ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5217.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5217/2017-725
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce T. K. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 10, Ukrajinská č. 728/2, proti žalované Z. P. se sídlem v Luhačovicích, Masarykova č. 175, jako insolvenční správkyni Czech Accounting Services s. r. o., v likvidaci se sídlem v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, IČO 25657631, zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození č. 51, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 190/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2017, č. j. 62 Co 13/2017-659, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Zdeňka Rumplíka, advokáta se sídlem ve Slavičíně, Osvobození č. 51.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 62 Co 13/2017-659, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu o tom, že v posuzované věci nelze dovodit vznik pracovního poměru mezi žalobcem a původně žalovanou obchodní společností (Czech Accounting Services s. r. o., v likvidaci), která je dnes v úpadku, nelze proto hovořit ani o trvání pracovního poměru mezi účastníky ke dni doručení výpovědi žalobci (dne 25. 11. 2009) a žalobce nemůže požívat ochrany, kterou zaměstnancům zaručuje ustanovení §72 zákoníku práce, je v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu, který byl - přímo v této věci - vyjádřen v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, č. j. 21 Cdo 2831/2015-557 (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.), a s ustálenou (aktuální) rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3613/2015, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1355/2017, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1876/2017, a v nich vyjádřený právní názor, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť výkon funkce statutárního orgánu obchodní společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §34 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, neplatné jsou tedy pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán); právní předpisy ani povaha obchodní společnosti však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu, v každém konkrétním případě je proto třeba zjišťovat, zda činnost, jež je (měla být) náplní práce podle pracovní smlouvy uzavřené mezi statutárním orgánem (popřípadě jeho členem, jde-li o kolektivní orgán) a obchodní společností nebo družstvem, není (neměla být) stejná jako činnost, kterou tato osoba vykonávala (měla vykonávat) jako statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán)] a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
V části, v níž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. [zpochybňuje-li skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, nesouhlasí-li s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, předestírá-li opačné skutkové závěry, na nichž buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „pracovní poměr vznikl konkludentním způsobem“) a namítá-li jiné vady řízení, které spatřuje v tom, že „soudy neprovedly některé dovolatelem navržené důkazy“, že „ve svých rozhodnutích neuvedly žádná skutková zjištění plynoucí z provedených důkazů a ani se nevypořádaly s tím, proč žádná zjištění z těchto důkazů neučinily“], dovolání trpí nedostatkem, pro který nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Namítá-li dovolatel s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 190/2015, že „právní názor soudu I. stupně a odvolacího soudu o neplatnosti pracovní smlouvy je vadný“, pak přehlíží, že Ústavní soud ve věci, v níž bylo uvedené rozhodnutí vydáno, vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než který byl zjištěn v projednávané věci.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2018
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu