ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4990.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 4990/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) U., s. p., vymazanému z obchodního rejstříku dnem 25.8.2006, 2) U. a.s., zastoupené advokátkou a 3) K., p., a.s. V. I. G., o odškodnění nemoci z povolání, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 11 C 117/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. února 2006 č.j. 16 Co 451/2005-214, takto:
I. Dovolání žalobce v části, podané proti žalovaným 2) a 3), se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Bruntále dne 30.7.2002 domáhal, aby mu žalovaní zaplatili společně a nerozdílně 175.200,- Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v roce 1973, kdy byl zaměstnán u G. p., n. p. O. – H., závod R., u něho byla zjištěna nemoc z povolání (\"zaprášení plic, silikosa komplikovaná\"), že zaměstnavatel uznal svoji odpovědnost za škodu tím vzniklou a že jeho ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 2.400 body. Posléze došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu (má \"velmi málo dechu při chůzi, často musí odpočívat a obtížně vychází do schodů, každý rok musí pravidelně jezdit do léčebny v J., stále kašle, což mu znemožňuje chodit do divadla, kina a na jiné společenské akce, nemůže vykonávat práce doma ani na zahradě a obtížně se stará i o svoji manželku, která má poškozené oční sítnice\"), a proto požaduje další odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Protože otázka \"právního nástupnictví\" po již zaniklém původním zaměstnavateli \"není jasná\", žalobce podal žalobu proti žalovaným 1) a 2), kteří \"přicházejí v úvahu jako právní nástupci G. p., n. p. O. – H.\". Žalovaná 3) byla zažalována \"jen pro případ, že by původní zaměstnavatel zanikl bez právního nástupce nebo že by na právního nástupce nepřešly závazky z odpovědnosti za škodu z titulu nemoci z povolání\".
Okresní soud v Bruntále rozsudkem ze dne 8.6.2005 č.j. 11 C 117/2002-151 žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaným 1), 2) a 3) a České republice se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Z výsledků dokazování dovodil, že škodu z nemoci z povolání je povinen žalobci nahradit žalovaný 1) jako právní nástupce \"dosavadního zaměstnavatele G. p., n. p., O.-H.\" a že proti žalovaným 2) a 3) musela být žaloba zamítnuta, neboť nejsou věcně pasivně legitimováni. Vůči \"pasivně věcně legitimovanému\" žalovanému 1) nemá žalobce na požadované plnění nárok. K ustálení zdravotního stavu žalobce z nemoci z povolání, zjištěné dne 8.11.1973, došlo podle znaleckého posudku MUDr. I. L. v letech 1977-1987 a po \"nevelké progresi komplikované silikózy\" v roce 1990 a že náhrada za ztížení společenského uplatnění byla žalobci postupně vyplácena v letech 1974-1992 v celkové výši 58.400,- Kč. Protože bylo dosaženo horní hranice možného bodového hodnocení (2.000 bodů plus 20% zvýšení podle ustanovení §5 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.), protože podle znalkyně MUDr. I. L. nebyl při retrospektivním posouzení zdravotní dokumentace žalobce zjištěn důvod pro hodnocení náhrady za ztížení společenského uplatnění v horní hranici bodového rozmezí ani pro jeho další zvýšení o 20%, protože současné subjektivní potíže žalobce byly a jsou převážnou měrou zapříčiněny obecnou chorobou (chronickou obstrukční plicní nemocí), žalobci požadovaná další náhrada za ztížení společenského uplatnění nenáleží.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16.2.2006 č.j. 16 Co 451/2005-214 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní 2) a 3) nejsou pasivně legitimováni a že \"práva a povinnosti dosavadního zaměstnavatele žalobce U., s. p. (nyní v likvidaci) vůči žalobci zůstávají zachována\". Na požadované plnění žalobce nemá nárok, neboť neprokázal, že by jeho zdravotní problémy byly \"výhradně způsobeny nemocí z povolání\". Znalecký posudek MUDr. I. L. \"vyčerpávajícím způsobem posoudil případ žalobce, znalkyně se vyrovnala se zdravotní dokumentací žalobce, posoudila všechny rentgenové snímky, které byly vypracovány, vyšetřila žalobce osobně a vyčerpávajícím způsobem posoudila také všechny jeho ostatní zdravotní problémy nesouvisející s nemocí z povolání\" a odvolací soud neměl \"nejmenšího důvodu pochybovat o závěrech znalkyně\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že mu v řízení před soudy nebyl ustanoven \"zástupce pro hájení jeho práv\", ačkoliv u něho byly splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků a šlo o věc \"právně složitou\", a že proto mu \"byla odňata možnost řádně hájit a uplatňovat svá práva\". Žalobce dále soudům vytýká, že se spokojily se znaleckým posudkem MUDr. I. L., i když žalobce proti jejímu posudku vznesl \"vážné výhrady\" a \"opakovaně žádal o přibrání jiného znalce\"; žalobce je přesvědčen, že \"u něho došlo ke zhoršení zdravotního stavu\" a že v důsledku nesprávného znaleckého posudku \"toto nebylo zjištěno\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř., zásadní význam napadeného rozsudku po právní stránce spatřuje v tom, že řeší v rozporu s hmotným právem otázku, že \"není důvodu pro vyplacení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu §7 odst.3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů, protože žalobci již bylo ztížení společenského uplatnění v souvislosti s nemocí z povolání odškodněno a k dalšímu zhoršení zdravotního stavu od roku 1990 nedošlo\", a navrhuje, aby dovolací soud, rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po podání dovolání (v průběhu dovolacího řízení) byl žalovaný 1) U., s. p. dnem 25.8.2006 vymazán z obchodního rejstříku a zanikl. Usnesením soudu prvního stupně ze dne 16.9.2008 č.j. 11 C 117/2002-313, které nabylo právní moci dnem 24.10.2008, bylo (dovolací) řízení ve vztahu k žalovanému 1) podle ustanovení §107 odst. 5 o.s.ř. zastaveno; dovolací řízení proti žalovanému 1) tímto bylo skončeno (§243c odst.1 a §114 odst.2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek ve vztahu k žalovaným 2) a 3) bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl [ve vztahu k žalovaným 2) a 3)] potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může ve vztahu k žalovaným 2) a 3) být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žaloba proti žalovaným 2) a 3) byla soudy zamítnuta pro nedostatek \"věcné pasivní legitimace\". Žalobce správnost uvedeného závěru ve svém dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - nezpochybňuje. Vzhledem k tomu, že dovolací soud smí rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání a že závěr odvolacího soudu, na němž spočívá ve vztahu k žalovaným 2) a 3) jeho rozhodnutí, žalobce dovoláním nenapadl, je nepochybné, že pro nedostatek dovolacích důvodů nemůže být jeho správnost dovolacím soudem posouzena; Nejvyšší soud proto nemohl ani přijmout závěr, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam a že by tedy proti němu bylo podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné dovolání.
Dovolací námitka žalobce, kterou soudům vytýká, že \"mu v řízení před soudem prvního stupně i odvolacím soudem nebyl ustanoven zástupce pro hájení jeho práv a že mu tak byla odňata možnost řádně hájit a uplatňovat svá práva\", není (i kdyby byla opravdu důvodná) opodstatněná. Zmatečnosti (a tedy ani žalobcem tvrzená zmatečnost podle ustanovení §229 odst.3 o.s.ř.) nejsou podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 - jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a 3 o.s.ř. - způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle ustanovení §229 odst.1, §229 odst.2 písm.a) a b) a §229 odst.3 o.s.ř. přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak - jak vyplývá z ustanovení §242 odst.3 věty druhé o.s.ř. - jen tehdy, je-li dovolání přípustné; uvedený předpoklad v projednávané věci však naplněn není, neboť - jak uvedeno výše - dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce v části, v níž směřovalo proti žalovaným 2) a 3) - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným 2) a 3) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. května 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu