ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4404.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4404/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. S. K., zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská č. 12, proti žalované OMV Česká republika, s. r. o. se sídlem v Praze 4 -Nuslích, Na Vítězné pláni č. 1719/4, IČO 48038687, zastoupené JUDr. Janem Kozubkem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány č. 1078/1, o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 C 14/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č. j. 39 Co 419/2009-124, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jana Kozubka, advokáta se sídlem v Praze, U Prašné brány č. 1078/1.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že „ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, učiněné úkonem doručeným žalobkyni dne 18. 1. 2008 je neplatné“. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 11. 9. 2006 jí žalovaná, u které na základě pracovní smlouvy ze dne 25. 11. 2002 na dobu neurčitou zastávala „pozici Supply & Logistics Manager“ s místem výkonu práce v Praze 4, Na Pankráci 14, doručila výpověď z pracovního poměru, ve které mimo jiné uvedla, že dne 7. 9. 2006 rozhodla o organizační změně, v důsledku které se žalobkyně stala nadbytečnou, a že nemá možnost nabídnout žalobkyni jinou práci odpovídající její kvalifikaci ani žádnou jinou práci. Dopisem ze dne 14. 1. 2008, který byl žalobkyni doručen dne 18. 1. 2008, žalovaná žalobkyni sdělila, že s ohledem na to, že žalobkyně bez vážného důvodu odmítla nové vhodné zaměstnání ve firmě Popilka, s. r. o., povinnost žalované ve smyslu §47 zákoníku práce zanikla a pracovní poměr žalobkyně končí 31. ledna 2008. Žalobkyně je však přesvědčena, že žalovaná jí (jako osamělé matce pečující o dítě mladší 15 let) nezajistila práci odpovídající její kvalifikaci a pracovnímu zařazení a tím nesplnila nabídkovou povinnost vyplývající z ustanovení §47 odst. 2 zák. práce, neboť pouze prostřednictvím poradenské personální agentury zajistila osobní pohovor žalobkyně s Ing. M. P., společníkem a jednatelem obchodní společnosti Popilka spol. s r. o. se sídlem v Bratříkově, Praha - západ. Při pohovoru s Ing. P., konaném dne 3. 1. 2008, byla žalobkyně seznámena s úvahou pana P. zaměstnat žalobkyni v jeho obchodní společnosti, ale s tím, že druh vykonávané práce by byl nesrovnatelný s prací, kterou dříve vykonávala, a jiné by bylo i místo výkonu práce.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, č. j. 15 C 14/2008-69, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 14.685,- Kč „na účet právního zástupce žalobkyně“. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně patří do kategorie zaměstnanců, jimž je zaměstnavatel povinen zajistit ve smyslu ustanovení §47 odst. 2 zák. práce nové vhodné zaměstnání a jimž výpovědní doba skončí až poté, co zaměstnavatel tuto povinnost splní. Jednání „jednatele společnosti p. P.“, který vytvořil pouze návrh popisu pracovní pozice, však není možné považovat za návrh na uzavření pracovní smlouvy, neboť „v tomto popisu je sice uváděno, že název pracovní pozice je logistický manažer, lokalizace Klíčany Česká republika a rok 2008, ale není zde uvedeno, zda by žalobkyně a kdy by měla do této práce nastoupit a kde by měla tuto práci vykonávat“. V návrhu na uzavření pracovní smlouvy nejsou uvedeny „základní náležitosti na výkon pracovní pozice“ a „tato konkrétní nabídka nesplňuje návrh na uzavření pracovní smlouvy“; označené pracovní místo ani nebylo „reálně vytvořeno“. Protože i náležitostí návrhu na uzavření pracovní smlouvy jako právního úkonu musí být též svobodná a vážná vůle, která musí být projevena určitě a srozumitelně a protože návrh pracovní smlouvy se všemi náležitostmi nebyl žalobkyni jednatelem společnosti Popilka s. r. o. předložen, „není možno považovat toto za splnění povinností podle ust. §47 odst. 2 zákoníku práce“. Výpovědní lhůta tak zatím neuplynula a „pracovně právní vztah žalobkyně vůči žalované společnosti stále trvá“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 3. 2010, č. j. 39 Co 419/2009-124, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 21.430,- Kč k rukám advokáta JUDr. Jana Kozubka. Nejprve „řízení doplnil (§213 a §213a o. s. ř.)“ emailovou korespondencí ze dne 9. 1. 2008 a ze dne 11. 1. 2008 a „výpovědí svědka Ing. M. P., učiněnou před soudem I. stupně dne 7. 1. 2009, jakož i jeho písemným vyjádřením ze dne 23. 2. 2010“. Poté vyložil ustanovení §47 odst. 2 zákoníku práce a v něm použitý termín nové vhodné zaměstnání tak, že je třeba vycházet z ustanovení §20 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, a jeho definice vhodného zaměstnání, a vytknul soudu prvního stupně, že pochybil, jestliže „existenci nabídky vhodného zaměstnání vázal na povinnost žalované (jejího obchodního partnera) předložit žalobkyni návrh pracovní smlouvy“, neboť tuto povinnost při realizaci nabídkové povinnosti zákoník práce zaměstnavateli neukládá. Dospěl k závěru, že svědek Ing. P. musel nejprve znát stanovisko žalobkyně, zda přijme jeho nabídku, „která byla, jak vyplynulo z důkazního řízení, zcela konkrétní, pokud jde o obsahové náležitosti pracovní smlouvy“, neboť „z výpovědi svědka Ing. P. jasně vyplynulo, že žalobkyni byla nabídnuta pozice nadřízené jeho dispečinku za základní plat 40.000,- Kč, že provozovna Klíčany je vzdálena od místa bydliště žalobkyně 23 km a je dostupná městskou hromadnou dopravou za půl hodiny“ a že ve firmě Ing. P. byla žalobkyni nabídnuta obdobná práce, kterou vykonávala podle pracovní smlouvy u žalované – Supply a Logistics Manager. Protože žalobkyně nabídku odmítla, „žalovaná s ní po právu pracovní poměr ukončila“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože odvolací soud v rozporu s ustanovením §212a odst. 3 o. s. ř. doplnil dokazování o písemné vyjádření Ing. M. P. ze dne 23. 10. 2010. Uvedená listina není jako důkaz před odvolacím soudem přípustná ani podle ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., třebaže její vznik spadá do doby po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, neboť se jedná o vyjádření Ing. M. P., který byl v řízení před soudem prvního stupně vyslechnut jako svědek, a skutečnosti, obsažené v jeho písemném vyjádření, mohly a měly být zjištěny při jeho výslechu. Podle jejího názoru navíc z výpovědi Ing. P. učiněné před soudem dne 7. 1. 2009 vůbec nevyplývá, „zda a popř. jakou pracovní nabídku žalobkyni při osobním setkání učinil“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že zákoník práce ukládá povinnost uzavřít pracovní smlouvu písemně, a proto musel být učiněn písemně i návrh na uzavření pracovní smlouvy. Protože takový písemný návrh na uzavření pracovní smlouvy vůbec předložen nebyl, „nemohla žalovaná splnit povinnost zajistit žalobkyni nové vhodné zaměstnání uloženou jí ustanovením §47 odst. 2 zák. práce“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť v souladu s ustanovením §47 odst. 2 zák. práce zajistila žalobkyni jiné vhodné zaměstnání, která však toto zaměstnání bez vážného důvodu odmítla. Výpovědní doba dnem odmítnutí uplynula a tímto dnem také pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení neplatnosti ukončení pracovního poměru, ke kterému došlo na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 11. 9. 2006 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2006, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §47 odst. 2 zák. práce při výpovědi dané osamělé zaměstnankyni nebo osamělému zaměstnanci trvale pečujícím o dítě mladší 15 let nebo zaměstnanci se změněnou pracovní schopností, který není zabezpečen důchodem, z důvodů uvedených v §46 odst. 1 písm. c), při výpovědi dané zaměstnanci proto, že nesmí dále konat dosavadní práci pro ohrožení nemocí z povolání a při výpovědi dané pro dosažení nejvyšší přípustné expozice na pracovišti určeném závazným posudkem příslušného orgánu hygienické služby, je zaměstnavatel povinen zajistit těmto zaměstnancům nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí svého nadřízeného orgánu. V těchto případech výpovědní doba skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak.
Smyslem a účelem zmíněného ustanovení je - jak vyplývá z jeho obsahu – řešení nelehké sociální situace určitého okruhu zaměstnanců, jimž byla dána výpověď z pracovního poměru z důvodů, které nemohou svým chováním ovlivnit, tak, aby plynule, co možno nejrychleji, navázali nový pracovní poměr. Jedná se o kategorii sociálně a zdravotně handicapovaných zaměstnanců, pro něž obvykle bývá obtížné najít si nové zaměstnání, případně je pro ně ze sociálních důvodů nezbytné co nejrychlejší opětovné zapojení do pracovního procesu. Ustanovení §47 odst. 2 zák. práce proto ukládá zaměstnavateli povinnost, aby v případě výpovědi z důvodu nadbytečnosti, popř. z důvodů zdravotních, zajistil zaměstnancům vyjmenovaným v tomto ustanovení nové vhodné zaměstnání, a to podle potřeby i s pomocí nadřízeného orgánu. Výpovědní doba v těchto případech (na rozdíl od ustanovení §47 odst. 1 zák. práce, kdy povinnost zaměstnavatele účinně pomáhat při získání nového zaměstnání nemá vliv na běh výpovědní doby) skončí teprve tehdy, až zaměstnavatel tuto povinnost splní, pokud se se zaměstnancem nedohodne jinak. Skutečnost, že zaměstnavatel nesplnil povinnost uloženou mu ustanovením §47 odst. 2 zák. práce, nezpochybňuje platnost výpovědi, ale pouze má vliv na běh výpovědní doby. Nezajistí-li tedy zaměstnavatel zaměstnanci uvedenému v ustanovení §47 odst. 2 zák. práce jiné vhodné zaměstnání v průběhu řádné výpovědní doby, výpovědní doba neskončí a dosavadní pracovní poměr trvá, dokud se tak nestane (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 7. 1994, sp. zn. 6 Cdo 39/94, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 3, ročník 1995, str. 65).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá určení, že „ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, učiněné úkonem doručeným žalobkyni dne 18. 1. 2008 je neplatné“. Jedná se tedy o žalobu na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Způsoby, kterými lze rozvázat pracovní poměr, jsou taxativně vypočteny v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce. Ve vymezení způsobů rozvázání pracovního poměru má zákoník práce nepochybně kogentní povahu; znamená to mimo jiné, že pracovní poměr nelze rozvázat jinými způsoby, než které jsou vypočteny v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce, a že, kdyby přesto zaměstnavatel nebo zaměstnanec přistoupili k takovému rozvázání pracovního poměru, jde o neplatný právní úkon [srov. §242 odst. 1 písm. a) zák. práce].
Ustanovení §64 zák. práce předepisuje postup a lhůtu pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru jen tehdy, jestliže k němu došlo - jak vyplývá především z jeho znění - výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou, tedy některým ze způsobů vypočtených v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce. Kdyby rozvázal zaměstnanec nebo zaměstnavatel pracovní poměr jiným, v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce neuvedeným způsobem, ustanovení §64 zák. práce na uplatnění neplatnosti takového rozvázání pracovního poměru nedopadá. Neplatnost rozvázání pracovního poměru jiným způsobem než výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může být určena rozhodnutím soudu, bude-li na takovém určení - s přihlédnutím k možnostem rozvázání pracovního poměru taxativně uvedeným v ustanovení §42 odst. 1 zák. práce - naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.], a může být v případném jiném řízení posuzována též formou předběžné otázky.
Žalovaná dopisem ze dne 11. 9. 2006 sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Dopisem ze dne 14. 1. 2008, který byl žalobkyni doručen dne 18. 1. 2008, žalovaná žalobkyni sdělila, že s ohledem na to, že žalobkyně bez vážného důvodu odmítla nové vhodné zaměstnání ve firmě Popilka, s. r. o., povinnost žalované ve smyslu §47 zák. práce zanikla a pracovní poměr žalobkyně končí 31. ledna 2008. Tímto (v pořadí druhým) dopisem tak žalovaná toliko žalobkyni sdělovala, že podle jejího názoru splnila svoji povinnost, jež jí vyplývala z ustanovení §47 zák. práce. Rozvazovacím úkonem (úkonem, na jehož základě může pracovní poměr skončit) ve vztahu k pracovnímu poměru žalobkyně u žalované však byl (a je) toliko dopis ze dne 11. 9. 2006. Proto pouze ve vztahu k dopisu ze dne 11. 9. 2006 se lze – jak výše vysvětleno - domáhat ve smyslu ustanovení §64 zák. práce určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru.
Domnívala-li se (a domnívá se) žalobkyně, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající z ustanovení §47 odst. 2 zák. práce a že tedy ani neuplynula výpovědní doba (a pracovní poměr žalobkyně neskončil), měla se domáhat určení, že její pracovní poměr trvá. V takovém řízení by pak soud jako předběžnou otázku řešil, zda (případně kdy) žalovaná povinnost vyplývající z ustanovení §47 odst. 2 zák. práce splnila.
Určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. se žalobkyně určení, že „ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalované, učiněné úkonem doručeným žalobkyni dne 18. 1. 2008 je neplatné“, nemohla domáhat již proto, že dopisem ze dne 18. 1. 2008 žalovaná pracovní poměr se žalobkyní nekončila (nedávala jí výpověď z pracovního poměru). Navíc uvedený dopis není svým obsahem ani právním úkonem (nevznikají jím, nemění se ani nezanikají práva a povinnosti), a proto na něj ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. ani nelze aplikovat [srov. slova . . . určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není . . . uvedená v ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.].
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je (i když z nikoli přiléhavých důvodů) správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §17 písm. b), §10 odst. 3, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 7.800,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované advokát JUDr. Jan Kozubek osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalované za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 1.560,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalované tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna celkovou náhradu nákladů řízení ve výši 9.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2012
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu