právní úkon neplatný a vznikla-li následkem neplatného právního úkonu zaměstnanci škoda, nemůže být neplatnost právního úkonu zaměstnanci na újmu, pokud ji nezpůsobil výlučně sám; zaměstnavatel je povinen ji zaměstnanci nahradit (§21 zák. práce), a to podle ustanovení §265 odst.1 zák. práce, vznikla-li zaměstnanci škoda při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům, nebo podle ustanovení §265 odst.2 zákoníku práce, způsobili-li zaměstnanci škodu porušením právních povinností v rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jménem zaměstnavatele. V případě, že se zaměstnanec řídil neplatnou dohodou o tzv. konkurenční doložce, že proto skutečně nevykonával po sjednanou dobu (nebo po část sjednané doby) po skončení pracovního poměru výdělečnou činnost, která by byla předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, a že mu tím vznikla majetková újma, je nepochybné, že taková majetková újma představuje na straně zaměstnance škodu. Nezpůsobil-li zaměstnanec neplatnost dohody o konkurenční doložce výlučně sám, nemůže mu - jak vyplývá z ustanovení §18 odst.2 věty druhé zák. práce - neplatnost právního úkonu být "na újmu" a zaměstnavatel je mu povinen podle ustanovení §265 odst.2 zák. práce vzniklou škodu nahradit (srov. též právní názor vyjádřená v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2009 sp. zn. 21 Cdo 1773/2008, který byl uveřejněn pod č. 82 v časopise Soudní judikatura, roč. 2010).
S názorem odvolacího soudu, podle kterého námitka žalovaného o tom, že neplatnost právního úkonu mu nemůže být na újmu, a že proto mu mělo být peněžité vyrovnání přiznáno "z titulu náhrady újmy bez ohledu na platnost konkurenční doložky", představuje v odvolacím řízení "nepřípustnou novotu", nelze souhlasit.
Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst.4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst.1 větu druhou o.s.ř.); uvedené platí přiměřeně na vzájemnou žalobu (srov. §97 odst.3 o.s.ř.).
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst.1 věty druhé o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce v žalobě (žalovaný ve vzájemné žalobě) musí uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy který vymezuje po skutkové stránce předmět řízení. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě žalobce (ve vzájemné žalobě žalovaný) plní též svoji povinnost tvrzení, uloženou ustanovením §101 odst.1 písm.a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě (žalovaný ve vzájemné žalobě) všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nebrání to pokračování v řízení, jestliže vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může být splněna i dodatečně (při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně).
Žalobce žalobou (žalovaný vzájemnou žalobou) vymezuje předmět řízení po skutkové stránce. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby nebo vzájemné žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce (žalovaný) ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo žalovaný skutkový stav věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci (žalovanému) přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby (vzájemné žaloby) domáhal, nesmí soud podle ustálené judikatury soudů žalobu (vzájemnou žalobu) zamítnout, i kdyby se žalobce (žalovaný) plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (srov. též například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31.7.2003 sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, který byl uveřejněn pod č. 78 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V projednávané věci žalovaný ve vzájemné žalobě podané u soudu prvního stupně dne 17.7.2013 uplatnil nárok na zaplacení dlužného peněžitého vyrovnání za dobu od 18.9. do 31.12.2012 podle sjednané konkurenční doložky. Uvedl-li v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (za odvolacího řízení), že "mu mělo být peněžité vyrovnání přiznáno z titulu náhrady újmy bez ohledu na platnost konkurenční doložky", neuplatnil tím před odvolacím soudem žádné nové skutečnosti nebo důkazy, ale toliko "upozornil" na možné jiné (odlišné) právní posouzení věci (na jiný tzv. právní důvod žaloby), což je (bez omezení) přípustné nejen za řízení před soudem prvního stupně, ale vždy také za odvolacího řízení. V případě, že by žalovaný netvrdil z hlediska takového jiného možného právního posouzení věci všechny rozhodné skutečnosti nebo důkazy potřebné k jejich prokázání, měl být o tom poučen (srov. §118a odst.2 a 3 a §213b o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o vzájemné žalobě, a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu Praha - východ) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud (jediným výrokem, v němž zohlední jak výsledek řízení o žalobě, tak i rozhodnutí o vzájemné žalobě) nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech účastníků vynaložených v původním řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu