ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.486.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 486/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva obrany (Vojenského úřadu pro právní zastupování) v Praze 6, nám. Svobody č. 471, proti žalovanému J. M., zastoupenému advokátem, o 75.299,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 61/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. září 2001 č.j. 16 Co 156/2001-32, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 75.299,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.3.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že v období od 4.1.1997 do 15.7.1999 byl žalovaný jako voják z povolání vyslán žalobkyní k dennímu studiu do V. na A. n. o. P. r., přičemž v souvislosti s následováním manželky do místa jeho studia na dobu delší než jeden rok byla žalovanému v souladu s ustanovením §10 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 7/1996 Sb. vyplácena náhrada zvýšených životních nákladů. Dne 9.6.1998 bylo kontrolou Hlavního úřadu vnitřní správy Ministerstva obrany ČR zjištěno, že „v důsledku nesprávné aplikace“ ustanovení §10 odst. 4 zmíněné vyhlášky došlo k „neoprávněnému zvýšení valutové části peněžních náležitostí za manželku“ (20% sazba tohoto zvýšení nebyla vzata pro výpočet měsíční výše náhrady z příslušné valutové části peněžních náležitostí, ale z celého platu žalovaného), čímž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, které za období od 1.1.1998 do 31.5.1998 činí „v přepočtu na korunový ekvivalent“ 75.299,- Kč. Protože ve smyslu ustanovení §4 zák. práce „se posuzuje odpovědnost žalovaného podle §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v platném znění“, je žalovaný ve smyslu ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. žalobkyni „povinen vydat na penězích vše, co nabyl bezdůvodným obohacením“.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 1.3.2001 č.j. 8 C 61/2000-15 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 8.175,- Kč k rukám „právního“ zástupce žalovaného J. K. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že přeplatkem na vyplacené náhradě zvýšených životních nákladů vzniklo žalovanému na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení (majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu), které je třeba za situace, kdy „ustanovení zákoníku práce ani zvláštní předpisy nestanoví u bezdůvodného obohacení vojáka z povolání postup v režimu zákoníku práce“, posoudit podle „ust. §451 a následujících občanského zákoníku“. Podle ustanovení §451 odst. 1 a §456 obč. zák. je sice se získáním bezdůvodného obohacení vázána povinnost k jeho vydání tomu, na jehož úkor bylo získáno, avšak v daném případě by požadavek na vrácení neprávem vyplacených částek po žalovaném byl „s ohledem na jeho dobrou víru“ vůči němu „nepřiměřeně tvrdé a tedy v rozporu s dobrými mravy“; soud prvního stupně proto „s odkazem na ustanovení §3 obč. zákoníku“ žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18.9.2001 č.j. 16 Co 156/2001-32 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a že „návrhu žalobce na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se nevyhovuje“. Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně, že pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku na vrácení bezdůvodného obohacení, na který „se vztahuje režim občanského zákoníku, a to ust. §§541 a násl.“, je podstatné, zda výkon práva žalobkyně vůči žalovanému není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Výkon práva se příčí dobrým mravům tehdy, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu se společensky uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti, jednou z nichž - jak zdůraznil - je, že získá-li zaměstnanec „a pochopitelně osoba v obdobném postavení, tedy i voják z povolání“, bezdůvodné obohacení, je povinen je vrátit pouze za předpokladu, že věděl, nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené (tedy, že je nepřijal v dobré víře). Podle názoru odvolacího soudu se však o takový případ v posuzované věci nejedná, zvláště za situace, kdy žalobkyně (stát) „má dostatek prostředků na to, aby si udržovala odborný aparát, jehož úkolem je mimo jiné platit zaměstnancům mzdu, jejíž výše je souladu s příslušnými předpisy“. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže „odepřel takovému výkonu práva právní ochranu“, a žalobu zamítl. Výrok o nepřipuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že „v dané věci nejde o rozhodnutí zásadního právního významu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že výkon práva žalobkyně spočívající v požadavku vrácení bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného je v rozporu s dobrými mravy, není správný, a protože řešení této právní otázky se dosud v soudní praxi neustálilo, považuje žalobkyně napadené rozhodnutí za zásadně právně významné. Dovozovala, že nelze - tak jak činí odvolací soud - spojovat dobrou víru příjemce bezdůvodného obohacení s rozporem s dobrými mravy bez toho, že by bylo přihlédnuto k ostatním okolnostem jednání účastníků v příslušné době a k obecně uznávanému mínění o tom, jaký obsah jejich jednání je z uvedených hledisek přijatelný. Takovéto pojetí by podle názoru dovolatelky vedlo k tomu, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. „by de facto vyloučilo účinky, jaké má podle kogentní právní normy pro vznik, změnu nebo zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost“. Argumentace odvolacího soudu ohledně dobré víry není namístě ani proto, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení §451 obč. zák., které má „jasně kogentní povahu“, vzniká bez ohledu na zavinění, přičemž - jak zdůraznila - okolnost, zda byl příjemce bezdůvodného obohacení v dobré víře, má právní význam pouze tehdy, jde-li o vydání užitků získaných z bezdůvodného obohacení (§458 odst. 2 obč. zák.). Kromě toho odvolací soud nesprávně zařazoval pod pojem „rozpor s dobrými mravy“ tíživý sociální dopad na žalovaného a jeho rodinu, „čímž se ve skutečnosti snažil nahrazovat ustanovení o zmírnění tvrdosti zákona, eventuelně ustanovení upravující možnost soudu použít moderačního práva“. Při rozhodování dané věci přitom nelze podle názoru dovolatelky přehlédnout ani společenskou funkci právní úpravy bezdůvodného obohacení, sledující především cíle reparační (tj. nápravu ekonomicky i právně neodůvodněných majetkových přesunů), a tím významně přispívající ochraně vlastnického práva a ostatních majetkových práv osob. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb. a č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 370/2000 Sb., tedy podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (dále též jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu vydané po 1.1.2001 a po řízení provedeném podle Občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že žalovaný byl v období od 4.1.1997 do 15.7.1999 vyslán k dennímu studiu na A. n. o. P. r. do V. Vzhledem k tomu, že jej následovala do místa studia v zahraničí jeho manželka, poskytovala žalobkyně žalovanému k hodnostnímu příplatku a studijnímu přídavku zvýšení o 20 % z nesprávně stanoveného vyššího základu. Protože základem pro uvedené zvýšení mohla být pouze tzv. valutová část těchto peněžních náležitostí, tvořená 64% součtu hodnostního příplatku a studijního přídavku (srov. §10 odst. 3 a 4 vyhlášky č. 7/1996 Sb.), vznikl na straně žalovaného za období od 1.1.1998 do 31.5.1998 přeplatek ve výši 75.299,- Kč.
V posuzovaném případě za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. kromě jiného z hlediska výkladu otázky, kdy se výkon práva ocitá v rozporu s dobrými mravy (tj. zda výkon subjektivního práva žalobkyní spočívající v požadavku vrácení bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.). Výklad této otázky se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihujíce podstatné historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
V posuzované věci soudy - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - z těchto obecně přijímaných právních názorů vycházely. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že při posuzování, zda výkon subjektivního práva žalobkyní spočívající v požadavku vrácení bezdůvodného obohacení ze strany žalovaného je v daném případě v rozporu s dobrými mravy, akcentoval především okolnost, zda žalovaný přijal plnění v dobré víře, že mu právem náleží, nebo zda věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené. Dovodil-li tedy odvolací soud, že za situace, kdy žalovaný vyslaný žalobkyní k dennímu studiu do zahraničí přijal peněžité plnění (náhradu zvýšených životních nákladů na manželku) ve výši stanové žalobkyní a spotřeboval je za zákonem předjímaným účelem, nelze po žalovaném spravedlivě požadovat vrácení přeplatku na tomto plnění způsobeného nesprávným postupem žalobkyně při jeho výpočtu, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s ustálenou judikaturou a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nemá z hlediska právní otázky uplatněné dovolatelkou po právní stránce zásadní význam. Dovolání žalobkyně tedy není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2002
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu