ECLI:CZ:NS:2011:21.CDO.4714.2010.1
sp. zn. 21 Cdo 4714/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Šebka, Ph.D. a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce NAPOLEON - Austerlitz, spol. s r.o. se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí č. 67, IČO 15530884, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská č. 38, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu financí v Praze 1, Letenská č. 15, a 2) AB - CREDIT a.s. se sídlem v Praze 4, Na Pankráci č. 1658/121, IČO 40522610, zastoupenému Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6, Českomalínská č. 516/27, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 162/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2010 č.j. 27 Co 468/2008-163 ve znění usnesení ze dne 30. července 2010 č.j. 27 Co 468/2008-167, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) náhradě nákladů dovolacího řízení 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Davida Štůly, advokáta se sídlem v Praze 6, Českomalínská č. 516/27.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 25.4.2007 proti České konsolidační agentuře domáhal určení, že "neexistuje" zástavní právo "vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi žalobcem jako zástavcem a Investiční a Poštovní bankou, a.s. jako zástavním věřitelem dne 30.8.1995 vážící (se) k nemovitostem dům čp. 67 stojící na parcele č. 200, pozemek - zastavěná plocha a nádvoří p.č. 200 o výměře 673 m 2 a pozemek - zahrada p.č. 201 o výměře 546 m 2 ", to vše v katastrálním území Slavkov u Brna. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zástavní smlouva ze dne 30.8.1995 zajišťovala závazek z úvěru poskytnutého žalobci na základě smlouvy o úvěru, uzavřené s Investiční a Poštovní bankou, a.s. dne 9.5.1995, a že podle zástavní smlouvy bylo vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí. Žalobce smlouvou ze dne 3.7.1997 prodal část svého podniku obchodní společnosti DAMILA 96, s.r.o., IČO 45477906; tato společnost současně převzala závazek žalobce ze smlouvy o úvěru. Nový dlužník DAMILA 96, s.r.o. poté "převzatý úvěr" zajistil novým zástavním právem na svých nemovitostech. Věřitel dne 30.1.1998 převzetí dluhu "akceptoval" a dne 16.7.1998 "vystavil potvrzení zástavního věřitele pro Katastrální úřad Vyškov k výmazu zástavního práva" v katastru nemovitostí. Katastrální úřad však pro "shledané formální nedostatky" potvrzení odmítl provést výmaz zástavního práva. Podle názoru žalobce však byl "zcela zřetelně dán projev vůle stran, že zástavní právo zaniklo nejpozději ke dni vydání citovaného prohlášení, tj. ke dni 16.7.1998".
Okresní soud ve Vyškově - poté, co na návrh žalobce usnesením ze dne 13.2.2008 č.j. 6 C 162/2007-88 připustil, aby do řízení přistoupil "jako další účastník" žalovaný 2), který se na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5.8.2003, uzavřené s Investiční a Poštovní bankou, a.s., stal věřitelem předmětné pohledávky z úvěru za žalobcem a zástavním věřitelem ze zástavního práva k předmětným nemovitostem, a co po zániku České konsolidační agentury (ke dni 31.12.2007) začal na jejím místě jednat s Českou republikou - Ministerstvem financí - rozsudkem ze dne 27.6.2008 č.j. 6 C 162/2007-126 zastavil řízení "ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)" z důvodu zpětvzetí žaloby, žalobu vůči žalovanému 2) zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů řízení 32.915,- Kč a že "ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1)" nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a posléze dospěl k závěru, že nedošlo k naplnění žádného důvodu pro zánik zástavního práva uvedeného v ustanovení §151g občanského zákoníku "v té době platném". Smlouvou o prodeji části podniku uzavřenou mezi žalobcem a společností DAMILA 96, s.r.o. došlo pouze ke změně v osobě dlužníka, nikoliv však k zániku zástavního práva. Potvrzení zástavního věřitele ze dne 16.7.1998 pro účely výmazu zástavního práva v katastru nemovitostí nemá povahu vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem a ani nesplňuje obligatorní požadavek učinění takového právního úkonu ve formě notářského zápisu. Nedošlo ani k dohodě o zániku zástavního práva mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30.7.2010 č.j. 27 Co 468/2008-163 ve znění usnesení ze dne 30.7.2010 č.j. 27 Co 468/2008-167 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby ("v tom znění", že "návrh žalobce na určení, že zástavní právo vzniklé na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem uzavřené mezi žalobcem a Investiční a Poštovní bankou, a.s., dne 30.8.1995, vztahující se k nemovitostem - domu čp. 67 na pozemku p.č. 200, pozemku p.č. 200 - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 673 m 2 a pozemku p.č. 201 - zahrada o výměře 546 m 2 , vše zapsáno na LV č. 2752 pro obec a k.ú. Slavkov u Brna, neexistuje, se zamítá") a změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobci uložil, aby zaplatil žalovanému 2) 30.676,58 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Štůly; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 33.459,16 Kč k rukám advokáta Mgr. Davida Štůly. Dovodil shodně se soudem prvního stupně, že při právním posouzení je třeba, s ohledem "na právní režim" smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.8.1995, aplikovat ustanovení §151a až 151g občanského zákoníku ve znění účinném do 30.9.1995, a uzavřel, že smlouvou o prodeji podniku ze dne 3.7.1997 došlo pouze ke změně v osobě obligačního dlužníka a že zástavním právem zajištěná pohledávka (a ani zástavní právo samé) tím nezanikla. Zástavní právo proto mohlo zaniknout pouze vzdáním se tohoto práva, což je podmíněno tím, že musí být učiněno formou notářského zápisu. Ohledně potvrzení zástavního věřitele ze dne 16.7.1998 pro výmaz zástavního práva v katastru nemovitostí uvedl, že "nesplňuje zákonem požadovanou formu (§151g občanského zákoníku) a že je nutno tento úkon zástavního věřitele posuzovat jako absolutně neplatný (§40 odst. 1 občanského zákoníku). Žaloba je nedůvodná, neboť v řízení nebylo "prokázáno, že by zástavní právo k nemovitostem ve vlastnictví žalobce zaniklo".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, a to, jak vyplývá z jeho obsahu, ve výrocích týkajících se žalovaného 2). Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že by na základě potvrzení zástavního věřitele ze dne 16.7.1998 nedošlo k zániku zástavního práva na předmětných nemovitostech. Zdůrazňuje, že není jeho "chybou", že listina nebyla sepsána formou notářského zápisu, a že "by celý obchodní případ (prodej části podniku společnosti DAMILA 96, s.r.o.) nebyl realizován, pokud by mu nebylo ze strany IPB, a.s. garantováno jeho vyvázání ze všech zajišťovacích instrumentů, a tedy i zástavního práva". Podle žalobce je otázkou, zda "za zcela jednoznačně dané vůle stran o zániku práva, zde zástavního, k jehož realizaci nedošlo jen vinou formy podání při jednoznačném zavinění jiné osoby, než žalobce jako zástavce, toto skutečně nezaniklo" a zda "porušení formy právního úkonu věřitelem a nikoliv žalobcem, a to při současném prokázání vůle stran k úkonu zániku zástavního práva, může mít za následek zmaření takového zamýšleného právního úkonu, zde zániku zástavního práva". Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, když napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nesouhlasí se závěrem žalobce, že by byla prokázána či vůbec tvrzena vůle stran ohledně zániku zástavního práva, popřípadě též tvrzení žalobce, že jinak by nebyl realizoval "celý obchodní případ". Nebyla prokázána ani "vůle stran vymazat zástavní právo", navíc nebyla splněna náležitost formy pro zánik zástavního práva jeho vzdáním se zástavním věřitelem, spočívající v obligatorní formě notářského zápisu, a nebyla uzavřena ani žádná dohoda, v níž by se zástavní věřitel zavázal vzdát se zástavního práva či uzavřít dohodu o jeho zániku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) a §241a odst.3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolatel ve svém dovolání namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, podle kterého na základě potvrzení zástavního věřitele ze dne 16.7.1998 nedošlo k zániku zástavního práva na předmětných nemovitostech, protože tato listina nebyla sepsána formou notářského zápisu. Tento závěr odvolacího soudu vycházel z úvahy, že při právním posouzení je třeba, s ohledem "na právní režim" smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 30.8.1995, aplikovat ustanovení §151a až 151g občanského zákoníku ve znění účinném do 30.9.1995 a že ustanovení §151g občanského zákoníku ve znění do 30.9.1995 vyžadovalo pro vzdání se zástavního práva věřitelem formu notářského zápisu.
V projednávané věci bylo soudy (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že dne 9.5.1995 byla uzavřena smlouva o úvěru mezi Investiční a Poštovní bankou, a.s. (dále jen IPB a.s.) jako věřitelem a žalobcem jako dlužníkem, na základě které byl dlužníku poskytnut úvěr 11.000.000,- Kč (smlouva č. 220995009); následně byly k této smlouvě uzavřeny dodatky č. 1 a č. 2. Pohledávka z tohoto úvěru byla zajištěna zástavním právem, zřízeným i na předmětných nemovitostech ve vlastnictví žalobce podle zástavní smlouvy ze dne 30.8.1995. Na základě smlouvy o prodeji části podniku ze dne 3.7.1997 uzavřené mezi žalobcem a společností DAMILA 96, s.r.o. převzal kupující též závazek z uvedeného úvěru; ohledně tohoto závazku byla mezi týmiž stranami navíc uzavřena smlouva o převzetí dluhu ze dne 30.1.1998 a věřitel s tímto převzetím závazku společností DAMILA 96, s.r.o. vyslovil souhlas. Dne 16.7.1998 věřitel (IPB, a.s.) vystavil písemné potvrzení o tom, že dne 9.7.1998 došlo k "zániku" pohledávky za žalobcem "převzetím závazku této společnosti vůči zástavnímu věřiteli", že lze provést výmaz zástavního práva k předmětným nemovitostem v katastru nemovitostí a že potvrzení je vydáváno "za účelem podání si žádosti o výmaz zástavního práva u příslušného katastrálního úřadu", k tomuto výmazu z katastru nemovitostí však nedošlo. Na základě smluv o postoupení pohledávky ze dne 24.1.2002 a ze dne 5.8.2003 byla pohledávka z úvěru postoupena nejprve na Českou konsolidační agenturu a následně na žalovaného 2). Úvěr poskytnutý žalobci ve výši 11.000.000,- Kč splacen nebyl. Žalobce je dosud vlastníkem předmětných nemovitostí.
V projednávané věci soudy dospěly k závěru, že písemné potvrzení ze dne 16.7.1998 není pro nedostatek obligatorní formy notářského zápisu vyžadované ustanovením §151g občanského zákoníku ve znění účinném do 30.9.1995 platným vzdáním se zástavního práva ze strany zástavního věřitele a že již z toho důvodu "mu nelze přisuzovat zamýšlené účinky". Pro právní posouzení věci však nebyl významný okamžik uzavření zástavní smlouvy (jak dovodily soudy), ale - při vyjití z principu nepravé zpětné účinnosti (retroaktivity) "nové" právní úpravy zástavního práva - (až) okamžik, kdy určitá právní skutečnost znamenající změnu obsahu či zánik zástavního práva nastala, tedy okamžik, v němž k tvrzenému vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem či dohodě zástavního věřitele a zástavního dlužníka o zániku zástavního práva mělo dojít (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, které bylo uveřejněno pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001). Protože k takové skutečnosti mělo dojít písemným potvrzením zástavního věřitele ze dne 16.7.1998, je věc namístě posuzovat podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998. Vzhledem k tomu, že rozhodná právní úprava občanského zákoníku je shodná s právní úpravou, kterou užily soudy, nemělo pochybení soudů v tomto směru vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu.
Podle §151g občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998 platilo, že zástavní právo zanikne, zanikne-li zajištěná pohledávka nebo zástava, anebo složí-li zástavce zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci; zástavní právo též zanikne, vzdá-li se zástavní věřitel zástavního práva, nebo uplynutím času, na který bylo zástavní právo ve smlouvě o jeho zřízení omezeno. Vzdání se zástavního práva věřitelem se musí stát formou notářského zápisu.
I kdyby písemné potvrzení zástavního věřitele ze dne 16.7.1998 mělo být jednostranným právním úkonem vzdání se zástavního práva ze strany zástavního věřitele, nemůže být již jen pro nedostatek obligatorní formy notářského zápisu právním úkonem platným (§40 odst. 1 občanského zákoníku), a proto by ani v takovém případě na jeho základě k zániku zástavního práva nedošlo. Okolnost, že by neplatnost takového jednostranného právního úkonu pro nedostatek obligatorní formy způsobil jeho "původce" (zástavní věřitel) je zde nerozhodná, neboť jde o neplatnost absolutní, k níž musí být soudem přihlédnuto z úřední povinnosti a v důsledku které nemá takový absolutně neplatný právní úkon jednajícím sledované účinky (nedochází tu k případu "v dobré víře nabytých práv, jež by bylo lze chránit"). Navíc by šlo o jednostranný projev vůle zástavního věřitele a žalobce (zástavní dlužník) měl být při vynaložení kritéria průměrné obezřetnosti (v souladu se zásadou, že "neznalost zákona neomlouvá") sto takovou absolutní neplatnost právního úkonu zástavního věřitele poznat.
Především však písemné potvrzení zástavního věřitele ze dne 16.7.1998 obsahově povahu právního úkonu vzdání se zástavního práva zástavním věřitelem vůbec nemá. Jde o pouhou kvitanci (potvrzení) zástavního věřitele o tom, že zástavní právo mělo (podle jeho přesvědčení) na základě převzetí závazku stávajícího dlužníka (žalobce) jinou osobou zaniknout. Jiný závěr výklad uvedené listiny podle ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku neumožňuje. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy ;uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Závěr odvolacího soudu, že na základě písemného potvrzení zástavního věřitele ze dne 16.7.1998 nedošlo k zániku zástavního práva, je proto správný. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že nedošlo ani k jinému způsobu zániku uvedeného zástavního práva podle ustanovení §151g občanského zákoníku, zejména, že "smlouvou o prodeji podniku ze dne 3.7.1997 došlo pouze ke změně v osobě obligačního dlužníka, zástavním právem zajištěná pohledávka (a ani zástavní právo samé) však tím nezanikla".
Podle ustanovení §477 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění do 31.3.1998 podle smlouvy o prodeji podniku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje. Podle ustanovení §477 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění do 31.3.1998 k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím. Jde-li o zajištění takového závazku zástavním právem, v projednávané věci uvedená právní skutečnost na jeho trvání vliv neměla, neboť obsah závazku se jeho převzetím obchodní společností DAMILA 96, s.r.o. nezměnil a nešlo ani o případ, kdyby takové zajištění bylo poskytnuto třetí osobou, která by (aby zástavní právo trvalo) musela se změnou v osobě dlužníka souhlasit (srov. §532 občanského zákoníku). Zástavním dlužníkem byl totiž sám dlužník obligační.
Za situace, kdy bylo v projednávané věci zjištěno, že nebyla uzavřena písemná dohoda mezi zástavním věřitelem a zástavním dlužníkem o zániku zástavního práva (jako obecná právní skutečnost, jež může způsobit zánik právního vztahu), nebylo ani právně významné, zda taková dohoda byla či nebyla uzavřena v ústní či konkludentní formě, neboť i taková dohoda by byla pro nedostatek obligatorní formy (srov. §40 odst. 2 občanského zákoníku za použití §151b odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.8.1998) neplatná a k zániku zástavního práva by rovněž nevedla. Proto se soudy tvrzenou ústní dohodou správně nezabývaly.
Z výše uvedeného se podává, že, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, za shora popsané situace (i když závěr, že k zániku zástavního práva z důvodu neplatnosti vzdání se práva zástavním věřitelem nedošlo, dovodil z ne zcela přiléhavých důvodů), je jeho rozhodnutí v souladu se zákonem. Protože rozsudek odvolacího soudu nemůže mít po právní stránce zásadní význam, není dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému 2) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně ve výši 5.000,- Kč [srov. §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb., č. 276/2006 Sb. a č. 399/2010 Sb.), celkem ve výši 5.300,- Kč Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného 2) advokát Mgr. David Štůla osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům řízení, které žalovanému 2) za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad ve výši 1.060,- Kč (§137 odst.3 o.s.ř.). Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému 2) tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen náhradu nákladů řízení v celkové výši 6.360,- Kč zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného 2) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.) ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (§160 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu