ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.552.2012.1
sp. zn. 21 Cdo 552/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce JUDr. M. A. , advokáta se sídlem v Plzni, Houškova č. 524/30, proti žalovanému T. H. , zastoupenému JUDr. Karlem Fořtlem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 10/6, o 96.856,- Kč, o žalobě pro zmatečnost podané žalovaným proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2006, č. j. 18 C 386/2006-37, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 18 C 386/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. března 2011, č. j. 5 Co 1970/2010-200, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 C 386/2006-37, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 89.121,- Kč, žalobu co do částky 7.735,- Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen „nahradit“ žalobci na nákladech řízení 5.932,- Kč. Dospěl k závěru, že žalobce jako advokát poskytl žalovanému právní službu (zastoupení ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp.zn. 1 T 163/2000 a ve věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 13 Cm 290/2003), za což mu příslušela odměna podle vyhlášky č. 177/96 Sb., a že žalovaný žalobci odměnu v prokázané výši 89.121,- Kč nezaplatil.
Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2007, č. j. 18 C 386/2006-67, byl podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. „z důvodu neznámého pobytu“ ustanoven opatrovníkem žalovaného JUDr. Eugen Záliš, advokát se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská č. 34; rozsudek okresního soudu nabyl - poté, co byl doručen žalobci (dne 21. 12. 2006) a opatrovníkovi žalovaného (dne 7. 8. 2007) - právní moci (podle potvrzení ve spise) dnem 23. 8. 2007.
Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal žalovaný žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř.; zmatečnostní důvod spatřuje i „v porušení ustanovení §229 odst. 3, jakož i §229 odst. 4, jakož i porušení směrnice ES č. 1348/2000“ . Žalobu zdůvodnil zejména tím, že o napadeném rozsudku se dozvěděl až dne 25. 10. 2007, kdy mu byl (na správnou adresu) doručen exekuční návrh ze dne 28. 8. 2007 a s ním usnesení o povolení exekuce ze dne 3. 9. 2007, č. j. 17 Nc 11811/2007-9, a dva exekuční příkazy ze dne 18. 9. 2007; rozsudek okresního soudu mu byl opakovaně doručován na tehdy již bývalou adresu v SRN v P., kam jej německá pošta nemohla doručit, neboť se v mezidobí přestěhoval. Poukazuje na to, že v původním řízení (ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 386/2006) mu byla okresním soudem doručena pouze jediná písemnost (předvolání k jednání na den 29. 11. 2006, kdy byl ve věci vyhlášen rozsudek), a to na jeho tehdejší adresu v SRN v P. (předvolání obdržel až dne 24. 11. 2006, proto se k jednání nemohl dostavit); podle jeho názoru byl při doručování předvolání k jednání porušen článek 19 odst. 1 směrnice ES č. 1348/2000. Dne 14. 12. 2006 se v SRN přestěhoval na současnou adresu v B. F. a tuto skutečnost téhož dne řádně nahlásil německým úřadům. Žalovaný dovozuje, že v průběhu řízení před okresním soudem (po vyhlášení rozsudku a v souvislosti s jeho doručováním) mu byl v rozporu s ustanovením §29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu, neboť k takovému opatření nebyly splněny předpoklady; soud se nesnažil zjistit jeho platnou adresu v SRN (například od německých úřadů nebo od českých jednatelů ve společnostech, v nichž byl v ČR společníkem).
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 7. 6. 2010, č. j. 18 C 386/2006-141, žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen „uhradit“ žalobci náklady řízení ve výši 6.247,20 Kč. Vycházel z toho, že okresní soud ustanovil opatrovníka žalovanému pro doručení rozsudku ze dne 29. 11. 2006 poté, co mu nejprve opakovaně doručoval poštou na známou adresu v cizině (na které si dne 24. 11. 2006 převzal předvolání k jednání na den 29. 11. 2006) a poté, co zjistil, že žalovaný si rozsudek na této adrese nepřevzal, a že tedy postupoval v souladu s ustanovením §29 odst. 3 o. s. ř.; podle názoru soudu prvního stupně nebylo povinností okresního soudu zjišťovat adresu žalovaného prostřednictvím příslušných orgánů ve Spolkové republice Německo, případně ohlašovacích orgánů v České republice. Důvodem k žalobě pro zmatečnost nemůže být „vadné předvolání k jednání“ , a proto článek 19 odst. 1 Směrnice ES č. 1348/2000 nebylo možno při doručování rozsudku použít. Dospěl proto k závěru, že podmínky pro vyhovění žalobě pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nejsou splněny.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – poté, co Vrchní soud v Praze k námitce podjatosti vznesené žalobcem usnesením ze dne 31. 1. 2011, č. j. Nco 13/2011-179, rozhodl, že soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Petr Fořt, Ph.D., není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 Co 1970/2010 - usnesením ze dne 30. 3. 2011, č. j. 5 Co 1970/2010-200, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 C 386/2006-37, zrušil. Vycházeje ze zjištění, že podle listiny nazvané „Přihlášení na přihlašovacím úřadu“ se žalovaný dne 14. 12. 2006 přihlásil k pobytu na adresu B. F., K. S. 51, SRN, že okresní soud doručoval žalovanému rozsudek ze dne 29. 11. 2006 na adresu v P. (SRN) prostřednictvím pošty, přičemž jednotlivé zásilky byly opakovaně podány k poštovní přepravě ve dnech 5. 2. 2007, 2. 3. 2007 a 5. 4. 2007, a následně přistoupil usnesením ze dne 15. 6. 2007 k ustanovení opatrovníka žalovanému, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že v posuzované věci je zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. naplněn, neboť žalovanému byl postupem podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ustanoven opatrovník, ačkoli k takovému opatření nebyly splněny předpoklady. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud při doručování žalobou pro zmatečnost napadeného rozsudku nevyužil možnosti postupu podle tehdy platného Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (které je s účinností od 13. 11. 2008 nahrazeno Nařízením č. 1393/2007), jež umožňovalo doručování do ciziny prostřednictvím cizozemských justičních orgánů; má zato, že okresní soud měl - poté, co se nepodařilo žalovanému doručit zásilku obsahující rozsudek přímo prostřednictvím pošty - přistoupit k doručení prostřednictvím justičního orgánu SRN, neboť existoval „reálný předpoklad, že v situaci, kdy žalovaný v souvislosti se svým stěhováním do jiného místa bydliště řádně změnil svoji adresu v evidenci obyvatel, bylo by doručení prostřednictvím německého justičního orgánu úspěšné“. Okresní soud „svým postupem tak dostatečně nešetřil procesní práva žalovaného a k ustanovení opatrovníka přistoupil předčasně“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že založil své rozhodnutí na úvaze, že nalézací soud při doručení rozsudku pochybil, když ustanovil opatrovníka a nepostupoval podle tehdy platného Nařízení rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech. Má zato, že účelem „Nařízení“ není ochrana procesních práv subjektů civilního řízení, ale „zdokonalení a urychlení zasílání soudních a mimosoudních písemností“, a že „Nařízení“ ve svém článku 14 odst. 1 výslovně stanoví, že každý členský stát může doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo poštou; nařízení nestanoví závazný postup při doručování soudních písemností z jednoho členského státu do druhého. Namítá dále, že, aby mohlo být podle „Nařízení“ doručováno, je stanovena v čl. 2 povinnost členských států určit odesílající a přijímací subjekty a že odvolací soud vůbec nezjišťoval, zda v předmětné době (přelom roku 2006 a 2007) vůbec Česká republika takové orgány určila a sdělila je komisi dle čl. 2 odst. 4 „Nařízení“. Podle názoru žalobce v projednávané věci byly splněny zákonné procesní podmínky pro ustanovení opatrovníka, neboť soudu se nepodařilo doručit na známou adresu účastníka v cizině. Jednání žalovaného nelze označit jinak než jako snahu o obstrukce probíhajícího soudního řízení, neboť poté, co mu byla poštou doručena písemnost na soudu známou adresu, na které se v době doručení této písemnosti zdržoval, změnil v průběhu řízení místo pobytu, aniž by o této skutečnosti soud vyrozuměl; navíc měl v tuzemsku českého advokáta, který do spisu nahlížel. Soud neměl důvod pátrat po pobytu žalovaného. Pro úplnost upozorňuje na to, že, pokud by soud vycházel z toho, že mu adresa žalovaného není známá, nepřicházelo by použití „Nařízení“ v úvahu vůbec, a to s ohledem na výslovné znění ustanovení čl. 1 odst. 2. Žalobce v dovolání znovu vznáší námitku, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce – předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Petr Fořt, Ph.D., i když o ní již bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011, č. j. Nco 13/2011-179, tak, že tento soudce není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci. Je přesvědčen, že soudce byl vyloučen, neboť sám nepopřel, že žalovaného poučil o možnosti podání žaloby pro zmatečnost. Podle názoru žalobce se poučovací povinnost soudu realizuje vždy pouze ve vztahu k možnosti odvolání či dovolání a takové poučení je též obligatorně obsaženo v písemném vyhotovení rozhodnutí; pokud tento soudce poučoval i o (výjimečné) možnosti podání žaloby pro zmatečnost, má takový postup již povahu právní rady, jejíž udělení je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků. Protože rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a protože řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, které bylo vydáno před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §238a odst. 1 písm. b), §238a odst. 2 a §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastníku řízení byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady.
V projednávané věci byl žalovanému ustanoven opatrovník usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 6. 2007, č.j. 18 C 386/2006-67. Otázku, zda k ustanovení opatrovníka žalovanému byly splněny zákonné předpoklady, je proto třeba i v současné době posuzovat podle zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 30. 6. 2009 – dále jen „o. s. ř. ve znění účinném do 30. 9. 2009“.
Neučiní-li jiné opatření, soud může ustanovit opatrovníka (mimo jiné) účastníku, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu v cizině (srov. §29 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009). Ustanoví-li soud z uvedených důvodů účastníku opatrovníka, ačkoliv k tomu nebyly splněny předpoklady, jde - jak vyplývá z výše uvedeného - o zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř., kterou je postiženo rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno a které bylo vydáno v řízení, v němž účastníka zastupoval takto nezákonně ustanovený opatrovník.
Podle již ustálené judikatury soudů ustanovení opatrovníka účastníku z důvodu, že není znám jeho pobyt, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou splněny předpoklady pro takové rozhodnutí a zda není na místě přijmout jiné opatření, neboť také účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí být zajištěna ochrana jeho práv a právem chráněných zájmů a je třeba dbát na to, aby práv nebylo zneužíváno na úkor osob, jejichž pobyt není znám (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 6. 5. 1970, sp. zn. 6 Cz 12/70, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1971). Předpoklady pro ustanovení opatrovníka nejsou splněny, jestliže soud před vydáním rozhodnutí neprovedl odpovídající šetření o pobytu účastníka, jehož pobyt není znám (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99, který byl uveřejněn pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003).
Účastníku občanského soudního řízení, který se zdržuje v cizině, lze ustanovit opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění adresy jeho pobytu zůstala bezvýsledná. Ustanovení opatrovníka takovému účastníku musí předcházet provedení pátrání po bydlišti (pobytu) účastníka řízení, jehož pobyt v cizině není znám nebo jemuž se nepodařilo písemnost doručit na známou adresu v cizině (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 3. 1975, sp. zn. 3 Cz 1/75, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv a rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983 - S IV, str. 694, a Zhodnocení poznatků z používání některých ustanovení zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, a mezinárodních smluv, projednaném a schváleném občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSSR dne 27. 8. 1987, Cpjf 27/86, uveřejněném pod číslem 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1987).
Z uvedeného – mimo jiné – vyplývá, že účastníku občanského soudního řízení, který nemá pobyt na území České republiky a zdržuje se v cizině, mohl soud ustanovit opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 jen tehdy, jestliže ani po provedení odpovídajícího šetření nezjistil adresu pobytu účastníka v cizině nebo jestliže ji sice zjistil (popřípadě byla soudu známa i bez provedeného šetření), ale nepodařilo se na ni doručit písemnosti, které mají být účastníku doručeny; šetření ohledně adresy bydliště (pobytu) účastníka v cizině musí být provedeno k době, kdy soud provádí doručení písemnosti.
V projednávané věci bylo z obsahu spisu zjištěno, že Okresní soud v Českých Budějovicích při doručování rozsudku ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 C 386/2006-37, žalovanému, o němž mu bylo známo, že žije v SRN, vydal kanceláři dne 30. 1. 2007 (č.l. 58) pokyn k doručení „rozsudku s překladem“ žalovanému „růžově do VR“ na adresu „SRN –P. (č. l. 32)“, tj. na tam uvedenou adresu „W. 5, 83134 P., Bundesrepublik Deutschland“, že – poté, co se písemnost vrátila se sdělením pošty, že adresa žalovaného je nedostatečná – byl soudem dne 1. 3. 2007 vydán kanceláři znovu pokyn k doručení „na shodnou adresu“ a že – poté, co se písemnost znovu vrátila jako nedoručená - soud potřetí vydal pokyn kanceláři, aby rozsudek doručila na mezinárodní doručenku na adresu „W. 5, 83134 P., Bundesrepublik Deutschland“; i tento třetí pokus o doručení rozsudku žalovanému (vždy na stejnou adresu v cizině) zůstal bezvýsledný.
Poté okresní soud - aniž by provedl jakékoli šetření za účelem zjištění aktuální adresy pobytu žalovaného v SRN - usnesením ze dne 15. 6. 2007 ustanovil žalovanému z důvodu jeho „neznámého pobytu“ opatrovníka JUDr. Eugena Záliše, advokáta.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 18 C 386/2006, bylo dále zjištěno, že k jednání nařízenému na den 29. 11. 2006 byl žalovaný předvolán na adresu v SRN, W. 5, 83134 P., kde zásilku osobně převzal dne 24. 11. 2006. Podle listiny označené „Přihlášení na přihlašovacím úřadu“ ze dne 14. 12. 2006 se žalovaný tohoto dne přihlásil k pobytu na adresu B. F., K. S. 51, SRN s datem přistěhování 1. 1. 2007.
Za tohoto stavu je zřejmé, že žalovaný se v době doručování rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 C 386/2006-37, na adrese v SRN, W. 5, 83134 P., kde mu předtím bylo doručováno předvolání k jednání na den 29. 11. 2006 (které převzal dne 24. 11. 2006), nezdržoval a ani zdržovat nemohl, neboť se dne 14. 12. 2006 přihlásil k pobytu na adresu B. F., K. S. 51, SRN, s datem přistěhování 1. 1. 2007.
Z uvedeného současně vyplývá, že předpoklady pro ustanovení opatrovníka žalovanému z důvodu jeho neznámého pobytu podle ustanovení §29 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 nebyly splněny, neboť soud mu ustanovil opatrovníka, aniž po neúspěšném doručení rozsudku na (jemu ke dni 24. 11. 2006) známou adresu ověřil, zda se o známou adresu jednalo i v době doručování rozsudku (tedy po 1. 1. 2007).
Za této situace je bezpředmětné, zda mělo být (a bylo) při doručování rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, č. j. 18 C 386/2006-37, postupováno podle tehdy platného Nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000 o doručování soudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech.
Dovolatel dále namítá, že „ve věci rozhodoval vyloučený soudce“ (předseda senátu odvolacího soudu JUDr. Petr Fořt, Ph.D.), neboť „pokud soudce poučoval i o (výjimečné) možnosti podání žaloby pro zmatečnost, má takový postup již povahu právní rady, jejíž udělení je v rozporu se zásadou rovnosti účastníků“; tím uplatňuje zmatečnostní vadu podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
O námitce podjatosti (obsahově shodné) vznesené žalobcem ve vztahu k soudci Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Petru Fořtovi, Ph.D. v písemném podání ze dne 23. 12. 2010, rozhodl Vrchní soud v Praze (jako soud nadřízený ve smyslu ustanovení §16 o. s. ř.) usnesením ze dne 31. 1. 2011, č. j. Nco 13/2011-179, tak, že tento soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 Co 1970/2010, když dospěl k závěru, že žalobcem uplatněná námitka podjatosti není důvodná; podle názoru vrchního soudu „případná námitka a kritika postupu soudce co do poučovací jeho povinnosti v jiné věci (v exekučním řízení), pramenící ze subjektivního přesvědčení účastníka o vhodnosti či potřebě postupu jiného, pochybnost o nepodjatosti soudce nezakládají“ a „nadto by ani nebyla s odkazem na §14 odst. 4 o. s. ř. důvodem pro vyloučení soudce“.
V projednávané věci žalobce v dovolání polemizuje s odůvodněním usnesení vrchního soudu v části týkající se posouzení opodstatněnosti jím vznesené námitky podjatosti soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích JUDr. Petra Fořta, PhD.
Naplnění vady uvedené v ustanovení §229 odst.1 písm. e) o. s. ř. spočívá - jak vyplývá z jeho znění - ve zjištění (prokázání) toho, že ve věci rozhodoval soudce, který byl vyloučen, neboť pro jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. §14 odst. 1 o. s. ř.), nebo proto, že ve stejné věci rozhodoval u soudu nižšího (vyššího) stupně, popřípadě u dovolacího soudu (srov. §14 odst. 2 o. s. ř.); z projednávání a rozhodování žaloby pro zmatečnost je vyloučen také soudce, který žalobou napadené rozhodnutí vydal nebo věc projednával (srov. §14 odst. 3 o. s. ř.).
Ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř. navíc výslovně vylučuje, aby důvodem pochybností o soudcově nepodjatosti mohly být okolnosti, které spočívají buď v jeho postupu v řízení v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Tyto okolnosti (samy o sobě) nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť v postupu soudce při projednávání konkrétní věci se projevuje samotný výkon soudnictví, ledaže by byl prokázán takový soudcův vztah k věci (právní zájem na jejím výsledku či získání skutkového poznatku jiným způsobem, než-li v rámci vedeného řízení - dokazováním) či vztah k účastníkům nebo k jejich zástupcům (příbuzenský, přátelský či nepřátelský, vztah sociální závislosti a podobně), který by zakládal důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Dovolatel však žádné okolnosti, které by takovému vztahu nasvědčovaly, ani jako důvod zmatečnosti neuplatňuje.
Nejvyšší soud proto - ve vztahu k projednávané věci - dospěl k závěru, že skutečnost, že soudce (v jiném řízení) poučil žalovaného (jeho zástupce) o tom, jaká práva mu přiznává procesněprávní předpis (o možnosti podání žaloby pro zmatečnost), tedy v jiném rozsahu, než jaká je představa žalobce, není - sama o sobě - důvodem pro vyloučení soudce a nepředstavuje tak ani zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř.
Protože usnesení odvolacího soudu je správné a protože nebylo zjištěno, že by toto usnesení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly potřebné k účelnému uplatňování jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu