ECLI:CZ:NS:2010:21.CDO.660.2009.1
sp. zn. 21 Cdo 660/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně H. I ., zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 225, proti žalované BENEVITA, s.r.o. se sídlem v Benešově, Malé náměstí č. 2006, IČ 25686241, zastoupené JUDr. Josefem Podhorským, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 102, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 93/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. června 2008 č.j. 23 Co 219/2008-83, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Josefa Podhorského, advokáta se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí č. 102.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 4. 4. 2007 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní podle ustanovení §55 zákoníku práce okamžitě zrušuje pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně "opětovně porušila pracovní kázeň, a to zvlášť hrubým způsobem", neboť dne 27. 3. 2007 nenastoupila do práce, aniž by měla "schválenou dovolenou vedoucím pracovníkem, která k datu 26. 3. 2007 činí 4,5 dne + 4 dny náhradního volna", a že se žalobkyně "do dnešního dne" nedostavila na pracoviště. Žalovaná považuje nepřítomnost žalobkyně v práci za "absenci a zejména pak poškození naší organizace".
Žalobkyně se žalobou podanou dne 18.5.2007 u Okresního soudu v Benešově domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru, které převzala dne 17. 4. 2007, je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se "nejednalo o úmyslnou absenci, ale o řádně naplánovanou a schválenou dovolenou v termínu od 27. 3. do 13. 4. 2007, která byla nahlášena bezprostředně nadřízené mistrové F. a vedoucí P., které s tím souhlasily", a že proto vylíčení skutkového děje v dopise ze dne 4.4.2007 je nepravdivé. Žalobkyni byla dále adresována "výtka" ze dne 26. 3. 2007, v níž byla upozorněna na možnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. g) zákoníku práce, v níž je "tvrzení zaměstnavatele o porušování pracovní smlouvy, pracovního řádu a tím pracovní kázně" uvedeno "opět neurčitě a nekonkrétně", v níž jsou jí nedůvodně vytýkány použití mobilního telefonu a nedostavení se na mimořádnou směnu. Žalobkyně zdůraznila, že od nástupu do zaměstnání v květnu 2005 neporušila "pracovní kázeň" a že žalovanou ani "žádným jiným způsobem nepoškodila".
Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 6. 3. 2008 č.j. 10 C 93/2007-50 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10.710,- Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Podhorského. Poté, co dovodil, že žalobkyně podala žalobu ve lhůtě uvedené v ustanovení §72 zákoníku práce, že žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru před uplynutím lhůty podle ustanovení §58 odst.1 zákoníku práce a že žalobkyně se v souladu s ustanovením §20 zákoníku práce "podáním žaloby" dovolávala "neplatnosti právního úkonu, kterým jí žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr", soud prvního stupně z výsledků dokazování vzal za prokázané, že žalobkyně čerpala ve dnech 27. 3. až 13. 4. 2007 dovolenou, aniž by jí byla žalovanou udělena, a že oznámení žalobkyně o čerpání dovolené došlo žalované až v době, kdy již dovolenou nastoupila. Nepřítomnost žalobkyně v práci v době od 27. 3. 2007 je třeba hodnotit jako neomluvenou; s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně porušovala "pracovní kázeň" již v minulosti, dosáhlo jednání žalobkyně intenzity porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem. Žalovaná proto okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobkyní v souladu s ustanovením §55 zákoníku práce.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2008 č.j. 23 Co 219/2008-83 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.936,10 Kč k rukám advokáta JUDr. Josefa Podhorského. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že žalovaná provedla okamžité zrušení pracovního poměru včas a že žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru byla podána ve lhůtě uvedené v ustanovení §72 zákoníku práce, odmítl však jeho závěr, že by žalobkyně uplatnila vůči žalované neplatnost právního úkonu. Námitka "relativní neplatnosti" právního úkonu ve smyslu ustanovení §20 zákoníku práce je podle názoru odvolacího soudu hmotněprávním úkonem, který je "předpokladem úspěšnosti žaloby" o určení neplatnosti okamžitého zrušení nebo jiného rozvázání pracovního poměru a který proto musí být učiněn vůči druhému účastníku pracovněprávního vztahu "nejpozději v samotné žalobě". Odvolací soud současně dospěl k závěru, že dopis ze dne 17. 4. 2007 adresovaný žalované, v němž žalobkyně "vyjadřovala nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru" a na nějž žalobkyně v souvislosti s uplatněním neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru poukazovala, nelze "považovat za jednoznačný a určitý úkon, kterým byla namítána neplatnost uvedeného právního úkonu", že námitka neplatnosti nebyla obsažena ani v "textu žaloby", v němž sice žalobkyně "konstatuje, že považuje okamžité zrušení pracovního poměru dané jí dopisem žalované ze dne 4. 4. 2007 za neplatné, to však samo o sobě nelze považovat za hmotněprávní úkon ve smyslu ustanovení §20 zákoníku práce", a že proto nebyl naplněn "uvedený hmotněprávní předpoklad úspěšnosti žaloby o neplatnost skončení pracovního poměru". Odvolací soud dále dovodil, že žalobkyně svým jednáním porušila své pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem, neboť, "nebylo-li požádáno o čerpání dovolené v konkrétním termínu způsobem, který byl u zaměstnavatele zaveden, a neudělil-li zaměstnavatel k čerpání této dovolené výslovný souhlas, je třeba nepřítomnost zaměstnance na pracovišti" považovat za "neomluvenou absenci" a "vícedenní neomluvená absence" je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §55 odst.1 písm.b) zákoníku práce; další dokazování, navrhované žalobkyní k prokázání jejího tvrzení o tom, že "jednatelka žalované věděla již od prosince předchozího roku o úmyslu žalobkyně čerpat v dubnu 2007 dovolenou a byla s tím tehdy srozuměna", odvolací soud neprovedl, neboť ani prokázání tohoto tvrzení nemohlo mít "vliv na závěr o tom, že žalobkyně o čerpání dovolené řádně nepožádala".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že žalobkyně napadla platnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 4. 4. 2007 nejprve dopisem ze dne 17. 4. 2007, v němž žalované oznámila, že "nesouhlasí s tímto způsobem rozvázání pracovního poměru a že trvá na svém dalším zaměstnávání", a následně se "jednoznačně dovolala neplatnosti tohoto právního úkonu podáním žaloby u soudu" o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Tímto způsobem se žalobkyně náležitě dovolala neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a to nejpozději dnem, v němž byla žalované doručena žaloba, a výklad provedený odvolacím soudem "opomíjí vůli, kterou chtěla žalobkyně svými úkony projevit". Žalobkyně ohledně závěrů soudů o neomluvené nepřítomnosti v práci namítá, že u žalované sice "byl stanoven postup, kterým zaměstnanci žádali o dovolenou a zaměstnavatel ji odsouhlasoval", avšak to nemohlo bránit tomu, že by si žalobkyně nemohla se žalovanou "dohodnout dobu čerpání dovolené jiným způsobem, tedy ústně", a že soudy odmítnutím provést jí navržené důkazy tím znemožnily prokázat uzavření takové dohody. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že v dopisu žalobkyně ze dne 17. 4. 2007 a ani v žalobě není obsažena námitka relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 4. 4. 2007, neboť z nich lze zjistit pouze to, že žalobkyně nesouhlasí s okamžitým zrušením pracovního poměru, námitku relativní neplatnosti v nich však nevznáší. Žalovaná dále zdůrazňuje, že čerpání dovolené určuje zaměstnavatel a že soudy správně dovodily, že žalovaná neudělila žalobkyni souhlas k čerpání dovolené a že proto je třeba považovat nepřítomnost žalobkyně v práci za "neomluvenou absenci". I kdyby snad žalobkyně prokázala, že jí byl udělen "předběžný ústní souhlas" k čerpání dovolené, nezbavovalo jí to povinnosti požádat o určení čerpání dovolené stanoveným postupem.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o.s.ř."), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jakým způsobem lze v pracovněprávních vztazích uplatnit tzv. relativní neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, které žalovaná učinila dopisem ze dne 4.4.2007, doručeným žalobkyni dne 17. 4. 2007, je třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákona č. 585/2006 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 31. 7. 2007 (dále jen "zák. práce") a v rozsahu vyplývajícím z ustanovení §4 zák. práce též podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb., č. 135/2002 Sb., č. 136/2002 Sb. a č. 320/2002 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 476/2002 Sb., zákonů č. 88/2003 Sb., č. 37/2004 Sb. a č. 47/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 278/2004 Sb., zákonů č. 480/2004 Sb., č. 554/2004 Sb., č. 359/2005 Sb., č. 56/2006 Sb., č. 57/2006 Sb., č. 107/2006 Sb., č. 115/2006 Sb., č. 160/2006 Sb., č. 264/2006 Sb., č. 315/2006 Sb. a č. 443/2006 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen "obč. zák.")
Zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem [§55 odst.1 písm.b) zák. práce].
Právní úkon (včetně okamžitého zrušení pracovního poměru a jiných právních úkonů směřujících k rozvázání pracovního poměru) je v pracovněprávních vztazích neplatný, byl-li postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §37, §38, §39, §40 odst.3 až 5 a §49a obč. zák. (§18 zák. práce) nebo v ustanoveních §19 a §21 zák. práce.
V případě, že byl právní úkon postižen některou z uvedených vad, nenastává jeho neplatnost - s výjimkou právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo pracovní poměr (tato výjimka byla ovšem nálezem Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. zrušena) - bez dalšího ("absolutně"). Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu, považuje se právní úkon za platný, dokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá; neplatnosti se nemůže dovolat ten, kdo ji sám způsobil (§20 část první věty před středníkem a věta druhá zák. práce).
Právo dovolat se neplatnosti právního úkonu se promlčí, nebylo-li vykonáno před uplynutím stanovené lhůty (srov. §329 odst.1 zák. práce a §100 odst.1 a 2 a §101 obč. zák.).
Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (§72 zák. práce). Nebyla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna ve stanovené lhůtě, právo zanikne; soud v tomto případě přihlédne k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §330 zák. práce).
Neplatnost právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je - jak je zřejmé z výše uvedeného - jen "relativní". Právní podstata tzv. relativní neplatnosti spočívá v tom, že se právní úkon považuje - navzdory vadě, kterou je postižen - za platný, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn, a že se tedy v soudním (nebo jiném) řízení k neplatnosti právního úkonu nepřihlíží, nebude-li uplatněna, i kdyby její důvod byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o platný právní úkon; dovolal-li se neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn, nastává neplatnost právního úkonu s účinky ex tunc (od počátku).
Dovolání se neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru představuje právní úkon, z něhož - jakožto projevu vůle, který lze učinit pouze jednáním a jen výslovně - musí být patrno (jako jeho tzv. podstatné náležitosti) jednak to, že se jím uplatňuje neplatnost konkrétního právního úkonu, jednak označena vada právního úkonu, která způsobila jeho neplatnost. Jedná se o jednostranný právní úkon adresovaný druhému účastníku pracovněprávního vztahu, jehož právní následky nastávají okamžikem, kdy byl adresátu řádně doručen (srov. též §333 odst.2 zák. práce).
Dovolání se neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru spadá do dispoziční volnosti toho, kdo byl takovým úkonem dotčen a kdo neplatnost nezpůsobil sám, a na úvaze (rozhodnutí) oprávněného účastníka závisí též to, pro jakou vadu ji uplatní. Může-li se oprávněný účastník rozhodnout, zda se neplatnosti právního úkonu vůbec dovolá, pak musí být v pracovněprávních vztazích respektováno též to, pro jaké vady namítal neplatnost právního úkonu. V případě, že byla oprávněným účastníkem namítnuta relativní neplatnost právního úkonu, může být v soudním (nebo jiném) řízení uvažována z důvodu jen těch vad, které podle jeho názoru neplatnost způsobily a které proto ve svém projevu vůle označil.
Neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou je třeba, kromě dovolání se jejich neplatnosti ve smyslu ustanovení §20 zák. práce, uplatnit také - jak vyplývá z ustanovení §72 zák. práce - podáním žaloby u soudu. Chce-li tedy zaměstnanec nebo zaměstnavatel dosáhnout toho, aby nenastaly právní účinky vyplývající z právního úkonu o rozvázání pracovního poměru učiněného druhým účastníkem, musí podat u soudu žalobu o určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný, a to nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.
Nepodal-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel u soudu žalobu o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby se dovolal neplatnosti tohoto právního úkonu a kdyby byl jinak naplněn některý z důvodů neplatného rozvázání pracovního poměru. Marným uplynutím dvouměsíční lhůty právo o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru zanikne a soud se tedy již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti tohoto právního úkonu, a to ani formou předběžné otázky; nebyla-li neplatnost právního úkonu o rozvázání pracovního poměru určena pravomocným rozhodnutím soudu, musí soud vždy (i v případném jiném řízení mezi účastníky) vycházet z toho, že pracovní poměr účastníků byl rozvázán platně, aniž by bylo právně významné, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru byl vadný a že se oprávněný účastník neplatnosti právního úkonu dovolal.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že dovolání se neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou ve smyslu ustanovení §20 zák. práce na straně jedné a včasné podání žaloby o určení neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou ve smyslu ustanovení §72 zák. práce na druhé straně jsou (samostatnými) předpoklady, které musí být (oba) splněny k tomu, aby soud svým rozhodnutím určil (mohl určit) zaměstnancem nebo zaměstnavatelem požadovanou neplatnost právního úkonu. Oprávněný účastník se může dovolat neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru nejen před zahájením soudního řízení nebo v žalobě (jak se domnívá odvolací soud), ale i kdykoli v průběhu řízení, a to až do vyhlášení (vydání) rozhodnutí, kterým se řízení o věci končí, samozřejmě jen tehdy, připouští-li to pravidla občanského soudního řízení.
Protože jde o hmotněprávní úkon, může být dovolání se neplatnosti právního úkonu o rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou učiněno také vůči soudu; v tomto případě je účinné vůči druhému účastníku pracovního poměru od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděl (srov. §41 odst.3 o.s.ř.). Vůči soudu se může účastník občanského soudního řízení dovolat neplatnosti právního úkonu ve smyslu ustanovení §20 zák. práce nepochybně mimo jiné prostřednictvím žaloby nebo jiného podání.
Při posouzení, zda žalobce učinil prostřednictvím žaloby hmotněprávní úkon, je třeba vzít v úvahu, že žaloba (§79 o.s.ř.) je procesním úkonem, že údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), a vylíčení rozhodujících skutečností, jsou náležitostmi procesního úkonu, a že proto žaloba samotná a vylíčení jejích náležitostí v sobě bez dalšího neobsahuje úkon hmotněprávní; judikatura soudů proto již dříve dospěla např. k závěru, že návrh na vydání rozsudku, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v žalobě, je procesním úkonem, který v sobě nezahrnuje bez dalšího výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1994 sp. zn. 2 Cdo 3/94, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1996). Na druhé straně požadavek na vylíčení náležitostí žaloby nebrání tomu, aby do žaloby byl zahrnut hmotněprávní úkon, obsahuje-li žaloba kromě svých náležitostí jakožto procesního úkonu také vylíčení náležitostí hmotněprávního úkonu, který žalobce tímto způsobem vyjádřil (projevil). Obsahuje-li tedy žaloba, řečeno jinak, kromě náležitostí procesního úkonu (§42 odst.4, §79 odst.1 o.s.ř.) také projev vůle žalobce směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují, je odůvodněn závěr, že žalobce učinil prostřednictvím žaloby vůči soudu hmotněprávní úkon.
Podstatnými náležitostmi hmotněprávního úkonu dovolání se relativní neplatnosti právního úkonu v pracovněprávních vztazích ve smyslu ustanovení §20 zák. práce jsou - jak již uvedeno výše - uplatnění "relativní" neplatnosti právního úkonu (náležitě v námitce individualizovaného) a označení (vylíčení) vad právního úkonu, které způsobily (měly podle jednajícího způsobit) jeho neplatnost; náležitosti tohoto komisivního hmotněprávního úkonu musí být vyjádřeny výslovně.
V projednávané věci je nepochybné, že v žalobě, kterou žalobkyně podala u soudu prvního stupně dne 18. 5. 2007, nejsou kromě náležitostí procesního úkonu vyjádřeny výše uvedené podstatné náležitosti tohoto komisivního a výslovného hmotněprávního úkonu - relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, obsaženého v dopise žalované ze dne 4. 4. 2007. I když žalobkyně v žalobě uvádí, že vylíčení "skutkového děje" (tj. důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru) je nepravdivé a i když řádně individualizuje napadené okamžité zrušení pracovního poměru, chybí v tomto podání uplatnění "relativní" neplatnosti tohoto právního úkonu (výslovný údaj o tom, že žalobkyně považuje okamžité zrušení pracovního poměru pro uvedené vady za neplatné). Zmínka o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru je uvedena pouze v tzv. žalobním petitu (návrhu žalobkyně, jak má soud ve věci samé rozhodnout), který je náležitostí žaloby jakožto procesního úkonu a v němž proto hmotněprávní úkon není zahrnut; obdobný závěr byl učiněn např. ve vztahu k jinému hmotněprávnímu úkonu (výpovědi z nájmu bytu) v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1996 sp. zn. 2 Cdon 127/96, který byl uveřejněn pod č. 57 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
S dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by námitku relativní neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru uplatnila ve svém dopise ze dne 17. 4. 2007. V tomto dopise, v němž žalobkyně podle zjištění soudů uvedla: "Nesouhlasím s Vaší výpovědí ani uhrazením náklady Vaší organizaci, přičemž trvám na mém pracovním poměru u organizace Benevita", a který je tedy pouhým vyjádřením nesouhlasu s jednáním žalované a jejími požadavky, totiž nejsou obsaženy podstatné náležitosti dovolání se relativní neplatnosti předmětného právního úkonu.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v závěrech o nedovolání se neplatnosti napadeného okamžitého zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení §20 zák. práce správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně - aniž by bylo potřebné se zabývat dalšími jejími námitkami - podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm.c), §10 odst. 3 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalovanou zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalované náklady v celkové výši 4.050,- Kč nahradila. Žalobkyně je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2010
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu