ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4639.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4639/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce města Jemnice se sídlem městského úřadu v Jemnici, Husova č. 103, IČO 00289531, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova č. 1190/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územní pracoviště Brno, Příkop č. 11, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 38/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. července 2016 č. j. 44 Co 22/2016-146, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 54 C 38/2015-118 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Jihlavě dne 11. 7. 2014 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 206 846 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 206 846 Kč od 15. 4. 2014 do zaplacení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že V. P., který dne 13. 7. 2011 zemřel, byl vlastníkem feny B. (52 cm), psa C. (52 cm), psa R. (38 cm) a feny M. (30 cm), že v souvislosti se závažným onemocněním před úmrtím V. P. bylo nezbytné zajistit výživu pro jeho psy, neboť se o tuto výživu nikdo jiný nepostaral, že žalobce proto nechal psy umístit do útulku pro psy Z. V. v M. B., kterému zaplatil na výživě a veterinárních úkonech za uvedené psy za dobu od 13. 7. 2011 do 28. 2. 2014 celkem 206 846 Kč, že na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 11. 2013 č. j. 19 D 811/2011-194, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2013, a na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 2. 2014 č. j. 19 D 811/2011-214, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2014, připadli všichni uvedení psi ke dni úmrtí zůstavitele žalované, že tím, že žalobce za žalovanou hradil výživu jejích psů a nezbytné veterinární úkony pro tyto psy, ačkoli příslušné dílčí částky měla Z. V. hradit žalovaná, vzniklo žalované bezdůvodné obohacení v celkové výši 206 846 Kč, že žalobce dopisem ze dne 13. 3. 2014, který byl žalované doručen dne 14. 3. 2014, vyzval žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve lhůtě do 30 dnů od doručení výzvy, která uplynula dne 14. 4. 2014, že od 15. 4. 2014 je žalovaná v prodlení se zaplacením uvedené částky, že dopisem ze dne 12. 5. 2014 žalovaná odmítla dlužnou částku zaplatit a že ji nezaplatila ani poté, co k tomu byla vyzvána dopisem zástupce žalobce ze dne 5. 6. 2014.
Žalovaná zejména namítala, že jí není zřejmé, proč žalobce uhradil částku 206 846 Kč, neboť předmětní psi nebyli zatoulaní ani opuštění ani předaní Městskému úřadu v Jemnici podle §135 občanského zákoníku, že žalobce platil Z. V. bez právního důvodu, že subjektem, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, je tak Z. V. a nikoli žalovaná, že stát neodpovídá za zůstavitelovy dluhy a za náklady spojené s jeho pohřbem, neboť vlastnické právo státu nepřipadlo podle ustanovení §462 občanského zákoníku, ale stát nabyl předmětný majetek způsobem uvedeným v §13 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., že s odkazem na §41 zákona č. 219/2000 Sb. na něj proto závazky předchozího majitele, který „byl příslušný hradit psímu hotelu náklady spojené s umístěním a výživou předmětných psů“, nepřešly, že majetek zůstavitele, který se nepodařilo v rámci likvidace zpeněžit, sice připadl v souladu s ustanovením §175u odst. 2 občanského soudního řádu státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (tím byla zachována kontinuita vlastnického práva k předmětnému majetku), avšak že příslušnost hospodařit s předmětným majetkem žalované vznikla až právní mocí rozhodnutí, že majetek připadá státu, a že před právní mocí usnesení, na jehož základě nabyl vlastnické právo k předmětnému majetku stát, nebyl Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových příslušný s tímto majetkem hospodařit a nemůže tak nést náklady, které v tomto období v souvislosti s péčí o tento majetek vznikly. Žalovaná má za to, že náklady vzniklé v souvislosti s umístěním a výživou předmětných psů v období od smrti zůstavitele do právní moci usnesení, na základě kterého připadli státu, jsou pohledávkou související s řízením o dědictví a měly by být uplatněny a vypořádány v rámci dědického řízení.
Městský soud v Brně – poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 12. 2014 č. j. 54 Co 1106/2014-100 potvrdil usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 5. 11. 2014 č. j. 112 C 59/2014-92 v části, v níž Okresní soud v Jihlavě vyslovil svoji místní nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 112 C 59/2014, a změnil je v části, v níž byla věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému, tak, že se věc postupuje jako místně příslušnému soudu Městskému soudu v Brně – rozsudkem ze dne 10. 11. 2015 č. j. 54 C 38/2015-118 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 38 899 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Dovodil, že žalobce jednal správně, když psy ve chvíli, kdy se o ně jejich majitel nebyl schopen starat a kdy bylo ohroženo jejich zdraví i bezpečnost obyvatel obce, umístil do útulku, s jehož provozovatelem měl sjednánu smlouvu ze dne 13. 1. 2011, v níž se provozovatel psího útulku zavázal, že bude pro město zajišťovat péči o zatoulané a opuštěné psy, a žalobce se zavázal za tyto služby platit vyfakturované náklady, a která pokrývala „ne stejné, ale podobné případy“, že „pokud smluvní ujednání interpretujeme rozšiřujícím výkladem, je dle názoru soudu možné využít tento právní vztah i na tento případ“ a že psy lze v tomto případě považovat za věci opuštěné ve smyslu občanského zákoníku přesto, že jejich majitel byl v rozhodné době znám, nemohl se o psy starat a nebyl zde ani nikdo jiný, komu by mohli být svěřeni do péče. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedošlo k situaci, že by psi byli umístěni v útulku bez právního důvodu a že by Z. V. „vzniklo“ bezdůvodné obohacení, že jelikož žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným psům s účinností ke dni úmrtí jejich původního majitele, má povinnost „nést závazky“, které ve spojení s tímto majetkem od data úmrtí zůstavitele vznikly, že tímto závazkem je částka, kterou žalobce zaplatil na nákladech za výživu a péči o předmětné psy, a že vzhledem k tomu, že žalovaná měla tyto náklady nést sama, „vzniklo“ jí bezdůvodné obohacení, které je povinna žalobci vydat.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 7. 2016 č. j. 44 Co 22/2016-146 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 38 029,60 Kč k rukám advokáta JUDr. Karla Holuba. Závěr soudu prvního stupně, že se jednalo o plnění podle smlouvy ze dne 13. 1. 2011, shledal „spekulativním“, ničím nedoloženým a nadbytečným. Na základě zjištění, že psi byli odchyceni z veřejného prostranství (nikoli z domu či pozemku užívaného V. P.) v situaci, kdy „jsouce hladoví, nemocní a zanedbaní napadali obyvatele místní části města“, odvolací soud dovodil, že zjištěný skutkový stav zcela odpovídá hypotéze ustanovení §42 zákona č. 166/1999 Sb., že tedy nastala situace, kdy byl ve veřejném zájmu [ohrožení zdraví lidí v důsledku (umožněného) útoku psů] odchyt těchto psů, kterého se na žádost obce (žalobce) zhostil Z. V., jenž podle zjištění odvolacího soudu měl příslušné povolení podle §39 zákona č. 166/1999 Sb., a protože se jednalo o psy známého chovatele V. P., který však byl nedostupný (hospitalizován), a nebyl nikdo jiný (známý), komu by bylo možno psy předat, byli psi ponecháni v útulku [§42 odst. 5 písm. b) zákona č. 166/1999 Sb.]. Plnil-li Z. V. žalobce, jemuž bylo podle zjištění odvolacího soudu zřejmé, že chovatelem psů, kterému přísluší povinnost platby ve smyslu §42 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb., je V. P., plnil tak namísto V. P. (§454 občanského zákoníku), tedy namísto chovatele, přičemž mezi ním a V. P. neexistoval žádný právní (smluvní) vztah. Odvolací soud uzavřel, že na uvedeném stavu nic nezměnila ani smrt V. P., že jenom nebyla známa osoba povinná k platbě, že do postavení s povinnostmi chovatele podle §42 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb. se pak dostala žalovaná v důsledku konstrukce ustanovení §175u odst. 2 občanského soudního řádu již ke dni smrti V. P. a že závěr soudu prvního stupně o vzniku nároku z bezdůvodného obohacení v důsledku plnění za jiného (za toho, kdo byl po právu k povinnosti plnit zavázán) je proto správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení otázky, kdo je povinen hradit náklady spojené s péčí o majetek zůstavitele za období trvání dědického řízení za situace, kdy účastníkem dědického řízení je stát, dědictví je předlužené a byla nařízena likvidace dědictví. Žalovaná má za to, že náklady spojené s péčí o majetek zůstavitele vzniklé v průběhu dědického řízení a v jeho rámci probíhající likvidace dědictví jsou náklady dědického řízení, které mají být vypořádány v rámci řízení o dědictví, že v řízení o dědictví platí stát podle rozhodnutí soudu odměnu notáře za provedené úkony soudního komisaře a jeho hotové výdaje, jestliže tuto povinnost nemají účastníci řízení, a že za stát platí náklady příslušný soud prvního stupně. Dovolatelka zdůraznila, že vlastnické právo státu vzniklo v daném případě podle ustanovení §175u odst. 2 občanského soudního řádu, že stát podle zákona sice nabyl předmětný majetek ke dni smrti zůstavitele, čímž zůstává zachována kontinuita vlastnického práva k určité věci, avšak že žádný právní předpis nestanoví, že vznik příslušnosti hospodařit pro Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nastává rovněž zpětně ke dni smrti zůstavitele, že příslušnost hospodařit s předmětným majetkem žalované vznikla až právní mocí rozhodnutí, že majetek připadá státu podle ustanovení §175u odst. 2 občanského soudního řádu, a že v rámci řízení o dědictví může úkony týkající se majetku, který je předmětem dědictví, činit pouze soud, resp. soudní komisař. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání; protože řízení ve věci bylo zahájeno dnem 11. 7. 2014, postupoval přitom podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce dal dne 18. 10. 2010 pokyn k odchytu (odvozu) čtyř psů V. P. do útulku Z. V., neboť V. P. byl hospitalizován a nemohl se o psy starat, že psi byli odchyceni a odvezeni z veřejného prostranství do útulku v zuboženém stavu, hladoví a ohrožující (napadající) lidi bydlící v místní části města J. P., že V. P. dne 13. 7. 2011 zemřel, že Z. V. vyúčtoval žalobci za výživu a péči o psy za období od 13. 7. 2011 do 28. 2. 2014 celkovou částku 206 846 Kč, kterou mu žalobce zaplatil, a že poté, co všichni ze zákona v úvahu připadající dědicové po V. P. dědictví odmítli, připadli uvedení psi na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 11. 2013 č. j. 19 D 811/2011-194, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2013, opraveného usnesením ze dne 17. 2. 2014 č. j. 19 D 811/2011-214, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2014, ke dni úmrtí zůstavitele žalované jako majetek, který se po nařízení likvidace předluženého dědictví usnesením Okresního soudu v Třebíči ze dne 19. 8. 2013 č. j. 19 D 811/2011-170 nepodařilo zpeněžit (§175u občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013).
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda stát, jemuž připadl majetek zůstavitele, který se nepodařilo zpeněžit v rámci likvidace dědictví, odpovídá za dluhy související s tímto majetkem vzniklé v době od smrti zůstavitele do pravomocného rozhodnutí soudu o připadnutí tohoto majetku státu. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – s přihlédnutím k tomu, že zůstavitel zemřel dne 13. 7. 2011 – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 10. 2011 (dále jen „obč. zák.“ - srov. §3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a §859 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.), a podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „OSŘ“ - srov. čl. II bod 3 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí; jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud fyzickou osobu prohlásí za mrtvou, zjistí-li její smrt jinak; za mrtvou soud prohlásí také nezvěstnou fyzickou osobu, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije (srov. §7 odst. 2 obč. zák.).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (§460 obč. zák.). Dědictví nabývají dědici zůstavitele (srov. §461 obč. zák.); dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne (z důvodu universální sukcese) státu jako tzv. odúmrť (srov. §462 obč. zák.). K nabytí dědictví dědici zůstavitele nebo k připadnutí dědictví státu přitom nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví nebo při připadnutí dědictví státu; znamená to mimo jiné, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu, že v řízení o dědictví je třeba projednat zásadně (nestanoví-li zákon jinak) veškerý známý zůstavitelův majetek a že o nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo o připadnutí dědictví státu musí být soudem rozhodnuto v tzv. usnesení o dědictví (srov. §175q OSŘ). Podle pravomocného usnesení soudu o dědictví dochází k nabytí dědictví zůstavitelovými dědici nebo k připadnutí dědictví státu zásadně s účinností ke dni smrti zůstavitele.
V době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení o dědictví tu není (a ani nemůže být) jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí. Stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného usnesení soudu o dědictví, se projevuje také ve vztazích k majetku patřícímu do dědictví a k zůstavitelovým dluhům. Až do vypořádání dědictví pravomocným usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí, hodnot a jiných majetkových práv zůstavitele), z právních úkonů, týkajících se věcí, hodnot nebo jiných majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Za zůstavitelovy dluhy dědici odpovídají (spolu s přiměřenými náklady spojenými s pohřbem zůstavitele) do výše ceny nabytého dědictví; v době do právní moci usnesení o dědictví jsou v tomto rozsahu povinni hradit dluhy zůstavitele společně a nerozdílně a jejich dědický podíl vyjadřuje míru, v jaké se navzájem na úhradě zůstavitelových dluhů podílejí. V případě, že dědicové odmítnou dědictví nebo že z jiných důvodů dědictví nenabude žádný dědic a že proto dědictví připadlo státu, je stát až do právní moci usnesení o dědictví považován za vlastníka veškerého majetku zůstavitele a je také povinen hradit zůstavitelovy dluhy (a přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele) stejně jako dědic.
Od nabytí dědictví zůstavitelovými dědici a od připadnutí dědictví státu jako tzv. odúmrti je třeba odlišovat případy, kdy dojde k zastavení řízení o dědictví, protože zůstavitel nezanechal majetek nebo protože zanechal majetek jen nepatrné hodnoty (srov. §175h OSŘ), nebo kdy dojde ke schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů [srov. §471 odst. 1 obč. zák. a §175q odst. 1 písm. c) OSŘ]. I když rovněž v těchto případech platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do právní moci usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (už proto, že majetek „nemůže zůstat bez vlastníka“ ani v této době), je současně nepochybné, že žádný ze zůstavitelových dědiců (z titulu dědického práva) a ani stát (z důvodu tzv. odúmrti) nemohou nabýt žádnou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu ze zůstavitelova majetku; bylo-li řízení o dědictví zastaveno a majetek nepatrné hodnoty vydán tomu, kdo se postaral o pohřeb zůstavitele, nebo byla-li schválena dohoda o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, došlo k nabytí zůstavitelova majetku na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu (§132 obč. zák.) a žádný z těch, kdo tímto způsobem nabyl vlastnictví, neodpovídá za dluhy zůstavitele, za přiměřené náklady jeho pohřbu a samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než usnesení o zastavení řízení o dědictví nebo usnesení o schválení dohody o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů nabyla právní moci, a to už proto, že nejsou zůstavitelovými dědici a ani nabyvatelem tzv. odúmrti, který by odpovídal za dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (srov. též Rozbor a zhodnocení praxe v řízení o dědictví a v řízení o registraci smluv, projednané a schválené usnesením pléna Nejvyššího soudu z 21. 2. 1967, Pls 1/67).
Je-li dědictví předluženo a nedojde-li k dohodě o přenechání předluženého dědictví věřitelům k úhradě zůstavitelových dluhů, soud na návrh nebo i bez návrhu usnesením nařídí likvidaci dědictví; stejně soud postupuje, jestliže stát navrhl likvidaci dědictví proto, že věřitel odmítl přijmout na úhradu své pohledávky věc z dědictví (srov. §471 odst. 2 a §472 odst. 2 obč. zák. a §175t odst. 1 OSŘ).
V případě, že soud nařídí likvidaci dědictví (§175t OSŘ), provede ji po právní moci usnesení zpeněžením všeho zůstavitelova majetku a výtěžek získaný zpeněžením zůstavitelova majetku rozvrhne mezi zůstavitelovy věřitele, kteří mají právo alespoň na částečné uspokojení svých pohledávek z rozdělované podstaty. Poté, co byla pravomocně nařízena likvidace dědictví, nelze již postupovat podle ustanovení §175p až 175s OSŘ (srov. §175t odst. 3 OSŘ); vyplývá z toho (mimo jiné), že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví již není možné vydat usnesení o dědictví, kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví jedinému dědici nebo kterým by bylo potvrzeno, že dědictví, které nenabyl žádný dědic, připadlo státu, nebo kterým by bylo potvrzeno nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li mezi dědici k dohodě (srov. §175q odst. 1 OSŘ), a to i kdyby vyšlo najevo, že dědictví není (a nikdy nebylo) předlužené nebo že nebyly splněny jiné předpoklady pro nařízení likvidace dědictví. Přestože při nařízení likvidace dědictví platí, že dědici zůstavitele (ti, kterým svědčí titul k dědění) nebo stát jsou až do zpeněžení věcí, práv a jiných majetkových hodnot zůstavitele, popřípadě do právní moci usnesení o připadnutí „nezpeněžitelného“ majetku státu, považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (majetek ani v tomto období „nemůže zůstat bez vlastníka“), platí současně, že po právní moci usnesení o nařízení likvidace dědictví nemůže nikdo nabýt zůstavitelův majetek z titulu dědického práva a že v této době nemůže majetek zůstavitele připadnout státu z důvodu tzv. odúmrti, jakož i to, že dluhy zůstavitele a přiměřené náklady jeho pohřbu mohou být uspokojeny jen z výtěžku zpeněžení zůstavitelova majetku.
Zpeněžení zůstavitelova majetku soud provede při likvidaci dědictví způsoby vypočtenými v ustanovení §175u odst. 1 OSŘ. O majetku, který se nepodařilo zpeněžit, soud rozhodne, že připadá státu s účinností ke dni smrti zůstavitele (§175u odst. 2 OSŘ); vlastnické právo stát získává na základě rozhodnutí soudu jako státního orgánu a hodnota tohoto majetku se nezapočítává na případnou pohledávku, kterou by stát měl za zůstavitelem.
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ten, kdo nabyl při zpeněžení majetku zůstavitele provedeném podle ustanovení §175u odst. 1 OSŘ jeho věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, se tím nestal zůstavitelovým dědicem, a stát, jemuž připadl „nezpeněžitelný“ majetek zůstavitele, tím nenabyl jeho věci, práva a jiné majetkové hodnoty jako tzv. odúmrť; neodpovídají proto nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale samozřejmě ani za dluhy související s nabytým majetkem, které vznikly sice po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získali vlastnické právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1796/2014, které bylo uveřejněno pod č. 23 v časopise Soudní judikatura, roč. 2016, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1318/2015).
V projednávané věci se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 206 846 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 15. 4. 2014 do zaplacení, neboť žalobce za dobu od 13. 7. 2011 do 28. 2. 2014 zaplatil „na výživě a veterinárních úkonech“ za 4 psy zůstavitele V. P. celkem 206 846 Kč, ačkoli podle názoru žalobce za výživu těchto psů a nezbytné veterinární úkony měla platit žalovaná, které připadli všichni uvedení psi ke dni úmrtí zůstavitele (13. 7. 2011), a které tak vzniklo bezdůvodné obohacení.
S názorem odvolacího soudu, že žalovaná se na základě ustanovení §175u odst. 2 OSŘ ke dni smrti V. P. „dostala do postavení“ chovatele s povinností uhradit náklady vynaložené na péči o odchycené psy v útulku pro zvířata podle ustanovení §42 odst. 5 zákona č. 166/1999 Sb. a že je proto povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení vzniklé jí na úkor žalobce jeho plněním za žalovanou podle ustanovení §454 obč. zák., dovolací soud nesouhlasí. Odvolací soud měl vzít v úvahu, že státu (České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových) nepřipadlo (a ani v budoucnu nemůže připadnout) dědictví po V. P. jako tzv. odúmrť (§462 obč. zák.), že tedy stát (Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) uvedené psy nenabyl z titulu dědického práva, ale že vlastnické právo k uvedeným psům získal na základě usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 18. 11. 2013 č. j. 19 D 811/2011-194, které nabylo právní moci dne 7. 12. 2013, opraveného usnesením ze dne 17. 2. 2014 č. j. 19 D 811/2011-214, které nabylo právní moci dne 6. 3. 2014, jako majetek, který se po nařízení likvidace předluženého dědictví nepodařilo zpeněžit (§175u OSŘ), a že proto (jak bylo uvedeno výše) neodpovídá nejen za dluhy zůstavitele nebo za přiměřené náklady jeho pohřbu, ale ani za dluhy související s nabytým majetkem, které sice vznikly po smrti zůstavitele, avšak ještě dříve, než k tomuto majetku získal vlastnické právo.
Veden nesprávným právním názorem, že žalovaná se na základě ustanovení §175u odst. 2 OSŘ ke dni smrti V. P. „dostala do postavení“ chovatele s povinností uhradit náklady vynaložené na péči o odchycené psy v útulku pro zvířata a že je proto povinna vydat žalobci bezdůvodné obohacení vzniklé jí na úkor žalobce jeho plněním za žalovanou, se odvolací soud nezabýval tím, zda za soudy zjištěného skutkového stavu věci nebyla žalovaná (popřípadě jiná organizační složka státu) povinna zajistit v průběhu dědického řízení péči o předmětné psy z jiného důvodu než proto, že jí tito psi připadli jako majetek, který se nepodařilo zpeněžit v rámci likvidace dědictví (§175u odst. 2 OSŘ).
Je-li účastníkem řízení stát (Česká republika), vystupuje za něj před soudem buď Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (v případech uvedených v zákoně č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů), nebo organizační složka státu (tak, jak je definována v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) příslušná podle zvláštního právního předpisu (v ostatních případech) [srov. §21a odst. 1 OSŘ]. Soud vždy objasní, zda jsou splněny podmínky stanovené zákonem č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, aby v řízení za stát vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nebo zda má jménem státu jednat jiná organizační složka státu, jakož i to, která z nich je podle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nebo podle jiného právního předpisu příslušná v konkrétní věci za stát vystupovat. Označil-li žalobce organizační složku státu (Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo jinou organizační složku státu), která nebyla příslušná za stát jednat, nejde o vadu podání (§43 OSŘ) ani o nedostatek podmínky řízení (§104 OSŘ), neboť ustanovení §21a odst. 1 OSŘ kogentně stanoví, kdo vystupuje v řízení za stát, a je povinností soudu, aby tento zákonný příkaz – i bez součinnosti s účastníky řízení – naplnil. Rozhodnutí o tom se nevydává; závěr soudu se projeví v tom, že s určitou organizační složkou státu přestane jednat a začne jednat s jinou organizační složkou, která je příslušná za stát vystupovat (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009 sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2010, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. 30 Cdo 629/2005). Otázka, která organizační složka státu má za něj s ohledem na obsah a povahu sporu nebo jiné právní věci vystupovat před soudem, není otázkou věcné legitimace. Případný chybný závěr soudu o této otázce se projeví jako vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §212a odst. 5 a §242 odst. 3 větu druhou OSŘ).
Podle ustanovení §175e odst. 1 OSŘ vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, a ustanoví správce dědictví nebo jeho části.
Podle ustanovení §175e odst. 2 OSŘ se zajištění dědictví provede zejména jeho uložením u soudního komisaře nebo u soudu nebo, nelze-li uložení takto zajistit, uložením u schovatele, zapečetěním v zůstavitelově bytě nebo na jiném vhodném místě, zákazem výplaty u dlužníka zůstavitele nebo soupisem na místě samém.
Podle ustanovení §38 odst. 1 OSŘ soud pověří notáře, aby jako soudní komisař za odměnu provedl úkony v řízení o dědictví.
Podle ustanovení §38 odst. 3 OSŘ úkony notáře, které provedl jako soudní komisař, se považují za úkony soudu.
Je-li předmětem dědictví zvíře v zájmovém chovu [srov. §3 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 246/1992 Sb.“] a nejeví-li žádný z dědiců o dědictví zájem (neujal-li se žádný z dědiců po smrti zůstavitele péče o toto zvíře), je neodkladným opatřením podle ustanovení §175e odst. 1 OSŘ, které je soud (soudní komisař) povinen učinit, rovněž zajištění základní péče o toto zvíře, neboť obecný zájem na ochraně zvířat, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením bez důvodu, pokud byly způsobeny, byť i z nedbalosti, člověkem (srov. §1 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb.), vyžaduje, aby byly zvířeti v zájmovém chovu zabezpečeny přiměřené podmínky pro zachování jeho fyziologických funkcí a zajištění jeho biologických potřeb tak, aby nedocházelo k bolesti, utrpení nebo poškození zdraví zvířete, a aby byla učiněna opatření proti úniku těchto zvířat (srov. §13 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb.), a se zajištěním péče o toto zvíře nelze otálet až do doby, než bude dědické řízení skončeno a než bude postaveno najisto, kdo se stal po smrti zůstavitele jeho vlastníkem.
V posuzované věci byli předmětem dědictví mimo jiné i čtyři psi (zvířata v zájmovém chovu), které ještě před smrtí zůstavitele nechal žalobce odchytit a odvézt do útulku Z. V., jemuž žalobce za výživu a péči o tyto psy za období od 13. 7. 2011 (od smrti zůstavitele) do 28. 2. 2014 zaplatil celkem 206 846 Kč. Za těchto okolností se měl odvolací soud zabývat tím, zda státu (České republice) nevzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce tím, že péči o psy zajistil a náklady spojené s péčí o tyto psy i v době od smrti zůstavitele do 28. 2. 2014 hradil žalobce, ačkoli po právu by měl tuto péči – za situace, že by tak neučinil žalobce – zajistit soud, u kterého bylo vedeno řízení o dědictví (soudní komisař, který byl soudem pověřen, aby provedl úkony v řízení o dědictví) a který by – v případě, že by psi nebyli žalobcem odvezeni do útulku pro psy již před smrtí zůstavitele – byl po smrti zůstavitele povinen učinit neodkladné opatření podle ustanovení §175e OSŘ spočívající v zajištění péče o tyto psy, kteří byli předmětem dědictví a o které žádný z dědiců nejevil zájem, avšak který tak neučinil právě z důvodu, že psi byli v útulku pro psy umístěni již před smrtí zůstavitele a že péči o ně již před smrtí zůstavitele zajistil žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, který se věcí z uvedeného pohledu nezabýval, není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Městskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu