ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.4817.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 4817/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Michalem Lincem, advokátem se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí č. 17, za účasti B. S. , o zápis dohody o vypořádání společného jmění manželů do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 5/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 2009 č.j. 11 Cmo 300/2008-98, takto:
Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. srpna 2008 č.j. 27 C 5/2007-67 se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně a účastník B. S. podali dne 4.9.2006 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, návrh "na povolení vkladu práva" do katastru nemovitostí s tím, že jejich manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11.7.2006 č.j. 10 C 25/2006-21, který nabyl právní moci dnem 2.8.2006, a že podle dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 10.2.2006 mimo jiné připadne do výlučného vlastnictví žalobkyně spoluvlastnický podíl v rozsahu 11/12 na nemovitosti, označené jako "budova - objekt bydlení č.p. 772 zapsaná na listu vlastnictví č. 1200 vedeném u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, která je postavena na pozemku č. parc. 948/2 - zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území Kobylisy, obec Praha, zapsaném na listu vlastnictví č. 1602 vedeném u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha".
Katastrální úřad pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praze, rozhodnutím ze dne 3.9.2007 sp. zn. V-40307/2006-101/18 návrh "na vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí" zamítl. Poté, co zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2003 č.j. Sm 1555/2002-58 bylo nařízeno předběžné opatření, kterým bylo mimo jiné žalobkyni a účastníku B. S. zakázáno "až do 15-ti dnů od vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé převést na třetí osobu, a to podílu o velikosti 11/12 na domu čp. 772 se stavební parcelou č. 948/2 pro katastrální území Kobylisy", dospěl katastrální úřad k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vklad práva uvedené v ustanovení §5 odst.1 písm.f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), neboť "pojem nepřevést na třetí osobu je třeba vykládat jako omezení všech majetkových dispozic mezi živými".
Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 23.10.2007 se žalobkyně domáhala, aby návrhu na vklad práva podle dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 10.2.2006 bylo vyhověno. Uvedla, že soudem nařízené předběžné opatření "nezakazuje převod předmětné nemovitosti mezi B. S. a M. S., neboť obě tyto osoby, které byly uvedeny ve výroku usnesení o nařízení předběžného opatření a byla jim uložena povinnost, nejsou třetí osobou", a že předběžné opatření se "nemůže vztahovat na dohody, jimiž se vypořádává společné jmění manželů, neboť dohody o vypořádání společného jmění nejsou převodem vlastnictví, ale jejich vypořádáním, což je dané ze samotné povahy společného jmění manželů, které se vyznačuje tím, že jde o vlastnictví bezpodílové, tj. oba manželé jsou současně vlastníky celého majetku". Vkladu práva podle dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 10.2.2006 proto ustanovení §5 odst.1 písm.f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nebrání.
V podání ze dne 23.4.2008, které došlo Městskému soudu v Praze dne 25.4.2008, žalobkyně mimo jiné sdělila, že na majetek účastníka B. S. byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2008 č.j. 77 K 77/2007-87 prohlášen konkurs a navrhla, aby v řízení bylo pokračováno se správkyní konkursní podstaty Ing. Helenou Horovou.
Katastrální úřad navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že "zákonný pojem nepřevést na jiného" je třeba - jak vyplývá z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14.7.1998 sp. zn. 31 Ca 66/98 - vykládat "jako omezení všech majetkových dispozic mezi živými, kterými by došlo ke ztížení nebo zkrácení uplatněných práv oprávněné osoby tím, že by se vlastnický podíl povinného na označeném nemovitém majetku snížil nebo zanikl", tedy, řečeno jinak, "zákaz převodu nemovitosti na někoho jiného či jejich zatížení má zabránit tomu, aby uspokojení oprávněného bylo některou z dispozic s nemovitostmi, kterou by některý z povinných provedl, oddáleno nebo ztíženo". I když se uvedený výklad krajského soudu týkal ustanovení §335b odst.1 písm.a) občanského soudního řádu, je třeba stejným způsobem vyložit zákaz převodu na třetí osobu, který je obsažen v usnesení o nařízení předběžného opatření. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2003 č.j. Sm 1555/2002-58 bylo nařízeno předběžné opatření z důvodu obavy, že by výkon rozhodnutí proti B. S. posléze vydaného mohl být "ohrožen převodem nemovitosti na třetí osobu, dalším zatížením či zřízením věcných břemen"; zákazem převodu na třetí osobu ve vztahu k B. S. je nutno rozumět "zákaz všech majetkových dispozic mezi živými, kterými by došlo ke ztížení nebo krácení uplatněných práv" oprávněného z předběžného opatření "tím, že by se vlastnický podíl B. S. na označeném nemovitém majetku snížil nebo zanikl", a proto "v sobě tento zákaz zahrnuje i dispozice vlastníků nemovitosti při vypořádání společného jmění manželů".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.8.2008 č.j. 27 C 5/2007-67 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2003 č.j. Sm 1555/2002-58, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22.10.2003 č.j. 9 Cmo 518/2003-77, bylo žalobkyni a B. S. zakázáno "převést na třetí osobu, zatížit či zřídit věcná břemena třetích osob" k předmětnému spoluvlastnického podílu na "domu čp. 772 se stavební parcelou č. 948/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 1200 pro k.ú. Kobylisy, obec Praha, u Katastrálního úřadu Praha - město", a že v době podání návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí trvaly účinky předběžného opatření, a dovodil, že "formulace použitá v tomto usnesení dopadá na oprávnění B. S. nakládat s nemovitostmi i pro případ uzavření dohody o vypořádání společného jmění manželů, v důsledku kterého by se měla výlučným vlastníkem předmětného nemovitého majetku stát" žalobkyně. Podle soudu prvního stupně by "důsledkem takové dispozice byla ztráta vlastnického práva B. S. k nemovitostem, což odporuje zamýšleným účinkům předběžného opatření", a skutečnost, že žalobkyně byla "ve výroku usnesení zmíněna jako osoba, které se ukládá povinnost s majetkem nenakládat, nelze vykládat tak, že v případě převodu majetku není touto třetí osobou". Protože předběžným opatřením byla omezena smluvní volnost B. S. uzavřít ohledně tohoto majetku takovou dohodu o vypořádání majetkových vztahů v souvislosti s rozvodem manželství, nemohlo být návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí vyhověno. Za účastníka řízení soud prvního stupně pokládal - jak vyplývá ze záhlaví jeho rozsudku - i nadále B. S..
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29.1.2009 č.j. 11 Cmo 300/2008-98 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl ke shodnému závěru jako soud prvního stupně v tom, že "zákaz vyslovený oběma manželům S. předběžným opatřením se vztahuje také na majetkové dispozice mezi nimi", a to i na "dohodu o vypořádání společného majetku pro případ rozvodu podle ustanovení §24a zákona o rodině, kterou by bylo ztíženo, popř. zkráceno uplatněné právo věřitele ve směnečném řízení", a že proto návrhu na vklad práva do katastru nemovitosti nelze vyhovět. Za účastníka řízení odvolací soud rovněž považoval - jak vyplývá ze záhlaví jeho rozsudku - i nadále B. S..
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy chybně vyložily obsah zákazu, uloženého žalobkyni a B. S. v usnesení o nařízení předběžného opatření. Zákaz dispozice vyslovený v předběžném opatření se "vztahoval na dispozice vůči třetím osobám, tedy osobám, jež účastníky řízení nebyly", nebránil vypořádání společného jmění dohodou účastníků. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) občanského soudního řádu a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §245 a 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy - jak vyplývá z přiměřeného užití Části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o.s.ř.) - v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo soudy mimo jiné zjištěno, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2003 č.j. Sm 1555/2002-58, potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22.10.2003 č.j. 9 Cmo 518/2003-77, bylo B. S. a žalobkyni zakázáno "až do 15-ti dnů od vykonatelnosti rozhodnutí ve věci samé převést na třetí osobu, zatížit či zřídit věcná práva třetích osob k nemovitostem, a to podílu o velikosti 11/12 na domu čp. 772 se stavební parcelou č. 948/2 zapsaném na listu vlastnictví č. 1200 pro katastrální území Kobylisy, obec Praha u Katastrálního úřadu Praha - město". Důvodem k tomuto opatření byla - jak vyplývá z odůvodnění usnesení - "důvodná obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaném" ve prospěch věřitele RNDr. J. Š., CSc. "mohl být ohrožen". V době trvání předběžného opatření účastníci uzavřeli dne 10.2.2006 Dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a práv a povinností společného bydlení pro dobu po rozvodu, podle které má připadnout ze společného jmění účastníků do výlučního vlastnictví žalobkyně mimo jiné spoluvlastnický podíl v rozsahu 11/12 na nemovitosti, označené jako "budova - objekt bydlení č.p. 772 zapsaná na listu vlastnictví č. 1200 vedeném u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha, která je postavena na pozemku č. parc. 948/2 - zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území Kobylisy, obec Praha, zapsaném na listu vlastnictví č. 1602 vedeném u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha". Manželství účastníků bylo poté rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11.7.2006 č.j. 10 C 25/2006-21, který nabyl právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 2.8.2006.
Dohoda o vypořádání společného jmění manželů musí mít písemnou formu; jestliže do společného jmění manželů náleží též nemovitost, nabývá dohoda účinnosti vkladem do katastru nemovitostí (srov. §150 odst.1 občanského zákoníku).
V řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí se mimo jiné zkoumá, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu a zda účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu [srov. §5 odst.1 písm.e) a f) zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)].
Za uvedené situace bylo v posuzovaném případě pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné, zda usnesení soudu o nařízení předběžného opatření, kterým bylo manželům S. uloženo [ve smyslu ustanovení §76 odst.1 písm.e) a §76 odst.2 o.s.ř.] nenakládat s věcí, která náleží do společného jmění manželů, představuje soudním rozhodnutím stanovené omezení ve smluvní volnosti, které by jim bránilo ve vypořádání jejich (zaniklého) společného jmění dohodou. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení podle §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné a že řízení před soudy je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Soudy při rozhodování věci (stejně jako katastrální úřad) dospěly k závěru, že opatření adresované účastníkům v usnesení o nařízení předběžného opatření, spočívající v zákazu jejich spoluvlastnický podíl na nemovitosti, náležející do společného jmění manželů, "převést na třetí osobu, zatížit či zřídit věcná práva třetích osob", se "vztahuje také na majetkové dispozice" ohledně tohoto spoluvlastnického podílu mezi účastníky, včetně vypořádání jejich společného jmění ohledně tohoto podílu dohodou. S tímto právním názorem dovolací soud nesouhlasí.
Soudy v první řadě nevzaly náležitě v úvahu, že při vypořádání společného jmění manželů nedochází k převodu nebo k přechodu vlastnictví. Ve společném jmění manželů, pro něž je charakterické, že k věcem, právům nebo jinému majetku do něj náležejícího nejsou určeny podíly manželů, je každý z manželů "úplným vlastníkem celku" a ve svých právech k majetku je omezován stejným právem druhého manžela. Vypořádání (zaniklého) společného jmění spočívá v tom, že jeden z manželů se stává výlučným vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, aniž by se (nadále) o svá oprávnění a povinnosti k majetku dělil s druhým manželem, popř. že věci, práva nebo jiný dosud společný majetek připadnou do podílového spoluvlastnictví manželů. Při vypořádání společného jmění tedy nedochází k převodu nebo přechodu vlastnictví, neboť žádný z manželů při něm nenabývá práva a povinnosti k věci, právu nebo jinému majetku, který mu dosud (jako součást společného jmění) nenáležel, a nemůže nabývat práva a povinnosti k tomu, co již bylo předmětem jeho vlastnictví ve společném jmění manželů; ke změně - oproti stavu před vypořádáním - dochází jen v tom, že manžel, který se stal výlučným vlastníkem věci, práva nebo jiného dosud společného majetku, bude svá práva a povinnosti k majetku převzatému ze společného jmění manželů nadále vykonávat bez účasti druhého manžela. Z uvedeného, kromě jiného, vyplývá, že vypořádání společného jmění manželů nepředstavuje převod a ani jiné nakládání s věcí, která náleží do společného jmění manželů. Zákaz převést (a jinak nakládat) se spoluvlastnickým podílem, tvořícím součást společného jmění účastníků, který byl vysloven v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21.7.2003 č.j. Sm 1555/2002-58 o nařízení předběžného opatření, proto již z tohoto důvodu nemůže bránit vypořádání společného jmění manželů, které účastníci provedli v dohodě ze dne 10.2.2006 pro případ rozvodu svého manželství.
Opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z důvodu ochrany práv věřitele RNDr. J. Š., CSc., na jehož návrh bylo předběžné opatření nařízeno. Soudy (stejně jako katastrální úřad) totiž nepřihlédly k ustanovení §150 odst.2 občanského zákoníku, podle něhož práva věřitelů nesmí být dotčena dohodou o vypořádání společného jmění manželů (a obdobně ani jiným vypořádáním společného jmění manželů).
Ustanovení §150 odst.2 občanského zákoníku představuje - vedle ustanovení §143a odst. 4 občanského zákoníku, které se týká smluv o rozšíření nebo zúžení stanoveného rozsahu společného jmění manželů a smluv o vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství - právní prostředek na ochranu věřitelů, do jejichž práva na uspokojení pohledávek proti jednomu z manželů jako dlužníku nesmí dohoda o vypořádání společného jmění manželů zasáhnout. Vypořádání společného jmění manželů se ve smyslu ustanovení §150 odst. 2 občanského zákoníku dotýká práva věřitele tehdy, kdyby měla vést ke zmenšení majetku dlužníka a kdyby v jejím důsledku věřitel nemohl dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoli - nebýt takové dohody - by se z majetku dlužníka uspokojil. Ochrana práv věřitele spočívá v tom, že dohoda o vypořádání společného jmění je vůči věřitelům relativně bezúčinná; i když v právních vztazích (obecně vzato) dohoda sledované právní následky vyvolala, ve vztahu k dotčeným věřitelům se na ni hledí, jako kdyby právní účinky nenastaly, a věřitel se může domáhat uspokojení své pohledávky bez dalšího ze společného jmění manželů, aniž by bylo významné, jak bylo mezi manželi jejich společné jmění vypořádáno. Judikatura soudů proto již dříve dospěla k závěru, že věřitel pohledávky, která vznikla před uzavřením dohody o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela, má právo ji vymoci také z majetku patřícího (původně) do společného jmění a vypořádaného dohodou tak, že jeho výlučným vlastníkem se stává manžel dlužníka (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2007 sp. zn. 20 Cdo 2085/2006, který byl uveřejněn pod č. 72 v časopise Soudní judikatura, roč. 2008).
Soud (a katastrální úřad) ve snaze ochránit práva věřitele RNDr. .J. Š., CSc., na jehož návrh bylo předběžné opatření nařízeno, pominuly též to, že nevypořádáním společného jmění manželů dohodou (a nepodáním návrhu na vypořádání společného jmění manželů rozhodnutím soudu) do tří let od zániku společného jmění dochází k jeho vypořádání ze zákona v té podobě, že se manželé ohledně movitých věcí vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá, a že ohledně ostatních movitých věcí, o nemovitostech a ostatních majetkových právech a pohledávkách platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné (srov. §150 odst.4 občanského zákoníku). Odmítly-li tedy soudy (zamítnutím návrhu na vklad do katastru nemovitostí) umožnit účastníkům vypořádat své (zaniklé) společné jmění účinnou dohodou a nebyla-li do 3 let podána některým z účastníků u soudu žaloba o jeho vypořádání, měl (mohl mít) jejich postup za následek též to, že ohledně předmětného spoluvlastnického podílů nastalo vypořádání společného jmění způsobem vyplývajícím z ustanovení §150 odst.4 věty druhé občanského zákoníku a že tím by stejně (navzdory záměru soudů ochránit věřitele B. S.) "vlastnický podíl B. S. na označeném nemovitém majetku snížil".
Řízení o vklad práva do katastru nemovitostí se přerušuje, byl-li po zahájení řízení na majetek některého z jeho účastníků prohlášen konkurs podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. bod XXIV Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, ze dne 17.6.1998, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998]; uvedené platí jak v případě, že řízení probíhá před katastrálním úřadem, tak i tehdy, projednává-li věc vkladu práva do katastru nemovitostí soud v řízení podle Části páté Občanského soudního řádu.
V řízení o povolení vkladu práva do katastru nemovitostí přerušenému prohlášením konkursu lze pokračovat na návrh správce konkursní podstaty nebo ostatních účastníků řízení (kromě úpadce) a správce konkursní podstaty se stává účastníkem řízení na místě úpadce [srov. §14 odst.1 písm.c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů) a právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.2.2006 sp. zn. 29 Odo 1149/2003, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007].
Přestože na majetek účastníka B. S. byl v průběhu řízení před soudem prvního stupně usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20.3.2008 č.j. 77 K 77/2007-87 prohlášen konkurs podle zákona č. 328/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), soudy v řízení v rozporu s ustanovením §14 odst.1 písm.c) tohoto zákona pokračovaly, aniž by byl (v té době) podán návrh na pokračování v řízení a aniž by na místě úpadce jednaly se správkyní konkursní podstaty Ing. Helenou Horovou. Zatížily tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací soud k této vadě ve smyslu ustanovení §242 odst.3 o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu