ECLI:CZ:NS:2020:21.CDO.466.2019.1
sp. zn. 21 Cdo 466/2019-407
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce L. A. R. , narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Freyova č. 82/27, proti žalované Č. se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská č. 643/77, o určení trvání pracovního poměru, náhradu mzdy a náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 37/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2018 č. j. 62 Co 355/2016-341, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018 č. j. 62 Co 355/2016-341 není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jejích námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Takovou otázku dovolatelka k řešení dovolacímu soudu nepředkládá, namítá-li, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu provedení důkazu svědeckou výpovědí, resp. odchýlení se od právního názoru, vyjádřeného Nejvyšším soudem ČR v jeho předchozím zrušujícím rozsudku, kterým je odvolací soud vázán“. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 2676/2017-292, kterým zrušil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu vydané v projednávané věci, shledal, že odvolací soud ke skutkovému závěru o tom, že „totožnost žalobce s osobou, která v letech 1994 a 1995 uzavírala s žalovanou pracovní smlouvy, nebyla v řízení prokázána“, dospěl, aniž zopakoval důkazy, na jejichž základě soud prvního stupně učinil opačný skutkový závěr; vyšel ze závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle kterých skutečnost, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání, a uvažuje-li o tom, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (§213 odst. 2 o. s. ř.)
– srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966 sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1966, rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968 sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000 sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001. Dovolatelka však přehlíží, že odvolací soud (poté, co dokazování zopakoval výslechem svědka P. M. a sdělením Ministerstva zahraničních věcí ze dne 4. 4. 2016 a doplnil výslechem svědka A. A. a sdělením velvyslance Státu Palestina v Irácké republice ze dne 21. 6. 2017) od svého záměru odchýlit se od skutkového závěru soudu prvního stupně o „totožnosti žalobce jako osoby, která pracovní smlouvy podepsala“, upustil a na základě výsledků dokazování provedeného před soudy obou stupňů ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že „žalobce tak, jak je označen v žalobě, je totožný s osobou, která 1. 9. 1994 uzavřela se žalovaným pracovní poměr na dobu určitou do 30. 11. 1994, který poté byl pracovní smlouvou ze dne 1. 12. 1994 změněn na pracovní poměr na dobu neurčitou“. V konečném důsledku se tedy v posuzovaném případě – na rozdíl od předchozího rozhodnutí odvolacího soudu zrušeného shora uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu – nejednalo o procesní situaci, kdy by se odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění (skutkových závěrů) soudu prvního stupně, na kterou se vztahoval závazný právní názor dovolacího soudu o nezbytnosti zopakování dokazování výslechem svědkyně P. F. odvolacím soudem. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek se odvolací soud může odchýlit od skutkových zjištění (skutkových závěrů) učiněných soudem prvního stupně, nezávisí a odvolací soud se tudíž ani neodchýlil (nemohl odchýlit) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která tuto otázku řeší.
Námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [dovolatelka nesouhlasí se skutkovými zjištěními a skutkovými závěry odvolacího soudu, zpochybňuje-li věrohodnost důkazů, na jejichž základě odvolací soud vzal za prokázanou „žalobcem tvrzenou totožnost s tehdejším lokálním pracovníkem, vykonávajícím pro žalovanou činnost dle shora uvedených pracovních smluv“, a to svědecké výpovědi A. A. (s ohledem na skutečnost, že se jedná o rodinného příslušníka žalobce), svědecké výpovědi P. M. (namítá-li rozpory ve výpovědích svědka podaných před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem týkající se údajů o práci, kterou žalobce na velvyslanectví v Bagdádu vykonával) a sdělení velvyslance Státu Palestina v Irácké republice ze dne 21. 6. 2017 (namítá-li, že „není znám původ tohoto prohlášení“, že jeho obsah je v rozporu s předchozím tvrzením žalobce o tom, že „jeho trestní řízení bylo vedeno jako tajné“, a že „důkaz úřední listinou cizí země ani nezakládá presumpci správnosti dle §134 o. s. ř.“), poukazuje-li na „žalobcem předložené pracovní smlouvy ze dne 1. 9. 1994, 1. 12. 1994 a 1. 6. 1994, v nichž jsou uvedena zcela rozdílná jména i data narození tehdejšího lokálního zaměstnance s datem narození, které sám žalobce uvedl příkladem v rubru žaloby a na zjevnou podobnost žalobce se svým bratrem, který byl toho času také zaměstnancem tamní ambasády, a to podobnost jak vizuální, tak ve jménech“, jakož i na svědeckými výpověďmi potvrzenou skutečnost, že „bylo v tamních poměrech zcela běžné, že byl-li někdo vězněn, byl ve vězení usmrcen a těla mrtvých se běžně nedohledala“, a činí-li svůj vlastní, od odvolacího soudu odlišný, skutkový závěr o tom, že „se tyto důvodné pochybnosti žalované nepodařilo vyvrátit ani po provedeném dokazování, když žádný z vyslechnutých svědků totožnost žalobce a tehdejšího lokálního zaměstnance hodnověrně nepotvrdil a jistě nevyplývá ani z provedených listinných důkazů, obsahujících na první pohled zřetelné nejasnosti a rozporuplné údaje (jména, data narození)“], nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle §237 o. s. ř.
Závěr o přípustnosti dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, jimiž vyslovuje nesouhlas s „nedostatečným odůvodněním“ rozsudku odvolacího soudu, podle kterého „při jednání dne 27. 6. 2018 žalobce přesvědčivě vysvětlil rozdílnost v označení ve jméně, a to zejména složitostí přepisu jmen z arabštiny do češtiny, což potvrdila také svědkyně E. F., přímá nadřízená žalobce, která byla vyslechnuta jako svědkyně v řízení před soudem I. stupně“, dovozuje, že „tyto objektivně zjistitelné skutečnosti by měl hodnotit odborný a nezávislý znalec (obor školství a kultura, specializace jazykověda; odborník na arabštinu) a nikoliv bratr žalobce či žalobce sám“, a namítá-li, že – „má-li platnost pracovní smlouvy vyplývat z konkludentního jednání žalobce a osoby, která se žalobcem za stranu žalovanou pracovní smlouvu uzavřela, tedy E. F.“ – nebyl k těmto skutečnostem proveden důkaz výslechem uvedené svědkyně, neboť tyto námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí; proto bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2020
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu