ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4416.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4416/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. I. T. , zastoupeného JUDr. Michalem Stupkou, advokátem se sídlem v Praze 4, Družstevní č. 8/1395, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 1 (Odbor pro právní zastupování v Praze 6, Náměstí Svobody č. 471), o 252.743,40 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 30/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. července 2011 č.j. 15 Co 170/2011-84, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11.10.2010 č.j. 19 C 30/2010-52 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal „žalobou podle části páté občanského soudního řádu“ podanou u soudu prvního stupně dne 20.11.2007, aby mu žalovaný zaplatil 252.743,40 Kč. Žalobu odůvodnil zejména tím, že jako voják z povolání ve služebním poměru byl žalovanou vyslán do Gruzie, aby zde v rámci jednotky mnohonárodních sil OSN působil ve funkci vojenského pozorovatele při plnění úkolů mise OSN UNOMIG. Za dobu od 11.10.2000 do 22.3.2002 mu ve smyslu ustanovení §11 odst. 7 zákona č. 143/1992 Sb. příslušel jako složka platu zvláštní příplatek, splatný spolu s platem. Žalovaný však jeho nárok neuznal a zaplatil jej až 20.12.2004 ve výši 30.132 USD, tedy v přepočtu podle aktuálního kurzu částku ve výši 685.954,98 Kč. Kdyby však žalovaný zaplatil zvláštní příplatek řádně a včas, obdržel by žalobce v přepočtu částku ve výši 1,135.981,89 Kč. Protože žalovaný uhradil zvláštní příplatek jednorázově a opožděně, vznikla žalobci v důsledku kurzovních změn škoda ve výši 450.026,90 Kč. S přihlédnutím k tomu, že žalovaný zaplatil žalobci dne 6.5.2005 částku 8.543,- USD jako úrok z prodlení, tedy v přepočtu 197.283,50 Kč, přísluší žalobci na náhradě škody částka 252.743,40 Kč. Tento nárok žalobce uplatnil u Obvodního soudu pro Prahu 6 v řízení vedeném pod sp. zn. 19 C 103/2006, který svým usnesením ze dne 20.4.2007 č.j. 19 C 103/2006-8 řízení zastavil a věc postoupil ministru obrany. Následně ve věci rozhodl jako příslušný služební orgán velitel vojenského útvaru 1160 Praha, který svým rozhodnutím ze dne 19.6.2007 č.j. 159-8/2007-1160 nárok zamítl, a náčelník generálního štábu Armády České republiky svým rozhodnutím ze dne 14.9.2007 č.j. 2856/2007-1304 odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Uvedené rozhodnutí žalobce obdržel dne 20.9.2007, zákonná dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle ustanovení §247 o.s.ř. mohla uplynout nejdříve dne 21.11.2007, takže žaloba byla dne 20.11.2007 podána včas.
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 15.4.2009 č.j. 9 C 339/2007-27 řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poukázal na ustanovení §157 odst. 2 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, podle něhož se při přezkoumání rozhodnutí služebních orgánů postupuje podle zvláštního právního předpisu, a dovodil, že od 1.1.2003, kdy nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, rozhodují o žalobách proti rozhodnutí správních orgánů soudy ve správním soudnictví. Není tedy správný názor žalobce, že se jedná o nárok soukromoprávní povahy, o němž by se mělo konat řízení podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2003. Vzhledem k tomu bylo řízení zastaveno podle §104b odst. 1 o.s.ř. s tím, že žalobci přísluší právo podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve správním soudnictví.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 23.11.2009 č.j. 21 Co 423/2009-38 usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje a výrok o nákladech řízení se zrušuje. Zdůraznil, že pro posouzení věci je podstatné, zda rozhodnutí vydané služebními orgány o nároku žalobce bylo rozhodnutím o veřejném subjektivním právu žalobce nebo rozhodnutím o jeho subjektivním právu soukromé povahy. Dovodil, že napadené rozhodnutí služebních orgánů nebylo rozhodnutím v oblasti veřejného práva, protože nárok žalobce uplatněný v rámci jeho služebního poměru je svou povahou nárokem pracovněprávním, tedy nárokem soukromoprávní povahy. Názor soudu prvního stupně, podle něhož tato věc patří k projednání do správního soudnictví, proto není správný.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11.10.2010 č.j. 19 C 30/2010-52 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 soudní poplatek za žalobu ve výši 2.500,- Kč. Dovodil, že zvláštní příplatek přísluší žalobci na základě ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. ve výši stanovené nařízením vlády č. 79/1994 Sbírky a na základě rozkazu ministra obrany České republiky č. 33 z 30.5.1994. Z těchto předpisů však vyplývá, že zvláštní příplatek není poskytován v českých korunách, ale v cizí měně, a není vázán na konkrétní kurz vůči české koruně ve dnech splatnosti. Nelze jej proto přiznat v české měně ani zpětně. Okolnost, že byl příplatek žalobci vyplacen opožděně kompenzoval žalovaný tím, že žalobci byly zaplaceny úroky z prodlení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.7.2011 č.j. 15 Co 170/2011-84 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil souhlas se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, a k námitce, že z důvodu nevyplacení zvláštního příplatku si žalobce musel USD v době pobytu v cizině nakupovat za cenu podle tehdy platných kurzů, uvedl, že v systému neúplné apelace k této námitce již přihlížet nelze. Novým tvrzením, k němuž nelze přihlížet, byla rovněž námitka, že prostředky mohly být uloženy na korunový účet u banky nebo směněny v tehdejším kurzu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítal, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, protože v tomto sporu, který je svojí povahou sporem pracovněprávním, měl již v prvním stupni jednat a rozhodovat senát namísto samosoudce. Navíc, po nápadu žaloby dne 20. 11. 2007 připadla věc podle rozvrhu práce do senátu 9 C, byla jí přidělena spisová značka 9 C 339/2007; věc měl projednat a rozhodnout samosoudce JUDr. Aleš Nezdařil, a také poté, co odvolací soud zrušil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení zastaveno, mělo řízení pokračovat u senátu 9 C. Místo toho však věc dále řešil senát 19 C, byla jí přiřazena spisová značka 19 C 30/2010, a věc projednala a rozhodla o ní jako samosoudce Mgr. Patricie Adamičková. I kdyby věc mohla být projednána a rozhodnuta samosoudcem, nebyly splněny podmínky řízení, neboť ve věci rozhodoval jiný samosoudce, než který rozhodovat měl, a soud prvního stupně tak byl nesprávně obsazen. Tímto postupem došlo „zcela zásadním způsobem“ k porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 Listiny a porušení práva na zákonného soudce podle článku 38 odstavec 1 Listiny. Ve věci samé pak podle názoru dovolatele došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, neboť na daný případ se vztahuje zvláštní právní úprava o odpovědnosti státu ve smyslu §112 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, jakož i obecná úprava o odpovědnosti za prodlení upravená ustanoveními §517 - §521 a §420 a násl. obč. zák. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou zvláštního příplatku žalobci ušla majetková hodnota ve výši 450.026,90 Kč, a tím, že žalovaný zaplatil úroky z prodlení v hodnotě odpovídající částce ve výši 197.283,50 Kč, je v tomto rozsahu jen částečně pokryta vzniklá škoda. Vzhledem k tomu, že žalobou uplatněná částka 252.743,40 Kč však platbou úroků z prodlení pokryta nebyla, je tedy nesprávný závěr obou soudů, že žalobce nemá právo na náhradu škody. Nesprávný je i výrok III. rozsudku prvoinstančního soudu, jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 2.500,- Kč, neboť tento poplatek byl již dříve uhrazen při podání žaloby vedené původně pod sp. zn. 9 C 339/2007. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání ve věci samé je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu je nepochybné, že žalobce působil v rámci jednotky mnohonárodních sil OSN ve funkci vojenského pozorovatele při plnění úkolů mise OSN UNOMIG v Gruzii, a že mu za dobu od 11.10.2000 do 22.3.2002 ve smyslu ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. příslušel jako složka platu zvláštní příplatek, který mu byl zaplacen až dne 20.12.2004. Žalobce nezpochybňuje, že by mu příplatek jako takový nebyl zaplacen ve správné výši v USD, namítá jen, že mu v důsledku opožděného zaplacení této části platu vznikla škoda. Tuto právní otázku je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, kdy škoda měla vzniknout – podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném předtím, než nabyl dne 31.12.2005 účinnosti zákon č. 546/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon o vojácích z povolání“).
Podle ustanovení §112 odst. 1 zákona o vojácích z povolání za škodu způsobenou vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby porušením právní povinnosti odpovídá stát.
Předpoklady obecné odpovědnosti státu za škodu vzniklou vojákovi podle ustanovení §112 odst. 1 zákona o vojácích z povolání jsou porušení právních povinností, škoda způsobená vojákovi při výkonu služby, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon služby a příčinná souvislost mezi uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká.
Je mimo pochybnost, že žalovaná měla právní povinnost poskytovat žalobci plat, včetně zvláštního příplatku v cizí měně, který byl splatný po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na plat nebo na některou jeho složku (srov. §16 odst. 1 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění účinném v období od 11.10.2000 do 22.3.2002 - dále též jen „zákon o platu“). Znamená to, jinak řečeno, že žalobci vznikl nárok na výplatu platu včetně zvláštního příplatku (nebyl-li sjednán nebo určen termín dřívější) nejpozději vždy uplynutím posledního dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž nárok na plat vznikl. Jestliže žalovaná žalobci vyplatila plat (jeho část) až dne 20.12.2004, porušila tím nepochybně svou povinnost vyplývající z ustanovení §16 odst. 1 zákona o platu, dostala se do prodlení, a – jak odvolací soud uvádí - „opožděnost výplaty zvláštního příplatku žalovaná kompenzovala výplatou úroků z prodlení opět v cizí měně“. Dovozuje-li dovolatel, že navíc mu v příčinné souvislosti s tím vznikla škoda v důsledku kursových změn USD vůči CZK, potom pomíjí, že z ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. vyplývá nárok na zvláštní příplatek v nominální výši jako takové, bez ohledu na změny kursu cizí měny vůči měně české. Jestliže by měl být názor žalobce správný, mohlo by se argumentovat též tím, že v opačném případě než je tomu v posuzované věci, tedy v případě posílení kursu USD vůči CZK, by mohlo vojáku vzniknout bezdůvodné obohacení. Protože tedy nelze dovodit vznik škody, nejsou splněny ani předpoklady stanovené pro její náhradu podle ustanovení §112 odst. 1 zákona o vojácích z povolání.
Dovolatel dále namítal, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, protože v tomto sporu, který je svojí povahou sporem pracovněprávním, měl již v prvním stupni jednat a rozhodovat senát namísto samosoudce. Protože v posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 20.11.2007 u Obvodního soudu pro Prahu 6 nárok na zaplacení škody vzniklé opožděným vyplacení části platu, a protože jde o nárok vyplývající ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání, který vykonává vojenskou činnou službu v ozbrojených silách České republiky jako svoje zaměstnání, je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou podle ustanovení §244 odst. 1 o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění státního orgánu řešit otázky, které jsou mu zákonem svěřeny. Pravomoc soudů v občanském soudním řízení se po věcné stránce vztahuje na věci vypočtené v ustanovení §7 o.s.ř. Protože podmínky pro určení pravomoci soudu se mohou v čase měnit, vychází zákonná úprava při stanovení věcné příslušnosti soudu ze zásady tzv. perpetuatio fori. Znamená to, že pro určení věcné (i místní) příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení (srov. §11 odst. 1 větu druhou o.s.ř.).
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon, přesněji řečeno, stanovil-li to zákon ke dni 20.11.2007, kdy byla žaloba podána.
Řízení ve věcech služebního poměru vojáků z povolání upravoval zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném do 31.12.2007, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Stanovil, že pravomoc činit právní úkony ve věcech služebního poměru jménem České republiky svěřuje služebním orgánům, kterými jsou prezident republiky, ministr obrany a v rozsahu určeném rozkazem prezidenta nebo rozkazem ministra velitelé, náčelníci, ředitelé a jiní vedoucí zaměstnanci (srov. §2 odst. 2 cit. zákona). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, pak zmíněný zákon vymezoval v Části deváté pod marginální rubrikou „Rozhodování ve věcech služebního poměru“ v ustanoveních §144 až 158. Ustanovení zde uvedená - kromě jiného - stanoví, že řízení ve věcech služebního poměru proběhne rovněž za účasti občana, jehož služební poměr vojáka zanikl (srov. §144 cit. zákona), a že návrh na přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem je možno podat až po vyčerpání opravného prostředku podle §153, a to v době 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí (srov. §157 odst. 1 cit zákona). Tato úprava přezkoumání rozhodnutí služebního orgánu soudem, včetně poznámky pod čarou č. 45 odkazující na „§244 až 250k občanského soudního řádu“, doznala změny až na základě zákona č. 272/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (srov. zejména Čl. I bod 31 tohoto zákona, popřípadě důvodovou zprávu k bodu 28 návrhu uvedeného zákona).
Z uvedeného je zřejmé, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci vyplývající ze služebního poměru žalobce jako vojáka z povolání na základě žaloby podle ustanovení §244 a násl. o.s.ř., byla soudu svěřena nikoliv ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., nýbrž pravomoc soudu byla založena ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. zákonem č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném ke dni podání žaloby.
V projednávaném případě se žalobce domáhá posouzení své věci v řízení podle ustanovení §244 o.s.ř. poté, co o jeho nároku rozhodoval služební orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, následně soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví, nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky, a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby – bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu – požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou – v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení – soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
I když jde o řízení probíhající podle části páté Občanského soudního řádu, je zřejmé, že z hlediska vlastního obsahu (průběhu) řízení jde o stejné civilní řízení o náhradu škody, které jinak o sporných nárocích probíhá na základě části třetí Občanského soudního řádu, a že tedy pro tato řízení platí rovněž stejné podmínky též jde-li o obsazení soudu. Pracovními věcmi ve smyslu ustanovení §36a odst. 1 písm. a) o.s.ř. se rozumí nejen spory plynoucí z pracovněprávních vztahů upravených v zákoníku práce, ale též všechny další spory ze závislé práce, která je vykonávána osobně ve vztahu nadřízenosti a podřízenosti jedním ze subjektů podle pokynů druhého (jako kupříkladu spory ze vztahů člena k družstvu, spory ze služebních vztahů). O pracovní věc v tomto smyslu půjde všude tam, kde je dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, bez ohledu na to, zda plyne z ustanovení §7 odst. 1 nebo §7 odst. 3 o.s.ř.. Řízení o náhradu škody, která vznikla při plnění pracovních (služebních) úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností (žalobce se podle vymezení předmětu řízení obsaženého v žalobě domáhal tohoto nároku), je tedy řízením ve věci pracovní, o níž před okresním soudem jedná a rozhoduje senát [§36a odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
V posuzovaném případě rozhodoval o zamítnutí žaloby rozsudkem ze dne 11.10.2010 č.j. 19 C 30/2010-52 u obvodního soudu jako soudu prvního stupně - jak vyplývá z obsahu spisu i ze záhlaví rozhodnutí – jediný soudce (samosoudce). Soud prvního stupně tedy byl při uvedeném rozhodování nesprávně obsazen a odvolací soud způsobem vyplývajícím z ustanovení §221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 písm. a) o. s. ř. nezjednal nápravu. Vzhledem k tomu je třeba dovolateli přisvědčit, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku je postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 písm. f) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí (včetně jeho akcesorického výroku o soudním poplatku) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). Soud prvního stupně nepřehlédne, že žalobce měl soudní poplatek za žalobu podle svého tvrzení již uhradit, „ a to ke sp. zn. 9 C 339/2007“.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. března 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu