ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5902.2016.1
sp. zn. 21 Cdo 5902/2016-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobkyně O. F. , zastoupené JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční č. 901, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o 122 700 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 36/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. září 2016 č. j. 19 Co 1571/2016-117, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 10. 2. 2016 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila 122 700 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 5. 2015 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované v pracovním poměru pracuje jako právní zástupce v odboru právních služeb. Za vykonanou práci jí podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb. náleží plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe. V návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 bylo vydáno usnesení vlády ČR ze dne 9. února 2015 č. 90, které stanoví postup k doplacení nezákonně zkrácených platů soudců a státních zástupců, podle kterého Česká republika vyplatí soudcům a státním zástupcům „rozdíl mezi vyplacenými platy a výší platů určených z platové základny vypočtené z průměrné nominální měsíční mzdy v nepodnikatelské sféře – přepočtené počty za období 2012-2014“. Podle uvedeného usnesení vlády měl být doplacen též plat žalobkyně za uvedené období ve výši rozdílu odpovídajícího částce 122 700 Kč, k jejímuž zaplacení žalobkyně bezvýsledně vyzvala žalovanou výzvou ze dne 29. 1. 2016. Svůj nárok žalobkyně vedle uvedeného usnesení vlády odvozuje od ustanovení §16 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky, odměňování za práci a o poskytování jiných peněžitých plnění a plnění peněžité hodnoty, o odbornou přípravu a o příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu v zaměstnání.
Žalovaná se uplatněnému nároku bránila zejména tím, že při stanovení platu zaměstnanců žalované vykonávajících činnosti uvedené v §16 odst. 2 zákona č. 201/2002 Sb. zákonodárce využil odkaz na plat státního zástupce pouze jako způsob výpočtu; rozdílnost pojetí pozice státního zástupce a uvedených zaměstnanců žalované se promítá i v tom, že zaměstnanci žalované (na rozdíl od státních zástupců) plně podléhají zákoníku práce. Za relevantní žalovaná nepovažuje odkaz na usnesení vlády ze dne 9. 2. 2015 č. 90, které upravuje postup k doplacení nezákonně zkrácených platů soudců a státních zástupců, nikoli uvedených zaměstnanců žalované. Dohody o narovnání uzavřené mezi státem a soudci a státními zástupci nepředstavují „závazný právní základ, od kterého by bylo možno dovozovat jakékoli analogie či dokonce závazky žalované vůči jejím zaměstnancům“. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení nároků, které měly žalobkyni vzniknout před 10. 2. 2013.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 6. 2016 č. j. 28 C 36/2016-96 řízení částečně zastavil (na základě zpětvzetí žaloby) co do částky 1 458 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 121 242 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně za dobu od 11. 5. 2015 do zaplacení (výrok II) a povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 36 530,20 Kč k rukám jejího zástupce (výrok III). Soud prvního stupně vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, podle kterého platová základna byla stanovena na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“ a podle kterého je v souladu se zákonem pouze takový postup, při němž bude zohledněno také to, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnutou „měsíční mzdu“ výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu, na čemž nic nemění to, že výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením, přičemž sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 271/2011 Sb. a č. 183/2012 Sb. nejsou správná. Nesprávný výpočet průměrného platu v nepodnikatelské sféře provedený Ministerstvem práce a sociálních věcí se projevil nejen v platech soudců a státních zástupců, ale i v platech právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, které jsou navázány na plat státního zástupce krajského státního zastupitelství do konce 5. roku praxe; nedorovnání platů právním zástupcům Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových je proto v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 zákoníku práce, podle kterého je zaměstnavatel povinen zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, i pokud jde o jejich odměňování za práci. Poté, co shledal účelovou argumentaci žalované o tom, že není zřejmé, zda žalobkyně vykonávala činnost právního zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, a nepřípadným její odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. Pl. 14/15, dospěl soud prvního stupně k závěru o důvodnosti žaloby, neboť „rozdíl mezi částkami, které byly žalobkyni v letech 2012 až 2014 skutečně vyplaceny, a součtem správné výše časových mezd a náhrad za období let 2012 až 2014“ činí více než uplatněná částka 121 242 Kč. Žalovanou vznesenou námitku promlčení soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť za situace, kdy žalobkyně promlčení nároku (jeho části) nezavinila, bylo namístě aplikovat korektiv dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 občanského zákoníku; vzal v úvahu, že právní zástupci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, územního pracoviště Č. B. byli interním sdělením žalované ze dne 3. 7. 2015 informování o tom, že žalovaná dostojí svým závazkům, a že žalovaná také více než rok připravovala podklady pro jednání vlády o způsobu dorovnání platů právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových za období let 2012 až 2014.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 9. 2016 č. j. 19 Co 1571/2016-117 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III změnil tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 121 242 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 11. 5. 2015 do zaplacení, zamítl, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 6 984 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že na posuzovanou věc je třeba vztáhnout závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, který zrušil „příslušnou“ část rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014, zejména v nálezu vyjádřenou zásadu, podle které derogační účinky nálezů Ústavního soudu nastávají ex nunc, tj. ode dne jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, a nedochází proto k (zpětnému) „obživnutí“ předchozí právní úpravy. I když podle názoru Nejvyššího soudu uvedeného v jeho rozsudku ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 byla platová základna určena z nesprávného údaje Českého statistického úřadu, nemůže se podle odvolacího soudu žalobkyně domáhat doplacení rozdílu platu za roky 2012 až 2014, neboť Ministerstvo práce a sociálních věcí pro uvedené roky jinou výši platové základny formou sdělení ve Sbírce zákonů nestanovilo; plat žalobkyně se podle zákona č. 201/2002 Sb. odvíjí od platu státních zástupců, který je upraven zákonem č. 201/1997 Sb., podle něhož je pro plat státního zástupce rozhodující výše platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlášená Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením. Pro období let 2012 až 2014 nelze proto jinak, než vycházet, pokud jde o výši platu žalobkyně, z výše platové základny vyhlášené zákonem předepsanou formou ve Sbírce zákonů, neboť jiná výše (třeba i správnější) vyhlášena nebyla; jinak „by nastala situace, že by za období let 2012 až 2014 nebylo z čeho plat žalobkyně vůbec určit“. Podle odvolacího soudu žalobě nelze vyhovět na základě skutečnosti, že se soudci – na rozdíl od zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových – byla uzavřena dohoda o doplatku části platu; použití ustanovení §16 zákoníku práce zde nepřipadá v úvahu s ohledem na zvláštní povahu pracovního vztahu soudců. Vzhledem k tomu, že nárok žalobkyně není dán, nezabýval se již odvolací soud vznesenou námitkou promlčení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud podle dovolatelky řešena otázka nároku právního zástupce Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na zpětné doplacení části platu, při jehož výpočtu bylo vycházeno z nesprávné veličiny stanovené chybně ve sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí. Nesprávné právní posouzení spatřuje v postupu odvolacího soudu, který nárok dovolatelky posoudil v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, ačkoli se nález problematikou zpětného doplacení platu z důvodu nesprávně stanovené veličiny, jakožto základu pro výpočet platové základny, ve sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí ani okrajově nezabýval; předmětem přezkumu Ústavního soudu byly závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014 ohledně zpětného doplacení platu soudce „do výše trojnásobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře“. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí vyhlášená ve Sbírce zákonů navíc nejsou relevantním pramenem práva, který by byl obecně závazný a zrušitelný v řízení před Ústavním soudem; sdělení ministerstva – vycházeje z dikce §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb. - představuje toliko informační médium, kterým je adresátům právních informací zprostředkována určitá skutečnost či přijaté rozhodnutí, jinými slovy sdělení ministerstva má funkci informativní, nikoliv však funkci normativní. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o výši mezd v nepodnikatelské sféře je tedy pouhým nositelem informace o ukazatelích zjištěných Českým statistickým úřadem, které existují nezávisle na sdělení ministerstva. Uvedený informativní charakter sdělení ministerstva dává soudu prostor nepostupovat podle (nesprávných) údajů v něm uvedených, nýbrž vyjít z údajů „přiléhavých a správně stanovených“. V posuzovaném případě tyto údaje vypočteny byly a soudu nic nebránilo stanovit platovou základnu za použití veličiny „Průměrná hrubá měsíční mzda – přepočtené počty“; takový postup byl namístě s ohledem na dikci čl. 95 odst. 1 Ústavy. Navázání platu právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových na plat státního zástupce není podle dovolatelky samoúčelné, neboť podstata, respektive zaměření jejich činnosti se v mnohém podobá činnosti soudce a státního zástupce, a to především z obsahového hlediska (odborná interpretace právních norem, tvorba komplexních právních dokumentů, formulace kvalifikovaných právních závěrů apod.). Zatímco platy soudců a státních zástupců byly částečně narovnány, k dorovnání platů právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nedošlo. Bylo tak zasaženo do jejich práva na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a současně se jedná o nerovné zacházení, a to primárně dle obecných ústavních kautel, jak vyplývá především z čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; lze proto hovořit o diskriminaci právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových při uplatňování majetkových práv. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl. Uvedla, že závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15 je třeba vztáhnout i na nároky uplatněné žalobkyní z důvodu jinak stanovené platové základny. Ústavní soud v nálezu vyslovil zásadu, že derogační účinky nálezu se odvíjí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, pokud tento nález výslovně nestanovil jinak; Ústavní soud shledal existenci veřejného zájmu, který převažuje nad zájmem na zpětném doplacení platu. V období let 2012 až 2014 byla platová základna stanovena správně, neboť jiná výše zákonem stanoveným způsobem vyhlášena nebyla, žalovaná vyplácela žalobkyni plat správně v souladu se sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů. Doplacení platu by navíc vyžadovalo přijetí rozpočtového opatření Ministerstva financí, které by muselo být aprobováno usnesením vlády, k jeho přijetí však nedošlo. Žalovaná nesouhlasí ani s tím, že by postavení právních zástupců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových bylo obdobné jako postavení soudců nebo státních zástupců, neboť jim nenáleží ústavně garantovaná nezávislost soudců a jejich činnost ani nenaplňuje pojmové znaky státních zástupců.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán přede dnem 30. 9. 2017 - posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda pro účely stanovení platu zaměstnanců Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v letech 2012 až 2014 odměňovaných podle ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových“) má být platová základna uvedená v ustanovení §3 odst. 3 větě první zákona č. 236/1995 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2014 a vyhlašovaná sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů odvozována z průměrné mzdy zveřejněné Českým statistickým úřadem za předminulý kalendářní rok jako „Průměrná hrubá měsíční mzda – na fyzické osoby“, nebo jako „Průměrná hrubá měsíční mzda - přepočtené počty“. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla ve všech souvislostech vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je opodstatněné.
Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových kvalifikačním předpokladem zaměstnance Úřadu, který má vykonávat činnosti uvedené v ustanoveních §3, 4, 6, 7, 9, 11, 13, 13a, 13b a 13d anebo zajišťovat obdobné činnosti v rámci plnění dalších úkolů Úřadu (§18, 19), je vždy vysokoškolské vzdělání získané studiem v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice a nejméně tříletá doba praxe v oboru předpokládaného druhu práce po ukončení předepsaného vzdělání.
Podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových zaměstnancům Úřadu uvedeným v odstavci 2 náleží plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe a generálnímu řediteli Úřadu náleží plat jako náměstkovi nejvyššího státního zástupce podle zvláštního zákona.
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o platu státních zástupců“) se plat určí jako součin platové základny a platového koeficientu stanoveného podle počtu let započitatelné praxe a stupně státního zastupitelství, ke kterému je státní zástupce přidělen nebo přeložen, nestanoví-li tento zákon jinak; plat se zaokrouhluje na 100 Kč nahoru.
Platová základna stanovená pro státní zástupce činí 90 % platové základny stanovené pro soudce v zákoně, kterým se stanoví platy soudcům (srov. §3 odst. 3 větu první zákona o platu státních zástupců). Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením [srov. §3 odst. 3 větu druhou zákona o platu státních zástupců a §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017]; pro období od 1. 1. 2012 do 31. 5. 2012 se tak stalo sdělením č. 398/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 sdělením č. 184/2012 Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 17/2013 Sb. a pro kalendářní rok 2014 sdělením č. 395/2013 Sb.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který má vykonávat nebo zajišťovat činnosti uvedené v ustanovení §16 odst. 2 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, odpovídá platu státního zástupce krajského státního zastupitelství do ukončení pátého roku praxe, který se stanovuje součinem platového koeficientu (§3 odst. 4 zákona o platu státních zástupců) a platové základny (§3 odst. 3 zákona o platu státních zástupců). Platová základna je pro příslušný rok vypočítána a vyhlášena Ministerstvem práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů formou sdělení. Ze znění ustanovení §3 odst. 3 zákona o platu státních zástupců je přitom zřejmé, že při výpočtu platové základny státních zástupců je nezbytné vycházet z platové základny stanovené pro soudce.
Platová základna stanovená pro soudce činí zákonem stanovený násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosažené podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok [srov. §3 odst. 3 větu první zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o platu“)]. Výši platové základny pro příslušný kalendářní rok vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením [srov. §3 odst. 3 větu druhou zákona o platu a §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017]; pro kalendářní rok 2011 se tak stalo sdělením č. 271/2011 Sb., pro období od 1. 6. 2012 do 31. 12. 2012 sdělením č. 183/2012 Sb., pro kalendářní rok 2013 sdělením č. 18/2013 Sb. a pro kalendářní rok 2014 sdělením č. 394/2013 Sb.
Český statistický úřad zveřejňuje údaje o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“ a o průměrné hrubé měsíční mzdě „na přepočtené počty zaměstnanců“; zatímco první z těchto údajů vychází z průměrného evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách, „druhá tabulka“ je přepočtem průměrného evidenčního počtu zaměstnanců ve fyzických osobách podle délky jejich pracovních úvazků na zaměstnavatelem stanovenou (plnou) pracovní dobu (na plně zaměstnané zaměstnance).
Nejvyšší soud již dříve dospěl k závěru, že ustanovení §3 odst. 3 věty první zákona o platu nelze chápat tak, že by „průměrná nominální měsíční mzda“ mohla být vypočtena na „fyzickou osobu“ bez ohledu na to, zda do výpočtu zahrnutou „měsíční mzdu“ dosáhla výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu (na „plný“ nebo „zkrácený“ tzv. pracovní úvazek). Má-li být vystižena „mzda v nepodnikatelské sféře“ jako právní prostředek, který má sloužit k vytvoření „stabilní vazby“ na platy soudců, nelze při výpočtu „průměrné nominální měsíční mzdy“ pokládat „plné“ a „zkrácené pracovní úvazky“ za stejné (rovnocenné) veličiny, ale důsledně vycházet z toho, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla svého výdělku, zahrnutého do výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy, při výkonu práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu. Platová základna vycházející z údajů o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“ je proto stanovena na základě „nesprávně zvoleného statistického postupu při výpočtu průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře“, neboť v souladu se zákonem je pouze takový postup, při němž bude zohledněno také to, zda fyzická osoba (zaměstnanec) dosáhla do výpočtu zahrnuté „měsíční mzdy“ výkonem práce po plnou, nebo jen po kratší pracovní dobu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014).
V projednávané věci je nepochybné, že ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí č. 271/2011 Sb., č. 183/2012 Sb., č. 18/2013 Sb. a č. 394/2013 Sb. byla platová základna pro soudce vypočítána z údaje zveřejněného Českým statistickým úřadem o průměrné hrubé měsíční mzdě „na fyzické osoby“, nikoli „na přepočtené počty zaměstnanců“, a tedy v rozporu se zákonem. Jelikož tyto nesprávně vypočtené platové základny stanovené pro soudce byly poté použity pro výpočet platových základen stanovených pro státní zástupce, nejsou správná ani sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí č. 398/2011 Sb., č. 184/2012 Sb., č. 17/2013 Sb. a č. 395/2013 Sb., která tyto výpočty sdělovala a ze kterých žalovaná vycházela při stanovování platu žalobkyně podle ustanovení §16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.
Nelze přitom souhlasit s názorem odvolacího soudu, že za období let 2012 až 2014 byla platová základna stanovena správně, neboť jiná výše zákonem stanoveným způsobem vyhlášena nebyla. Sdělení ministerstva, i když se vyhlašuje ve Sbírce zákonů, totiž není (obecně závazným) právním předpisem, ale jen - jak vyplývá také z ustanovení §2 odst. 1 písm. f) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů účinném do 20. 2. 2017 - sdělením o „skutečnostech a přijatých rozhodnutích“. Sdělení Ministerstva práce a sociálních věcí o výši platové základny pro příslušný kalendářní rok, vyhlášené ve Sbírce zákonů, tedy představuje sdělení o skutečnosti (o tom, jak Ministerstvo práce a sociálních věcí vypočetlo „průměrnou nominální měsíční mzdu fyzických osob v nepodnikatelské sféře dosaženou podle zveřejněných údajů Českého statistického úřadu za předminulý kalendářní rok“ a „90 % platové základny stanovené pro soudce“), z něhož soud vychází, jen jestliže vyhlášená skutečnost je opravdu správná; v opačném případě rozhodnou skutečnost posoudí sám (k tomu srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014 sp. zn. 21 Cdo 1440/2014). V souladu se zákonem je proto takový postup, kdy soud rozhodné skutečnosti (platové základny stanovené pro státní zástupce pro kalendářní roky 2012 až 2014) posoudí (a vypočte) sám a tyto údaje následně v souladu s ustanovením §16 odst. 4 zákona o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových použije při určení správné výše platu.
Dovolací soud nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že na nárok uplatněný žalobkyní z důvodu jinak stanovené platové základny je nutné vztáhnout závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/15, v němž Ústavní soud (mimo jiné) uvedl, že derogační účinky nálezu se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, pokud tento nález výslovně nestanovil jinak, že v důsledku nálezu nedochází ke (zpětnému) „obživnutí“ předchozí právní úpravy, že zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na její aplikaci a že existuje veřejný zájem, který převažuje nad zpětným doplacením platu. Uvedený nález se týká účinků, které nastanou poté, co je zrušen zákon (nebo jeho jednotlivé ustanovení) pro rozpor s ústavním pořádkem. V daném případě se však o takovou situaci nejedná, neboť zákonná ustanovení upravující plat zaměstnance Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyla změněna ani zrušena a plat žalobkyně byl stanoven chybně pouze z toho důvodu, že žalovaná vycházela z platové základny uveřejněné ve sděleních Ministerstva práce a sociálních věcí, která nebyla vypočítána v souladu se zákonem. Sdělení Ministerstva práce a sociálních však nejsou – jak vyplývá z výše uvedeného – obecně závaznými právními předpisy a není-li jejich obsah správný, je nutné rozhodnou skutečnost stanovit přímo podle účinného zákonného ustanovení bez ohledu na to, zda byla nezákonná sdělení zrušena (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017 sp. zn. 21 Cdo 2057/2017).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Českých Budějovicích) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2017
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu