ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5170.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5170/2017-95
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce J. L. , proti žalované České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 8, se sídlem v Praze 10, ul. 28. pluku č. 1533/29b, IČO 00024457, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 79.538,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 35/2014, 26 C 74/2014 a 26 C 131/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2017 č. j. 23 Co 143/2017-70 takto:
Dovolání žalobce se zamítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobami (podanými dne 10.2.2014, 10.3.2014 a 9.5.2014, vedenými u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 35/2014, 26 C 74/2014 a 26 C 131/2014) domáhal, aby mu žalovaná zaplatila na doplatku platu za měsíce leden až duben 2011 celkem 79.538,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobách specifikoval. Žaloby odůvodnil zejména tím, že dne 12.12.2000 byl jmenován soudcem a ode dne 13.12.2000 byl přidělen k výkonu funkce soudce k Obvodnímu soudu pro Prahu 8. V souvislosti se změnou zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, provedenou zákonem č. 425/2010 Sb., došlo k platovým restrikcím vůči soudcům, spočívajícím s účinností od 1.1.2011 ve stanovení platové základny na rok 2011 ve výši 54.005,- Kč, snížení náhrady výdajů v důsledku takto stanovené platové základny soudců na rok 2011 na částku 3.000,- Kč a trvalé změně násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře z trojnásobku na 2,5násobek. Uvedené platové restrikce byly nálezy Ústavního soudu ze dne 2.8.2011 sp. zn. Pl. 16/11 a ze dne 3.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 shledány neústavními. Závěry obou nálezů byly odůvodněny především tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a že platové restrikce ohrožují princip soudcovské nezávislosti a představují nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah. Kromě toho podle názoru žalobce byl způsob výpočtu platové základny soudce proveden nesprávně na základě ukazatele Českého statistického úřadu „Průměrná měsíční hrubá mzda - fyzické osoby“, a nikoli ukazatele „Průměrná měsíční hrubá mzda - přepočtené počty“, který zohledňuje délku pracovních úvazků. Žalobce proto požaduje doplatit rozdíl mezi skutečně vyplaceným platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů za měsíce leden až duben 2011 a platem a víceúčelovou paušální náhradou výdajů, na které by mu vznikl nárok, nebýt zákona č. 425/2010 Sb. Jelikož žalovaná žalobci za každý z měsíců leden až březen 2011 vyplatila plat ve výši 70.500,-Kč a náhradu výdajů 3.200,- Kč, zatímco, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., by plat žalobce byl 89.500,- Kč a náhrada výdajů 4.100,- Kč, žalobce požadoval za každý z měsíců leden až březen 2011 doplatek platu 19.000,-Kč a doplatek na náhradě výdajů 900,- Kč. Za duben 2011 byl žalobci vyplacen plat ve výši 70.303,- Kč a náhrada výdajů 3.200,- Kč, zatímco, nebýt zákona č. 425/2010 Sb., by byl plat žalobce 89.241,- Kč a náhrada výdajů 4.100,- Kč, proto žalobce požadoval za měsíc duben 2011 doplatek platu 18.938,- Kč a doplatek na náhradě výdajů 900,- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 10 (poté, co usnesením ze dne 1.7.2015 č.j. 26 C 35/2014-18 řízení o výše zmíněných žalobách žalobce spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. 26 C 35/2014) rozsudkem ze dne 24.11.2016 č.j. 26 C 35/2014-41 uložil žalované, aby zaplatila žalobci 22.300,- Kč, zamítl žalobu co do částky 57.238,- Kč s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1.755,60 Kč. Soud prvního stupně akcentoval, že „platy soudců se staly předmětem opakovaného rozhodování Ústavního soudu“, přičemž v nálezu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 „pro soud vyplynulo“ (když „soud je názorem Ústavního soudu vázán“), že soudcům nepřísluší zpětné doplacení platů do trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře. V tomto směru je tedy uplatněný nárok žalobce neopodstatněný. Pro stanovení platu pro rok 2011 však Ministerstvo práce a sociálních věcí nevycházelo při výpočtu platové základny z průměrné měsíční hrubé mzdy „na přepočtené počty“, tedy nezohledňovalo, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou měsíční mzdu výkonem práce po plnou nebo jen po kratší pracovní dobu. Použilo tak podle názoru soudu prvního stupně nesprávný údaj a toto použití nesprávného údaje se promítlo v tom, že žalobce obdržel za leden až duben 2011 plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů v nižší výši, než mu příslušelo.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7.6.2017 sp. zn. 23 Co 143/2017-70 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 57.238,- Kč a části příslušenství, které ve výroku specifikoval; ohledně zbývající části příslušenství a ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ve kterém se Ústavní soud k derogačním účinkům jeho nálezů ve věcech platů soudců vyjádřil tak, že zrušení příslušných ustanovení zákona („ve slovech 2,5násobek“) nevyvolává zpětné účinky, ale působí ex nunc. Předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v jeho nálezu, se zpětně neaplikuje jen za předpokladu, že poskytnutí této ochrany nebrání jiné základní právo nebo důležitý veřejný zájem, jemuž je třeba v případě vzájemné kolize dát přednost. Ve věcech platu soudců Ústavní soud shledal, že je třeba dát přednost důležitému veřejnému zájmu, kterým je zklidnění celkové atmosféry, která ve věci panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti, a že zpětné doplacení platů by znamenalo nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu napětí mezi společností a soudci. Vzhledem k tomu, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu, včetně tzv. nosných důvodů rozhodnutí, jsou pro všechny orgány i osoby závazná, odvolací soud se nemůže a ani má důvod se odchylovat od uvedených závěrů Ústavního soudu, jestliže k tomu neshledal žádné dostatečné relevantní důvody a nenabízí je ani žalobce, který se dovolával jen svého práva pokojně užívat svůj majetek s tím, že bylo zasaženo jeho legitimní očekávání na poskytnutí trojnásobku tak, aby je následně vyplacené mohl v rámci svého vlastnického práva užívat. Taková argumentace však ve světle výše uvedených závěrů Ústavního soudu nemá podle názoru odvolacího soudu potenciál obstát. Soudu prvního stupně vytkl pouze to, že pokud žalobci přiznal 22.300,- Kč, není zcela zřejmé, jaké úvahy jej vedly k nepřiznání úroku z prodlení vztahujícímu se k této přiznané částce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o věci samé) podal žalobce dovolání. Namítal, že odvolací soud „odůvodnil své rozhodnutí odkazem na některé neodůvodněné závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, které odvolací soud považoval za závazné nosné důvody nálezu“. S poukazem na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu zabývající se problematikou platových restrikcí u soudců (zejména nálezy ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11, ze dne 3. 5. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 a ze dne 10.7.2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13) zdůraznil, že Ústavní soud odůvodnil své závěry o neústavnosti těchto restrikcí a jejich derogaci zejména tím, že platové poměry soudců by měly být stabilní nesnižovatelnou veličinou, že zásah do materiálního zabezpečení soudců nesmí být výrazem svévole zákonodárce a že platové restrikce ohrožují princip soudcovské nezávislosti a představují nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah. Vzhledem k těmto argumentům žalobce dovozuje, že „jakékoliv snížení platové základny pod hranici trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře nemohlo a nemůže být ústavně právně souladné“. V žalovaném období (i období následujícím) tak došlo k plošnému snížení platu soudců, aniž by jim toto snížení bylo jakkoli materiálně kompenzováno, včetně možnosti tento výpadek v příjmech nahradit jinou výdělečnou činností. Takový přístup zákonodárce „devalvuje jednu ze základních demokratických hodnot, jakou představuje soudcovská nezávislost“ a je též v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každá fyzická osoba má právo pokojně užívat majetek a nikdo nemůže být zbaven svého majetku, s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon. Žalovaná pohledávka žalobce vůči státu má nepochybně tento charakter, a to v podobě legitimního očekávání, že jeho platové nároky za rok 2011 se budou řídit úpravou trojnásobku, „do které bylo žalovaným vědomě protiústavně a opakovaně zasaženo“. Žalobce je přesvědčen, že „protiústavnost vyjádřená v nosných důvodech výše zmíněných nálezů Ústavního soudu musí být aplikována i na posuzování právních vztahů vzniklých před zrušením jednotlivých zákonných ustanovení“, neboť „s ohledem na vertikální působení základních práv se neuplatní princip důvěry v právo“. V nálezu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 však Ústavní soud nepřipustil zpětné doplacení platů soudců z důvodu veřejného zájmu, aniž by tento svůj závěr náležitě odůvodnil. Dovolatel zdůraznil, že podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí opatření státu zasahující do práva na ochranu vlastnictví „dbát spravedlivé rovnováhy mezi požadavky veřejného zájmu společnosti a imperativy ochrany základních práv jednotlivce“. Musí zde existovat rozumný poměr přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným cílem všech opatření učiněných státem. Také Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že v případě střetu dvou základních práv má být dána přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, k níž podle mínění dovolatele patří mj. obecný právní princip, podle kterého se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem, případně zásada spravedlivého odměňování zaměstnance za práci. Argumentace nedostatkem prostředků ve státním rozpočtu na úhradu dlužné pohledávky jednotlivce, kterou použil Ústavní soud ve vztahu k doplatku dlužných platů soudců, je podle názoru dovolatele (ve shodě se závěry Evropského soudu pro lidská práva) „nepřijatelnou výmluvou“, neboť stát „není a nemůže být žádným privilegovaným dlužníkem“. Jestliže žalovaný stát údajně nepředvídal možnost, že dojde ke zrušení platových restrikcí Ústavním soudem, „nemůže to jít k tíži žalobce“. Navíc dovolatel „popírá“, že by bylo obecně známo, že by v dotčených letech „byla finanční situace České republiky nebo společenská atmosféra tak výjimečná a mimořádná, že by jí bylo možné odůvodnit vědomě protiústavní a neomluvitelný zásah státu do práv soudců“. Česká republika „nebyla v úpadku a nehrozil ani rozpad společnosti z důvodu nesouhlasu veřejnosti s výší platů soudců“. Ohledně platů soudců „se neodehrála ani jedna jediná demonstrace, natož nějaké nepokoje, které by mohl Ústavní soud považovat za důvod pro tak mimořádné opatření, jakým je odepření odstranění následků neústavního postupu státu vůči soudcům“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě o zaplacení 57.238,- Kč s úroky z prodlení vyhoví, případě aby rozsudky soudů obou stupňů v odpovídajícím rozsahu zrušil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29.9.2017 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení právní otázky, jaký vliv na výši platu a víceúčelovou paušální náhradu výdajů soudce obecného soudu má skutečnost, že ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. a že ustanovení §3b odst. 2 a §3 odst. 3 (vyjádřené slovy „2,5násobek“) zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 3.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb., jedná-li se o nárok žalobce (soudce) na plat a víceúčelovou paušální náhradu výdajů za období předcházející vydání (vykonatelnosti) uvedených derogačních nálezů Ústavního soudu (za měsíc leden až duben 2011). Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.
Soudci okresního, krajského a vrchního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu náleží za výkon funkce (mimo jiné) plat a náhrady výdajů [srov. §1 písm. g) a §2 písm. a) a b) zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o platu“)]. Plat se určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného v závislosti na odpovědnosti a náročnosti vykonávané funkce (srov. §3 odst. 2 větu první zákona o platu). Víceúčelová paušální náhrada výdajů podle §5 odst. 1 písm. a) a l) soudci náleží ve výši 5,5 % platové základny [srov. §32 odst. 1 písm. a) zákona o platu].
Podle právní úpravy účinné v době, za kterou žalobce uplatnil nárok na plat a náhradu výdajů, tj. v měsících leden až duben 2011, činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku 2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.). Pro roky 2011 až 2014 potom byla platová základna pro soudce upravena odchylně tak, že od 1. ledna 2011 do 31. prosince 2011 činí 54 005 Kč (srov. §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) a od 1. ledna 2012 do 31. prosince 2014 činí 56 849 Kč (srov. §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.).
Předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 425/2010 Sb., činila platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku trojnásobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok (srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31.12.2010). S dovolatelem lze nepochybně souhlasit v tom, že snížení platové základny na 2,5násobek, provedené zákonem č. 425/2010 Sb., „nemohlo a nemůže být ústavně právně souladné“. Z tohoto důvodu také Ústavní soud nálezem ze dne 2.8.2011 sp. zn. Pl. ÚS 16/11 č. 267/2011 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 12.9.2011) ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1.1.2011 do 31.12.2011 činí platová základna pro soudce 54 005 Kč“, a nálezem ze dne 3.5.2012 sp. zn. Pl. ÚS 33/11 č. 181/2012 Sb. zrušil „dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů“ (tj. dnem 1.6.2012) ustanovení §3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., podle kterého „od 1.1.2012 do 31.12.2014 činí platová základna pro soudce 56 849 Kč“, a dnem 31.12.2012 slova „2,5násobek“ uvedená v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb.
Vzhledem k tomu, že žalobce odvíjí své nároky také od zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a od zrušení ustanovení §3b odst. 1 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb., bylo pro rozhodnutí soudů významné též posouzení právní otázky, jaký má tato derogace právního předpisu vliv na právo žalobce na plat a náhradu výdajů za měsíce leden až duben 2011.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 byl zrušen výrok rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.12.2014 č.j. 21 Cdo 1440/2014-456, kterým se rozsudek krajského soudu mění tak, že žalované bylo uloženo zaplacení částky 35.100,- Kč s ohledem na uplatnění trojnásobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře podle §3 odst. 3 zákona o platu, neboť došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“). Ústavní soud v odůvodnění nálezu poukázal na závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu, které vyložil v nálezu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 č. 161/2014 Sb., jímž vyhověl návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova „2,75násobek“ v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Podle těchto závěrů se v posuzovaném případě neuplatní obecné pravidlo, že „by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu“, neboť jsou zde aspekty, které „ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013“. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, „která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci“. Podle přesvědčení Ústavního soudu uvedené závěry týkající se právních účinků derogačního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13, pro období let 2013 a 2014, lze nepochybně vztáhnout rovněž na nároky založené v letech 2011 a 2012, jež byly předmětem posouzení v předchozích nálezech sp. zn. Pl. ÚS 16/11 a sp. zn. Pl. ÚS 33/11; jedná se o tzv. ratio decidendi, tj. vyložené a aplikované nosné právní pravidlo (rozhodovací důvod), o něž se výrok předmětného nálezu opíral, které jsou obecné soudy povinny (v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy) respektovat. Nejvyšší soud ve zrušeném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 podle Ústavního soudu „v tomto směru nepředložil relevantní argumentaci, která by pro období 2011-2012 vyloučila uvedený závěr Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 pro období 2013-2014 o nepřípustnosti zpětného doplacení platu vzhledem ke sníženému koeficientu z důvodů zklidnění atmosféry a zachování důvěry soudní moci v očích veřejnosti (stejně jako argumentaci o ekonomické situaci). Pokud by uvedený názor Ústavního soudu neplatil pro všechny zpětné nároky plynoucí z protiústavně stanovené výše platu, zamýšlený účinek rozhodnutí sp. zn. Pl. ÚS 28/13 by byl zcela eliminován“.
Ústavní soud zde podal komplexní ústavněprávní výklad právních účinků derogačního nálezu ze dne 10.7.2014 sp. zn. Pl. ÚS 28/13 vztahující se též na platové nároky soudců založené v letech 2011 a 2012, který je pro obecné soudy, tedy i pro Nejvyšší soud v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný. Tento výklad může obecný soud odmítnout aplikovat (od závazného výkladu podaného Ústavním soudem se odchýlit) – jak vyplývá z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 – jen za splnění některých podmínek, mezi které (především) náleží „naprostá výjimečnost, ospravedlňující takový postup“; pouze v této souvislosti Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že v odůvodnění svého rozsudku ze dne 29.12.2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 „nepředložil relevantní argumentaci“. Dovolatel tedy odvolacímu soudu neopodstatněně vytýká, že „odůvodnil své rozhodnutí odkazem na neodůvodněné závěry Ústavního soudu“ uvedené v citovaném nálezu. Odvolací soud toliko souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy respektoval závazné právní pravidlo Ústavního soudu. S ohledem na obsah podaného ústavněprávního výkladu v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, i s přihlédnutím k odlišným stanoviskům, která k tomuto nálezu zaujali soudci T. L. a K. Š., ani Nejvyšší soud prostor pro argumentaci, jež by ospravedlňovala odmítnutí aplikace podaného ústavněprávního výkladu, neshledává.
Dovolateli nelze přisvědčit v tom, že „protiústavními“ platovými restrikcemi vůči soudcům došlo k porušení žalobcova základního práva pokojně užívat (legitimně očekávaný) majetek a práva na spravedlivou odměnu za práci.
Dovolatel v projednávané věci prostřednictvím každé ze tří žalob, které byly spojeny ke společnému řízení, učinil předmětem řízení jen část svých platových nároků (první žalobou požadoval doplatek platu a náhrady výdajů za měsíc leden 2011, druhou žalobou za měsíc únor a březen 2011 a třetí žalobou za duben 2011). Jedná se tedy o identickou situaci jako ve věci, ve které byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 19.7.2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15. Zde žalobkyně uplatnila jen platové nároky za měsíce leden 2011, září 2011 a leden 2012, což Ústavní soud vedlo k závěru, že „vedlejší účastnice svou žalobu považovala primárně za prostředek ke zrušení zákonných ustanovení narušujících objektivní ústavní princip soudcovské nezávislosti (tzv. pilotní případ), a nikoliv za způsob, jak se zpětně domoci vyššího platu“, a nemůže se proto (v případě zrušených zákonných ustanovení, jimiž došlo ke snížení platů soudců) jednat o zásah do základního práva žalobce podle čl. 28 Listiny. I kdyby dovolatel uplatnil u soudu v jiném samostatně probíhajícím řízení platové nároky i za další období, nic by to neměnilo na tom, že v projednávané věci – stejně jako žalobkyně ve věci posuzované Ústavním soudem – dovolatel považuje řízení o jednotlivých žalobách (spojených ke společnému řízení z iniciativy soudu) za tzv. pilotní případy; v opačném případě by nepochybně všechny platové nároky za celé sporné období (návrhem na změnu žaloby) uplatnil v jednom řízení.
Odmítnutí aplikace ústavněprávního výkladu zde nelze odůvodňovat ani „obecným právním principem, podle kterého se nikomu nesmí dovolit mít prospěch z vlastního podvodu, využívat vlastního protiprávního jednání nebo nabývat majetku vlastním zločinem“. Jedná se o jinými slovy vyjádřenou zásadu soukromého práva, podle které nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu ani protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu, obsaženou v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel tuto zásadu aplikuje na situaci, kdy zákonodárce (jak Ústavní soud opětovně zdůraznil v nálezu ze dne 19.7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15) v záležitostech platů soudců „dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem“. Jeho argumentace však zcela opomíjí, že výkon zákonodárné činnosti (zákonodárné pravomoci) Parlamentu (jeho obou komor: Poslanecké sněmovny a Senátu) není výkonem činnosti v oblasti soukromoprávních vztahů, kterou by bylo možné poměřovat obecnými zásadami občanského práva.
Z uvedeného pro poměry projednávané věci vyplývá, že v důsledku zrušení slov „2,5násobek“ uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. a zrušení ustanovení §3b odst. 1 a 2 zákona č. 236/1995 Sb. ve znění zákona č. 425/2010 Sb. žalobci nevzniklo právo na doplatek platu a víceúčelové paušální náhrady výdajů za měsíce leden až duben 2011 do výše, která odpovídá platové základně určené trojnásobkem průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v rozsahu, ve kterém byl dotčen dovoláním žalobce, z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243b, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu