ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4482.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4482/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce RNDr. et PhDr. M. K., Ph.D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží č. 57, proti žalované Národní galerii v Praze se sídlem v Praze 1, Staré Město, Staroměstské nám. č. 606/12, IČ 00023281, zastoupené JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 56/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. června 2008 č.j. 28 Co 121/2008-141, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Aleše Pejchala, advokáta se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 21.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 19.12.2001 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „pro nesplňování požadavků pro řádný výkon práce z důvodu trvale neuspokojivých pracovních výsledků“. Naplnění důvodu výpovědi spatřovala v tom, že žalobcova „odborná úroveň činnosti v Národní galerii ve funkci kurátora Sbírky umění devatenáctého století je dlouhodobě velmi neuspokojivá“, přičemž na neuspokojivé pracovní výsledky byl upozorněn „jak v době posledních dvanácti měsíců, tak i předtím byl několikrát vyzýván k jejich odstranění a stanoveny lhůty, v nichž zadané úkoly nesplnil“. Nabídnuté funkce pracovníka dozoru a investičního referenta žalobce nepřijal, a „výbor odborové organizace NG projednal výpověď dne 19. prosince 2001“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.8.1998 ve funkci „kurátor – asistent“. Na konci roku 2000 byly k jeho práci „účelově vzneseny“ výtky, a to „během velmi krátkého období od konce roku 2000 do začátku roku 2001“. Podle názoru žalobce žalovaná nesplnila základní podmínku pro dání výpovědi podle §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, jestliže jej řádně nevyzvala k odstranění nedostatků v posledních 12 měsících, neboť „dopisy, které obdržel, neobsahovaly ani lhůtu k odstranění nedostatků, dokonce ani přímou výzvu k jejich odstranění“. Již dne 28.3.2001 žalovaná dala žalobci první výpověď, avšak v soudním řízení bylo na základě jeho žaloby rozhodnuto o neplatnosti této výpovědi. Výpověď ze dne 19.12.2001 tedy nemůže být platná, neboť „byla podána ze stejného důvodu“ a „nemůže být posuzována jako vážně míněný úkon“.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26.6.2006 č.j. 27 C 56/2002-77 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované „k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů řízení částku 5.525,- Kč“. Ve věci samé dospěl s poukazem na ustanovení §159a odst. 1 a 4 o.s.ř. k závěru, že „soudy již byla pravomocně vyřešena otázka naplnění výpovědního důvodu“ při projednávání platnosti výpovědi ze dne 28.3.2001, a proto „vyšel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.4.2003 č.j. 27 C 124/2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7.5.2004 č.j. 14 Co 99/2004-71, které nabyly první moci dne 23.6.2004“, neboť „skutkové vymezení výpovědního důvodu bylo stejné jako v případě projednávané výpovědi“. Žalovaná rovněž řádně splnila svou nabídkovou povinnost, neboť bylo prokázáno, že jedinou vhodnou prací pro žalobce byla práce pracovníka dozoru anebo investičního referenta, které však žalobce odmítl přijmout. V této souvislosti dovodil, že, spočívá-li výpovědní důvod v neuspokojivých pracovních výsledcích a v nesplňování požadavků pro řádný výkon práce, a jestliže zůstaly „kvalifikační předpoklady a požadavky na místo lektora ve Sbírce umění 19. století ze strany žalované beze změny“, „nepochybila žalovaná, když volné místo lektora žalobci nenabídla“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 25.4.2007 č.j. 28 Co 28/2007-96 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že neúplně zjistil skutkový stav věci ohledně naplnění použitého výpovědního důvodu ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „v časovém kontextu této nové výpovědi“. Zdůraznil, že soud prvního stupně měl posuzovat novou výpověď samostatně, neboť nelze pouze odkázat na odůvodnění předchozího rozhodnutí, které se týkalo jiné výpovědi z pracovního poměru dané v březnu 2001. Jestliže se v tomto řízení soud prvního stupně nezabýval tvrzením žalobce, že mu bylo zabráněno od konce května 2001 pokračovat v práci a že mu nebyly v posledních dvanácti měsících vytýkány nedostatky a nebyla mu dána lhůta k jejich odstranění, a jestliže pouze odkázal na to, že skutkové vymezení výpovědního důvodu bylo stejné jako v případě předchozím, nevypořádal se dostatečně s tvrzenými skutečnostmi, zejména „kdy a jaká pochybení byla žalobci vytýkána a jaké lhůty mu byly poskytnuty k nápravě“.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 28.8.2007 č.j. 27 C 56/2002-109 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci „k rukám jeho právního zástupce“ na náhradě nákladů řízení částku 23.575,- Kč. Soud prvního stupně v souladu s pokyny odvolacího soudu zopakoval navrhované důkazy a dospěl k závěru, že napadenou výpověď ze dne 19.12.2001 nelze považovat za platnou, a to zejména „vzhledem k absenci řádné výzvy k odstranění nedostatků v práci“. Dovodil, že „vyjma interního sdělení ze dne 20.2.2001 z žádné z písemných výzev žalované nevyplynul ani náznak stanovení lhůty, ve které měl žalobce odstranit nedostatky v práci na soupisném katalogu pro výstavu „Výtvarné Hlinecko“ a pro práci na soupisovém katalogu Sbírky, protože „vždy bylo pouze konstatováno opakované nedodržení termínu“. Podle názoru soudu prvního stupně je výpověď neplatná i proto, že „výpovědní důvod v době výpovědi netrval“, neboť žalobce poté, co mu dala žalovaná dne 28.3.2001 dřívější výpověď, od června 2001 nepracoval, a „nepracoval ani v době učinění výpovědi dne 19.12.2001 a nemohl proto v této době dosahovat neuspokojivých pracovních výsledků“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.6.2008 č.j. 28 Co 121/2008-141 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 28.156,- Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Pejchala. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně pokud se týče závěrů o řádném doručení výpovědi, včasnosti podání žaloby a splnění nabídkové povinnosti, „sporným však zůstalo“ splnění náležitostí písemné výzvy k odstranění zjištěných nedostatků. V tomto směru zejména dovodil, že „dopisy ze dne 26.1.2001 a ze dne 20.2.2001“ bylo prokázáno, že žalobce byl opakovaně písemně upozorňován žalovanou na neuspokojivé výsledky a nekvalitní práci a v obou uvedených dopisech mu byla také stanovena lhůta k odstranění vytýkaných nedostatků: „v prvním dopise mu bylo zadáno odevzdat 45 hesel do konce ledna (resp. 2. února) a v druhém dopise mu bylo uloženo odevzdat hesla, která měl odevzdat za minulý týden, do 14hodin odpoledne“. Za tohoto stavu „bylo mimo vší pochybnost prokázáno“, že žalobce měl neuspokojivé pracovní výsledky spočívající v tom, že ve lhůtách nepředkládal zpracovaná katalogová hesla sbírky v intenzitě 15 hesel týdně, a že žalovaná mu v rozhodné době opakovaně písemně vytkla, že „řádně hesla v požadované intenzitě nedodal“, také mu uložila odstranit tento nedostatek, ale žalovaný přesto „ve stanovených lhůtách zpracovaná hesla nedodal“. Skutečnost, že žalovaná neumožnila žalobci od května 2001 docházet do zaměstnání, nemá podle názoru odvolacího soudu význam, neboť „přiměřená lhůta k odstranění vytýkaných nedostatků žalobci uplynula ještě před tímto okamžikem a žalobce neprokázal, že požadovaná hesla ve lhůtě odevzdal“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávným skutkovým i právním závěrům, neboť podle jeho názoru k výpovědi ze dne 19.12.2001 nebyly dány podmínky stanovené zákonem. Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu o splnění kvalifikované výzvy žalované k odstranění nedostatků dopisy ze dne 26.1.2001 a 20.2.2001, protože „povinnost předložit výsledky práce za posledních 14 dnů do 14 hodin téhož dne není lhůtou k odstranění nedostatků v práci ve smyslu §46 odst. 1 písm. e) zák. práce“. Zdůraznil, že tento „termín několika hodin nemůže obstát“, neboť „je neuskutečnitelný u skladníka“, natož pak u vědeckého pracovníka, který zpracovával vědecké prameny často desítky let staré, v cizích knihovnách a v cizích jazycích včetně latiny a němčiny. Stejně tak podle názoru dovolatele nemůže obstát upozornění žalované, že mu 2.2.2001 uplyne předtím stanovený termín k odevzdání hesel“, nejedná se totiž o „stanovení nového termínu, nýbrž o zdůraznění a zopakování dřívějšího termínu. Korespondence, která mezi žalobcem a jeho přímou nadřízenou probíhala během ledna až března 2001, se podle názoru dovolatele týkala především „neutěšených osobních vztahů“, přičemž žádná výzva k odstranění tvrzených nedostatků v této korespondenci obsažena není. Dovolatel současně namítá, že dosahování pracovních výsledků mu bylo navíc znemožněno, neboť „po uplynutí výpovědní lhůty dne 31.5.2001 na základě první výpovědi“ nebyl žalobce ostrahou budovy do zaměstnání vpuštěn; žalovaná mu tedy znemožnila práci, ve které chtěl pokračovat, a nemůže mu potom současně vytýkat neuspokojivé pracovní výsledky. Kromě toho mu výpověď nebyla řádně doručena jiným zaměstnancem zaměstnavatele, neboť „pracovník civilní služby ovšem zaměstnancem nebyl“. Jestliže mu bylo nabídnuto pouze místo ostrahy, či spíše „nekvalifikovaného dohledu nad výstavními prostorami, které v naprosté většině vykonávají důchodci bez požadavků jakéhokoliv vzdělání“, nebyla splněna náležitě nabídková povinnost, neboť „jako externímu lektorovi na Karlově univerzitě v Praze, Masarykově univerzitě v Brně a Univerzitě J.E. Purkyně v Ústí nad Labem a současně jako otci dvou dětí školního věku“ mu měla být nabídnuta práce lektora. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila postupně k jednotlivým námitkám uvedeným v dovolání, zejména, v čem spatřuje naplnění skutkové podstaty výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, a zdůraznila, že i v případě, byla-li výpověď doručována prostřednictvím pracovníka civilní služby, jde o řádné doručení v souladu s ustanovením §266a Zák. práce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu dopisem ze dne 19.12.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.3.2002, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce umožňuje dát zaměstnanci výpověď ze dvou důvodů, které je třeba důsledně rozlišovat. Zatímco předpoklady stanoví právní předpisy (§272 odst. 1 zák. práce), požadavky, které jsou nezbytnou podmínkou pro řádný výkon práce, stanoví zaměstnavatel sám; reflektují především konkrétní podmínky u konkrétního zaměstnavatele a jeho představy o tom, jaké nároky mají být kladeny na zaměstnance, který konkrétní druh práce (funkci) vykonává. Mohou vyplývat z pracovní smlouvy, organizačního, řádu vnitropodnikové směrnice, popř. z pracovních příkazů vedoucího zaměstnance, nebo může jít o požadavky, které jsou pro výkon určité práce všeobecně známé (srov. stanovisko býv. Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1978, sp. zn. Cpjf 44/77, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 15, ročník 1978, str. 500). Nesmí jít však o požadavky svou podstatou nevýznamné a musí zároveň být dána absence kvality požadovaných skutečností po delší dobu. I když požadavky pro řádný výkon sjednané práce stanoví sám zaměstnavatel, nejedná se o oprávnění neomezené; zaměstnavatelem vytyčené požadavky musí být z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností (objektivně vzato) ospravedlnitelné. Požadavky ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce, jimiž se rozumějí jiné skutečnosti, než které vyplývají z předpokladů ve smyslu téhož ustanovení, se tak mohou podle druhu vykonávané práce dotýkat nejen kupř. zvláštních odborných znalostí či morálních kvalit zaměstnance, ale rovněž jeho řídících a organizačních schopností.
Pro výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance je současně typické, že se vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení §46 odst. 1 písm. e), věty za středníkem, zák. práce vychází z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je přitom zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují (k tomu srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněného v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 35, ročník 2007). Výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem, zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance tedy zaměstnavateli zajišťuje, že nemusí nadále zaměstnávat takovou fyzickou osobu, která není způsobilá konat sjednaný druh práce předepsaným (požadovaným) způsobem a která není schopna bez zavinění zaměstnavatele vyhovět při výkonu práce oprávněným požadavkům svého zaměstnavatele.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno, že žalobce pracoval u žalované jako kurátor Sbírky umění 19. století. Dne 14.11.2000 byl pověřen přípravou výstavy a katalogu pro „Výtvarné Hlinecko 2001“ s tím, aby katalog (cca 7 stran předmluvy, 1 strana životopisných údajů a seznam exponátů) odevzdal dne 28.11.2000; v dopise žalobci ze dne 28.12.2000 ředitelka Blažíčková-Horová konstatuje, že žalobce rukopis neodevzdal, v dopise žalobci ze dne 9.1.2001 uvádí, že „neodevzdal ani malou použitelnou část rukopisu katalogu výstavy“, a že „urychlenou přípravou výstavy“ pověří někoho jiného. Dopisem ze dne 13.12.2000 dále žádá ředitelka Blažíčková-Horová žalobce o písemnou rozvahu k přemístění depozitáře na Zbraslavi do depozitáře v Neratovicích. Vedle uvedených dvou dílčích úkolů žalobce pracoval od roku 1998 na soupisových katalozích Sbírky umění 19. století. Protože jeho práce byla hodnocena jeho nadřízenou, ředitelkou Blažíčkovou-Horovou, jako „dlouhodobě velmi neuspokojivá“ (v dopise generálnímu řediteli žalované ze dne 25.10.2000), uložila mu dopisem ze dne 7.11.2000, aby – vzhledem k tomu že podle odhadu lze zpracovat denně tři katalogová hesla – vždy „koncem každého týdne předložil cca 15 katalogových čísel v abecedním pořadí autorů“. Dopisem ze dne 25.1.2001 oznamuje žalobci jeho nadřízená, že poslední hesla soupisového katalogu obdržela 21.12.2000 a že „ze tří zadaných úkolů nesplnil ani jeden“. Dopisem z téhož dne 25.1. 2001 sděluje žalobce ředitelce Blažíčkové-Horové, že „vzhledem k tomu, že od 19. prosince žádná porada nebyla, ponechal dosavadní práci na katalogu u sebe“, a v reakci na to mu dopisem z následujícího dne 26.1.2001 jeho nadřízená kromě jiného sděluje, že „do konce ledna (resp. 2. února) má odevzdat 45 hesel, dalším dopisem ze dne 20.2.2001 požaduje, aby ta hesla, která měl žalobce „odevzdat minulý týden, měla na stole dnes do 14,00 hodin“. Úroveň části soupisového katalogu zpracovaného žalobcem „působí již na první pohled jako polotovar, či spíše jako výchozí poznámky k budoucímu soupisu, než jako definitivní rukopis“ (prof. PhDr. L. S., CSc, v posudku z 2.4.2001), „předložená část soupisového katalogu je vlastně soupisem vědeckých karet, což je práce, kterou může kvalifikovaně vykonat sekretářka sbírky“ (J. O. v posudku z 26.3.2001), „jde o jakýsi první, spíše osobní náčrt soupisového katalogu, jehož konečná podoba si vyžádá ještě další systematickou práci“ (Doc. Dr. Markéta Teinhardt v posudku z 19.3.2001). Dopisem ze dne 19.12.2001 generální ředitel žalované sděluje žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce „pro nesplňování požadavků pro řádný výkon práce z důvodu trvale neuspokojivých pracovních výsledků“.
Z uvedeného vyplývá, že nelze sdílet názor dovolatele, že požadavky na úroveň práce žalobce na soupisových katalozích Sbírky umění 19. století sloužily jeho nadřízené „jako záminka k frenetické korespondenci evokující dojem jeho nezpůsobilosti v prosinci 2000 až dubnu 2001“. Vzhledem k déletrvajícímu neplnění pracovních úkolů resp. úrovni jejich plnění (dovolatel sám zmiňuje oponentní posudek prof. PhDr. L. S., CSc) je zřejmé, že vytyčené požadavky jsou z hlediska výkonu práce oprávněné a povahou pracovních činností žalobce ospravedlnitelné.
Aby byl dán výpovědní důvod ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e), věty za středníkem, zák. práce však nepostačuje bez dalšího samotná skutečnost, že zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele neuspokojivé pracovní výsledky skutečně má. Zákon stanoví – a v tom je třeba dovolateli přisvědčit - jako podmínku, která musí být ještě předtím splněna, aby zaměstnavatel v době posledních 12 měsíců zaměstnance písemně vyzval k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků, a aby zaměstnanec neupokojivé pracovní výsledky neodstranil, ačkoliv mu k tomu byla poskytnuta přiměřená lhůta..Z hlediska formy této výzvy zákon nepředepisuje, jak má být učiněna; podstatné je, zda z tohoto faktického úkonu zaměstnavatele vyplývá, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky má a že je zaměstnavatelem vyzýván k jejich odstranění. Jestliže tedy dne 25.1.2001 žalobce sděluje ředitelce B.-H., že nesplnil uložený úkol požadovaným způsobem proto, že „ponechal dosavadní práci na katalogu u sebe“, je nepochybné, že za tohoto stavu je lhůta k odevzdání stanovená nadřízenou dopisem ze dne 26.1.2001 „do konce ledna (resp. 2. února)“ zcela přiměřená. Dovozuje-li dále dovolatel, že lhůta stanovená dopisem ze dne 20.2.2001 „do 14 hodin téhož dne“ je neuskutečnitelná „u skladníka, těžko ji lze brát u vědeckého pracovníka, který zpracovával vědecké prameny často desítky let staré“, vytváří zdání situace, jakoby měl svou práci teprve začít, i když se ve skutečnosti jednalo o hesla za minulé období, která podle dřívějšího požadavku zaměstnavatele měl mít zpracována (vyhotovena) a odevzdána již v předchozím týdnu.
Protože z hlediska existence posuzovaného výpovědního důvodu je podstatné, zda – jak je již uvedeno výše - zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky skutečně má a byl-li k jejích odstranění odpovídajícím způsobem vyzván, je dále již jen významné, přistoupil-li zaměstnavatel po naplnění výpovědního důvodu k výpovědi do dvanácti měsíců poté, co zaměstnance vyzval k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků. Okolnost, zda zaměstnavatel v rámci tohoto období po určitou dobu po naplnění výpovědního důvodu zaměstnanci „znemožnil práci, ve které chtěl pokračovat“, proto nemá právní význam, neboť zákon s existencí překážky v práci na straně zaměstnavatele nespojuje žádné pro něj v tomto směru nepříznivé důsledky.
Přisvědčit nelze ani námitce dovolatele, že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, „když samostatnému vědeckému pracovníkovi (kurátorovi) bylo nabídnuto místo pracovníka ostrahy konkrétní místnosti bez jakýchkoli požadavků, pravomocí a odpovědnosti (tj. místo kustoda), namísto volného místa lektora“. Je jistě mimo pochybnost, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci [ §46 odst. 2 písm. b) zák. práce]. Žalobce však pomíjí, že povinnost zaměstnavatele podle uvedeného ustanovení nenastupuje již tehdy, jestliže zaměstnanec dosáhl – z formálního hlediska nazíráno – předepsané kvalifikace, nýbrž až tehdy, jde li o práci pro zaměstnance vhodnou i s přihlédnutím k dalším okolnostem, zejména k jeho organizačním schopnostem, k jeho dosavadním pracovním výsledkům, schopnosti vzájemné kooperace, apod. Vzhledem k tomu, že podle katalogu pracovních činností žalovaného je náplní práce lektora kromě informační, popularizační a přednáškové činnosti rovněž „komplexní zajišťování činností velkých kulturně osvětových a specializovaných kulturních zařízení“, lze vyslovit souhlas se závěrem odvolacího soudu, že tato práce již vzhledem ke skutkovým důvodům zakládajícím v projednávaném případě neuspokojivé pracovní výsledky není pro žalobce prací vhodnou.
Dovolatel nastoluje rovněž otázku, zda žalovaná splnila povinnost doručit mu výpověď do vlastních rukou, vzhledem k tomu, že podle jeho názoru „výpověď z pracovního poměru může doručovat pouze zaměstnanec, nikoliv však pracovník civilní služby“.
Zákoník práce předepisuje určitý způsob doručování písemného projevu vůle (písemnosti) pouze v ustanovení §266a zák. práce; vyplývá z něho, že určitým způsobem („do vlastních rukou“) se v pracovněprávních vztazích doručují jen písemnosti zaměstnavatele určené zaměstnanci a jen tehdy, týkají-li se vzniku a zániku pracovního poměru nebo vzniku, změn a zániku povinností zaměstnance vyplývajících z pracovní smlouvy anebo vzniku, změn a zániku práv a povinností vyplývajících z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr (srov. §266a odst. 1 zák. práce). Dovolateli lze přisvědčit potud, že doručuje-li zaměstnavatel zaměstnanci písemnosti určené do jeho vlastních rukou sám, děje se to zpravidla prostřednictvím jím pověřeného zaměstnance; při osobním doručování zaměstnavatel (jím pověřený zaměstnanec) může písemnost zaměstnanci doručit na jeho pracovišti, v jeho bydlišti, nebo kdekoliv, kde bude zastižen.
V posuzovaném případě byla výpověď doručena žalobci dne 19.12.2001 R. H. za přítomnosti M. S., kteří oba vykonávali na základě povolávacích příkazů civilní službu v „organizaci Národní galerie v Praze“. Samotná skutečnost, že nebyli k žalované v pracovněprávním vztahu však neznamená, že je doručení písemnosti jejich prostřednictvím neúčinné. Občan, který vykonává civilní službu formou pomocných činností v organizacích státu, obcí a nevýdělečných nestátních právnických osob (§1 odst. 2 zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve znění pozdějších změn a doplňků) byl povinen „podle pokynů organizace osobně vykonávat v organizaci všechny činnosti v souladu s tímto zákonem, pokud pro něj nejsou nevhodné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a fyzickým schopnostem“ (§5 odst. 2 cit. zákona). Může-li tedy občan podle zákona vykonávat v uvedeném rámci všechny činnosti, které jinak přísluší zaměstnanci v pracovním poměru, nutno dovodit, že může být rovněž pověřen doručením písemnosti jinému zaměstnanci podle ustanovení §266a zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát JUDr. Aleš Pejchal, který žalovanou v tomto řízení na základě plné moci zastupoval, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobce ve věci samé bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradil. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.860,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení na základě plné moci zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. března 2010
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r. předseda senátu