ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4746.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4746/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. M., proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátkou, o 339.959,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 92/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. března 2007 č.j. 23 Co 469/2006-94, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Pardubicích dne 3.5.2004 a doplněnou podáními ze dne 3.8.2004 a 5.11.2004 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil \"300.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5,5 % p.a. z částky 300.000,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení + dlužnou částku 39.959,- Kč a náklady řízení\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 8.9.2000 uzavřela se žalovaným ústní dohodu o založení obchodní společnosti, že do společnosti investovala \"postupně částku 480 tis. Kč a na zakoupení materiálu a nářadí částku 38.779,- Kč\", že částka měla být vrácena \"po uzavření zúčtovacího období, tedy do 30.6.2002\", a že žalovaný dosud vrátil pouze 130.000,- Kč; žalobkyně po žalovaném požaduje dlužnou částku 339.959,- Kč.
Okresní soud v Pardubicích rozhodl o žalobě platebním rozkazem ze dne 11.3.2005 č.j. 33 Ro 1288/2004-28, proti němuž podal žalovaný odpor.
Poté, co žalobkyně na výzvu obsaženou v usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26.4.2005 č.j. 5 C 92/2005-31 podáním ze dne 20.5.2005 dále doplnila žalobu a co Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11.11.2005 č.j. Ncp 2219/2005-44 rozhodl, že projednání a rozhodnutí této věci patří do věcné příslušnosti okresních soudů, Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 15.12.2005 č.j. 5 C 92/2005-46 žalovaného ve smyslu ustanovení §114b občanského soudního řádu vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů vyjádřil k žalobě.
Okresní soud v Pardubicích nato rozsudkem ze dne 28.4.2006 č.j. 5 C 92/2005-52 žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil 339.959,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 30.6.2002 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 13.600,- Kč. Dospěl k závěru, že ve věci je třeba rozhodnout rozsudkem pro uznání ve smyslu ustanovení §153a občanského soudního řádu, neboť žalovaný se ve stanovené lhůtě k žalobě nevyjádřil. Ohledně věci samé \"shledal\", že žalobkyně uzavřela se žalovaným smlouvu o sdružení, že mu půjčila 38.779,- Kč \"na zakoupení materiálu a nářadí a dále na platy zaměstnanců a na materiál\" a že žalovaný \"smlouvu porušil tím, že se s ní nerozdělil o zisk ze zakázky\".
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 20.3.2007 č.j. 23 Co 469/2006-94 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 44.700,- Kč. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že \"byly splněny předpoklady pro výzvu dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu\", že nastala fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst. 5 občanského soudního řádu, neboť se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil a ani nesdělil, že by mu v tom bránil nějaký závažný důvod, a že proto byly dány podmínky pro rozsudek pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 občanského soudního řádu. Z hlediska věci samé odvolací soud dovodil, že \"vůle účastníků směřovala spíše než ke smlouvě o sdružení k uzavření smlouvy o tichém společenství\" a že \"v souzené věci šlo o vrácení vkladu žalobkyně jako tiché společnice, když smlouva o tichém společenství nebyla uzavřena platně, neboť byla uzavřena pouze v ústní smlouvě, ačkoliv zákon vyžaduje formu písemnou\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že \"nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání dle §153a odst. 3\" občanského soudního řádu, neboť žalovaný podal ve věci odpor, \"kdy namítal důvodnost žalované částky\", a že \"se žalovaný obecně může bránit pouhým podáním odporu proti původně vydanému platebnímu rozkazu s návrhem na zamítnutí žaloby\". Žalovaný dále poukazuje na to, že \"odborné vyjádření svěřil advokátu\" a že proto \"byl v dobré víře, že bude k žalobě ve 30denní lhůtě podáno vyjádření prostřednictvím advokáta\", a dovozuje, že při užití ustanovení §114b občanského soudního řádu \"musí povaha věci opravňovat předsedu senátu k úvaze, že žalovaný má k dispozici skutečnosti a důkazy svědčí v jeho prospěch, jinak má žalovaný právo bránit se pouhým nesouhlasným tvrzením s uplatňovaným nárokem žalobkyně\". Vzhledem k tomu, že \"žalobkyně nedoložila svůj uplatněný nárok vůbec žádným důkazem, nýbrž jenom svými úvahami\", a že \"žaloba ani po tzv. doplnění nesplňovala základní náležitosti žaloby dle §42 a §79 o.s.ř., sama si ve svých tvrzeních a nárocích značně odporuje\", což vyplývá i ze spisů \"Policie ČR č.j. ORPA 274/PA-3-T4-2002 a ORPA 707/PA3-T4-2002, kde je výslovně žalobkyní uvedeno, že svůj údajný vklad vložený do podnikání, byl žalobkyni vrácen, a to do dubna 2001\", nebyly splněny podmínky pro použití výzvy podle ustanovení §114b občanského soudního řádu. Žalovaný také nesouhlasí s názorem soudů, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva o tichém společenství nebo smlouva o sdružení (podle žalovaného se jednalo o \"půjčku do podnikání žalovaného s možností, že může dojít ke spolupráci mezi stranami\") a vytýká soudům, že se nezabývaly \"otázkou promlčení nároku, byť i jen možnému promlčení nároku, a to měl soud k dispozici podaný odpor žalovaného, kde nárok žalovaný popírá\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Poté, co zrekapitulovala spor mezi účastníky, zdůraznila, že žalovaný se ve lhůtě ve věci nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl řádně vyzván ve smyslu ustanovení §114b občanského soudního řádu, a že proto bylo o žalobě správně rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst.1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst.2 o.s.ř., místo výzvy podle §114a odst.2 písm.a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; k podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení (srov. §114b odst.1 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. nelze vydat nebo doručit po prvním jednání ve věci (srov. §114b odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno; usnesení nesmí být žalovanému doručeno dříve než žaloba (srov. §114b odst.4 o.s.ř.).
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst.3 o.s.ř.) musí být poučen (srov. §114b odst.5 o.s.ř.).
Má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§114b odst.5 o.s.ř.), rozhodne soud rozsudkem pro uznání (srov. §153a odst.3 o.s.ř.).
Usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem (srov. §114a odst.1 o.s.ř.), aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném (prvním) jednání. K přípravě jednání - a v jejím rámci též k vydání usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. - soud přistoupí podle ustálené judikatury soudů teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení a byly-li odstraněny případné vady v žalobě; soud může vydat v souladu se zákonem usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. a rozhodnout rozsudkem pro uznání vydaným podle ustanovení §114b odst.5 a §153a odst.3 o.s.ř., jen jestliže nenastal takový nedostatek podmínky řízení, pro který by řízení muselo být zastaveno (§104 odst.1 o.s.ř.), a jestliže žaloba není postižena takovými vadami, které by bránily pokračování v řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2003 sp. zn. 21 Cdo 968/2003, který byl uveřejněn pod č. 153 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003).
Předpokladem pro usnesení, kterým soud žalovanému ukládá, aby se ve věci písemně vyjádřil, je - jak dále vyplývá z ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. - rovněž okolnost, aby to vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle §114b o.s.ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu odůvodňují vydání usnesení podle §114b o.s.ř. zejména v takovém sporu, kdy dosavadní poznatky ukazují, že - ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou - tu jsou takové mimořádné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla o sporu rozhodnuto (srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, které bylo uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout - protože není potřebné provádět dokazování - vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, dospěla ustálená judikatura soudů k závěru, že neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení §114b o.s.ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst.3 o.s.ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2003 sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Vyzve-li soud žalovaného podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku (jeho části nebo výši) uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoliv pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít v jeho prospěch. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě nemusí žalovaný rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
Vzhledem k tomu, že požadavkům usnesení podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. žalovaný vyhoví, jestliže v písemném vyjádření uvede alespoň takové skutečnosti, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti nároku uplatněnému v žalobě, nemohou povaha věci a ani okolnosti případu vyžadovat, aby žalovanému byla postupem podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř. ukládána povinnost k podání písemného vyjádření ve věci, kdyby v dosavadním průběhu řízení byl alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě ozřejměn jinak a kdyby se u soudu již nacházely listiny, významné pro obranu žalovaného. Za takového stavu řízení by totiž požadavek podat písemné vyjádření ve věci kladený na žalovaného byl zjevně nadbytečný a procesně neekonomický a bylo by jen formalitou, aby žalovaný písemně sděloval soudu to, co je z dosavadních výsledků řízení již známo, nebo aby předkládal soudu listiny, které již byly soudu předloženy nebo které si soud sám opatřil (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3.1.2008 sp. zn. 21 Cdo 221/2007, který byl uveřejněn pod č. 80 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
V projednávané věci žalovaný - jak vyplývá z obsahu spisu - učinil za řízení v době od jeho zahájení až do uplynutí lhůty, která mu byla stanovena v usnesení soudu prvního stupně ze dne 15.12.2005 č.j. 5 C 92/2005-46 pro podání vyjádření ve věci jediný úkon, a to v podání ze dne 31.3.2005, v němž uvedl, že \"podává odpor proti platebnímu rozkazu jednací číslo: 33 Ro 1288/2004-28\".
Vzhledem k tomu, že žaloba (spolu s podáními, kterými ji žalobkyně doplnila a upřesnila) netrpěla žádnou z vad, pro kterou by nebylo možné pokračovat v řízení, že povaha věci nepochybně vyžadovala, aby byl žalovaný vyzván k podání vyjádření ve věci podle ustanovení §114b odst.1 o.s.ř., že žaloba nepředstavuje zjevně bezúspěšné uplatňování práva a že ani základ případné obrany žalovaného nebyl před uplynutím lhůty podle usnesení soudu prvního stupně ze dne 15.12.2005 č.j. 5 C 92/2005-46 ozřejměn jinak, soudy v souladu se zákonem dovodily, že v projednávané věci nastala fikce uznání nároku podle ustanovení §114b odst.5 o.s.ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst.3 o.s.ř. K námitkám žalovaného, že \"žalobkyně nedoložila svůj uplatněný nárok vůbec žádným důkazem\" a že se soudy nezabývaly promlčením nároku žalobkyně, nemohlo být přihlédnuto, neboť nemají žádný právní význam pro závěr o splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení §153a odst.3 o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů a že proto nemůže mít po právní stránce zásadní význam; dovolání proti tomuto rozsudku tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože dovolání žalovaného směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. - aniž by se mohl věcí dále zabývat - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu