ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.4931.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 4931/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. V. , zastoupené JUDr. Markem Pilátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi č. 134/15, proti žalovaným 1) O. H. , zastoupenému JUDr. Simonou Bílou Srníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Vítězné náměstí č. 829/10, a 2) L. Č. , zastoupenému JUDr. Mgr. Ing. Hanou Karáskovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Janovského č. 1252/20, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 257/2014, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. května 2016 č.j. 39 Co 106/2016-263, takto:
Dovolání žalovaného 2) se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 10.9.2014 u Obvodního soudu pro Prahu 3 domáhala, aby bylo vůči žalovaným 1) a 2) určeno, že "nemovitosti, tj. bytová jednotka č. 1241/18 nacházející se v budově stojící na pozemcích stavební parc.č. 991/1, 991/2, 994/2 - zastavěná plocha a nádvoří, nebytová jednotka - garáž č. 9999/35 - garáž, nacházející se v budově stojící na pozemku parc.č. 991/1, 991/2, 994/2, včetně souvisejících podílů na společných částech domu a pozemcích ve výši id. 213/10000 na budově a pozemcích parc.č. 991/1, 991/2, 994/1 a 994/2 náležejících k bytové jednotce č. 1241/18 a souvisejících podílů na společných částech domu a pozemcích ve výši 34/10000 na budově a pozemcích parc.č. 991/1, 991/2, 994/1 a 994/2 náležejících k nebytové jednotce č. 9999/35 - garáž, to vše zapsáno na LV č. 6166, LV č. 331 k.ú. Ž., obec P., okres H. m. P., vedených Katastrálním úřadem pro hl.m. Prahu, Katastrální pracoviště Praha", nejsou zatíženy zástavním právem zřízeným na základě zástavní smlouvy ze dne 27.3.2014, uzavřené mezi žalovaným 1) jako zástavcem a žalovaným 2) jako zástavním věřitelem. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že dne 5.10.2005 uzavřel její bývalý manžel M. H. s M. Č. kupní smlouvu, kterou nabyli žalobkyně a M. H. jako manželé předmětné nemovitosti do společného jmění manželů, a že na základě vkladového řízení sp. zn. V-40832/2005-101 (právní účinky vkladu ke dni 5.10.2005) byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí pouze M. H., přestože měly "správně patřit" výlučně žalobkyni. Rozsudkem Okresního soudu v Povážské Bystrici ze dne 23.2.2009 č.j. 8 C/152/2008-21 (právní moc ke dni 23.2.2009) bylo manželství žalobkyně a M. H. rozvedeno. Ještě za trvání manželství M. H. převedl dne 18.2.2009 bez vědomí a souhlasu žalobkyně předmětné nemovitosti na svého otce - žalovaného 1). Žalobkyně poté podala u Obvodního soudu pro Prahu 3 žalobu o určení, že předmětné nemovitosti náleží do zaniklého, dosud nevypořádaného, společného jmění manželů, a Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9.9.2014 sp. zn. 17 Co 327/2012 nakonec potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23.4.2012 č.j. 16 C 192/2009-250, kterým bylo určeno, že se předmětné nemovitosti nachází ve společném jmění žalobkyně a M. H. Žalobkyně má za to, že - vzhledem k průběhu soudních sporů - je zřejmé, že je spoluvlastníkem předmětných nemovitostí a naléhavý právní zájem na určení, zda tu zástavní právo je či není, spatřuje v tom, že žalovaný 1) zřídil k předmětným nemovitostem zástavní právo k pohledávkám v celkové výši 4.000.000,- Kč. Podle žalobkyně je zástavní smlouva ze dne 27.3.2014 neplatná podle ustanovení §588 občanského zákoníku, když žalovaný 1) dal do zástavy cizí nemovitou věc bez souhlasu jejích spoluvlastníků, a smlouva tak svým obsahem odporuje ustanovení §1343 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobkyně současně dovozuje, že žalovaný 2) nemohl být při uzavírání zástavní smlouvy v dobré víře, že žalovanému 1) svědčí vlastnické právo k zastavovaným nemovitostem, neboť v té době byla na listu vlastnictví u předmětných nemovitostí zapsaná "tzv. poznámka spornosti č. 2". Nakonec má žalobkyně za to, že zástavní právo ani fakticky nevzniklo, když podle jejího názoru smlouvy o půjčce, na základě nichž měly vzniknout pohledávky zajištěné zástavním právem, nebyly reálně uzavřeny, resp. nedošlo k předání předmětu půjček.
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 16.9.2015 č.j 12 C 257/2014-200 žalobu zamítl a rozhodl, že žalovanému 1) a žalovanému 2) se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Nejprve se soud prvního stupně zabýval otázkou věcné legitimace a "s odkazem" na ustálenou judikaturu dospěl k závěru, že v řízení o určení, zda zástavní právo je či není, jsou nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, zástavní věřitel a zástavní dlužník, a že ostatních osob se toto řízení netýká, neboť na jejich právní poměry nemůže mít řízení žádný vliv. Vzhledem k tomu, že žalovaný 1) v době rozhodování soudu již nebyl zástavním dlužníkem, když bylo pravomocně rozhodnuto, že nemovitost spadá do společného jmění žalobkyně a M. H., nebyl v době rozhodování soudu prvního stupně ve věci pasivně věcně legitimován. Ohledně naléhavého právního zájmu na požadovaném určení soud prvního stupně opět "odkázal" na ustálenou judikaturu, podle které "naléhavý právní zájem není dán v případě, že žaloba o určení práva týkající se vlastnictví zapsaného v katastru nemovitostí nesměřuje vůči všem osobám, které jsou jako vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí, neboť takové rozhodnutí soudu je závazné pouze mezi osobami, jejichž práv se řízení týká". Jelikož žaloba nebyla podána také vůči M. H. jako dalšímu spoluvlastníku předmětných nemovitostí, bylo by vůči němu rozhodnutí soudu subjektivně nezávazné. Z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 1) a nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení musela být žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobkyně, žalovaného 1) a žalovaného 2) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.5.2016 č.j. 39 Co 106/2016-263 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.150,- Kč k rukám advokátky JUDr. Simony Bílé Srníkové a ve věci samé jej ve vztahu k žalovanému 1) potvrdil, a zrušil ve vztahu k žalovanému 2) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.650,- Kč k rukám advokátky JUDr. Simony Bílé Srníkové. Odvolací soud - vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně - souhlasil se závěrem, že žalovaný 1) není ve věci pasivně legitimován, neboť v řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, jsou legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník a "výsledek sporu" pro žalovaného 1) jako zástavce nemá žádný význam. V otázce naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení odvolací soud odmítl závěr soudu prvního stupně, podle kterého není naléhavý právní zájem dán tehdy, nejsou-li účastníky řízení všechny osoby, které jsou zapsány jako vlastníci nemovitosti v katastru nemovitostí. Předmětná nemovitost (bytová jednotka) totiž byla ve společném jmění manželů, které je založeno na tom, že každému z manželů náleží právo k celé věci, jež je omezeno stejným právem druhého vlastníka, podle judikatury soudů se "každý ze spoluvlastníků může domáhat ochrany vlastnického práva k věci v SJM, neboť tím druhého spoluvlastníka nijak neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob". Žalobkyně má podle odvolacího soudu naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť na základě něho může dojít ke změně zápisu v katastru nemovitostí, a proto je v tomto řízení jako "zástavní dlužnice a vlastnice věci v dosud nevypořádaném SJM" aktivně věcně legitimovaná a žalovaný 2) je pasivně věcně legitimován. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení odvolací soud dovodil, že nebyly dány důvody pro použití ustanovení §150 o.s.ř., a žalovanému 1), který byl se svou obranou úspěšný, přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů podle ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně vůči žalovanému 2) zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, podal žalovaný 2) dovolání. Nesouhlasí s názorem, že by "bývalá manželka" (žalobkyně) byla oprávněna sama podat žalobu "k ochraně SJM", když po rozvodu manželství je zřejmé, že bývalí manželé zpravidla nesledují společný zájem a především "SJM již právně neexistuje a nelze jej žalobou podanou po zániku manželství rozšiřovat". Žalovaný 2) má za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval judikaturu Nejvyššího soudu, neboť na tento případ nedopadá, jelikož ochrana vlastnictví ve společném jmění nemůže svědčit osobám, které manželi již nejsou. Žalovaný 2) dále dovozuje, že je třeba, aby byl účastníkem tohoto řízení také M. H. jako osobní dlužník, protože "rozhodnutí o určení neexistence zástavního práva, které by soud přijal bez jeho účasti, by mělo zásadní dopad i do jeho hmotněprávních práv a povinností". Žalovaný 2) navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje, případně, aby jej zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného 2) odmítl, případně zamítl. Zejména je přesvědčena, že dovolání žalovaného 2) není přípustné, neboť nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. Ve věci samé se žalobkyně ztotožnila s právním názorem odvolacího soudu, podle něhož její bývalý manžel nemusí být účastníkem řízení o určení neexistence zástavního práva, jímž byly neoprávněně zatíženy nemovitosti spadající do dosud nevypořádaného společného jmění, a podle něhož žalobu je oprávněn podat i pouze jeden z bývalých manželů. Žalobkyně souhlasí též s názorem, že rozhodnutí v tomto řízení může sloužit jako podklad pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí i za okolnosti, že bývalý manžel žalobkyně není účastníkem řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolatel postačujícím způsobem vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno, že bývalý manžel žalobkyně M. H. uzavřel dne 5.10.2005 s M. Č. kupní smlouvu o převodu předmětné nemovitosti a že jako vlastník nemovitosti byl do katastru nemovitostí zapsán pouze M. H., ačkoliv ji nabyl za trvání manželství se žalobkyní. M. H. dne 18.2.2009 nemovitost prodal svému otci [žalovanému 1)], který uzavřel jako zástavce se žalovaným 2) jako zástavním věřitelem dne 27.3.2014 zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem za účelem zajištění dluhů v celkové výši 4.000.000,- Kč, které má M. H. vůči žalovanému 2). Manželství žalobkyně a M. H. bylo dne 23.2.2009 rozvedeno a žalobkyně poté podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 žalobu o určení, že předmětná nemovitost náleží do jejího "dosud nevypořádaného SJM" s M. H.; rozsudkem Městského soudu v Praze dne 9.9.2014 sp. zn. 17 Co 327/2012 bylo žalobě vyhověno a do katastru nemovitostí bylo zapsáno, že předmětná nemovitost spadá do "dosud nevypořádaného SJM" žalobkyně a M. H.
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení otázek věcné legitimace v řízení o určení, že předmětná nemovitost není zatížena zástavním právem vzniklým na základě zástavní smlouvy uzavřené podle ustanovení §1312 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen "obč. zák."), a naléhavého právního zájmu na takovém určení, jehož se domáhá jeden z (bývalých) manželů jako "spoluvlastník" věci v dosud nevypořádaném společném jmění manželů. Vzhledem k tomu, že tyto otázky nebyly (za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) dovolacím soudem vyřešeny, Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 2) proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy (§1309 odst. 1 obč. zák.). Zástavou může být každá věc, s níž lze obchodovat (§1310 odst. 1 obč. zák.). Zástavní právo lze zřídit i k věci, k níž zástavnímu dlužníku vznikne vlastnické právo teprve v budoucnu. Je-li taková věc zapsána ve veřejném seznamu nebo v rejstříku zástav, zapíše se k ní zástavní právo, pokud s tím vlastník věci souhlasí (§1310 odst. 2 obč. zák.). Zástavní právo se zřizuje zástavní smlouvou (§1312 odst. 1 věta první obč. zák.).
Podle ustanovení §80 o.s.ř. se lze žalobou domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů (kterou lze aplikovat i na právní úpravu účinnou od 1.1.2014) naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 [dříve §80 písm.c)] o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Od naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je třeba odlišovat věcnou legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). V judikatuře soudů se ustálil též výklad právní otázky, kdo je věcně legitimován v řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není. Byl přijat (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.4.2002 sp. zn. 21 Cdo 679/2001, který byl uveřejněn pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002) a nadále je nepochybně třeba přijímat za správný názor, že v tomto řízení jsou věcně legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník; právní sféry dalších osob (včetně tzv. "osobního" dlužníka) se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo povinností tímto soudním rozhodnutím) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2011 sp. zn. 21 Cdo 1921/2009, který byl uveřejněn pod č. 145 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011.
V projednávané věci zastavená nemovitost náleží (podle zjištění soudů) do "dosud nevypořádaného" společného jmění manželů žalobkyně a M. H. Již dříve dospěla judikatura soudů k závěru, že právo domáhat se ochrany předmětu spoluvlastnictví vůči neoprávněným zásahům ze strany třetích osob náleží spoluvlastníkům společně, ale zároveň i každému z nich samostatně, aniž by k tomu bylo souhlasu druhého spoluvlastníka zapotřebí. U společného jmění manželů (subjektů práv a povinností ke společnému jmění manželů) je tomu tak proto, že každému ze spoluvlastníků náleží právo k celé věci, omezené jen stejným právem druhého spoluvlastníka; jestliže se jeden z (bývalých) manželů domáhá ochrany vlastnického práva k věci ve společném jmění manželů, nijak tím druhého (bývalého) manžela neomezuje, naopak brání společný majetek proti zásahům třetích osob (srov. například právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.4.2002 sp. zn. 28 Cdo 555/2002 anebo rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17.9.2009 sp. zn. 22 Cdo 4208/2008).
Z výše uvedeného vyplývá, že v řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, jsou i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, věcně legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník (nikoli také zástavce nebo "osobní" dlužník), jakož i to, že nelze dovozovat nedostatek naléhavého právního zájmu nebo věcné legitimace k požadovanému určení jen ze skutečnosti, že žalobu podal pouze jeden z (bývalých) manželů, náleží-li věc do (dosud nevypořádaného) společného jmění manželů.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - z hlediska uplatněných dovolacích důvodů - správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedenou v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. ledna 2017
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu