ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5318.2017.1
sp. zn. 21 Cdo 5318/2017-222
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce D. L. , proti žalovaným 1) M. H. , a 2) K. H. , o neúčinnost kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 249/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2017 č. j. 13 Co 362/2014-164, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vyškově dne 30. 6. 2009 domáhal určení, že je vůči němu právně neúčinná „kupní smlouva ze dne 22. 12. 2006 na převod vlastnictví bytové jednotky v budově, na parcele v k. ú. M., okres B.“ uzavřená mezi prodávajícími E. Š. a J. Š. a žalovanými jako kupujícími. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v dosud neskončeném řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 91/2006 se domáhá po manželech E. a J. Š., kteří mu nic „neplatí“ za bezdůvodné obohacení, jež jim vzniká užíváním bytové jednotky na ulici V. v B., jejímž je žalobce vlastníkem a kterou bylo manželům Š. rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 č. j. 44 C 370/2005-107 uloženo vyklidit, bez nájemní smlouvy, finančního plnění za období od 12. 8. 2005 ve výši 23 715 Kč měsíčně, že dlužníci manželé Š., proti kterým jsou vedena exekuční řízení, i přes zákaz nakládání s veškerým majetkem, který vydal Městský soud v Brně usnesením ze dne 20. 7. 2007 sp. zn. 96 Nc 4084/2007, uskutečnili po zahájení soudního řízení o vyklizení bytu a řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení „celou řadu převodů vlastnictví nemovitostí“ (na společnost DECOM – MEDICAL s. r. o., jejímž jednatelem je J. Š., na společnost QUICKSTAV s. r. o., na M. P. a na společnost Agro Stix s. r. o.) zřejmě ve snaze vyhnout se exekuci či zmařit exekuci nebo neuhradit náklady exekuce, včetně kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2006, kterou převedli vlastnictví bytové jednotky v budově na parcele v k. ú. M., okres B.“ na žalované (dceru a zetě, tedy osoby blízké) a jíž bylo zkráceno uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, kterou vůči nim má, a že J. Š. je dosud „veden jako vlastník“ pozemku v k. ú. M., okres B. a pozemku v k. ú. Ž., okres B.“, které jsou zatíženy exekučními příkazy k prodeji nemovitostí.
Žalovaní shodně namítali, že na základě kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2006 koupili od manželů Š. bytovou jednotku v budově na stavební parcele, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech budovy ve výši 1767/9477 a spoluvlastnického podílu k pozemku ve výši 1767/9477, vše v k. ú. M., okres B., za dohodnutou kupní cenu 1 700 000 Kč, která byla hrazena z hypotečního úvěru poskytnutého na základě smlouvy reg. č. 0740006241960, že manželé Š. před podpisem kupní smlouvy prohlásili, že na bytu vázne pouze zástavní právo smluvní pro společnost PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., na základě zástavní smlouvy ze dne 15. 2. 2005 a pro V. B. na základě zástavní smlouvy ze dne 27. 1. 2006, kteří byli rovněž vedlejšími účastníky kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2006 a jimž byla zástavní práva vyplacena z poskytnutého hypotečního úvěru tak, že společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., byla vyplacena částka 1 063 323 Kč a V. B. částka 353 260 Kč a zbývající část kupní ceny ve výši 283 417 Kč byla převedena na účet manželů Š., a že byt byl v době prodeje v rekonstrukci, kterou se manželé Š. zavázali dokončit, proto celková zaplacená částka za převod a dokončení rekonstrukce bytové jednotky byla 2 270 000 Kč, kdy tato cena odpovídá obvyklé ceně bytové jednotky v daném místě a čase; o žádných dalších nárocích třetích osob vůči manželům Š. ani o žádném soudním řízení s žalobcem v době podpisu kupní smlouvy nevěděli.
Okresní soud Brno - venkov – poté, co Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 28. 6. 2011 č. j. 3 C 205/2009-5 vyslovil svoji místní nepříslušnost a rozhodl, že věc bude po právní moci tohoto usnesení postoupena Okresnímu soudu Brno-venkov jako soudu místně příslušnému – rozsudkem ze dne 17. 6. 2014 č. j. 4 C 249/2011-127 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení 12 750 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Pejchalové. Vycházel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2006 prodali J. a E. Š. jako prodávající žalovaným (dceři a zeťovi) jako kupujícím „bytovou jednotku č. 41/1 v budově na stavební parcele, včetně společných částí budovy 1767/9477 a spoluvlastnický podíl k pozemku a nádvoří 1767/9477 v k. ú. a obci M., zapsané na LV“, za kupní cenu 1 700 000 Kč s ujednáním, že část kupní ceny ve výši 1 063 323 Kč bude poukázána prostřednictvím hypotečního úvěru u Komerční banky, a. s., na účet vedlejšího účastníka smlouvy PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., část kupní ceny ve výši 353 264 Kč (správně 353 260 Kč) bude poukázána na účet vedlejšího účastníka smlouvy V. B. a třetí část kupní ceny ve výši 283 470 Kč (správně 283 417 Kč) bude poukázána manželům Š., že zástavní smlouvou ze dne 22. 12. 2006 bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem k zajištění hypotečního úvěru ze smlouvy reg. č. 0740006241960 ve výši 2 300 000 Kč, kterou žalovaní uzavřeli s Komerční bankou, a. s., že žalobce podal proti manželům Š. dne 16. 3. 2006 u Městského soudu v Brně žalobu o zaplacení 166 005 Kč z důvodu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytové jednotky č. 238/13 na ulici V. v B., že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007 č. j. 44 C 370/2005-107 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2010 č. j. 19 Co 274/2009-238 byla manželům Š. uložena povinnost vyklidit uvedenou bytovou jednotku a předat ji žalobci a že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 12. 2012 (správně 27. 11. 2012) č. j. 54 C 91/2006-269, jenž nabyl právní moci dne 9. 4. 2013, byla manželům Š. uložena povinnost zaplatit žalobci „126 794 Kč s příslušenstvím“. S přihlédnutím k tomu, že v době uzavření kupní smlouvy žalovaní nevěděli o dalších nárocích třetích osob vůči dlužníkům manželům Š., ani o žádném soudním řízení se žalobcem, že nebyl důvod ze strany manželů Š. zmiňovat se o dalších pohledávkách „mimo PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., a V. B.“ a že „z obsahu spisů Městského soudu v Brně“, jimiž bylo provedeno dokazování, nelze dovodit, že by žalovaná 2) byla přítomna jakémukoli jednání, popř. dokazování v tom smyslu, že by se o pohledávkách matky a nevlastního otce dověděla, dospěl k závěru, že z žádného z provedených důkazů není možné dovodit, jakým způsobem by mohli žalovaní zjistit „pohledávky manželů Š.“ a jejich výši, mimo dvou pohledávek označených shora, a že vzhledem k tomu, že se jedná o nejbližší příbuzné, neměli žalovaní důvod si své rodiče „podrobně z hlediska jejich pohledávek prověřovat, vztahy mezi nimi byly dobré“. Soud prvního stupně dále poukázal na skutečnost, že v době uzavření kupní smlouvy dne 22. 12. 2006 ještě nebylo rozhodnuto o žalobě na vyklizení bytu podané žalobcem, neboť rozhodnutí v této věci bylo vydáno dne 22. 3. 2007, a do „tohoto data“ nemohl J. Š. – i když žaloba na zaplacení bezdůvodného obohacení byla podána dne 16. 3. 2006 - vědět, zda a jaké bude platit bezdůvodné obohacení za užívání bytu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 5. 2017 č. j. 13 Co 362/2014-164 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 29 400 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Pejchalové, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 600 Kč k rukám advokátky JUDr. Jany Pejchalové. Poté, co doplnil dokazování listinou vyžádanou od Komerční banky, a. s., „Vyhodnocení rizik nemovitosti pro potřeby Komerční banky“ ze dne 13. 12. 2006 zpracovanou Ing. Hanou Brucknerovou, znalcem a odborným odhadcem majetku, z níž zjistil, že obvyklá cena bytové jednotky č. 41/1 v M., která byla předmětem kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2006, „ve stavu ke dni odhadu při zohlednění všech rizik s ní spojených včetně dvou zástavních práv smluvních“, byla 1 742 250 Kč, dospěl - s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4806/2014 - k závěru, že kupní smlouva ze dne 22. 12. 2006 nebyla právním úkonem zkracujícím uspokojení pohledávky žalobce, neboť sjednaná kupní cena ve výši 1 700 000 Kč odpovídala ceně obvyklé a byla vyplacena „ve prospěch převádějících“ z hypotečního úvěru poskytnutého žalovaným na úhradu kupní ceny Komerční bankou, a. s., „bez zřetele k tomu, že podstatnou část kupní ceny převádějící logicky použili na vyrovnání dluhů, pro které vázlo na této bytové jednotce zástavní právo“; nelze také pominout, že i po úhradě těchto dluhů byla manželům Š. z kupní ceny vyplacena „ještě částka přes 280 000 Kč“, což je „více než dvojnásobek pohledávky žalobce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že předmětná kupní smlouva byla právním úkonem zkracujícím uspokojení pohledávky žalobce ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku z důvodu, že obvyklá cena bytu byla podle údajů na „oficiálních webových stránkách Českého statistického úřadu, Krajské správy ČSÚ v Brně“ v době prodeje mnohem vyšší než cena 1 700 000 Kč dohodnutá v kupní smlouvě, která navíc zohledňuje zástavní práva, a že dlužník za bytovou jednotku neobdržel od žalovaných skutečně (reálně) obvyklou cenu ani mu nebyla poskytnuta jinak přiměřená (rovnocenná náhrada), neboť „podle článku III.2 kupní smlouvy“ obdržela část kupní ceny za bytovou jednotku ve výši 1 063 323 Kč „společnost PHOENIX, IČO 45359326,“ a další část ve výši 353 260 Kč V. B. a pouze částku 283 417 Kč obdržel „dlužník“; je proto nesprávné tvrzení odvolacího soudu, že dlužník obdržel za byt ekvivalentní plnění s odkazem na judikát Nejvyššího soudu 21 Cdo 4806/2014. Dovolatel zdůraznil, že tvrzení odvolacího soudu, že „i po úhradě těchto dluhů jim byla z kupní ceny vyplacena ještě částka přes 280 000 Kč, což je více než dvojnásobek pohledávky žalobce“, nemá opodstatnění v provedeném dokazování, neboť žalobce má podle pravomocného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012 č. j. 54 C 91/2006-259 (správně 54 C 91/2006-269) pohledávku za J. Š. a E. Š. „mnohonásobně převyšující 280 000 Kč“. Dále namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže nehodnotil prokázání náležité pečlivosti žalovanými při uzavírání kupní smlouvy a listinné důkazy, ze kterých je prokazatelná skutečnost, že v době uzavření kupní smlouvy měl J. Š. více dluhů, jež byly soudně vymáhány, a následně byly vydány rozsudky, na jejichž podkladě byly a dosud jsou vedeny exekuce, a nevzal v úvahu výpovědi žalovaných, kteří uvedli, že do bytu nemají přístup a že s bytem disponuje J. Š., který provádí stavební úpravy bytu a splácí za žalované hypotéku. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce podal proti dlužníkům manželům J. a E. Š. dne 16. 3. 2006 u Městského soudu v Brně žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, které jim mělo vzniknout užíváním bytové jednotky č. 238/13 na ulici V. v B., a že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012 č. j. 54 C 91/2006-269, jenž nabyl právní moci dne 9. 4. 2013, bylo této žalobě vyhověno. Kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2006 prodali J. a E. Š. jako prodávající žalovaným (dceři a zeťovi) jako kupujícím „bytovou jednotku č. 41/1 v budově na stavební parcele, včetně společných částí budovy 1767/9477 a spoluvlastnický podíl k pozemku a nádvoří 1767/9477 v k. ú. a obci M., zapsané na LV“, za kupní cenu 1 700 000 Kč s ujednáním, že část kupní ceny ve výši 1 063 323 Kč bude poukázána prostřednictvím hypotečního úvěru u Komerční banky, a. s., na účet vedlejšího účastníka smlouvy PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., část kupní ceny ve výši 353 260 Kč bude poukázána na účet vedlejšího účastníka smlouvy V. B. a třetí část kupní ceny ve výši 283 417 Kč bude poukázána dlužníkům manželům Š. Listinou „Vyhodnocení rizik nemovitosti pro potřeby Komerční banky“ ze dne 13. 12. 2006 zpracovanou Ing. Hanou Brucknerovou, znalcem a odborným odhadcem majetku, byla obvyklá cena nemovitosti, jež byla předmětem kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2006, „ve stavu ke dni odhadu při zohlednění všech rizik s ní spojených včetně dvou zástavních práv smluvních“, stanovena na 1 742 250 Kč.
Za tohoto stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, zda dlužníci převodem vlastnického práva k nemovitosti na žalované podle kupní smlouvy ze dne 22. 12. 2006 zkrátili uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky (aniž by se mohl zabývat námitkami dovolatele, jimiž zpochybňoval výši obvyklé ceny nemovitosti zjištěnou odvolacím soudem, neboť tyto námitky nezakládají dovolací důvod, který je – jako jediný přípustný - uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a kterým je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem) dospěl k závěru, že dovolání žalobce je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení, že je vůči němu právně neúčinná kupní smlouva ze dne 22. 12. 2006 - podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb., č. 47/2004 Sb., č. 480/2004 Sb. a č. 554/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb. a zákonů č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 315/2006 Sb. a č. 443/2006 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „obč. zák.“).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku;
není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je – uvažováno z pohledu žalujícího věřitele – dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel
– místo určení neúčinnosti právního úkonu – domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 1996 sp. zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci); k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná – jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. – tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Odporovatelným je – jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. – takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel. Prokázání úmyslu dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže „druhou stranou“ jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv – nebýt těchto úkonů – by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. V případě, že dlužníkův právní úkon neměl za následek zmenšení jeho majetku, neboť za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty obdržel jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, rovněž nemůže dojít ke zkrácení uspokojení věřitelovy pohledávky; i když má dluhy, nenastalo v důsledku tzv. ekvivalentního právního úkonu zmenšení dlužníkova majetku a k uspokojení věřitelovy pohledávky může sloužit dlužníkův majetek – i když změnil podobu svých aktiv – ve stejné hodnotě (ceně), jako kdyby k těmto právním úkonům nedošlo. Rozhodným okamžikem pro posouzení ekvivalentnosti převodu dlužníkových věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot je jeho účinnost; u nemovitostí zapisovaných do katastru nemovitostí je jím den, k němuž nastaly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O tzv. ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
Obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada, nejedná se o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
V projednávané věci dlužníci E. a J. Š. kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2006 převedli předmětnou nemovitost na žalované za kupní cenu 1 700 000 Kč s ujednáním, že žalovaní uhradí prostřednictvím hypotečního úvěru u Komerční banky, a. s., první část kupní ceny ve výši 1 063 323 Kč na účet vedlejšího účastníka smlouvy společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, a. s., druhou část kupní ceny ve výši 353 260 Kč na účet vedlejšího účastníka kupní smlouvy V. B. a třetí část kupní ceny ve výši 283 417 Kč na účet manželů Š. (dlužníků). I když uvedená kupní cena za převedenou nemovitost odpovídala její obvyklé ceně zjištěné odvolacím soudem ve výši 1 742 250 Kč, nedostalo se jejím zaplacením žalovanými dlužníkům, manželům Š., skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohl žalobce uspokojit svou pohledávku vůči dlužníkům, neboť kupní cena byla z převažující části (1 416 583 Kč) zaplacena zástavním věřitelům za účelem uspokojení jejich pohledávek vůči dlužníkům, a nemohla proto být v této části zdrojem uspokojení pohledávky žalobce. Dostatečným zdrojem uspokojení pohledávky žalobce přiznané mu pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2012 č. j. 54 C 91/2006-269 nemohla být ani část kupní ceny ve výši 283 417 Kč zaplacená podle kupní smlouvy na účet manželů Š. (dlužníků), neboť tímto rozsudkem bylo dlužníkům - jak je zřejmé z obsahu spisu – uloženo zaplatit žalobci celkem 1 112 069 Kč s příslušenstvím (údaj odvolacího soudu o tom, že část kupní ceny ve výši 283 417 Kč zaplacená na účet manželů Š. představuje „více než dvojnásobek pohledávky žalobce“, je zjevně nesprávný). Závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 22. 12. 2006 nebyla právním úkonem zkracujícím uspokojení pohledávky žalobce, který k uvedeným skutečnostem náležitě nepřihlíží, proto nemůže obstát.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. března 2018
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu