ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4750.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4750/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce JUDr. E. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. V. J., zastoupenému advokátem, o 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 403/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č. j. 55 Co 132/2007-48, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 21.950,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 500.000,- Kč s úrokem z prodlení z částek, ve výši a za dobu, jež rozvedla. Žalobu odůvodnila zejména tím, že žalovanému půjčila dne 15. 9. 1998 částku 500.000,- Kč, a, ačkoli se žalovaný zavázal půjčenou částku zaplatit ve splátkách 100.000,- Kč ročně, „vždy k 31. 12. daného roku počínaje r. 2000“, dluh ani zčásti dosud nezaplatil.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 11. 2006, č. j. 27 C 403/2005–29, řízení co do částky 200.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč ve výši 10 % od 1. 1. 2001 do zaplacení a z částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % od 1. 1. 2002 do zaplacení zastavil, žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 300.000,- Kč s úrokem z prodlení z částky 100.000,- Kč ve výši 3,5 % od 1. 1. 2003 do zaplacení, z částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 1. 1. 2004 do zaplacení a z částky 100.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % od 1. 1. 2005 do zaplacení, zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 47.124,- Kč k rukám advokáta JUDr. M. H. Z provedených důkazů měl za prokázáno, že smlouva o půjčce byla mezi účastníky uzavřena, že předmět půjčky byl žalovanému odevzdán a že účastníci si ve smlouvě sjednali splatnost půjčky ve splátkách pod ztrátou výhody splátek (§565 obč. zák.). Protože žalovaný nezaplatil žádnou ze splátek, celý dluh se stal splatným k 1. 1. 2001 a od téhož dne počala běžet tříletá promlčecí lhůta, která uběhla k 1. 1. 2004. Žaloba však byla podána až dne 22. 12. 2005, tedy po uplynutí promlčecí doby, a žalovaný namítl promlčení žalobou uplatněného nároku. Proto podle jeho názoru s ohledem na ustanovení §100 odst. 1 obč. zák. uplatněný nárok již nelze žalobkyni přiznat. Částečné zastavení řízení odůvodnil tím, že v uvedeném rozsahu vzala žalobkyně žalobu zpět.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2007, č. j. 55 Co 132/2007-48, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby „v požadavku úroku z prodlení ve výši 2 % z částky 100.000,- Kč od 1. 1. 2005 do zaplacení“ potvrdil, ve zbývající části jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 300.000,- Kč s úroky z prodlení z částky 100.000,- Kč ve výši 3,5 % ročně od 1. 1. 2003 do zaplacení, z částky 100.000,- Kč ve výši 2 % ročně od 1. 1. 2004 do zaplacení a z částky 100.000,- Kč ve výši 3 % ročně od 1. 1. 2005 do zaplacení, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudem prvního stupně 48.675,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 55.900,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. N. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že, ačkoli se žalovaný zavázal půjčenou částku žalobkyni zaplatit ve splátkách po 100.000,- Kč ročně, vždy k 31. 12. daného roku, počínaje rokem 2002, pod ztrátou výhody splátek, žalobkyně výhodu splátek nevyužila a neuplatnila u žalovaného právo na zaplacení celého dluhu, přičemž žalovaný netvrdil a neprokázal opak. Celý dluh se tak nestal splatný najednou k 1. 1. 2001, ale splátky zůstaly stále splatné vždy k 1. 1. následujícího roku; tedy „1. splátka byla splatná 1. 1. 01, 2. splátka byla splatná 1. 1. 02, 3. splátka byla splatná 1. 1. 03, 4. splátka byla splatná 1. 1. 04 a 5. splátka byla splatná 1. 1. 05“. Byla - li žaloba podána 22. 12. 2005, „v tříleté promlčecí lhůtě se promlčely pouze první dvě splátky, u 3., 4. a 5. splátky k promlčení nedošlo“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud při posuzování promlčení žalované částky vychází z nesprávného výkladu smlouvy o půjčce. Jazykovým i logickým výkladem obsahu článku II. smlouvy o půjčce ze dne 15. 9. 1998 nelze podle dovolatele dojít k jinému závěru než k tomu, že účastníci smlouvy v tomto článku smlouvy jednoznačně vyjádřili svou vůli, že nezaplacení kterékoli splátky bude právní skutečností, která podle tohoto ujednání obsaženého ve smlouvě přivodí ztrátu výhodnosti splátek a tedy splatnost celého dluhu. Kdyby účastníci měli v úmyslu pouze založit oprávnění věřitele ve smyslu §565 OZ, muselo by to být ve smlouvě. Zákonem nedefinovaný pojem „ztráta výhodnosti splátek“ (i když ve výkladových stanoviscích právní veřejností používaný výraz) je třeba vykládat vždy v tom kontextu, v jakém byl ve smlouvě použit a co jím účastníci s ohledem na jeho spojení s dalším textem smlouvy vyjádřili a jakou vůli tak projevili. Není právního důvodu k tvrzení, že slovním spojením „ztráta výhodnosti splátek“ by bez dalšího mělo být rozuměno pouze oprávnění ve smyslu ustanovení §565 OZ, neboť takovýto závěr by neměl oporu v zákoně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo „odmítnuto“, neboť z ustanovení smlouvy „pod ztrátou výhody splátek“ nelze žádným výkladem dospět k závěru, že by účastníci smlouvy hodlali tímto způsobem vyloučit postup podle ustanovení §565 obč. zák.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (dovolatel skutková zjištění soudů nezpochybňuje), že účastníci řízení dne 15. 9. 1998 uzavřeli smlouvu o půjčce, podle níž žalovaný od žalobkyně přijal 500.000,- Kč v hotovosti a zavázal se půjčenou částku žalobkyni „vrátit ve splátkách po 100.000,- Kč ročně, vždy k 31. 12. daného roku, počínaje rokem 2002, pod ztrátou výhody splátek“. Na uhrazení uvedené půjčky však žalobkyni nejméně částku 300.000,- Kč nezaplatil. Žalovaný v řízení mimo jiné namítal, že nezaplacením první splátky se stala splatnou celá půjčka, a s ohledem na to, kdy žalobkyně podala žalobu na její zaplacení, namítl její promlčení.
Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce byla mezi účastníky uzavřena dne 15. 9. 1998, je třeba obsah této smlouvy i v současné době posuzovat podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 3. 2000, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví) – dále jen „obč. zák.“.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu z hlediska jeho určitosti nebo srozumitelnosti, je třeba se pokusit pomocí výkladu právního úkonu o odstranění takové nejasnosti. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem; tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu, včetně takového, který lze platně učinit jen písemně. V případě, že nejasnost právního úkonu nelze odstranit ani pomocí výkladu projevu vůle, je právní úkon neplatný (§37 odst. 1 občanského zákoníku). Pomocí výkladu právního úkonu přitom není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Ve smlouvě o půjčce ze dne 15. září 1998 účastníci mimo jiné ujednali, že žalovaný se zavazuje půjčenou částku žalobkyni „vrátit ve splátkách po 100.000,- Kč ročně, vždy k 31. 12. daného roku, počínaje rokem 2000, pod ztrátou výhody splátek“. Z uvedeného ujednání je nepochybné, co bylo ve vztahu k podmínkám vrácení půjčené částky ujednáno. Účastníci ujednali, že půjčená částka bude splácena ve splátkách (jednoročních) a že se tak bude dít pod ztrátou výhody splátek.
Podle ustanovení §565 obč. zák. jde-li o plnění ve splátkách, může věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.
Plnění dluhu ve splátkách je v podstatě plněním po částech s tím rozdílem, že výše a splatnost jednotlivých splátek je předem určena. Při plnění ve splátkách jde vlastně o dvojí dobu splatnosti. Jednak je stanovena doba plnění jednotlivých splátek a zároveň doba splatnosti celé pohledávky je určena poslední splátkou. Závazek pak zaniká postupně tak, jak jsou splátky plněny, a prodlení dlužníka se posuzuje u každé splátky zvlášť. Součástí podmínek splatnosti jednotlivých splátek může být i určení, že pro nesplnění některé splátky je věřitel oprávněn žádat celý zbytek pohledávky najednou. Splatnost celé pohledávky (tzv. ztráta lhůt nebo ztráta výhody splátek) nenastává přímo ze zákona, ale záleží na věřiteli, zda toto právo uplatní, tedy zda vyzve dlužníka k zaplacení celého zbytku, popř. zda podá u soudu žalobu na plnění. V každém případě může své právo uplatnit pouze do splatnosti nejbližší další splátky. Pokud tak neučiní a dlužník řádně a včas příští splátku zaplatí, může věřitel vymáhat jen nezaplacenou jednu splátku. Svého práva však může využít kdykoli při vynechání některé z dalších splátek. Bylo-li však ve smlouvě obsahující ujednání o plnění ve splátkách dohodnuto, že nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu, nejedná se o dohodu o ztrátě výhody splátek podle §565 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1630/2005, ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 20 Cdo 237/2006, nebo ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5331/2007). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvodu se odchylovat.
Protože v projednávané věci – jak výše uvedeno – bylo mezi účastníky ujednáno vrácení půjčky ve splátkách toliko „pod ztrátou výhody splátek“, nikoli, že „nezaplacením jedné ze splátek nastává splatnost celého zůstatku dluhu“, správně odvolací soud dovodil, že, nevyužila-li žalobkyně svého práva plynoucího z ustanovení §565 obč. zák. a v tam stanovené lhůtě právo na dřívější splacení celého dluhu neuplatnila, nestal se celý dluh splatný dříve, nežli v dohodnutých splátkách, a z hlediska promlčení jednotlivých splátek dluhu se nic nezměnilo. Ke dni podání žaloby (dne 22. 12. 2005) tak (přes uplatněnou námitku promlčení) nebyla promlčena třetí (splatná k 31. 12. 2002), čtvrtá (splatná k 31. 12. 2003) a pátá (splatná k 31. 12. 2004) splátka.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 21.650,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 21.950,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobkyni nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Mojmír Putna , v. r.
předseda senátu