ECLI:CZ:NS:2001:21.CDO.535.2000.1
sp. zn. 21 Cdo 535/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce I. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P., s.r.o., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi a o 119.254,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 11/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. září 1999 č.j. 15 Co 543/99-88, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba na určení, že výpověď daná žalobci dopisem ze dne 8.8.1997 je neplatná a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 33.409,- Kč s 26 % úrokem od 9.4.1998 do zaplacení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 8.8.1997 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce výpověď z pracovního poměru, která byla "podle stanov společnosti" schválena na valné hromadě dne 21.7.1997.
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu na náhradě mzdy 119.254,- Kč s 26 % úrokem z částky 42.997,- Kč od 9.2.1998 do zaplacení, s 23 % úrokem z částky 35.850,- Kč od 9.9.1998 do zaplacení a s 15 % úrokem z částky 40.407,- Kč od 9.1.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný skutkově nevymezil důvod výpovědi tak, aby bylo zřejmé, z jakého důvodu a proč žalobci výpověď dává, ale pouze odkázal na ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, což "podle ustálené judikatury nestačí". Neplatnost výpovědi žalobce spatřoval rovněž v tom, že ho žalovaný měl možnost dále zaměstnávat v místě výkonu práce a že mu ani nenabídl jinou pro něho vhodnou práci.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 14.4.1999 č.j. 11 C 11/98-67 určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci dopisem ze dne 8.8.1997 je neplatná, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě mzdy 33.409,- Kč "s 26 % úrokem od 9.4.1998, jehož výše do 14.4.1999 činí 7.602,- Kč, a nadále od 15.4.1999 s 26 % úrokem z částky 33.409,- Kč do zaplacení" a "ve zbytku uplatněného nároku, tj. do částky 85.845,- Kč s uplatněným úrokem z prodlení" žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 8.238,- Kč "k rukám advokáta" a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 3.316,- Kč "k rukám advokátky". Podle názoru soudu prvního stupně je sice ze samotného znění písemné výpovědi zřejmé, že "skutkové vymezení výpovědního důvodu chybí", ale jelikož žalobci ještě před doručením výpovědi "bylo známo, že výpověď je mu dávána pro nadbytečnost z důvodu organizačních změn", "nelze dospět k závěru", že výpověď je neplatná pro svoji neurčitost. Protože však žalovaný v době dání výpovědi věděl, že se "v dohledné době" uvolní místo technického pracovníka po J. K., pro které měl žalobce potřebnou kvalifikaci, soud prvního stupně dovodil, že za této situace nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 písm. a) zák. práce, neboť žalovaný měl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce. Vzhledem k tomu, že žalobce žalovanému oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání, přiznal mu soud rovněž náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru, avšak pouze za dobu šesti měsíců (se současným započtením vyplaceného odstupného a bezdůvodně vyplacené mzdy za leden 1998), neboť přihlédl ke skutečnosti, že žalobce po celou dobu, za kterou uplatňuje nárok na náhradu mzdy, pobíral starobní důchod.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22.9.1999 č.j. 15 Co 543/99-88 rozsudek soudu prvního stupně "ve výrocích pod I, II, IV a V" (tj. ve výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno a ve výrocích o nákladech řízení) změnil tak, že žalobu zamítl, "ve výroku pod III" (tj. ve výroku, kterým byla žaloba "ve zbytku" zamítnuta) tento rozsudek potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 20.101,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 7.813,- Kč, obojí "advokátce". Odvolací soud přisvědčil názoru soudu prvního stupně o tom, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci je "po formální stránce bezchybná", neboť žalobci muselo být zřejmé, jaký výpovědní důvod žalovaný uplatňuje. Přihlížel přitom k okolnosti, že žalobce ještě před tím, než obdržel písemnou výpověď, "měl k dispozici zápis z valné hromady, která souhlasila s tím, že mu bude dána výpověď z důvodu nadbytečnosti za účelem zvýšení efektivnosti práce", a ze kterého je rovněž patrno, že byl schválen organizační řád, "ve kterém již není pracovní místo doposud zastávané žalobcem". Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že byly splněny i podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný "skutečně" neměl možnost žalobce dále zaměstnávat v místě výkonu práce. Odvolací soud vycházel z názoru, že "možnost pracovníka dále zaměstnávat je třeba zkoumat v okamžiku, kdy je dána zaměstnavatelem výpověď z pracovního poměru a nikoli později". V daném případě sice bylo dne 21.7.1997 valnou hromadou odsouhlaseno, že pracovní poměr s J. K. bude po ukončení jeho pracovní neschopnosti skončen dohodou, avšak podstatné podle názoru odvolacího soudu je, že v okamžiku dání výpovědi žalobci bylo toto místo obsazeno. Protože "byly naplněny všechny formální i materiální podmínky výpovědi", je výpověď daná žalobci platným právním úkonem a žalobci proto nepřísluší ani nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že v daném případě nelze "s ohledem na širší skutečnosti" ani výkladem projevu vůle zjistit, jaký výpovědní důvod žalovaný uplatnil. Vytkl odvolacímu soudu, že se při výkladu projevu vůle (výpovědi ze dne 8.8.1997) neřídil výkladovým pravidlem uvedeným v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce, neboť hodnotil pouze existenci zápisu z valné hromady a zcela pominul "mimořádnou okolnost" předcházející posuzované výpovědi, že se jedná o v pořadí již třetí výpověď danou žalobci pro nadbytečnost z důvodu organizačních změn. Vzhledem k tomu, že obě předchozí výpovědi byly shledány pravomocnými rozsudky Okresního soudu v Chebu jako neplatné (sp. zn. 9 C 312/94 a 6 C 106/96), je nutno podle názoru dovolatele "z hlediska pravidel slušnosti a občanského soužití" dospět k závěru, že použitý výpovědní důvod "je důvodem pouze fiktivním, který se žalovaná organizace snaží vytvořit, vždy poučenější dle výsledku soudního sporu, aby mohla vzbudit zdání zákonnosti výpovědi z důvodu organizačních změn". Jednání žalovaného nelze posuzovat jako jednání odpovídající pravidlům slušnosti též proto, že jím žalovaný zbavuje žalobce práva na práci, které "patří mezi jedno ze základních lidských práv". Dovolatel dále poukázal na okolnost, že v době, kdy se jeho výpověď projednávala na valné hromadě, bylo známo, že J. K. konající totožnou práci s prací žalobce, ukončí svůj pracovní poměr; proto "z hlediska slušnosti lze jen usoudit", že žalovaný měl možnost žalobce dále zaměstnávat, avšak žalovaný záměrně dal žalobci výpověď co nejdříve, "aby mohl vytvořit podmínky pro zdání, že v době výpovědi jej neměl možnost jinak zaměstnat". Dovolatel rovněž namítal, že pokud rozhodnutí soudu o neplatnosti výpovědi způsobuje, že pracovněprávní vztah trvá bez nároku zaměstnance na starobní důchod, měly soudy při svém rozhodování o výši náhrady mzdy vycházet ze situace, jako kdyby žalobce žádný starobní důchod nepobíral (tedy jako kdyby neměl žádný příjem); v daném případě se přitom "jeví jako zcela spravedlivé", aby žalovaný uhradil žalobci "škodu v plném rozsahu", tj. bez omezení podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný navrhoval zamítnutí dovolání, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že byly splněny podmínky uvedené v ustanovení §44 odst. 2 a §46 odst. 2 zák. práce, je podle jeho názoru správný.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), věc projednal a rozhodl podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod č. 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou, v jakém rozsahu je v posuzovaném případě dovolání žalobce přípustné.
Odvolací soud napadeným rozsudkem jednak rozsudek soudu prvního stupně změnil (ve výroku týkajícím se určení neplatnosti výpovědi a náhrady mzdy ve výši 33.409,- Kč s příslušenstvím) a jednak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (ve výroku týkajícím se náhrady mzdy ve výši 85.845,- Kč s příslušenstvím).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.).
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě není dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu z hledisek uvedených ustanovení přípustné. Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Za situace, kdy dovolatel netvrdí, a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by rozsudek odvolacího soudu byl v této části postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že zde dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce do výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v části věci samé potvrzen - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Po zjištění, že proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst.1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu v této části ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobci výpověď dopisem ze dne 8.8.1997, který mu byl doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen "zák. práce".
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1 zák. práce; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možné zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr.
Při úvaze, jakým způsobem má být výpovědní důvod konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §44 odst. 2 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §46 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro podání výpovědi zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda výpověď z pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních opatřeních. Důvod výpovědi z pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §46 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem rozvázán pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď.
S názorem dovolatele, že "v tomto konkrétním případě nelze ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla pracovníku dána výpověď", dovolací soud nesouhlasí.
V dopise ze dne 8.8.1997 žalovaný uvedl, že žalobci dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Z tohoto vyjádření je jasně patrno nejen z jakého z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 zák. práce byla výpověď z pracovního poměru podána, ale i v čem je důvod k výpovědi spatřován, neboť ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce obsahuje jediný výpovědní důvod - nadbytečnost zaměstnance vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách. Dopis však neobsahuje údaj o tom, o jakou konkrétní organizační změnu šlo. V tomto směru zůstalo skutkové vymezení výpovědního důvodu v projevu žalovaného obsaženém v dopise ze dne 8.8.1997 nedostatečně určité.
Uvedený nedostatek však neznamená, že obsah projevu vůle již nelze v tomto případě zjistit výkladem. Je mimo pochybnost, že výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno a významné je i to, jak bylo vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat "pravidlům slušnosti a občanského soužití". Platí-li uvedená východiska pro výklad právních úkonů obecně, je třeba z nich vycházet i při výkladu obsahu jednostranného právního úkonu směřujícího ke skončení pracovního poměru - výpovědi.
V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle žalovaného obsaženého v dopise ze dne 8.8.1997 - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - z uvedených výkladových pravidel vycházel. Odvolací soud vycházeje ze skutečnosti, že výpověď z pracovního poměru poukazuje na "schválení" výpovědi na valné hromadě 21.7.1997, důvodně přihlédl k okolnosti (která vyplynula z výpovědi samotného žalobce), že žalobci byl ještě před dáním (doručením) výpovědi z pracovního poměru zápis z této valné hromady ze dne 21.7.1997 doručen; v něm je výslovně uvedeno, že výpověď z pracovního poměr je žalobci dávána "z důvodu nadbytečnosti za účelem zvýšení efektivnosti práce" a že byl schválen nový organizační řád, "ve kterém již není uvedena funkce, kterou vykonával pan S.". Odvolací soud proto v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že "z těchto okolností muselo být žalobci zřejmé, jaký výpovědní důvod byl žalovaným uplatněn".
Žalobce v dovolání dále namítá, že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaný "měl možnost žalobce dále zaměstnávat". Ani tuto námitku nelze považovat za opodstatněnou.
Podle ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, pokud nejde o výpověď pro porušení pracovní kázně nebo z důvodu, pro který lze okamžitě zrušit pracovní poměr, pouze tehdy, jestliže
a) nemá možnost ho dále zaměstnávat v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, ani v místě jeho bydliště, a to ani po předchozí průpravě,
b) zaměstnanec není ochoten přejít na jinou, pro něho vhodnou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl v místě, které bylo sjednáno jako místo výkonu práce, nebo v jeho bydlišti nebo podrobit se předchozí průpravě pro tuto jinou práci.
Ustanovení §46 odst. 2 zák. práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele. Splnění této povinnosti je podmínkou platnosti výpovědi. Její smysl spočívá v ochraně pracovního poměru tím, že umožňuje jeho skončení na základě výpovědi jen za splnění stanovených podmínek. Odvolací soud zcela správně vychází ze závěru, že zjišťování podmínek uvedených v tomto ustanovení se děje vždy podle stavu v době výpovědi (srov. Rozbor a zhodnocení rozhodování soudů o skončení pracovního poměru a o nárocích z toho vyplývajících, Cpj 198/67, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních občanskoprávních a rodinněprávních III, SEVT Praha 1980, str.130). Názor dovolatele, který považuje za relevantní delší časové období, když klade důraz na okolnost, že v době dání výpovědi bylo žalovanému známo, že může žalobce v dohledné době dále zaměstnávat, nebere dostatečně v úvahu, že splnění podmínek předepsaných ustanovením §46 odst. 2 zák. práce představuje svojí povahou jednu z náležitostí (předpokladů), jež zákon stanoví pro platnou výpověď, a že splnění předpokladů platnosti tohoto jednostranného právního úkonu je třeba zkoumat, jako u kteréhokoliv jiného právního úkonu, podle stavu, který existoval v době, kdy byl úkon učiněn, nikoli podle okolností, které existovaly v minulosti anebo mohou eventuelně nastat v budoucnosti. Z hlediska nabídkové povinnosti zaměstnavatele [§46 odst.2 písm. a) a b) zák. práce] lze tedy považovat za významné jedině, zda zaměstnavatel disponuje volnými pracovními místy v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď. Z výsledků dokazování však vyplývá, že žalovaný v době dání výpovědi žádným volným pracovním místem, které by žalobce mohl zastávat, nedisponoval. Za tohoto stavu skutečnost, že v době, kdy se žalobcova výpověď projednávala na valné hromadě, "bylo známo", že jiný zaměstnanec eventuelně ukončí svůj pracovní poměr, není z hledisek vymezených ustanovením §46 odst. 2 zák práce v posuzované věci významná.
Nelze akceptovat ani postup dovolatele, jestliže namítá, že použitý výpovědní důvod je "důvodem pouze fiktivním" vzhledem k tomu, že se jedná o v pořadí již třetí výpověď danou žalobci pro nadbytečnost z důvodu organizačních změn.
Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci, tak jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně, případně před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn. Tato činnost je charakterizována tím, že na rozdíl od odvolacího řízení, které je založeno na systému tzv. úplné apelace, pro který je příznačná přípustnost novot (srov. ustanovení §205 odst. 2 o.s.ř.), nemohou být v řízení dovolacím uplatňovány nové skutečnosti nebo důkazy. Sám charakter přezkumné činnosti dovolacího soudu nepřipouští, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly uplatněny nebo důkazům, které nebyly provedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl uvažovat. Z těchto důvodů se dovolací soud nemohl nově uplatněným skutkovým tvrzením dovolatele, že použitý výpovědní důvod je jen důvodem "fiktivním", zabývat.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je ve výroku týkajícím se určení neplatnosti výpovědi a náhrady mzdy ve výši 33.409,- Kč s příslušenstvím z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku podle ustanovení §243b odst. 1, částí věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění práva, spočívají v odměně za jeden úkon právní služby ve výši 4.250,- Kč a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč, celkem 4.325,- Kč [srov. §7, §8 odst.1, §9 odst. 3 písm. a), §11 odst. 1 písm. k), §12 odst. 3 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb.]. Protože žalovaný měl ve věci plný úspěch a vzhledem k výsledku dovolacího řízení, soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1, na základě ustanovení §142 odst. 1, věty první a §146 odst. 2, věty první (per analogiam) o.s.ř. žalobci uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 4. ledna 2001
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý , v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová