ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.550.2002.1
sp. zn. 21 Cdo 550/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce PharmDr. P. D. proti žalované C. s.r.o., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 93/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2001 č.j. 12 Co 192/2001-90, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 24.2.1998 žalovaná sdělila žalobci, že s ním podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobce dne 23.2.1998 bez \"jakéhokoliv předchozího upozornění\" zrušil svoje osvědčení pro výkon funkce odborného zástupce a úmyslně tak poškodil \"zájem lékárny\" C. v P., M. č. 484, provozované žalovanou, a v tom, že žalobce v prostorách této lékárny přechovával svého psa a porušil tak hygienické předpisy \"zdravotnického zařízení - lékárny\".
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že skutečnosti, uváděné žalovanou v dopise ze dne 23.2.1998, nejsou \"jednotlivě ani v kumulaci\" způsobilé odůvodnit okamžité zrušení pracovního poměru, neboť v nich nelze spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13.4.1999 č.j. 11 C 93/98-24 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.450,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně při rozhodování věci vycházel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 3.3.1997 vykonával pro žalovanou práci vedoucího lékárníka lékárny C. v P., M. č. 484 a současně zastával funkci odborného zástupce žalované v tomto zařízení ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. Rozhodnutím předsednictva České lékárnické komory ze dne 4.3.1997 bylo žalobci vydáno osvědčení č. 60/97 o splnění podmínek pro výkon soukromé praxe (dále též jen \"osvědčení\"), jež je podle ustanovení §1 Licenčního řádu České lékárnické komory podmínkou pro výkon funkce odborného zástupce provozovatele lékárny. Poté, co se na počátku roku 1998 stal ekonomickým ředitelem lékárny Ing. L. M., začalo mezi ekonomickým ředitelem a žalobcem docházet ke kompetenčním sporům. Žalobce postupně dospěl k závěru, že vzhledem k zúžení svých pravomocí není schopen nadále nést odpovědnost za odborné vedení lékárny, a dne 23.2.1998 se svého osvědčení vzdal. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce v průběhu měsíce ledna a února 1998 asi dvacetkrát přivedl do prostor lékárny štěně labradora a přechovával je ve své kanceláři a v šatně zaměstnanců. Tehdejší jednatel žalované MUDr. J. M. byl s přítomnosti psa v lékárně obeznámen a neměl proti ní námitek. Po upozornění ze strany dodavatelů nicméně žalobce \"ústně, mezi čtyřmi očima\" vyzval, aby \"hlídání psa řešil jiným způsobem\". Na základě provedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že žalobce se zrušením svého osvědčení dne 23.2.1998 ani opakovaným přechováváním psa v prostorách lékárny v průběhu měsíců ledna a února 1998 nedopustil porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, které by žalovanou opravňovalo se žalobcem podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě zrušit pracovní poměr. Přihlédl přitom zejména ke skutečnosti, že lékárna C. v P., M. č. 484, byla i po zániku osvědčení žalobce \"otevřena nadále, do vydání nového osvědčení\", přičemž tato skutečnost byla České lékárnické komoře \"známa a byla jí akceptována\", že žalovaná v průběhu řízení nijak neprokázala své tvrzení, že žalobce svým jednáním ze dne 23.2.1998 úmyslně poškodil \"zájem lékárny\" a - v souvislosti s druhým žalovanou uváděným důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru - že se pes žalobce \"vyskytoval\" pouze v kanceláři žalobce a šatně zaměstnanců a nikoliv v prostorách se zvýšeným hygienickým režimem (ve skladu, přípravně léčiv apod.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 5.5.2000 č.j. 12 Co 54/2000-46 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud soudu prvního stupně vytknul, že v řízení nepostavil najisto, zda žalobce zrušením svého osvědčení vědomě vystavil žalovanou nebezpečí uzavření lékárny, zda měl v úmyslu tímto svým jednáním poškodit \"zájmy lékárny\", zda \"přiváděním psa do lékárny\" neporušil hygienické předpisy a předpisy o zdraví lidu a zda žalovaná žalobci \"pobyt psa v lékárně\" vytkla; soudu prvního stupně proto uložil, aby v zájmu zjištění skutkového stavu věci dokazování v tomto směru doplnil.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29.11.2000 č.j. 11 C 93/98-70 žalobě znovu vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 11.175,- Kč k rukám advokáta. Po doplnění dokazování zprávami České lékárnické komory, Státního ústavu pro kontrolu léčiv, Státní veterinární správy České republiky a Městské hygienické stanice P., provozním řádem a hygienickým režimem žalované, výslechem žalobce a svědků dovodil, že pobyt zvířat ve zdravotnických zařízeních není právními předpisy ani interními předpisy žalované nijak upraven, a \"vodění psa do prostor lékárny\" proto nelze hodnotit jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Na základě vyjádření České lékárnické komory, podle kterého \"držitel osvědčení se jej může vzdát kdykoliv, a to i bez udání důvodu\", s přihlédnutím k výpovědi svědka MUDr. D. H., zdravotního rady a vedoucího Odboru zdravotnictví a sociálních služeb Úřadu Městské části P., podle níž \"v daném případě nebyla vůle lékárnu uzavřít\", a vzhledem ke shodné výpovědi žalobce a svědka Ing. L. M. o tom, že žalobce Ing. M. na možnost, že se vzdá osvědčení, na počátku roku 1998 upozorňoval, pak dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo prokázat, že žalobce zrušením svého osvědčení úmyslně poškodil \"zájmy lékárny\". Soud prvního stupně uzavřel, že ani jeden z důvodů okamžitého zrušení pracovního poměru, uvedených v dopise žalované ze dne 24.2.1998, nebyl dán.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.6.2001 č.j. 12 Co 192/2001-90 rozsudek soudu prvního stupně změnil ve věci samé tak, že zamítl žalobu na určení, že \"okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovanou žalobci dne 24.2.1998 je neplatné\", a ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 13.575,- Kč k rukám jejího \"právního zástupce\"; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 5.150,- Kč k rukám jejího \"právního zástupce\". Po zopakování dokazování se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce \"přiváděním psa do lékárny\" neporušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že žalobce zrušením svého osvědčení úmyslně poškodil \"zájmy lékárny\" (popř. jeho jednání k tomuto úmyslnému poškození směřovalo) a že tímto svým jednáním tak \"naplnil důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru\". Žalobce si byl podle názoru odvolacího soudu vědom, že, vzdá-li se osvědčení, bude žalovaná nucena lékárnu uzavřít a že tak dojde k poškození jejích zájmů, \"a to již vznikem škody, spočívající v ušlém zisku, či jiným způsobem\"; jestliže přesto k tomuto opatření přistoupil, jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu \"zájmy lékárny\" poškodit. Námitku žalobce, že motivem jeho jednání byly nepřípustné zásahy ekonomického ředitele do kompetencí odborného zástupce a že žalovanou na možnost, že se vzdá svého osvědčení, předem upozornil, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že tato tvrzení nebyla \"hodnověrnými\" důkazy prokázána. Skutečnost, že Ing. M. ve své výpovědi připustil, že jej žalobce v lednu 1998 o možném zrušení osvědčení informoval, pak nemá žádný právní význam, neboť Ing. M. se stal zaměstnancem žalované až ode dne 2.2.1998.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se svého osvědčení vzdal s nepřímým úmyslem poškodit \"zájmy lékárny\", zdůrazňuje, že za situace, kdy ekonomický ředitel zúžil pravomoci žalobce jako odborného zástupce na \"úzce odbornou stránku vedení lékárny bez možnosti ovlivňovat obchodní a personální otázky\", pro něj zrušení osvědčení zůstalo \"jedinou možností, jak nenést odpovědnost za odborné vedení lékárny\", a má za to, že výpověďmi MUDr. J. M., Mgr. P. F. a Ing. L. M. byly tyto motivy jeho jednání v řízení \"prokázány zcela jednoznačně\". Vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování této otázky nevzal v úvahu, že žalobce si byl vědom skutečnosti, že \"Česká lékárnická komora je v případě potřeby schopna zajistit udělení odborného osvědčení do několika dnů\" a že zaměstnankyně lékárny Mgr. J. splňuje všechny podmínky pro udělení osvědčení. Namítá, že Ing. M. na možnost zrušení osvědčení upozorňoval nejen v lednu, ale i v únoru 1998, a připomíná, že vzdání se osvědčení je zcela \"v dispozici\" odborného zástupce a že tímto úkonem neporušil žádnou svou právní povinnost. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, po řízení provedeném podle \"dosavadních právních předpisů\" (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 29.11.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) podle \"dosavadních právních předpisů\", tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen \"o.s.ř.\").
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu Části dvanácté, Hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení včasnosti dovolání, včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001 sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do 1 měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle ustanovení §240 odst. 2 o.s.ř. zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout; lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu.
V posuzovaném případě bylo zjištěno, že rozsudek odvolacího soudu byl doručen do vlastních rukou účastníkům (zástupcům účastníků) řízení dne 18.7.2001 a že dovolání žalobce ze dne 14.9.2001 bylo téhož dne podáno na poště (u držitele poštovní licence) k odeslání soudu prvního stupně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dnem 18.7.2001. Lhůta k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu uplynula podle ustanovení §243c a §57 odst. 1 a 2 o.s.ř. dnem 20.8.2001. Protože dovolání bylo odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit soudu, až dne 14.9.2001, je opožděné. Za přihlédnutí k tomu, že zmeškání dovolací lhůty nelze prominout (§240 odst.2 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. a) o.s.ř. - aniž by se mohl zabývat dalšími okolnostmi - odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. října 2002
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu