ECLI:CZ:NS:2013:21.CDO.4534.2011.1
sp. zn. 21 Cdo 4534/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně A. K. , zastoupené JUDr. Davidem Uhlířem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 5, proti žalovanému RFE/RL, Inc. se sídlem ve 100 West Tenth Street, Wilmington, County of Newcastle 19801, Delaware, Spojené státy americké, zastoupenému JUDr. Tomášem Zagarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 44/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2011 č.j. 19 Co 130/2011-237, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.901,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Zagara, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 8.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 3.11.2006 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru („ze služeb u společnosti RFE/RL“) s tím, že „počínaje zítřejším dnem t.j. 4. listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní lhůta do 31. prosince 2006“, kdy „bude její pracovní poměru u RFE/RL ukončen“. Vedle toho – jak žalovaný kromě jiného uvedl – má žalobkyně „podle zásad odstupného společnosti RFE/RL nárok na vyplacení odstupného“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná a že pracovní poměru účastníků trvá. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako arménská občanka u žalovaného pracovala „na základě dvou samostatných pracovních smluv“ ze dne 14.7.1997 v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou s tím, že v pracovních smlouvách bylo mezi účastníky dohodnuto, že práva a povinnosti z pracovního poměru se mají řídit zákony Spojených států amerických, zákony District of Columbia nebo politikou (pracovním řádem) zaměstnavatele“. Dne 3.11.2006 žalobkyně obdržela od žalovaného výpověď z pracovního poměru, v níž však nebyl uveden žádný důvod tohoto rozvázání. Žalobkyně má za to, že oprávnění žalovaného rozvázat pracovní poměr „je třeba posuzovat podle českého práva, konkrétně podle §46 zák. práce ve znění platném k 31.12.2006“, neboť – jak uvedla – účinky použití sjednaného práva District of Columbia by se „příčily takovým zásadám právního řádu České republiky, na nichž je nutno bez výhrady trvat (§36 ZMPSaP)“.
Poté, co ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3.6.2008 č.j. 27 C 44/2007-58 a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.11.2008 č.j. 19 Co 435/2008-103, Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.6.2010 č.j. 21 Cdo 1779/2009-133 uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal na skutečnost, že dovolatelka v dovolání nezpochybňuje platnost ujednání účastníků ze dne 14.7.1997 o volbě práva District of Columbia, USA, na jehož základě byly sjednány obě pracovní smlouvy mezi účastníky, a nezpochybňuje v dovolání ani závěr odvolacího soudu o tom, že možnost obou účastníků pracovního poměru ukončit pracovně právní vztah bez uvedení důvodu, zakotvená v právu cizího státu aplikovaného v důsledku volby práva, se nepříčí zásadám společenského a státního zřízení České republiky a zásadám právního řádu, na nichž je nutno bezvýhradně trvat, přičemž uvedený závěr dovolacího soudu je ostatně v souladu s ustálenou judikaturou na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit (srov. právní závěr vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2009, pod poř. č. 104). Dovolatelka však s poukazem na skutečnost, že soudy v projednávané věci nedostatečně zjistily obsah rozhodného práva, vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem. Dovolací soud dospěl v tomto směru na rozdíl od soudů obou stupňů k závěru, že vzhledem k opačným stanoviskům účastníků na trvání jejich vzájemného vztahu je objektivně dán naléhavý právní zájem žalobkyně na vyjasnění tohoto stavu. I kdyby – jak zdůrazňuje dovolací soud – rozhodnutí soudu o určení neplatnosti výpovědi nezakládalo podle rozhodného práva obnovení původního pracovního poměru účastníků ex tunc, není vyloučeno, že právě vyřešení otázky neplatnosti (protiprávnosti) rozvázání pracovního poměru může být předpokladem pro případné podání žaloby, kterou by se zaměstnanec mohl domáhat odškodnění zahrnujícího rozdíl mezi skutečným platem a platem, který měl zaměstnanci náležet, obnovení výsad a požitků a jakoukoli náhradu škody vyplývající z protiprávního propuštění. Dovolací soud vzhledem k tomu uzavřel, že závěr odvolacího soudu zatím nemůže obstát.
Obvodní soud pro Prahu 1 poté rozsudkem ze dne 30.11.2010 č.j. 27 C 44/2007-182 vyslovil, že se určuje, že výpověď daná žalobkyni žalovaným dne 3.11.2006 je neplatná a že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 94.444,90 Kč k rukám JUDr. D. U. Dovodil, že „si je sic vědom existence rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007 ze kterého plyne, že imperativní ustanovení ve smyslu čl. 3 odst. 3 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Římská úmluva) nelze ztotožňovat s kogentními ustanoveními českého právního řádu; ustanovení §44 odst. 2 a §46 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2006 samy o sobě imperativními ustanoveními podle čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy nejsou“. Nicméně soud prvního stupně má za to, že „provedená volba práva nebyla učiněna platně, když žalobkyně nebyla řádně seznámena s právem Spojených států amerických a Districtu of Columbia či pravidly Common Law, které mělo být aplikováno na její pracovní poměr se žalovaným, navíc v důsledku volby práva, kdyby bylo v konkrétním případě aplikováno právo cizího státu, které na rozdíl od českého zákoníku práce neobsahuje ochranu pracovního poměru v podobě právní úpravy skutkových podstat pro jednostranné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatele v podobě požadavku, aby zrušovací písemný projev zaměstnavatele obsahoval skutkové vymezení důvodu skončení pracovního poměru“. Nebylo možné přehlédnout ani skutečnostnost, že žalobkyně, byť arménská občanka, je postavena na roveň českým občanům, když trvale žije v ČR a vykonává práci pro žalovaného rovněž v ČR, a navíc - žalovaná má svoje sídlo nikoli v Districtu of Columbia nýbrž ve státě Delaware. Soud prvního stupně poukázal rovněž na skutečnost, že čl. 10 pracovní smlouvy je stranami sporu vykládán odlišně, dále rozebral vnitřní předpis žalovaného v části upravující profesionální jednání a disciplínu na pracovišti, zdůraznil, že žalobkyni nebylo umožněno zvolit si, zda se vzájemný vztah „bude řídit českým právem či právem státu District of Columbia“, a dovodil, že za těchto okolností oprávnění zaměstnavatele rozvázat pracovní poměr, je třeba posuzovat podle českého práva, konkrétně podle ustanovení §46 zákona č. 65/1965 Sb. ve znění platném k 31.12.2006. „Účinky použití sjednaného práva District of Columbia by se příčily takovým zásadám právního řádu České republiky, na nichž je nutno bez výhrad trvat (§36 ZMPSaP)“. Takovými zásadami je princip ochrany zaměstnance v pracovněprávních vztazích jakožto slabší smluvní strany, princip rovnosti zaměstnanců bez ohledu na jejich státní příslušnost a princip vázanosti organizační složky zahraniční právnické osoby zákonem. Výpověď ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu je podle českého práva neplatná. V právním řádu District of Columbia neexistuje zákoník práce ani obdobná zákonná úprava pracovněprávních vztahů, soudy posuzují pracovní spory podle obecných zásad Common law a podle precedentních rozhodnutí. I když rozhodnutí soudů District of Columbia posuzují rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele volněji než soudy české, nesmí být takový postup v rozporu s vnitřními předpisy zaměstnavatele. V předmětném případě zaměstnavatel nepostupoval v souladu se svými vlastními interními předpisy, jejichž dodržování naopak od zaměstnanců vyžaduje. „Zejména postupoval v rozporu s čl. 5.5 pracovního řádu, podle kterého lze pracovní poměr se zaměstnancem na dobu neurčitou rozvázat jen postupem v souladu s progresivní disciplínou nastíněnou v čl. 5.16, a v rozporu s čl. 5.16“. Zpochybňovala-li žalobkyně platnost ujednání účastníků ze dne 14.7.1997 o volbě práva District of Columbia, USA, v čl. 10 pracovní smlouvy, má soud prvního stupně za to, že dohoda ohledně volby práva je neplatná, když žalobkyně nebyla řádně seznámena s obsahem amerického práva a s následky souvisejícími s jeho použitím. „Volba „amerického práva“ založená na neinformovanosti žalobkyně a na podvodném jednání žalovaného nemůže být považována za dobrovolnou“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2011 č.j. 19 Co 130/2011-237 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že výpověď daná žalobkyní žalovaným dne 3.11.2006 je neplatná, že se zamítá žaloba na určení, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného trvá, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 68.040,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20.440,- Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Zagara. Podrobně zdůvodnil, že v posuzovaném případě „volba amerického práva byla účastníky provedena platně“, a samotná okolnost, že se žalobkyně nemůže domáhat ochrany u amerického soudu, resp. že by u amerického soudu neuspěla, není důvodem k tomu, aby na souzenou věc bylo použito české právo. V posuzovaném případě nebylo tvrzeno žádné diskriminační jednání, a z výpovědi z pracovního poměru, kterou zvolené právo umožňuje, nelze dovozovat, že by se žalobkyní bylo zacházeno nespravedlivě a že by nebyla právem chráněna. Zvolené americké právo stojí na zásadě tzv. volného pracovního poměru, což znamená, že, není-li v pracovní smlouvě dohodnuto jinak, může být pracovní poměr ukončen jak ze strany zaměstnance, tak i ze strany zaměstnavatele bez uvedení důvodu. Tato možnost zakotvená v právu cizího státu, aplikovaného v důsledku volby práva, se nepříčí zásadám společenského a státního zřízení ČR a zásadám právního řádu, na nichž je nutno bezvýhradně trvat. Nelze přehlédnout, že i cizí zvolené americké právo zaměstnance chrání, neboť ani volný pracovní poměr nelze ukončit z důvodů diskriminačních, což však žalobkyně netvrdí. Domáhá-li se žalobkyně aplikace ustanovení §36 zákona č. 97/1993 Sb. pomocí velmi extenzivního výkladu, pak tento výklad ve svém důsledku směřuje k tomu, že by cizí právo nemohl český soud aplikovat nikdy, neboť lze předpokládat, že vždy je možno najít rozdíly mezi konkrétní úpravou právních vztahů v právních předpisech různých států. Účinky zvoleného práva proto nejsou v rozporu s českým veřejným pořádkem ani v rovině možnosti dát výpověď bez uvedení důvodu, ani v rovině dopadu takové výpovědi do poměrů žalobkyně. Dovolávání se zpětného odkazu v případě volby práva je přinejmenším problematické, neboť na cizí právo v tomto případě neodkazuje přímo kolizní norma zákona č. 97/1963 Sb., a zpětným odkazem by volba práva ztratila smysl, došlo by k popření vůle účastníků projevené právě volbou práva. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nevyšly najevo žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovozovat, že pracovní smlouva byla uzavřena neplatně, ostatně touto pracovní smlouvou se obě strany pracovního poměru po dobu téměř deseti let řídily. Namítá-li žalobkyně, že je výpověď neplatná proto, že žalovaný porušil své vnitřní předpisy, potom přehlíží, že se jednalo o výpověď bez uvedení důvodu, nikoli o výpověď z důvodu porušení pracovní kázně, na kterýžto případ vnitřní předpisy dopadají. Účastníci se tedy platně dohodli na volbě amerického práva založeného na tzv. doktríně volného pracovního poměru (tato možnost dohodnout podle práva District of Columbia pracovní poměr jako volný byla spolehlivě zjištěna), kterému podřídili svůj pracovněprávní vztah, zvolené právo neodporuje českému veřejnému pořádku, není důvod, aby pracovněprávní vztah byl posuzován podle českého práva v důsledku zpětného odkazu. Odvolací soud tedy uzavřel, že účastníci sjednali podle zvoleného práva platnou pracovní smlouvu, a výpověď, kterou žalovaný dal žalobkyni, je platná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou spočívající v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §118a odst. 2, 3 o.s.ř., když nepoučil žalobkyni, že hodlá věc (tj. zejména platnost ujednání o rozhodném právu) posoudit jinak, než žalobkyně a soud prvního stupně, a neumožnil jí se vyjádřit k takovému posouzení, doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy. V pracovní smlouvě samotné není žádný odkaz na „employment – at – will doktrínu“ a podle čl. 12 pracovní smlouvy uzavřené se žalobkyní pracovní poměr nebyl založen jako volný pracovní poměr, neboť trvání tohoto pracovního poměru bylo učiněno závislým na uspokojivých pracovních výsledcích žalobkyně. Odvolací soud také porušil ustanovení §213 odst. 3 o.s.ř., když přihlédl k důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění. Celá oblast posouzení věci podle práva USA zůstala bez relevantního dokazování a bez možnosti, aby se strany k provedeným důkazům vyjádřily. Po právní stránce pak odvolací soud posoudil ujednání čl. 10 pracovní smlouvy chybně, když je považoval za platnou volbu amerického práva. V tomto článku není určitě řečeno, že se strany dohodly na volbě práva USA na místo práva českého, či zda pouze konstatují, že se smlouva řídí právem USA na základě jiné skutečnosti. Žalobkyně nikdy neprojevila vůli dohodnout se s žalobcem na tom, že jejich pracovněprávní vztah se bude řídit právem USA, namísto právem českým. Je rovněž skutečností, že žalobkyně nebyla poučena před uzavřením smlouvy o následcích případné volby amerického práva, kdy by bylo dostačující sdělení jejího nastávajícího zaměstnavatele, že souhlasem s navrženou smlouvou se vystavuje nebezpečí bezdůvodné výpovědi. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu o nemožnosti zpětného odkazu. Vzhledem k precedentnímu charakteru anglosaského práva potom nemělo být pominuto, že, odmítl-li by americký soud aplikovat na souzenou věc americké právo, musí jeho aplikací odmítnout i soud český. Nesprávné je i zjištění soudu, že se žalobkyně v důsledku výpovědi neocitla v hmotné nouzi, nýbrž naopak, lze mít za to, že byla překvapivě vystavena životnímu strádání. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný uvedl zejména, že dovolatelka nesprávně ztotožňuje své očekávání co do výsledku sporu s postupem odvolacího soudu v řízení. Založila-li svůj nárok na tom, že zvolené právo se nepoužije (volba práva je neplatná, anebo zvolené právo odkazuje zpět na právo tuzemské), nemůže odvolacímu soudu vytýkat, že jí neposkytl možnost dodatečně se vyjádřit k platnosti skončení pracovního poměru podle zvoleného práva. Nelze-li - jak z tohoto názoru vychází - zvolené právo na předmětný spor aplikovat, potom ale nemůže chtít, aby se odvolací soud zabýval otázkou platnosti skončení pracovního poměru podle zvoleného práva. Jestliže se dovolatelka soustředila na otázku neaplikovatelnosti zvoleného práva, poněvadž v případě správnosti tohoto názoru by měla zaručený úspěch ve věci, nelze potom mluvit o vadě odvolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal (srov. rovněž ustanovení §48 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním – dále též jen „ZMPSaP“) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2012 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.1.2013 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že směřuje proti rozsudku, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobkyně jako arménská občanka a žalovaný jako právnická osoba založená podle práva USA, uzavřeli dne 14.7.1997 pracovní smlouvy, v nichž bylo ujednáno, že žalobkyně bude pracovat jako „hlasatel II“ a že místem výkonu práce bude jednak organizační složka žalovaného – „RFE/RL, Inc., Vinohradská 1, Praha 1, Česká republika“, a jednak „RFE/RL, Inc., 1201 Connecticut Avenue, N. W. Washington, D. C. 20036 nebo takové jiné místo, které společnost může určit“. Dále si účastníci dohodli (bod 9, resp. 10), že „se tato smlouva řídí zákony Spojených států amerických. Veškeré podmínky pracovního poměru se navíc řídí příslušnými zákony Spojených států, District of Columbia nebo politikou společnosti“. Dopisem ze dne 3.11.2006 žalovaný kromě jiného sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru s tím, že „počínaje zítřejším dnem, tj. 4. listopadem 2006 začíná žalobkyni běžet placená výpovědní lhůta do 31. prosince 2006“, kdy „bude její pracovní poměr u RFE/RL ukončen“; důvod rozvázání pracovního poměru neuvedl.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení otázky, podle jakých hmotněprávních ustanovení má být posuzován úkon žalovaného ze dne 3.11.2006 směřující ke skončení pracovněprávního vztahu účastníků, v první řadě významný závěr, zda si účastníci sjednali platně, že se jejich vztah bude řídit příslušnými zákony Spojených států, District of Columbia nebo politikou společnosti.
Dovolací soud - vycházeje z ustanovení 16 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění účinném do 31.12.2002) - v tomto směru již ve svém předchozím rozsudku ze dne 15.6.2010 č.j. 21 Cdo 1779/2009-133 uvedl, že v oblasti pracovního práva zákon účastníkům umožňuje stanovit si vlastním projevem vůle, že jejich právní vztah se má řídit určitým právem. Zdůraznil, že jde o samostatné smluvní ujednání, které je právně nezávislé na smlouvě, kterou byl založen vlastní pracovněprávní vztah, což znamená, že v první řadě - vztaženo na posuzovanou věc - je třeba zvlášť podle českého práva (protože je to české právo, které volbu práva umožňuje a připouští) posuzovat platnost právního úkonu, kterým byla volba práva provedena, a teprve potom - je-li to třeba - platnost pracovní smlouvy či jejích jednotlivých ustanovení jako takové (i když se obě ujednání nacházejí na téže listině), a konečně je třeba zvlášť posoudit platnost jednostranného právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru.
V posuzovaném případě je nepochybné, že účastníci uzavřeli dne 14.7.1997 pracovní smlouvu, v jejímž čl. 10 bylo uvedeno, že „strany jsou srozuměny s tím, že se tato smlouva řídí zákony Spojených států amerických. Veškeré podmínky pracovního poměru se navíc řídí příslušnými zákony Spojených států, zákony District of Columbia nebo politikou společnosti“.
Dovolatelka v nyní podaném dovolání v první řadě namítá, že odvolací soud uvedené ustanovení pracovní smlouvy nesprávně vyložil, neboť volba práva, jímž se má řídit pracovněprávní vztah účastníků, nebyla provedena (podpisem textu - jak uvádí v dovolání - pouze „bere na vědomí, že je s ním srozuměna“), popřípadě volba nebyla provedena platně. Je-li obsah ujednání o zvoleném právu v této smlouvě obsažený sporný, je třeba otázku výkladu tohoto ujednání posuzovat – jak již výše uvedeno – podle českého práva (neboť je to české právo, které volbu jiného práva umožňuje), a tím je, vzhledem k datu uzavření pracovní smlouvy, zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci - mohou vzniknout pochybnosti. Ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pro tento případ uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat původní vůli, kterou účastník projevil. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajících účastníků, tj. k tomu, jaký význam přikládali použitému slovnímu vyjádření sami účastníci); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - při rozhodování o otázce volby práva a její platnosti vycházel z obsahu čl. 10, z něhož „je přitom zcela jednoznačné, že strany se dohodly na tom, že jejich pracovněprávní vztah se bude řídit právem (zákony) USA, District of Columbia, je naprosto zřejmé, že předmětem této dohody je podřízení vztahu účastníků právu americkému“. Že se nejednalo jen o pouhé „konstatování“, jak dovolatelka namítá, nýbrž o souhlasný projev (ujednání) obou účastníků, je zřejmé i z výslovného prohlášení žalobkyně učiněného na závěr listiny, kde projevuje souhlas „s touto smlouvou“. Tvrdí-li žalobkyně až nyní - když se od samotného vzniku pracovního poměru v červenci 1997 uzavřenou pracovní smlouvou bez námitek řídila, že část pracovní smlouvy obsažená v čl. 10 nemá povahu smluvního ujednání, jde o tvrzení o chybějícím projevu vůle provést volbu práva, které nemá oporu ani ve smlouvě samotné, ani ve skutkových okolnostech vyplývajících ze spisu.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že volba práva nebyla provedena platně. Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu (a v tomto směru lze na jeho závěry odkázat), že ujednání účastníků není neplatné pro rozpor se zákonem [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce] již proto, že předpokladem platnosti dohody o volbě cizího práva uzavřené podle ustanovení §16 odst. 1 ZMPSaP není splnění tzv. předsmluvní povinnosti podle ustanoveni §28 zák. práce, jak to dovozoval soud prvního stupně. Toto ustanovení se týká povinnosti zaměstnavatele před uzavřením pracovní smlouvy seznámit zaměstnance s právy a povinnostmi, které by pro něho z pracovní smlouvy vyplynuly, a s pracovními a mzdovými podmínkami, za nichž má práci konat (nesplnění této povinnosti ze strany zaměstnavatele ostatně podle ustálené judikatury ani nezakládalo neplatnost pracovní smlouvy). Už vůbec z něho zaměstnavateli nevyplývala povinnost seznámit zaměstnance s právním řádem jako takovým, s jeho celkovým obsahem bez ohledu na to, zda a kdy (v daném případě téměř po deseti letech) by aplikace příslušných ustanovení přicházela v úvahu. Nelze tedy ani na tomto základě dovozovat, že by provedená volba práva byla v rozporu nejen se zákonem, ale ani s dobrými mravy, tj. souhrnem společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62).
Klade-li žalobkyně konečně důraz na to, že „prokázala, že v její věci by americké soudy odmítly americké právo použít“, je tato argumentace – a v tom lze rovněž sdílet názor odvolacího soudu – „pro rozhodnutí věci nepodstatná“, neboť neřeší otázku volby práva v tomto řízení. Dovolatelka opomíjí, že se ve své věci obrátila na český soud, jehož pravomoc vzhledem k jeho příslušnosti podle umístění organizační složky žalovaného (§87 odst. 1 písm. c) o.s.ř., §37 odst. 1 ZMPSaP) je dána, že tento soud musí v řízení postupovat podle českých procesních předpisů (§48 ZMPSaP) a že je tedy nadále – jak ze shora uvedeného vyplývá - jedině „podstatné“, podle jakého hmotného práva bude v probíhajícím řízení pracovněprávní vztah účastníků posuzován.
Z uvedeného vyplývá, že účastníci platně využili možnosti obsažené v ustanovení §16 odst. 1 ZMPSaP, a dohodou ze dne 14.7.1997 si sjednali rozhodné právo, kterým se mají řídit poměry z pracovní smlouvy. Současně, na téže listině, uzavřeli pracovní smlouvu, v níž si dohodli esenciální podmínky pracovního poměru, tj. místo výkonu práce, druh práce, den vzniku pracovního poměru a výši sjednané mzdy. Obsah rozhodného práva v této pracovní smlouvě uveden není (takový požadavek neklade ani české právo), je však nepochybné, že jde o pracovní poměr „at will“, v němž pracuje většina zaměstnanců v USA. V těchto případech je zvlášť významné smluvní ujednání pracovních podmínek, včetně podmínek, za nichž může být pracovní poměr rozvázán, kde se – stručně řečeno - projevuje zásada „nechť si každý střeží svá práva“. Tam, kde možnost propuštění není vázána na splnění dohodnutých podmínek (tak, jako v posuzované věci nejsou žádné podmínky smluvně sjednány), může být pracovní poměr rozvázán kteroukoli ze stran i bez uvedení důvodu. O propuštění protiprávní by se v takovém případě mohlo jednat, jestliže by k němu došlo kupř. v rozporu se sjednanými podmínkami, pro porušení federálních a státních diskriminačních zákonů, jednalo-li by se o propuštění jako formu sexuálního obtěžování, jestliže by šlo o propuštění za to, že zaměstnanec vůči zaměstnavateli podal stížnost nebo vznesl nárok apod. Tvrdí-li žalobkyně, že pracovní poměr bylo možné rozvázat výlučně postupem v souladu „s progresivní disciplínou“, pak tento závěr nevyplývá ani z pracovní smlouvy, ani z vnitřních předpisů žalovaného.
Z uvedeného je zřejmé, že k rozvázání pracovního poměru na základě účastníky zvoleného práva došlo řádně. K otázce, zda použití cizího práva, v daném případě práva Spojených států, District of Columbia, mohlo v oblasti českého právního řádu vyvolat účinky, které neodpovídají nebo odporují poměrům v České republice a jsou zde nepřijatelné, a zda by tedy nemělo být na místě uplatnit obranu proti těmto účinkům prostřednictvím tzv. výhrady veřejného pořádku, se Nejvyšší soud České republiky vyjádřil v obdobné věci v rozsudku ze dne 8.12.2008 sp. zn. 21 Cdo 4196/2007. Dovodil tehdy, že, bylo-li v důsledku volby práva aplikováno právo cizího státu, které na rozdíl od českého zákoníku práce neobsahuje ochranu pracovního poměru v podobě právní úpravy skutkových podstat pro jednostranné rozvázání pracovního poměru zaměstnavatelem a v podobě požadavku, aby zrušovací písemný projev zaměstnavatele obsahoval skutkové vymezení důvodu skončení pracovního poměru, nepůsobí tato okolnost v poměrech České republiky účinky, které by ve smyslu ustanovení §36 zákona č. 97/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, představovaly rozpor s veřejným pořádkem takového stupně, který by porušoval základní principy českého právního řádu. Na tomto názoru setrvává Nejvyšší soud i v současné době a nemá důvod na něm cokoli měnit.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že „odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §118a odst. 2, 3 o.s.ř., když nepoučil žalobkyni, že hodlá věc (tj. zejména platnost ujednání o rozhodném právu) posoudit jinak, než žalobkyně a soud prvního stupně“.
K tomuto pojetí postupu soudu nutno uvést, že poučovací povinnost soudu je zásadně vymezena v ustanovení §5 o.s.ř., podle něhož soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Z citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že soudy nejsou povinny (ani oprávněny) poskytovat účastníkům v rámci občanského soudního řízení jiné poučení, než o procesních právech a povinnostech. Nemohou (a nesmí) proto účastníky poučovat o hmotném právu, tedy ani o tom, kterých práv (případně povinností) by se mohli (měli) podle hmotného práva domáhat. Poučovací povinnost soudu je koncipována tak, aby bylo vždy bez pochybností zřejmé, kdy a o čem mají být účastníci poučeni. Vzájemný vztah úpravy v ustanovení §5 a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Jakého poučení se účastníkům má v konkrétní procesní situaci dostat, nestanoví §5, ale jednotlivá ustanovení. Poučení podle ustanovení §118a o.s.ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; naopak, postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat.
O posléze uvedený případ se jedná v posuzované věci. Žalobkyně nemohla vážně stavět na tom, že odvolání žalovaného (jehož předmětem byla právě otázka, podle jakého hmotného práva výpověď z pracovního poměru posuzovat) bude bez dalšího shledáno nedůvodným, a že nepřichází v úvahu jiné právní posouzení věci, než k němuž dospěla ona a soud prvního stupně. Poukazuje-li žalobkyně na to, že nemohla „doplnit skutková tvrzení a navrhnout důkazy“, nelze pominout, že jí v tom postupem odvolacího soudu nebylo zabráněno (okolnost, že rozhodné okolnosti žalobkyně nevyhodnotila správně, je tu nerozhodná), a že ani v dovolání žalobkyně neuvedla po skutkové stránce nic takového, co by mohlo mít vliv na změnu v právním posouzení věci.
Dovolatelce lze přisvědčit potud, že zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§213 odst. 1 o.s.ř.), neznamená, že by se odvolací soud mohl odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně bez dalšího. Názor, na který dovolatelka v této souvislosti poukazuje, že, chce-li se odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, musí důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, případně doplnit, má ovšem místo v pouze případě, že toto zjištění vyplývá z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§122 odst. 1 o.s.ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které - ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí - nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.6.1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 62, ročník 1968). O takový případ se však v posuzované věci nejedná, neboť odvolací soud dospěl k opačnému závěru, než soud prvního stupně na základě hodnocení pouze listinných důkazů, a zejména na základě jiného právního posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Tomáš Zagar osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 851,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 4.901,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu