ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.4884.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 4884/2017-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce CARDI, spol. s r. o. se sídlem v Praze 8, Lindavská č. 781/9, IČO 44265638, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě č. 699/1, za účasti Družstva LIBAGRO se sídlem v Líbeznicích, Družstevní č. 511, IČO 00107026, zastoupeného Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 12/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2017 č. j. 4 Co 171/2016-111, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit Družstvu LIBAGRO se sídlem v Líbeznicích, Družstevní č. 511, IČO 00107026, na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Filipa Wágnera, advokáta se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4.
Odůvodnění:
Žalobce podal dne 18. 11. 2014 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P., návrh na vklad vlastnického práva k pozemku parc. č. st. se zemědělskou stavbou bez č. p. a č. e. v katastrálním území L., zapsanému na LV č. pro obec a katastrální území L., do katastru nemovitostí ve svůj prospěch podle kupní smlouvy uzavřené dne 7. 3. 2002 mezi žalobcem jako kupujícím a účastníkem Družstvo LIBAGRO jako prodávajícím.
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště P., rozhodnutím ze dne 12. 1. 2015 č. j. V-19356/2014-209 návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dospěl k závěru, že navrhovaný vklad nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí, konkrétně že je v kupní smlouvě uvedena výměra převáděného pozemku 1 117 m 2 , přestože jeho současná výměra činí 1 128 m 2 , že ke změně došlo v rámci řízení Z-9453/2014-209, kdy katastrální úřad z úřední povinnosti sloučil stavební parcely a že ve smlouvě se převádí pozemek, který již neexistuje, neboť pozemek parc. č. st. má ke dni podání návrhu na vklad jiné geometrické a polohové určení než ke dni uzavření smlouvy.
Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze dne 20. 2. 2015 se žalobce domáhal, aby bylo jeho návrhu na vklad vlastnického práva vyhověno. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že zjištění katastrálního úřadu, že se převádí pozemek, který již neexistuje, neboť pozemek parc. č. st. má ke dni podání návrhu na vklad jiné geometrické a polohové určení než ke dni uzavření smlouvy, je chybné, neboť pozemek, který byl předmětem kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002, stále existuje pod stejným parcelním číslem a i jeho polohové a geometrické určení ve smyslu ustanovení §2 písm. b) zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, je shodné s jeho označením v kupní smlouvě a stavem ke dni uzavření kupní smlouvy; jediné, co se změnilo, je výměra pozemku, která se zvýšila o 11 m 2 , což ovšem neznamená, že se jedná o jiný pozemek, či snad že pozemek neexistuje. Skutečnost, že „další účastník řízení“ jednal zcela v rozporu s kupní smlouvou a proti úmyslu smluvních stran vyjádřenému v kupní smlouvě (v období mezi zaplacením kupní ceny za převod pozemku a podáním návrhu na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí nabyl vlastnické právo k pozemku parc. č. st. o rozloze 11 m 2 a katastrální úřad z úřední povinnosti sloučil tento pozemek s pozemkem parc. č. st. s tím, že zanikl pozemek parc. č. st. o rozloze 11 m 2 a rozloha pozemku parc. č. st. se zvýšila o 11 m 2 na 1 128 m 2 ), nemůže být žalobci přičítána k tíži, neboť tento byl v dobré víře, že své povinnosti vyplývající z kupní smlouvy splnil, a domníval se, že nic nebrání vkladu jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 3. 2016 č. j. 37 C 12/2015-72 žalobu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit „žalovanému“ na náhradě nákladů řízení 93 000 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Kulhavého. Vycházel mimo jiné ze zjištění, že dne 7. 11. 2007 účastník Družstvo LIBAGRO koupil od obce L. pozemek parc. č. st. o výměře 11 m 2 v obci a k. ú. L., který byl následně sloučen s pozemkem parc. č. st. o výměře 1 117 m 2 se zemědělskou stavbou bez č. p. a č. e., v obci a k. ú. L., jenž byl předmětem kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím a účastníkem Družstvo LIBAGRO jako prodávajícím, že žalobce zaslal účastníkovi Družstvo LIBAGRO listinu ze dne 9. 5. 2006 nazvanou odstoupení od smlouvy, jejíž text odkazuje na kupní smlouvu ze dne 7. 3. 2002 s tím, že od ní žalobce odstupuje, a v níž žalobce současně vyzývá účastníka k vrácení částky 2 215 970 Kč a pro případ neprovedení její úhrady ho upozorňuje na možnost soudního vymáhání těchto finančních prostředků, že ve vyjádření žalobce ze dne 4. 2. 2014 určeném Okresnímu soudu Praha-východ ve věci sp. zn. 19 C 40/2013 žalobce sděloval, že odstoupil od kupní smlouvy, avšak odstoupení nyní nepovažuje za platné, neboť bylo podmíněno vrácením kupní ceny a zaplacením peněžité náhrady, že ve vyjádření ze dne 26. 8. 2006 adresovaném Okresnímu soudu Praha-východ ve věci žaloby na vyklizení nemovitosti pod sp. zn. 19 C 102/2006 žalobce výslovně uvedl, že dne 9. 5. 2006 písemně odstoupil od kupní smlouvy, že v dopisu ze dne 25. 11. 2010 zástupkyně žalobce sdělovala zástupci účastníka Družstvo LIBAGRO, že její klient se výslovně dovolává odstoupení od kupní smlouvy, že v dopise ze dne 1. 10. 2010 zástupkyně žalobce specifikuje, že k tomuto odstoupení došlo dopisem ze dne 9. 5. 2006, který byl zaslán účastníku, že kniha došlé pošty účastníka Družstvo LIBAGRO pod č. 103 obsahuje záznam o doručení doporučené zásilky od odesílatele identifikovaného jako žalobce dne 15. 5. 2006 s tím, že šlo o odstoupení od kupní smlouvy, a že výměra pozemku, který byl předmětem převodu podle kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002, činila pouze 1 117 m 2 . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce od kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 dopisem ze dne 9. 5. 2006 odstoupil, že kupní smlouva mezi účastníky tak byla v souladu s §48 odst. 2 občanského zákoníku, tj. s účinky ex tunc, zrušena, že proto žalobci nesvědčí žádný titul, jenž by byl způsobilým podkladem pro vklad jeho vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí, a že předmět převodu podle kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 již neodpovídá výměře předmětného pozemku v době podání návrhu na vklad ze strany žalobce. Katastrální úřad tedy podle názoru soudu prvního stupně postupoval zcela správně a v souladu se zákonem, zamítl-li návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch žalobce podle předložené kupní smlouvy z důvodu, že nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí. Soud prvního stupně dodal, že zde navíc přistupuje i další důvod pro zamítnutí takového návrhu, a to nesplnění podmínek podle §17 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona, tj. že kupní smlouva není způsobilou listinou pro vklad vlastnického práva, neboť není účinná.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2017 č. j. 4 Co 171/2016-111 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit účastníkovi Družstvo LIBAGRO náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 17 000 Kč k rukám advokátky Mgr. Andrey Matějkové, LL.M., a uložil žalobci povinnost zaplatit účastníkovi Družstvu LIBAGRO na náhradě nákladů odvolacího řízení 6 800 Kč k rukám advokátky Mgr. Andrey Matějkové, LL.M. Dovodil, že důvodem, pro který nelze povolit navrhovaný vklad vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí, jsou především skutečnosti zohledněné v napadeném rozhodnutí katastrálního úřadu, neboť předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 7. 3. 2002 je jiný pozemek, než ke kterému je navrhován vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že uvedená překážka povolení navrhovaného vkladu vlastnického práva žalobce do katastru nemovitostí nespočívá ve skutečnosti, že by navrhovaný vklad nenavazoval na dosavadní zápisy v katastru nemovitostí [§17 odst. 1 písm. g) katastrálního zákona], neboť samotný návrh na vklad, jenž se týká pozemku parc. č. st. v k. ú. L., je v tomto směru bezvadný, ale že překážka spočívá v tom, že navrhovaný vklad vlastnického práva žalobce k tomuto pozemku není odůvodněn obsahem vkladové soukromé listiny [§17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona], neboť předmětem kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 je jiný předmět práv (jiná nemovitá věc), než ke které je vklad vlastnického práva v projednávané věci navrhován, byť z hlediska parcelace jsou oba rozdílné pozemky označeny stejným parcelním číslem; „na věcné správnosti celkového závěru soudu prvního stupně to však žádný vliv nemá.“ Správným odvolací soud shledal i závěr soudu prvního stupně, že zde je dána překážka navrhovaného vkladu spočívající v tom, že vkladová soukromá listina nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru [§17 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona], jelikož předmětná kupní smlouva ke dni zahájení katastrálního řízení nebyla účinným „právním jednáním“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že v řízení nebylo přihlédnuto k jím tvrzeným skutečnostem, že v rozporu s ustanovením §120 občanského soudního řádu nebyly řádně zjištěny okolnosti rozhodné pro posouzení věci, neboť soud nepožadoval, aby účastník předložil originál dopisu o odstoupení od smlouvy, a neprovedl důkaz znaleckým posudkem ohledně pravosti podpisu jednatele žalobce, přestože žalobce zásadně popíral pravost tohoto dokumentu a tvrdil, že na všech písemnostech podepsaných jednatelem je vždy uvedeno celé jméno jednatele, a nikoli pouze G. Š., jako na uvedeném dokumentu, že jednatel žalobce je oprávněn používat titul, a nikoli titul., a že neodpovídá ani částka kupní ceny. Dovolatel má za to, že úředním postupem, kdy došlo ke sloučení pozemků, mu bylo zabráněno v nabytí vlastnického práva nejen k pozemku, ale i k zemědělské budově na pozemku stojící, a že katastrální úřad měl povolit vklad vlastnického práva dovolatele k zemědělské budově stojící na pozemku, neboť kupní smlouva byla uzavřena v roce 2002, kdy budova nacházející se na předmětném pozemku nebyla jeho součástí. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v důsledku sloučení pozemků vznikl úplně nový pozemek a že předmětem kupní smlouvy byl jiný předmět práv. Podle názoru dovolatele se naopak stále jedná o jeden a ten samý pozemek, který má stále i stejné parcelní číslo. Uvedl, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda sloučení pozemků a následné odmítnutí vkladu vlastnického práva dovolatele do katastru nemovitostí k pozemku i k budově na pozemku stojící není porušením ochrany vlastnického práva zaručeného Listinou základních práv a svobod, zda v důsledku sloučení dvou pozemků, tak jak tomu bylo v tomto případě, došlo ke vzniku jiného pozemku, který již není předmětem kupní smlouvy, a zda zjištění skutkového stavu bylo v tomto případě vadné či nikoliv, když se soud nezabýval námitkami dovolatele ohledně pravosti dopisu o odstoupení. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Družstvo LIBAGRO navrhlo, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. Má za to, že dovolání není přípustné, neboť v něm nejsou uvedeny skutečnosti, které by přípustnost „umožnily“, včetně řádného zdůvodnění této přípustnosti, neboť se musí jednat o „právní záležitosti“, a nikoliv skutkové, které dovolatel uvádí v dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu vydanému přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou náležitostí a přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu vydaná v řízení o věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, pokud to zákon připouští (§245 a §236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu jsou obsaženy – jak vyplývá z přiměřeného užití části čtvrté, hlavy třetí občanského soudního řádu (§245 o. s. ř.) – v ustanoveních §237, 238 a 238a o. s. ř.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [§241a odst. 2 o. s. ř.]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Judikatura soudů dospěla již v minulosti k závěru, že i podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek (na více závěrech), z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014 sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014 sp. zn. 32 Cdo 1254/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3812/2015). Není-li totiž řešení jedné z takových právních otázek otevřeno dovolacímu přezkumu, pak věcný přezkum ostatních otázek nemůže výsledek dovolacího řízení nikterak ovlivnit (tj. přivodit takové rozhodnutí dovolacího soudu, jež bude pro dovolatele příznivější), a dovolání je tudíž nepřípustné jako celek (srov. obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999 sp. zn. 2 Cdon 808/97 uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 29 Odo 663/2003 uveřejněné pod č. 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006).
V projednávané věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, ze dvou na sobě nezávislých důvodů, a to jednak proto, že navrhovaný vklad vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku není odůvodněn obsahem vkladové soukromé listiny [§17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona], neboť předmětem kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 je jiný předmět práv (jiná nemovitá věc), než ke které je vklad vlastnického práva v projednávané věci navrhován, byť z hlediska parcelace jsou oba rozdílné pozemky označeny stejným parcelním číslem, a jednak z důvodu, že je zde dána překážka navrhovaného vkladu spočívající v tom, že vkladová soukromá listina nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru [§17 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona], jelikož žalobce od kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 dopisem ze dne 9. 5. 2006 odstoupil, a tato kupní smlouva tak ke dni zahájení katastrálního řízení nebyla účinným „právním jednáním“, přičemž každý z těchto závěrů sám o sobě – v případě jejich správnosti – vedl (musel vést) k zamítnutí žaloby (k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně).
Ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že je zde dána překážka navrhovaného vkladu spočívající v tom, že vkladová soukromá listina nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru [§17 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona], jelikož žalobce od kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 dopisem ze dne 9. 5. 2006 odstoupil, a tato kupní smlouva tak ke dni zahájení katastrálního řízení nebyla účinným „právním jednáním“, dovolatel uvádí pouze námitky, jimiž uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující (že žalobce zaslal žalovanému dopis ze dne 9. 5. 2006), a namítá-li, že se soud nezabýval jeho námitkami ohledně pravosti dopisu o odstoupení od smlouvy], ze kterých nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. a které proto nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepožadoval, aby účastník předložil originál dopisu ze dne 9. 5. 2006, přestože žalobce zásadně popíral pravost tohoto dopisu, pak navíc přehlíží, že soudy svůj závěr, že žalobce zaslal žalovanému dopis ze dne 9. 5. 2006 (odstoupení od smlouvy), nezaložily pouze na základě hodnocení tohoto jediného důkazu, ale že toto své skutkové zjištění opřely rovněž o důkazy vyjádřením žalobce ze dne 4. 2. 2014 určeným Okresnímu soudu Praha-východ ve věci sp. zn. 19 C 40/2013, vyjádřením ze dne 26. 8. 2006 adresovaným Okresnímu soudu Praha-východ ve věci sp. zn. 19 C 102/2006, dopisem ze dne 25. 11. 2010, jímž zástupkyně žalobce sdělovala zástupci účastníka, že její klient se výslovně dovolává odstoupení od kupní smlouvy, dopisem ze dne 1. 10. 2010, jímž zástupkyně žalobce specifikuje, že k tomuto odstoupení došlo dopisem ze dne 9. 5. 2006, který byl zaslán účastníku, originálem knihy došlé pošty účastníka za období od 14. 3. 2005 do 6. 12. 2006 a výpovědí svědkyně J. T.
Protože ve vztahu k závěru odvolacího soudu, že je zde dána překážka navrhovaného vkladu spočívající v tom, že vkladová soukromá listina nesplňuje náležitosti pro zápis do katastru [§17 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona], jelikož žalobce od kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 dopisem ze dne 9. 5. 2006 odstoupil, a tato kupní smlouva tak ke dni zahájení katastrálního řízení nebyla účinným „právním jednáním“, který sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně), dovolatel uvádí pouze námitky, které – jak bylo uvedeno výše – nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., a protože věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek předkládaných dovolatelem Nejvyššímu soudu vztahujících se k závěru odvolacího soudu, že vklad vlastnického práva žalobce k předmětnému pozemku není odůvodněn obsahem vkladové soukromé listiny [§17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona], neboť předmětem kupní smlouvy ze dne 7. 3. 2002 je jiný předmět práv (jiná nemovitá věc), než ke které je vklad vlastnického práva v projednávané věci navrhován, za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a napadené rozhodnutí na jejich vyřešení (ve smyslu §237 o. s. ř.) nezávisí, je dovolání – jak vyplývá z výše uvedeného – nepřípustné jako celek.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalobce je proto povinen nahradit účastníku Družstvo LIBAGRO náklady potřebné k uplatňování práva.
Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (§151 odst. 2 část věty první před středníkem o. s. ř.), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení §147 nebo §149 odst. 2 o. s. ř. a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (§151 odst. 2 část věty první za středníkem o. s. ř.). Vyhláška č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem a podpůrně též k vyhlášce č. 484/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3559/15] ve výši 2 500 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly Družstvu LIBAGRO náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů).
Žalobce je povinen náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 2 800 Kč Družstvu LIBAGRO zaplatit k rukám advokáta, který Družstvo LIBAGRO v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§160 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu