ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4569.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4569/2017-336
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně I. N. , zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem v Horoměřicích, Malá č. 967, proti žalované Základní škole U Krčského lesa, Praha 4, Jánošíkova 1320 , příspěvkové organizaci se sídlem v Praze 4 - Krči, Jánošíkova č. 1320/2, IČO 47611642, zastoupené Mgr. Ing. Ondřejem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1374/53, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 104/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2017 č. j. 23 Co 139/2017-298, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 413 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy, advokáta se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 1374/53.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 15. 6. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že ji „s účinností ke dni doručení“ odvolává z funkce zástupce ředitele školy; dopis byl žalobkyni doručen na pracovišti dne 15. 6. 2012 v 11:35 hodin.
Dopisem ze dne 15. 6. 2012 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí v návaznosti na odvolání z funkce zástupce ředitele školy dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce, neboť pro žalobkyni nemá jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci; dopis byl žalobkyni doručen na pracovišti dne 15. 6. 2012 v 11:37 hodin.
Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 25. 9. 2012 žalobkyně uplatnila neplatnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2012. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v době odvolání z funkce zástupce ředitele školy bylo u žalované volné místo učitele matematiky a že v průběhu prázdnin 2012 žalovaná propustila 8 učitelů a 6 nových přijala (z toho dva učitele matematiky), není proto pravdivé, že žalovaná neměla pro žalobkyni „další uplatnění jako učitele“. Všemu předcházela napjatá atmosféra, kterou vyvolala ředitelka školy D. M. poté, co byl dne 16. 4. na e-maily zaměstnanců zaslán anonym (podle žalobkyně nastal „teror“, který se dá nazvat šikanou ze strany ředitelky); učitelé byli ředitelkou obviňováni z autorství anonymu, byl po nich vyžadován podpis prohlášení, podle kterého nejsou ze strany ředitelky šikanováni. Ve vztahu k žalobkyni se nátlak ze strany ředitelky též projevil nuceným podpisem nového platového výměru bez osobního ohodnocení, písemným upozorněním na pochybení v řídící činnosti, dvěma vytýkacími dopisy, jejichž obsah je nepravdivý a vykonstruovaný (vše s upozorněním na možnost výpovědi), a zrušením přístupového hesla na webové stránky. Nátlak ze strany ředitelky školy pokračoval i poté, co žalobkyně projevila zájem na škole jako řadová učitelka setrvat po zrušení jejího pracovního místa.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 10. 2014 č. j. 19 C 104/2012-160 žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalobkyni a státu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebyl naplněn důvod výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73a odst. 2 a §52 písm. c) zákoníku práce, neboť v době výpovědi žalovaná mohla žalobkyni nabídnout výuku informatiky, kterou nevyučoval nově přijatý učitel P. T., jenž fakticky nastoupil jako zástupce ředitele školy, popřípadě žalobkyně mohla vykonávat též funkci vedoucího pedagogického pracovníka anebo pracovat jako „učitelka předmětů na prvním stupni“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 6. 2015 č. j. 23 Co 196/2015-193 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť soudem prvního stupně učiněné závěry nemají oporu ve skutkovém stavu, k jehož zjištění nebylo provedeno dokazování v dostatečném rozsahu.
Obvodní soud pro Prahu 4 následně rozsudkem ze dne 6. 12. 2016 č. j. 19 C 104/2012-265 žalobu, kterou se žalobkyně domáhá určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí danou žalovanou žalobkyni dne 15. 6. 2012 je neplatné, zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované (k rukám jejího advokáta Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy) na náhradě nákladů řízení 86 700 Kč. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně má kvalifikaci pro výuku matematiky a výpočetní techniky pro druhý stupeň základní školy, že ke dni 15. 6. 2012 byla u žalované výuka informatiky zajišťována V. M., jehož pracovní poměr skončil až dne 20. 8. 2012, a výuka matematiky vyučujícími H. Š., F. F. a J. B. a že ke dni 15. 6. 2012 byly veškeré úvazky na škole plně obsazeny. Dovodil proto, že žalobkyně se podle ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce stala nadbytečnou a žalovaná mohla pracovní poměr rozvázat výpovědí podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. Vzhledem k okolnostem případu se soud prvního stupně zabýval tím, zda žalovaná - přijetím M. V. (vyučujícího stejné předměty, na které má kvalifikaci žalobkyně) a P. T. (od září 2012 zástupce ředitele místo žalobkyně) - neobsazovala volná pracovní místa tak, aby v případě odvolání žalobkyně z funkce ředitele školy s ní mohla rozvázat pracovní poměr z důvodu fikce nadbytečnosti, tedy zda žalovaná tímto postupem neobcházela smysl a účel ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že M. V. nastoupil na místo V. M., který dne 19. 4. 2012 uzavřel s žalovanou dohodu o rozvázání pracovního poměru a po kterém M. V. převzal funkci vedoucího pedagogického pracovníka a výuku matematiky, a toto místo žalovaná nebyla povinna nabídnout žalobkyni, která v té době ještě vykonávala funkci zástupce ředitele školy, že stejné platí o úvazku (ve vztahu k plánované výuce informatiky), ve kterém měl vyučovat P. T., a že do dne 15. 6. 2012 ředitelka školy nevěděla, kdo bude „oním třetím zaměstnancem“, se kterým bude rozvázán pracovní poměr pro nadbytečnost, soud prvního stupně neshledal, že žalovaná s tímto úmyslem jednala.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2017 č. j. 23 Co 139/2017-298 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil jen tak, že výše nákladů činí 85 853 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek potvrdil, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované (k rukám jejího advokáta Mgr. Ing. Ondřeje Chalupy) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 776 Kč. Odvolací soud (který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně) se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že ke dni výpovědi z pracovního poměru (k 15. 6. 2012) nebylo volné žádné pracovní místo, které by žalovaná mohla žalobkyni (vzhledem k její kvalifikaci a zdravotnímu stavu) nabídnout. Výuka matematiky a informatiky byla zajištěna prostřednictvím V. M., který byl současně vedoucím pedagogickým pracovníkem, jehož od 1. 9. 2012 plně nahradil M. V., a matematiku dále vyučovali H. Š., J. B. a F. F. Povinností žalované nebylo nabízet žalobkyni výuku na prvním stupni, pro kterou žalobkyně neměla potřebnou kvalifikaci. Za významné pro rozhodnutí o projednávané věci odvolací soud nepovažoval organizační změny, k nimž žalovaná přistoupila před výpovědí z pracovního poměru, neboť v posuzovaném případě byla výpověď dána z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení §73a odst. 2 věty druhé zákoníku práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovolatelka obsáhle popsala skutečnosti, které předcházely jejímu odvolání z pracovního místa zástupce ředitele školy a výpovědi z pracovního poměru. Za významný především považovala postup žalované (ředitelky D. M.) směřující k nástupu nových vedoucích zaměstnanců P. T. a M. V., s nimiž se domluvila na nástupu v měsíci dubnu a kteří by měli nastoupit místo V. M. a dovolatelky. Zatímco V. M. dne 19. 4. 2012 na rozvázání pracovního poměru přistoupil, žalobkyně – poté, co bylo dne 25. 4. 2012 rozhodnuto o zrušení pracovního místa zástupce ředitele školy, které zastávala – projevila zájem pracovat na škole jako řadová učitelka, což vyvolalo psychický nátlak ze strany ředitelky školy, který vyústil v opakované vytýkací dopisy se smyšlenými důvody. Dne 24. 5. 2012 byly schváleny „zaváděcí listy“ P. T. a M. V. a dne 11. 6. 2012 s nimi byla uzavřena pracovní smlouva. Odvolání žalobkyně z pracovního místa zástupce ředitele a výpověď z pracovního poměru následovaly poté, co dne 14. 6. 2012 ředitelka školy rozhodla o zrušení organizačního opatření ze dne 25. 4. 2012 spočívajícího ve zrušení pracovního místa zástupce ředitele školy. Z těchto skutečností podle dovolatelky vyplývá záměrný postup žalované (ředitelky školy) směřující k vytvoření podmínek pro výpověď z pracovního poměru danou žalobkyni, který je účelový a v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se zde podle dovolatelky neřídil „stanoviskem“ Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 992/99 a sp. zn. 21 Cdo 1161/2015. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná namítala, že dovolání žalobkyně neobsahuje údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. V řízení bylo navíc prokázáno, že ke dni výpovědi z pracovního poměru nebylo u žalované volné žádné pracovní místo, neboť všechna pracovní místa byla obsazena stávajícími učiteli, a to jak ke dni 15. 6. 2012, tak i po několik následujících týdnů (spíše měsíců). Podepsání pracovní smlouvy nových učitelů (T., V.), jejichž pracovní poměr vznikl až několik měsíců po odvolání žalobkyně, je pro posouzení věci zcela nepodstatné, neboť rozhodující byl stav obsazenosti pracovních míst ke dni odvolání žalobkyně nebo v řádů dnů po odvolání; situace by byla stejná, i kdyby k podpisu pracovních smluv s T. a V. nedošlo. Bylo i prokázáno, že pro učitelství na prvním stupni žalobkyně nebyla kvalifikována, avšak bez ohledu na to ani na prvním stupni ke dni odvolání žalobkyně nebylo žádné volné pracovní místo. Žalovaná navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 a napadený rozsudek byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. - nepodléhá), že žalobkyně od 21. 6. 2004 pracovala u žalované jako učitelka druhého stupně základní školy; žalobkyně má odbornou kvalifikaci pro výuku matematiky a informačních technologií na druhém stupni základní školy. Od 1. 9. 2010 byla žalobkyně jmenována na pracovní místo zástupce ředitele školy. V době odvolání žalobkyně z pracovního místa zástupce ředitele školy a doručení výpovědi z pracovního poměru, tj. dne 15. 6. 2012, nebylo u žalované volné žádné pracovní místo, které by mohlo být žalobkyni nabídnuto (veškeré úvazky pedagogických pracovníků byly na škole plně obsazeny). Tomuto dni předcházelo rozhodnutí ředitelky školy o zrušení pracovního místa zástupce ředitele školy vykonávaného žalobkyní a následné zrušení tohoto organizačního opatření ze dne 14. 6. 2012, uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru ze dne 19. 4. 2012 s V. M., který u žalované vyučoval matematiku a informační technologie a vykonával funkci vedoucího pedagogického pracovníka (pracovní poměr byl rozvázán ke dni 20. 8. 2012), a uzavření pracovního poměru s P. T., který měl původně vykonávat práci učitele druhého stupně základní školy, po nástupu však fakticky začal vykonávat práci zástupce ředitele školy, a M. V., který namísto V. M. vyučoval matematiku a informační technologie a převzal rovněž výkon funkce vedoucího pedagogického pracovníka (s oběma těmito zaměstnanci byla pracovní smlouva uzavřena dne 11. 6. 2012 se sjednaným dnem nástupu do práce 1. 8. 2012). Ke dni 30. 6. 2012 žalovaná rozvázala pracovní poměr s T. K., učitelkou prvního stupně základní školy vyučující čtvrtou třídu.
Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jaké okolnosti jsou významné pro posouzení, zda zaměstnavatel splnil nabídkovou povinnost ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není opodstatněné.
Projednávanou věc je i v současné době třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobkyně domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2012 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 377/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb. a č. 466/2011 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „zák. práce“), a dále (srov. §4 zák. práce) podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §73a odst. 2 zák. práce odvoláním nebo vzdáním se pracovního místa vedoucího zaměstnance pracovní poměr nekončí; zaměstnavatel je povinen tomuto zaměstnanci navrhnout změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle §52 písm. c) zák. práce; odstupné poskytované zaměstnanci při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z místa vedoucího zaměstnance v souvislosti se zrušením tohoto místa v důsledku organizační změny.
Ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73a odst. 2 věty druhé a §52 písm. c) zák. práce. Nabídková povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce. Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí, zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu práce, ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 zák. práce a potřeba rozvázání pracovního poměru tím odpadá. V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §208 zák. práce, jednak fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách, jak to jinak ustanovení §52 písm. c) zák. práce pro platné rozvázání pracovního poměru výpovědí vyžaduje.
Povinnost zaměstnavatele navrhnout změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce znamená, že se nevyžaduje, aby zaměstnavatel navrhoval zaměstnanci takové pracovní zařazení, při němž by nebyla zcela využívána jeho dosažená kvalifikace, a že se současně nesmí jednat o práci, k níž zaměstnanec nemá potřebnou kvalifikaci a nemůže ji ani získat zaškolením nebo jinou průpravou (k tomu srov. rovněž odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2011 sp. zn. 21 Cdo 4897/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4345/2014).
Vzhledem k tomu, že splnění povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce je předpokladem pro podání platné výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §73a odst. 2 věty druhé a §52 písm. c) zák. práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zásadně zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci tzv. nabídkovou povinnost (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997 sp. zn. 2 Cdon 829/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998).
Jen výjimečně je možné přihlédnout k jiným okolnostem, než jaké tu byly v době výpovědi; podle ustálené judikatury soudů to přichází v úvahu tehdy, bude-li zjištěno, že zaměstnavatel nepřistoupil k povinnosti vyplývající z ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce s cílem (záměrem) naplnit jejich (výše zmíněný) účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000); o takové jednání by mohlo jít například tehdy, kdyby zaměstnavatel záměrně přistoupil k podání výpovědi až poté, co u něj byla obsazena všechna pro zaměstnance vhodná volná pracovní místa, která by mu mohl podle ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce nabídnout, a veden přímým úmyslem by tím vytvořil v době výpovědi takový stav, který by mu umožňoval (jinak úspěšně) tvrdit, že nemůže zaměstnance dále zaměstnávat, a mělo-li současně jeho jednání přímý (hlavní) cíl způsobit zaměstnanci rozvázáním pracovního poměru výpovědí újmu (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, který byl uveřejněn pod č. 59 v časopise Soudní judikatura, roč. 2005). Soudní praxe v této souvislosti především posuzovala postup zaměstnavatele, který následoval až poté, co nastala účinnost rozhodnutí o odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa.
Může-li však zaměstnavatel s odvolaným zaměstnancem rozvázat pracovní poměr výpovědí z důvodu fikce nadbytečnosti podle ustanovení §73a odst. 2 věty druhé a §52 písm. c) zák. práce kdykoliv poté, co bylo zaměstnanci doručeno rozhodnutí zaměstnavatele o odvolání z pracovního místa, i když v té době zaměstnanec ještě výkon práce na tomto pracovním místě neskončil (s podmínkou, že podle takové výpovědi pracovní poměr neskončí dříve, než odvolaný zaměstnanec ukončí výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán) [srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 521/2003, který byl uveřejněn pod č. 197 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003], není důvod uvedené závěry nevztáhnout též na situace, kdy zaměstnavatel tento účelový postup uplatní ještě před doručením rozhodnutí o odvolání zaměstnance z pracovního místa a k výpovědi z pracovního poměru následně přistoupí bezprostředně po doručení tohoto svého rozhodnutí zaměstnanci.
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v době doručení výpovědi z pracovního poměru ze dne 15. 6. 2012 žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jejímu zdravotnímu stavu a kvalifikaci, neboť – jak vyplývá z učiněných skutkových zjištění – v té době žádné takové pracovní místo u ní volné nebylo (všechny úvazky pedagogických pracovníků byly obsazeny jinými učiteli). Za takové pracovní místo soudy správně nepovažovaly místo učitelky na prvním stupni základní školy, které se skončením pracovního poměru učitelky T. K. uvolnilo až ke dni 1. 7. 2012; nejednalo se navíc o práci odpovídající kvalifikaci žalobkyně, která má odbornou kvalifikaci pro výuku matematiky a informačních technologií na druhém stupni základní školy. Nelze ani usuzovat na to, že by žalovaná nepřistoupila k povinnosti vyplývající z ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zák. práce s cílem (záměrem) naplnit její (výše zmíněný) účel, ale v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu, kdy by její jednání bylo třeba hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Při plné obsazenosti učitelských pracovních míst u žalované by totiž ke dni výpovědi z pracovního poměru nebylo možné považovat za volná ani pracovní místa obsazená novými zaměstnanci P. T. a M. V. až k 1. 8. 2012, i kdyby dne 11. 6. 2012 žalovaná s těmito zaměstnanci pracovní smlouvu neuzavřela. Tento žalobkyní vytýkaný postup žalované tedy žádným způsobem stav, z něhož vyplývá fikce výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. c) zák. práce (fikce nadbytečnosti žalobkyně), neovlivnil.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, a žalobkyně je proto povinna nahradit žalované náklady potřebné k bránění práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny advokáta má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalované v souvislosti s vykonaným úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání) náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 30. 6. 2018). Vzhledem k tomu, že zástupce žalované Mgr. Ing. Ondřej Chalupa, který úkon právní služby vykonal, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalované za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 1 113 Kč (§137 odst. 3, §151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 6 413 Kč zaplatit žalované k rukám advokáta, který ji v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu