ECLI:CZ:NS:2016:21.CDO.5755.2015.1
sp. zn. 21 Cdo 5755/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci zástavní věřitelky AB - CREDIT a.s. se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Opletalova č. 1603/57, IČO 40522610, zastoupené Mgr. Davidem Štůlou, advokátem se sídlem v Praze 6 - Dejvicích, Eliášova č. 266/3, proti zástavní dlužnici České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v Praze 2 - Novém Městě , Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, Územnímu pracovišti v Ostravě - Radvanicích, Lihovarská č. 1335/9, o soudní prodej zastavených nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 119/2011, o dovolání zástavní věřitelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. února 2015 č.j. 8 Co 785/2014-216, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. července 2014 č.j. 57 C 119/2011-189 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Zástavní věřitelka se žalobou podanou u soudu dne 17.3.2011 (a změněnou se souhlasem soudu) domáhala, aby k uspokojení její pohledávky ve výši 2.000.000,- Kč byl nařízen soudní prodej zástavy, a to "budovy stojící na pozemku parc. č. 528 a pozemků parc. č. 528 a parc. č. 529, vše v k.ú. H. n. M., obec H. n. M., okres O.". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že Investiční a poštovní banka, a.s. (nyní IP Exit, a.s. "v konkurzu") poskytla na základě úvěrové smlouvy č. 208893026 ze dne 28.4.1994 dlužnici PROGRESSTAV, v.o.s. úvěr ve výši 6.500.000,- Kč, že dodatkem ze dne 26.4.1995 se "novou dlužnicí" stala REVEX plast v.o.s. a že k zajištění pohledávky byla dne 27.4.1994 mezi Investiční a poštovní bankou, a.s. (jako zástavní věřitelkou) a E. K. (jako zástavcem a zástavním dlužníkem) uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k předmětným nemovitostem. Na společnost REVEX plast v.o.s. byl dnem 11.12.1998 prohlášen konkurs a zajištěná pohledávka v celkové výši 11.465.156,94,-Kč byla do konkursu přihlášena "spolu s právem odděleného uspokojení ze zpeněžení předmětných nemovitostí". Zástavní dlužník E. K. se žalobou ze dne 11.4.2000 domáhal, aby předmětné nemovitosti byly vyloučeny z konkursní podstaty úpadkyně, během "řízení o excindační žalobě" však zemřel, v řízení bylo na jeho místě nadále pokračováno s Českou republikou - Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, která nabyla předmětné nemovitosti po zůstaviteli jako "odúmrť", a předmětné nemovitosti byly z konkursní podstaty vyloučeny. Zajištěná pohledávka přešla z Investiční a poštovní banky a.s. na Československou obchodní banku a.s., která ji postoupila České konsolidační agentuře, od níž ji získala na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5.8.2003 zástavní věřitelka. Konkurs na majetek REVEX plast, v.o.s. dosud není skončen; protože zajištěná pohledávka dosud nebyla uhrazena, požaduje zástavní věřitelka uspokojení ze zástavy.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.2.2013 č.j. 57 C 119/2011-131 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že se zamítá návrh zástavní věřitelky "na opravu zřejmé nesprávnosti ve výroku usnesení č.j. 57 C 119/2011-108" a že se zástavní věřitelce vrací "z účtu Okresního soudu v Ostravě ze zaplaceného soudního poplatku" částka 75.000,- Kč. Soud prvního stupně zjistil, že stát nabyl majetek (zastavené nemovitosti) podle ustanovení §13 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (ve znění pozdějších předpisů), a dovodil, že zástavní právo k věcem a právům, které takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zaniklo; v projednávané věci nešlo o závazek zůstavitele k "úhradě dluhu", na který lze aplikovat výjimku vyplývající z ustanovení §470 odst. 1 a §472 odst. 1 občanského zákoníku, protože se jednalo o "závazek zástavního dlužníka, jako subjektu odlišného od smluvního dlužníka, a právní úprava občanského zákoníku týkající se odpovědnosti státu za závazky zůstavitele nestanoví jinak".
K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14.11.2013 č.j. 8 Co 793/2013-152 zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými zamítl žalobu a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení; ve výroku o zamítnutí návrhu na opravu zřejmé nesprávnosti ve výroku usnesení č.j. 57 C 119/2011-108 jej změnil tak, že "usnesení ze dne 13.3.2012 č.j. 57 C 119/2011-108 se opravuje ve výroku v označení nemovitostí tak, že namísto chybně uvedených pozemků parc. č. 529 a parc. č. 529 má být správně uvedeno pozemků parc. č. 528 a parc. č. 529". Odvolací soud vytknul soudu prvního stupně, že jeho závěry ve věci samé jsou předčasné, neboť dosud nebylo "postaveno najisto", kdy nastala splatnost pohledávky zajištěné zástavním právem a kdy vzniklo právo věřitelky na uspokojení se ze zástavy. Nastala-li totiž splatnost pohledávky ještě za života "původního" zástavního dlužníka E. K., pak nebylo možné dospět k závěru, že by zástavní právo zaniklo podle ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby ve věci provedl potřebné důkazy.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 16.7.2014 č.j. 57 C 119/2011-189 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že splatnost zajištěné pohledávky nastala podle ustanovení §14 odst. 1 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka REVEX plast v.o.s. (dnem 11.12.1998) a že z provedených důkazů je zřejmé, že dlužník na jistinu dluhu nic nezaplatil. Podle soudu prvního stupně právo na uspokojení ze zástavy vzniklo prohlášením konkursu a na projednávanou věc je třeba aplikovat ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (ve znění pozdějších předpisů).
K odvolání zástavní věřitelky Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.2.2015 č.j. 8 Co 785/2014-216 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že ve vztahu k zajištěné pohledávce E. K. nebyl dlužníkem, ale zástavním dlužníkem, a že proto bylo nutné aplikovat ustanovení §170 odst. 1 písm. g) občanského zákoníku, podle něhož zástavní práva zanikají v případech stanovených zvláštními právními předpisy, v projednávané věci podle ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (ve znění pozdějších předpisů); zástavní právo je právem věcným a zástavní práva k věcem a právům, která stát nabyl v souladu s ustanovením §13 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (ve znění pozdějších předpisů), zanikají okamžikem přechodu na stát. Odvolací současně uvedl, že "zástavce odlišně od dlužníka nemůže být ani samostatně žalován na plnění, neboť na sebe bere pouze riziko případného zpeněžení zástavy".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala zástavní věřitelka dovolání. Namítá, že ustanovení §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (ve znění pozdějších předpisů), se uplatní, jen jestliže zvláštní právní předpis nestanoví jinak, a že takovým zvláštním právním předpisem je v projednávané věci ustanovení §472 občanského zákoníku, podle něhož stát odpovídá za zůstavitelovy dluhy a přiměřené náklady pohřbu stejně jako dědic. Protože právo na uspokojení ze zástavy vzniklo ještě za života E. K., byl ve smyslu ustanovení §472 občanského zákoníku dlužníkem. Zástavní věřitelka dále vytýká odvolacímu soudu, že považuje za dlužníka pouze osobního dlužníka (a nikoliv také zástavního dlužníka). Vzhledem k tomu, že má zástavní věřitelka za to, že zde není důvod pro vynětí odúmrti z právního režimu zástavního práva, navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a vyhověl jejímu návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci, jejímž předmětem byl soudní prodej zástavy (§200y a násl. o.s.ř.), bylo pro rozhodnutí soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda stát, který nabyl jako tzv. odúmrť (§462 občanského zákoníku) majetek zástavního dlužníka, jenž nebyl "osobním" dlužníkem zajištěné pohledávky, má postavení zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu vyřešena, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání zástavní věřitelky proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že "původní" zástavní dlužník E. K. zemřel dne 24.9.2005 a že k témuž dni bylo usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 24.9.2008 č.j. 30 D 917/2005-96 potvrzeno, že jeho majetek nabyl stát jako tzv. odúmrť, je třeba i v současné době rozhodnou právní otázku posoudit podle právních předpisů účinných v době jeho smrti, tedy zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších právních předpisů účinném do 30.9.2005 (dále jen "obč. zák.") a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 30.9.2005 (dále jen "ZMČR").
Zástavní právo k předmětným nemovitostem vzniklo k zajištění pohledávky (nyní náležející zástavní věřitelce) na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 27.4.1994, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo (s tím, že účinky vkladu práva vznikly dnem 4.5.1994). I když zástavní právo vzniklo podle právní úpravy účinné do 31.8.1998, judikatura soudů již dříve dovodila (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.11.1999 sp. zn. 31 Cdo 1181/99, uveřejněný pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.4.2000 sp. zn. 21 Cdo 2525/99, uveřejněné pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1162/2001, uveřejněné pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003), že zástavní věřitel se může s úspěchem domáhat nařízení soudního prodeje zástavy (v době od 1.1.2002 podle ustanovení §200y a násl. o.s.ř.), vzniklo-li právo zástavního věřitele na uspokojení jeho pohledávky ze zástavy v době od 1.9.1998.
Řízení o soudním prodeji zástavy je zahájeno na základě žaloby, kterou se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy; to neplatí, neumožňují-li zvláštní právní předpisy soudní prodej zástavy (srov. §200y odst.1 o.s.ř.).
Soud nařídí prodej zástavy, doloží-li zástavní věřitel zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem (srov. §200z odst.1 o.s.ř.). Ve věci může být rozhodnuto bez nařízení jednání jen za podmínek uvedených v ustanovení §115a o.s.ř. nebo tehdy, jsou-li skutečnosti uvedené v §200z odst.1 o.s.ř. doloženy listinami vydanými nebo ověřenými státními orgány nebo veřejnými listinami notáře (srov. §200z odst.2 o.s.ř.). Rozhoduje se usnesením (srov. §200z odst.3).
Usnesení o nařízení prodeje zástavy je vykonatelné dnem, kterým nabylo právní moci (srov. §200za odst.1 o.s.ř.). Pravomocné usnesení o nařízení prodeje zástavy je závazné pro každého, proti němuž působí podle zvláštních právních předpisů zástavní právo k zástavě (srov. §200za odst.2 o.s.ř.). Podle vykonatelného usnesení o nařízení prodeje zástavy lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy (srov. §200za odst.3 o.s.ř.).
Soudní prodej zástavy se uskutečňuje - jak vyplývá z výše uvedeného - ve dvou fázích. V první fázi jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním žaloby, jíž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o této žalobě rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze, která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení §251 a násl. o.s.ř.; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na výkon rozhodnutí prodejem této zástavy ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (srov. §338a odst.1 o.s.ř.).
V řízení o soudním prodeji zástavy jako první fázi soudního prodeje zástavy soud zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej navrhuje, a kdo je zástavním dlužníkem. Uvedené rozhodné skutečnosti současně nemusí být v řízení o soudním prodeji zástavy prokázány (postaveny najisto); pro nařízení prodeje zástavy postačuje, budou-li listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, tedy jeví-li se z předložených listin nebo jiných důkazů alespoň jako pravděpodobné. Judikatura soudů již dříve dospěla rovněž k závěru, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy při zkoumání, zda bylo ve smyslu ustanovení §200z odst.1 o.s.ř. doloženo zástavní právo k zástavě, přihlíží též k důvodu neplatnosti smluv nebo k jiné skutečnosti, která měla (mohla mít) za následek vznik, změnu nebo zánik zástavního práva, avšak - jak vyplývá z povahy řízení o soudním prodeji zástavy jakožto první fáze soudního prodeje zástavy - jen tehdy, vyšel-li z obsahu smlouvy nebo jiné listiny anebo jinak za řízení najevo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.11.2010 sp. zn. 21 Cdo 3754/2009, které bylo uveřejněno pod č. 113 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
Skutečnost, že původní zástavní dlužník E. K. zemřel a že jeho majetek (včetně zastavených nemovitostí) připadl státu jako tzv. odúmrť, vyšla za řízení najevo z předložených listin. Soudy se za této situace správně zabývaly tím, jaký měla tato skutečnost vliv na další trvání zástavního práva, zřízeného na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 27.4.1994.
Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí (srov. §470 odst.1 obč. zák.). Stát, jemuž dědictví připadlo (rozumí se jako tzv. odúmrť ve smyslu ustanovení §462 obč. zák.), odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic (srov. §472 odst. 1 obč. zák.).
Na základě tzv. odúmrti připadá majetek státu proto, že dědictví nenabyl (nemohl nabýt) žádný dědic. Přechod majetku zůstavitele na stát tzv. odúmrtí se odlišuje od nabytí majetku, který stát získává jako dědic (na základě závěti); je-li stát dědicem, je jeho právní postavení vždy shodné s jinými osobami, které dědí majetek zůstavitele (stát v tomto případě může např. dědictví odmítnout a nese odpovědnost za zůstavitelovy dluhy), zatímco při odúmrti jsou jeho práva a povinnosti k majetku zůstavitele ovlivněny tím, že dědictví nemůže nabýt žádný dědic a že i v takovéto situaci musí být vypořádány majetek zůstavitele a jeho závazky (dluhy). Tzv. odúmrť nepředstavuje případ, kdy by si stát "přisvojoval" zůstavitelův majetek, který nenabyl žádný dědic (obdobně jako by šlo např. o opuštěné věci). Odúmrť je tradičně považována za jednu z forem universální sukcese; vyplývá z toho především, že je třeba na ni hledět analogicky podle právní úpravy nabytí zůstavitelova majetku dědici a o odpovědnosti dědiců za zůstavitelovy dluhy, ledaže zákon o tom stanoví při odúmrti něco jiného. Stát, i když není z důvodu tzv. odúmrti dědicem, má tedy, nestanoví-li zákon jinak, zásadně stejné právní postavení jako dědic (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.1.2010 sp. zn. 21 Cdo 3270/2009); stát, který nabyl zůstavitelův majetek na základě tzv. odúmrti, proto odpovídá za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za dluhy zůstavitele do výše ceny nabytého dědictví.
Zástavní právo má v první řadě funkci zajišťovací; zabezpečuje pohledávku zástavního věřitele již od okamžiku svého vzniku, vede (motivuje) dlužníka k tomu, aby pohledávku zástavního věřitele dobrovolně splnil, a zástavnímu věřiteli poskytuje jistotu, že se bude moci uspokojit ze zástavy, nebude-li jeho pohledávka včas splněna. Nebyla-li pohledávka zástavního věřitele včas splněna, uplatní se uhrazovací funkce zástavního práva; zástavní věřitel je oprávněn uspokojit se ze zástavy (z výtěžku jejího zpeněžení), aniž by musel spoléhat na to, že se domůže úhrady své pohledávky z majetku dlužníka. Zástavní právo je současně právem subsidiárním a akcesorickým. Subsidiarita zástavního práva vyjadřuje, že jde o podpůrný zdroj uspokojení pohledávky zástavního věřitele, který se uplatní jen tehdy, jestliže pohledávka nebyla "osobním" dlužníkem dobrovolně splněna a ani nezanikla jiným způsobem. Akcesorickým je zástavní právo zejména proto, že vzniká pouze tehdy, vznikla-li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit, a že dochází k jeho zániku, zanikla-li zajištěná pohledávka. Akcesoritu zástavního práva je třeba chápat ve vztahu k zajištěné pohledávce a nikoliv také k osobě "osobního" dlužníka nebo zástavního dlužníka; zástavní věřitel má totiž právo na uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy vždy, nebyl-li dluh odpovídající zajištěné pohledávce včas splněn (tedy aniž by bylo významné, proč nebyl splněn ze strany "osobního" dlužníka), a zástavní dlužník může obdobně jako "osobní" dlužník uplatnit promlčení, zánik nebo jiné námitky týkající se zajištěné pohledávky.
Ze zástavního práva vzniká zástavnímu dlužníku povinnost uspokojit (z výtěžku zpeněžení zástavy) zástavního věřitele (jeho pohledávku za dlužníkem), a to - jak vyplývá z jeho subsidiarity a akcesority - v případě, že dluh odpovídající zajištěné pohledávce nebyl včas splněn. Vzniklo-li zástavnímu věřiteli právo na uspokojení ze zástavy, má právo na plnění jak od zástavního dlužníka (z výtěžku zpeněžení zástavy), tak i od "osobního" dlužníka. Zástavní dlužník tedy v tomto vztahu vystupuje jako tzv. náhradní dlužník, neboť v případě včasného nesplnění dluhu odpovídajícího zajištěné pohledávce ze strany hlavního dlužníka se zástavní věřitel bude moci uspokojit z jeho majetku, tj. z výtěžku zpeněžení zástavy (k tomu srov. též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 1198/2005, který byl uveřejněn pod č. 16 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Smrtí zástavního dlužníka (fyzické osoby) právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy (z výtěžku zpeněžení zástavy) nezaniká. Ten, kdo nabyl (jako dědic) zástavu, tedy vystupuje na místě zůstavitele rovněž jako tzv. náhradní dlužník, působí vůči němu zástavní právo a má postavení zástavního dlužníka. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví jinak ve vztahu ke státu, který nabyl zástavu na základě tzv. odúmrti, má stát v tomto směru stejné postavení jako zůstavitelův dědic, působí vůči němu zástavní právo, které tížilo zůstavitele, a stát má postavení zástavního dlužníka.
Stát nabývá majetek - jak se uvádí v ustanovení §13 odst.1 ZMČR - též zákonem, na základě zákona, děděním ze závěti, rozhodnutím příslušného orgánu a na základě mezinárodní smlouvy, kterou je stát vázán, popřípadě na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Nabyl-li stát majetek uvedenými způsoby, z ustanovení §41 odst.1 ZMČR vyplývá, že závazky předchozího majitele na stát nepřecházejí a zástavní práva k věcem a právům, které stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zanikají, nestanoví-li jinak zvláštní právní předpis, rozhodnutí příslušného orgánu nebo mezinárodní smlouva, kterou je stát vázán; podle poznámky pod čarou č. 61 se zvláštním právním předpisem, který "stanoví jinak", v ustanovení §41 odst.1 ZMČR rozumí "například §470 a §472 občanského zákoníku".
V případě, že stát nabyl na základě tzv. odúmrti zástavu a že proto vůči němu působí (z důvodu odpovědnosti za dluhy zůstavitele podle ustanovení §472 odst.1 obč. zák.) zástavní právo a má postavení zástavního dlužníka, je z uvedeného zřejmé, že závazky zůstavitele přecházejí na stát (v rozsahu jeho odpovědnosti za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy) a že zástavní práva k věcem a právům, které stát nabyl na základě tzv. odúmrti, okamžikem přechodu na stát nezanikají.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.). V dalším řízení soudy nepřehlédnou, že v projednávané věci jde o řízení o soudním prodeji zástavy (§200y a násl. o.s.ř.), v němž se rozhoduje i o věci samé usnesením (a nikoliv rozsudkem), a že jeho účastníky jsou zástavní věřitel a zástavní dlužník (a nikoliv žalobce a žalovaný). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu