ECLI:CZ:NS:2012:21.CDO.4647.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4647/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební č. 548, proti žalovanému Městu Smiřice se sídlem městského úřadu ve Smiřicích, Palackého č. 106, IČO 269557, zastoupenému JUDr. Jiřím Slezákem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. č. 737, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 239/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. června 2010, č. j. 21 Co 232/2010-395, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že „žaloba s požadavkem, aby bylo určeno, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 4. 2004 je neplatná, se zamítá“, se zamítá ; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Slezáka, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo nám. č. 737.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29. 10. 2003 žalovaný sdělil žalobkyni, že ji „ke dni doručení odvolává z funkce tajemníka MěÚ Smiřice“. Jako důvod odvolání uvedl „nesplnění bodu č. 105/2003, uloženého Městskou radou Smiřice dne 4. 6. 2003“, jímž bylo žalobkyni dáno za úkol „vypracování vyhlášky pro provoz zahrádek s termínem splnění do konce měsíce června 2003“, neplnění povinností vedoucího úřadu „spočívajících dle Zák. 65/1965 Sb. §74 zejména v důsledné kontrole plnění úkolů podřízených úředníků“, neboť bylo zjištěno „nesplnění úkolu č. 6 uloženého na poradě vedení dne 27. 8. 2003 (vyčištění náhonu ve Smiřicích a Rodově), bodu č. 5 z porady vedení ze dne 27. 8. 2003 (zamezení vjezdu os. vozidel na náměstí), nesplnění úkolu č. 10 z porady vedení (návrh na likvidaci zbylého nábytku)“, a že „zápisy z porady vedení neobsahují termíny plnění úkolů a prezenci“.
Dopisem ze dne 1. 4. 2004 dále žalovaný žalobkyni sdělil, že jí dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, neboť poté, co byla žalobkyně odvolána z funkce tajemnice Městského úřadu ve Smiřicích, „došlo k naplnění skutečností předvídaných ustanovením §65 odst. 3 zák. práce“; „zaměstnavatel nemá možnost ji zařadit na jinou práci odpovídající její kvalifikaci ani na jinou vhodnou práci“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že „odvolání žalobkyně z funkce tajemníka Městského úřadu ve Smiřicích, provedené dopisem ze dne 29. 10. 2003, je neplatné“ a aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, daná žalobkyni dopisem žalovaného ze dne 1. 4. 2004, je neplatná. Neplatnost výpovědi z pracovního poměru spatřovala zejména v tom, že „žalovaný nesplnil hmotněprávní podmínku uvedenou v §46 odst. 2 zák. práce, tj. nabídnout jí jinou vhodnou práci“; v době doručení výpovědi bylo volné místo vedoucího sociálního odboru.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 8 C 239/2004-101, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 2.000,- Kč. Dovodil, že „žádný z důvodů uvedených v dopise ze dne 29. 10. 2003 nelze kvalifikovat jako porušení zákonem stanovených povinností ve smyslu §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů“. Odvolání žalobkyně z funkce tajemnice městského úřadu je proto neplatné. Nebyla-li žalobkyně platně ze své funkce odvolána, nelze za platnou považovat ani výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 4. 2004.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 20. 2. 2006, č. j. 21 Co 41/2006-124, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že sice vycházel ze správných právních předpisů, avšak při posuzování věci „neměl dostatečná skutková zjištění pro náležité posouzení věci a skutkové okolnosti dostatečně zjištěné nesprávně právně posoudil“; „rozsudek okresního soudu je jednak zčásti nepřezkoumatelný, jednak pro posouzení toho, zda se žalobkyně skutečně dopustila pochybení, které lze považovat za méně závažné porušení zákonem stanovených povinností, postrádá podstatná skutková zjištění“. Uložil soudu prvního stupně, aby provedl dokazování za účelem zjištění, jaké činnosti obnášel zadaný úkol – zamezení vjezdu osobních vozidel na náměstí, a úkol – provedení návrhu likvidace nábytku a aby posoudil pochybení vytýkaná žalobkyni v těch částech, které nebylo možné pro nedostatek důvodů přezkoumat.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 C 239/2004-235, znovu určil, že odvolání z funkce tajemníka Městského úřadu ve Smiřicích, učiněné žalovaným dopisem ze dne 29. 10. 2003, je neplatné a že „výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 4. 2004“ je neplatná, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 2.000,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně z pochybení, které jí vytýkal žalovaný, povinnost úředníka porušila pouze v jednom případě, a to tím, že „řádně a včas nevypracovala návrh na likvidaci zbylého nábytku“. V ostatních jí vytýkaných pochybeních (nedostatečné kontrole jí podřízených úředníků – nezajištění vyčištění náhonu ve Smiřicích a potoku v Rodově, nevypracování vyhlášky pro provoz zahrádek do konce června 2003, nezamezení vjezdu osobních vozidel na náměstí, nevypracování návrhu na likvidaci zbylého nábytku, absence termínu plnění úkolů z porady vedení včetně absence prezence) se podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně porušení povinností úředníka nedopustila. Protože vytýkané pochybení žalobkyně „nenaplňuje kvalitativně (tj. intenzitou) ani kvantitativně (tj. počtem porušení povinností) podmínky stanovené v §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb.“, je její odvolání z funkce tajemnice městského úřadu neplatné. Nebyla-li žalobkyně platně odvolána z funkce, nelze ani výpověď z pracovního poměru, učiněnou dopisem ze dne 1. 4. 2004, považovat za platnou.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 21 Co 547/2007-266, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení, že odvolání žalobkyně z funkce tajemníka Městského úřadu ve Smiřicích, učiněné dopisem ze dne 29. 10. 2003 je neplatné, zamítl a „ve zbývajících výrocích pod body II a III“, tj. ve výroku, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 4. 2004 je neplatná, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že žalobkyně vyhodnotila správně nemožnost splnění úkolu (vypracování vyhlášky pro provoz zahrádek), protože pro provoz zahrádek a pro chování zahrádkářů je nutné řešit především vztah k vodnímu zdroji; „autoritativní určení poměrů na pozemcích, které obec dala občanům – zahrádkářům do nájmu, nelze řešit cestou vlastní normotvorby obce“ a „takovýto pokyn je v rozporu s právními předpisy“. V dalších důvodech vytýkaných žalobkyni v odvolání z funkce (nedostatečná kontrola plnění úkolů podřízenými úředníky – nezajištění vyčištění náhonu ve Smiřicích a potoka v Rodově, nezamezení vjezdu osobních vozidel na náměstí, nevypracování návrhu na likvidaci zbylého nábytku) na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že byly naplněny. Dovodil, že „žalobkyně z pěti vytýkaných pochybení se dopustila tří pochybení, která jí byla důvodně vytýkána“, přičemž k těmto porušením povinností došlo v době posledních šesti měsíců před odvoláním z funkce. Odvolání žalobkyně z funkce tajemníka Městského úřadu ve Smiřicích tak bylo platným právním úkonem. S ohledem na zaujatý názor (že žalobkyně byla neplatně odvolána z funkce) se soud prvního stupně nezabýval obranou žalobkyně proti výpovědi z pracovního poměru pro nadbytečnost. Proto rozsudek soudu prvního stupně v této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2008, č. j. 21 Co 547/2007-266, proti jeho měnícímu výroku (jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že odvolání žalobkyně z funkce tajemníka Městského úřadu ve Smiřicích, učiněné dopisem ze dne 29. 10. 2003, je neplatné), Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 21 Cdo 2895/2008-317, zamítl.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 3. 2010, č. j. 8 C 239/2004-359, znovu určil, že „výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 4. 2004 je neplatná“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že ke dni 3. 5. 2004, kdy byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 4. 2004, žalovaný sice neměl pro žalobkyni jinou vhodnou práci, že je však uvedená výpověď z pracovního poměru neplatná pro zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce. Přihlédl přitom k tomu, že místo administrativní pracovnice městského úřadu („vytvořené ve prospěch žalované“ usnesením městské rady č. 191/2003 ze dne 29. 10. 2003) zaniklo dne 11. 2. 2004 na základě usnesení městské rady č. 10/2004 z téhož dne. Žalovaný v období od 29. 10. 2003 (kdy byla žalobkyně odvolána z funkce) do 11. 2. 2004 tuto práci žalobkyni nenabídl; „porušil tím nabídkovou povinnost ve smyslu §46 odst. 2 zákoníku práce“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 6. 2010, č. j. 21 Co 232/2010- 395, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému „náklady řízení před okresním soudem 75.710,- Kč a náklady odvolacího řízení 9.720,- Kč“ k rukám zástupce žalovaného. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že možnost splnění nabídkové povinnosti musí být zkoumána podle stavu v době doručení výpovědi z pracovního poměru a nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti nebo které eventuelně mohou nastat v budoucnosti. Jestliže žalovaný ke dni 3. 5. 2004 (ke dni, kdy byla výpověď z pracovního poměru žalobkyni doručena) nedisponoval volnými pracovními místy, která by pro žalobkyni byla vhodná, nemohl žalovaný splnit nabídkovou povinnost. Se závěrem soudu prvního stupně o „nesplnění nabídkové povinnosti žalovaným v době od 29. 10. 2003 do 11. 2. 2004 a z toho dovozovaného závěru, že výpověď daná žalobkyni dopisem ze dne 1. 4. 2004 je ze strany žalovaného zneužitím výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce“, se odvolací soud „neztotožnil“. Dovodil, že usnesením ze dne 11. 2. 2004 č. 17/2004 žalovaný rozhodl o snížení celkového počtu zaměstnanců ze 35 na 33, přičemž ke snížení počtu zaměstnanců došlo přirozeným procesem (jedna zaměstnankyně sama ukončila pracovní poměr a další odešla na rodičovskou dovolenou a za ni byla vedením sociálního odboru pověřena jiná zaměstnankyně, která do té doby byla řadovou zaměstnankyní sociálního odboru). Postup zaujatý žalovaným ve vztahu k žalobkyni po jejím odvolání z funkce tajemnice nevybočil ze zákonem upraveného způsobu rozhodování o personálních otázkách úřadu, a proto v něm neshledal jednání, které by bylo možné hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce; postup žalovaného nebyl v rozporu s ustálenými dobrými mravy a žalovaný nebyl veden přímým úmyslem způsobit žalobkyni újmu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud se odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, když uzavřel, že u žalovaného nedošlo k vytvoření nového pracovního místa, aniž sám zopakoval důkazy, na nichž soud prvního stupně postavil jiný názor, a že provedl důkazy, které žalovaný navrhl teprve v odvolacím řízení. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že, ačkoliv žalovaný pro žalobkyni vytvořil usnesením rady č. 191/2003 „konkrétní pracovní místo“, toto místo jí v období od 29. 10. 2003 do 11. 2. 2004 nenabídl. Zaniklo-li toto místo na základě usnesení rady města č. 10/2004 ze dne 11. 2. 2004, měla být žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru z důvodu organizačních změn podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Žalovaný tím, že pro žalobkyni vytvořil konkrétní pracovní místo, „vyjádřil jednoznačnou vůli - záměr nadále žalobkyni zaměstnávat“, přesto toto pracovní místo bez vážných důvodů žalobkyni nenabídl. Podle dovolatelky tak „nepostupoval podle významných výkladových pravidel uvedených v §7 odst. 2 a §8 odst. 3 tehdy platného zák. práce“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, neboť závěr odvolacího soudu je ve svých skutkových a právních závěrech zcela správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§240 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
S ohledem na to, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 1. 4. 2004 doručeným žalobkyni dne 3. 5. 2004, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2004, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo ji zaměstnanec odmítne, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele (§130) a současně je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti, nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Slova „je dán výpovědní důvod podle §46 odst.1 písm. c)“ uvedená v ustanovení §65 odst. 3 větě třetí zák. práce nelze vykládat tak, že by bylo potřebné (možné) se při zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu pracovníků za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách [jak to jinak předpokládá ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce]. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, která nastává v případě, jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance, který byl odvolán z funkce nebo který se funkce vzdal, jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci, nebo jestliže zaměstnanec odmítne nabídku zaměstnavatele, aby pro něho dále konal takovou práci; z důvodu takto nastalé nadbytečnosti může zaměstnavatel přistoupit k rozvázání pracovního poměru výpovědí.
V případě, že je ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 věty třetí zák. práce „dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c)“, platí pro skončení tohoto pracovního poměru jinak ustanovení zákoníku práce o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou (§65 odst. 3 věta čtvrtá zák. práce). Znamená to, že se tu aplikují všechna ustanovení zákoníku práce, která se jinak použijí při rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, tedy rovněž ustanovení §46 odst. 2 zák. práce.
Soudy se proto při posuzování platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 1. 4. 2004 správně zabývaly tím, zda žalovaný vůči žalobkyni splnil tzv. nabídkovou povinnost, jak vyplývá z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce. Shodně rovněž správně dospěly k závěru, že možnost splnění nabídkové povinnosti musí být zkoumána podle stavu v době doručení výpovědi z pracovního poměru, a nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti nebo které eventuelně mohou nastat v budoucnosti (srov. též například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněný pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), a že „ke dni 3. 5. 2004, kdy byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 4. 2004, žalovaný neměl pro žalobkyni jinou vhodnou práci“; tyto závěry ani dovolatelka nezpochybňuje.
Dovolatelka však namítá, že žalovaný, zejména s ohledem na jeho postup v době mezi odvoláním žalobkyně z funkce tajemníka MěÚ Smiřice do dání výpovědi z pracovního poměru žalobkyni, „nepostupoval podle významných výkladových pravidel uvedených v §7 odst. 2 a §8 odst. 3 tehdy platného zák. práce“.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva a jeho výkon v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolací soud v této souvislosti již dříve zaujal názor (srov. rozsudek ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004), že, přistoupil-li zaměstnavatel před podáním výpovědi z pracovního poměru ke splnění povinností, které mu ukládá ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, je na to navazující výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Tento názor zastává dovolací soud i v současné době a nemá důvod na tomto názoru cokoliv měnit.
Z uvedeného ale současně vyplývá, že o rozpor s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce nepůjde již tehdy, nastane-li objektivní skutečnost, že zaměstnavatel změní svůj původní záměr [„zařazení p. V. K. (žalobkyně) jako administrativní pracovnice do struktury MěÚ“], nýbrž až tehdy, je-li v rozporu s ustálenými dobrými mravy dán přímý úmysl zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) způsobit jinému účastníku újmu. Musí být tedy dán určitý subjektivní vztah zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) k plnění povinností uložených ustanovením §46 odst. 2 zák. práce v takové kvalitě, aby bylo možné dovodit „přímý úmysl“ způsobit zaměstnanci újmu. O takový případ se může jednat, jestliže zaměstnavatel nejen věděl, že může škodu způsobit (v případě jednostranného rozvázání pracovního poměru je újma druhé strany pracovního poměru téměř vždy vedlejším nevítaným následkem), ale, aniž měl pro svůj postup věcné důvody (spočívající kupř. v racionalizaci řádného chodu pracoviště a snížení osobních nákladů), přímo chtěl újmu spočívající v rozvázání jeho pracovního poměru zaměstnanci způsobit a poškodit jej.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že nepoctivý záměr žalovaného nelze dovozovat ze skutečnosti, že přistoupil k podání výpovědi až poté, co, jak tvrdí dovolatelka, „bez vážných důvodů změnil svoji vůli – záměr nadále žalobkyni zaměstnávat“. S ohledem na zákaz výpovědi v ochranné době podle ustanovení §48 odst. 1 písm. a) zák. práce nemohl totiž k tomuto jednostrannému právnímu úkonu úspěšně přistoupit před skončením pracovní neschopnosti žalobkyně [pracovní neschopnost žalobkyně trvala od odvolání žalobkyně z funkce tajemníka MěÚ Smiřice (ode dne 29. 10. 2003) do dne 2. 5. 2004]. Samotná skutečnost, že žalovaný případně mohl ofertu jiné vhodné práce žalobkyni učinit dříve, bez přihlédnutí k dalším okolnostem umožňujícím závěr o subjektivním vztahu zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) k plnění povinností podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, ještě k závěru o rozporu jednání zaměstnavatele s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce nepostačuje.
Ostatní námitky dovolatelky směřují proti skutkovým závěrům soudů o tom, zda bylo nebo nebylo pro žalobkyni vytvořeno nové – další pracovní místo. Vzhledem k tomu, že skutkový závěr soudů, že „ke dni 3. 5. 2004, kdy byla žalobkyni doručena výpověď z pracovního poměru ze dne 1. 4. 2004, žalovaný neměl pro žalobkyni jinou vhodnou práci“, nebyl dovolatelkou zpochybněn, nemůže mít na správnost dovoláním napadeného rozsudku vliv ani případná nesprávnost dovolatelkou napadeného shora uvedeného dílčího skutkového závěru.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Žalobkyně v dovolání výslovně napadá správnost rozsudku odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o. s. ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., č. 277/2006 Sb. a Čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. Jiří Slezák osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů (srov. §137 odst. 1 a 3 a §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [20% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka 810,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna náhradu nákladů řízení v celkové výši 4.860,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu