ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.483.2018.1
sp. zn. 21 Cdo 483/2018-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobce UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. se sídlem v Praze, Želetavská č. 1525/1, IČO 64948242 proti žalovanému Brianson s. r. o. se sídlem v Praze, Daliborova č. 714/7, IČO 04365577, zastoupenému JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská č. 32/22, o určení, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 202/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. srpna 2017, č. j. 32 Co 232/2017-169, opravenému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2017, č. j. 32 Co 232/2017-179, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 32 Co 232/2017-169, opravenému usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2017, č. j. 32 Co 232/2017-179, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, které doposud nebyly v praxi dovolacího soudu řešeny, a to „…a) je pohledávka, která je z hlediska svého vzniku mladší než nejstarší přihlášená pohledávka v dražbě nedobrovolné podle ust. §36 zák. 26/2000 Sb. pohledávkou (ex lege) přihlášenou ve smyslu ust. §57 odst. 1) zák. 26/2000 Sb., pokud jsou práva k předmětu dražby tyto pohledávky zajišťující vložena v katastru nemovitostí ?“ a „…b) jaké právní důsledky má na existenci zástavního práva, které zajišťuje ve smyslu ust. §57 odst. 1) zák. 26/2000 Sb. mladší pohledávku, provedení dražby nedobrovolné ve smyslu ust. §36 zák. 26/2000 Sb., ust. §58 odst. 1) zák. 26/2000 Sb.?...“ , pak přehlíží, že na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Dovolatel totiž konstruuje vlastní skutkový stav, který nebyl ani soudem prvního stupně, ani soudem odvolacím, s ohledem na absenci skutkových tvrzení, zjištěn (stáří nejstarší přihlášené pohledávky S. K., a tedy, že tato pohledávka je starší než pohledávka žalobce, zajištěná sporným zástavním právem), a proto nemůže rozhodnutí odvolacího soudu záviset na aplikaci ustanovení §57 odst. 1 ve spojení s ustanovením §58 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení právní otázky „…jakou vzájemnou povahu mají žaloba o neplatnost dražby ve smyslu ust. §48 odst. 3) zák. 26/2000 Sb. a určovací žaloba podle ust. §80 o. s. ř. z hlediska vyřešení předběžné otázky a z hlediska věci zahájené a rozsouzené? ...“ a odkazuje–li dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3346/2010, s nimiž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, lze pouze konstatovat, že takto položená otázka je z hlediska podmínek přípustnosti dovolání naprosto nesrozumitelná, neboť žádné řízení o neplatnost dražby (v důsledku níž došlo k údajnému zániku zástavního práva žalobce) nebylo zahájeno, odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vůbec žádnou otázku, vztahující se k řízení o určení, zda nemovitosti jsou či nejsou zatíženy zástavním právem, neřeší, neboť se zabývají otázkou charakteru žalob na určení neplatnosti veřejné dražby, tedy žalob naprosto odlišných, než je žaloba nyní posuzovaná. Jinak otázka věcné legitimace a existence naléhavého právního zájmu zástavního věřitele na určení, zda nemovitost je zatížena zástavním byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s konstantní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 21 Cdo 661/2009, a v něm uvedený názor, že „…Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) o. s. ř.], má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo přímo dotýká…“).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že „…vedle sebe existují dražební protokol, který říká, že zástavní právo zaniklo, a vedle něj rozsudek o určovací žalobě…“ a že „…takovému stavu se má zabránit žalobou podle hmotněprávního ustanovení §48 odst. 3) zák. 26/2000 Sb., která nadto není žalobou určovací…“, neboť nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, resp. nevymezuje vůbec žádnou právní otázku.
K podání dovolatele ze dne 10. 5. 2018, které bylo podáno elektronicky dovolacímu soudu dne 11. 5. 2018, nebylo možno pro opožděnost přihlédnout, neboť lhůta uvedená v ustanovení §240 odst. 4 o. s. ř. uběhla ke dni 18. 12. 2017 (srov. též závěry učiněné v bodě 20. nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu