ECLI:CZ:NS:2002:21.CDO.602.2001.1
sp. zn. 21 Cdo 602/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce K., spol. s r. o., k. a t. s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. T., zastoupenému advokátem, o 82.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 15 C 127/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. září 2000, čj. 25 Co 625/99-66, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.475,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 82.000,- Kč s 18% úrokem od 15. 6. 1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný u něj pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 4. 1996 a že dne 28. 11. 1997 byla mezi účastníky sjednána „tzv. konkurenční doložka formou „dodatku č. 4“ k pracovní smlouvě, ve které se žalovaný zavázal po dobu 24 měsíců od skončení pracovního poměru u žalobce nepodnikat sám na vlastní účet ve stejném oboru činnosti jako žalobce. Protože žalovaný tento závazek nedodržel (vykonává činnost, která je fakticky shodná s předmětem činnosti žalobce), vznikla mu povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 10 základních měsíčních platů.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 1999, čj. 15 C 127/98-44, žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 22.005,- Kč „s tím, že náklady řízení jsou splatné k rukám právního zástupce žalobce“. Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný porušil svůj závazek zákazu konkurenčního jednání a dohodnutou sankci, která „není s ohledem na okolnosti případu nepřiměřená“, ve výši 10 měsíčních platů dobrovolně nezaplatil. Vycházel přitom z toho, že ujednání v dodatku č. 4 k pracovní smlouvě ze dne 28. 11. 1997 s přihlédnutím k výši sjednané pokuty, délce doby výkonu činnosti, délce závazku k nevykonávání činnosti, k povaze činnosti a k možnosti využití poznatku získaných z dosud vykonávané činnosti je platné a závazek žalovaného je z těchto hledisek úměrný všem okolnostem případu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 8. 9. 2000, čj. 25 Co 625/99-66, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně v částce 12.975,- Kč a náklady odvolacího řízení 9.030,- Kč, to vše k rukám jeho zástupce. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že sporná konkurenční doložka „překročila mez přípustného omezení svobody žalovaného“ garantovanou článkem 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vycházel přitom z toho, že dohoda přináší žalovanému výrazné krácení svobody podnikání, zatímco žalobci z ní neplynou žádné povinnosti. Nevyváženost spatřoval zejména ve srovnání délky trvání pracovního poměru a délky zákazu konkurence po skončení pracovního poměru (žalovaný odpracoval u žalobce 23 měsíce a zákaz konkurence byl sjednán na 24 měsíce). V dohodě o konkurenční doložce se také nerozlišuje mezi způsoby skončení pracovního poměru a rozvazovacími důvody. Dohoda o konkurenční doložce tedy nebere ohled na nepřiměřené tvrdosti. Za podstatné považoval též to, že žalobce nebyl zavázán platit žalovanému odškodnění po dobu trvání konkurence nebo alespoň po určitý kratší časový úsek. Žalovaný tak byl nucen „smířit se s tím, že nebude moci plně využít kvalifikaci, zkušenosti a dovednosti, které nezískal výlučně od žalobce, ale i studiem na střední průmyslové škole strojnické a vůbec vlastním přičiněním, a aby se v důsledku toho přijal, třeba i citelný, pokles životní úrovně“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které podal „z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.“, žalobce namítal, že sjednaná konkurenční doložka svým obsahem chránila žalobce v tom, aby jím získané poznatky (know - how, informace, databáze zákazníků apod.) nebyly zneužity zaměstnanci, kteří se na jejich získání nijak nepodíleli. Tyto hodnoty získané „dlouholetou podnikatelskou činností“ mají vysokou „podnikatelskou hodnotu“ a žalovaný se o jejich získání nijak nezasloužil a nevynaložil na jejich získání finanční prostředky. Připomíná, že to byl žalovaný, který inicioval skončení pracovního poměru, a to tehdy, až získal od žalobce potřebné znalosti a dovednosti a mohl sám začít podnikat, ačkoliv před tím neměl žádné praktické ani teoretické znalosti z příslušného oboru podnikání, včetně orientace na trhu. Žalovaný mohl po skončení pracovního poměru zcela svobodně podnikat a využívat svoji kvalifikaci získanou ve svém výučním oboru topenář a vodoinstalatér, získané studiem na střední průmyslové škole, avšak jen s omezením dle sjednané konkurenční doložky. Konkurenční doložka byla mezi účastníky sjednána svobodně s tím, že by měla být závazná pro obě smluvní strany dle zásady, že smlouvy (dohody) mají být stranami plněny. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť nesouhlasí s argumenty žalobce uvedenými v dovolání a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 – dále jen „o.s.ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod č. 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
I když žalobce v dovolání uvedl, že je podává „z důvodu uvedeného v ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř.“, z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavuje dovolání žalobce uplatnění dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř., ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že dne 1. 4. 1996 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena pracovní smlouva, podle které žalovaný pracoval u žalobce nejprve jako technik a od 1. 12. 1997 jako samostatný technik. Dne 28.11. 1997 účastníci uzavřeli formou „dodatku č. 4 k pracovní smlouvě“ ze dne 1. 4. 1996 „podle §261 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník v platném znění“ dohodu označenou jako „konkurenční doložka“. Pro případ nedodržení uvedeného závazku byla mezi účastníky v bodě č. 4/ sjednána „smluvní pokuta“ ve výši „deseti základních měsíčních platů“ žalovaného. Pracovní poměr účastníků byl rozvázán dohodou ke dni 28. 2. 1998 a žalovaný začal ještě v témže roce samostatně podnikat ve stejném předmětu činnosti jako žalobce.
Za tohoto skutkového stavu je pro posouzení, zda žalobci náleží smluvní pokuta ve výši „deseti základních měsíčních platů“ žalovaného, v první řadě významný závěr o tom, zda uvedené ujednání účastníků obsažené v dohodě, kterou účastníci v průběhu pracovního poměru dne 28. 11. 1997 uzavřeli, je platným právním úkonem.
Z hlediska určení povahy práv a povinností, které mají být obsahem právního vztahu tímto právním úkonem založeného, je třeba přihlédnout především ke skutečnosti, že jeho předmětem měla být ochrana žalobce po skončení pracovněprávního vztahu účastníků před činností žalovaného, která by měla soutěžní povahu. Předmětem ochrany měly být – jak uvedl odvolací soud – „nehmotné prvky podniku, jako know-how, nahromaděné informace, kvalifikace zaměstnanců, klientela získaná jeho činností, dobrá pověst, apod.“, tedy – jinak řečeno - skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné a mají být podle vůle podnikatele utajeny. Z uvedeného vyplývá, že se jednalo o ujednání vyplývající z ochrany obchodního tajemství (srov. §17 až §20 obch. zák.) upravující vzájemné vztahy účastníků v době po skončení jejich pracovního vztahu, které „společnost a zaměstnanec uzavřeli podle §261 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník v platném znění“. Protože možnost sjednání tzv. konkurenční doložky nebyla ještě v té době jako smluvní typ v českém právním řádu upravena (srov. bod 18. zákona č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), příslušelo platnost ujednání účastníků vzhledem k jeho obsahu posuzovat na základě příslušných ustanovení občanského, resp. obchodního zákoníku. S přihlédnutím k tomu, že vlastní podstatou posuzované věci zůstává zachování rovnosti účastníků v jejich právu podnikat garantované Čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. k tomu nález Ústavního soudu ČR ze dne 1.11.1995 sp. zn. II. ÚS 192/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, roč. 1995, pod č. 73), je třeba sdílet názor odvolacího soudu, který, vycházeje z uvedené maximy, zvažoval vyváženost vzájemných práv a povinností, které účastníkům z dohody ze dne 28. 11. 1997 vyplývaly.
Převzetí povinnosti, aby žalovaný využíval po skončení pracovního vztahu svojí odborné kvalifikace jen v omezeném rozsahu, nepochybně zakládá nerovnost účastníků v jejich právu podnikat. Proto je tím spíše odůvodněn požadavek, aby tomuto závazku odpovídal jiný závazek žalobce, který by uvedené omezení kompenzoval. Z uvedených důvodů je třeba chápat ujednání o tzv. konkurenční doložce jako vzájemný (synallagmatický) závazek, při němž si bývalí účastníci pracovního poměru poskytují hospodářský prospěch navzájem a jsou si navzájem dlužníky i věřiteli. Proto je správný závěr odvolacího soudu, který po zjištění, že výraznému omezení žalovaného po dobu dvou let v jeho právu podnikat neodpovídá jakýkoliv závazek žalobce, dovodil neplatnost této dohody.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil k účelnému uplatňování práva.
Žalovaný byl v dovolacím řízení zastoupen advokátem. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po 1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a 10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení §3 odst.1 bod 5, §10 odst.3 a §18 odst.1) vyplývá, že žalovanému přísluší odměna za zastupování advokátem ve výši 8.400,- Kč. Vedle odměny za zastupování žalovanému náleží paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst.3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.). Celkovou částku 8.475,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst.1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 13. května 2002
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu