ECLI:CZ:NS:2003:21.CDO.683.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 683/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o upuštění od diskriminace v odměňování, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 C 173/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 2002 č.j. 9 Co 317/2002-60, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti usnesení krajského soudu do výroku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudkyně Mgr. M. A. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, se zastavuje; jinak se dovolání žalobce zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby byla žalované uložena povinnost „upustit od protiprávního jednání vůči žalobci v podobě diskriminace žalobce v odměňování za vykonávanou práci a vyplácet žalobci spravedlivou odměnu za vykonávanou práci“, „odstranit následek diskriminace zařazením žalobce s účinností od 1.1.2001 do příslušné odpovídající deváté platové třídy dle nařízení vlády č. 79/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů s platovým tarifem pro devátou platovou třídu v odpovídajícím platovém stupni a vyplácet žalobci s účinností od 1.1.2001 plat odpovídající deváté platové třídě“, „jmenovat žalobce od 1.1.2001 do hodnosti kapitána a vyplácet žalobci od 1.1.2001 odpovídající hodnostní příplatek příslušný hodnosti kapitána“ a konečně „ústně se omluvit žalobci za diskriminaci v odměňování a za jednání vůči žalobci, kterým žalovaná snížila ve značné míře důstojnost žalobce při uplatňování jeho práv z pracovněprávních vztahů, a to před kolektivem vyšetřovatelů Okresního úřadu vyšetřování v Ú. na pracovišti Okresního úřadu vyšetřování v Ú.“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že od 1.1.1994 je ve služebním poměru u Policie České republiky ve funkci vyšetřovatele na Okresním úřadu vyšetřování Ú., a že, ačkoli svou dosaženou praxí a kvalifikací splňuje předpoklady pro zařazení do deváté platové třídy „jako většina jeho kolegů na úřadu vyšetřování, kteří však na rozdíl od něj byli již do této platové třídy zařazeni“, a splňuje rovněž předpoklady pro povýšení do vyšší hodnosti, nadále setrvává v původní osmé platové třídě a v hodnosti podporučíka. Žalobce se cítí tímto jednáním žalované, které je „v rozporu s §3 odst. 3 zákona č. 143/1992 Sb. ve spojení se subsidiárním použitím §7 odst. 3 a §1 odst. 3 zákoníku práce“, „subjektivně i objektivně“ diskriminován, neboť „při odměňování není k němu přistupováno stejným způsobem jako k ostatním zaměstnancům“.
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13.3.2002 č.j. 19 C 173/2001-50 řízení zastavil a vyslovil, že po právní moci usnesení o zastavení řízení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra České republiky; současně rozhodl, že žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dovodil, že o žalovaných nárocích vyplývajících ze služebního poměru žalobce k Polici České republiky, které jsou „z hlediska ustanovení §7 o.s.ř. jinou věcí dle druhého odstavce tohoto ustanovení a nikoli věcí vyplývající z pracovněprávního vztahu“, soud nemá pravomoc rozhodovat.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 29.10.2002 č.j. 9 Co 317/2002-60 usnesení soudu prvního stupně potvrdil, vyslovil, že Mgr. M. A. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co neshledal důvodnou námitku podjatosti vůči výše jmenované soudkyni, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí o věci služebního poměru policisty není dána pravomoc soudů, nýbrž ministra vnitra České republiky a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších (služebních) funkcionářů podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb.; uvedené pak platí nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale také - jak zdůraznil - pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra České republiky, do jehož pravomoci náleží.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že právo na odstranění nezákonné diskriminace v odměňování, kterého se domáhá v soudním řízení, „je základní lidské právo každého“, a tudíž pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci vyplývá z článku 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž argumentuje odvolací soud, podle názoru dovolatele nedopadá přímo na předmět tohoto soudního sporu, jímž je diskriminace žalobce žalovanou a nikoli vznik, změna nebo zánik jejich služebního poměru. Dovozoval proto, že správně měl odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení s konstatováním, že pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci je dána. Kromě toho žalobce „ponechal na úvaze soudu“, zda je důvodná jeho námitka podjatosti vůči soudkyni Okresního soudu v Ústí nad Labem Mgr. M. A. s ohledem na průběh řízení a její blízký manželský vztah k JUDr. A., který je okresním státním zástupcem v Ú. a je v pracovních stycích s nadřízenými žalobce. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce podává dovolání - jak vyplývá z jeho obsahu - mimo jiné proti výroku napadeného usnesení, kterým krajský soud k námitce podjatosti vznesené žalobcem v odvolacím řízení rozhodl, že Mgr. M. A. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.)
Podle ustanovení §16 odst. 1 o.s.ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Pojem „nadřízený soud”, je-li použit občanským soudním řádem k určení věcné příslušnosti soudu, vychází z organizačních vztahů uvnitř soustavy soudů, nikoli ze vztahů instančních a nelze ho tudíž zaměňovat s pojmem „odvolací soud” (srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu České Republiky ze dne 27.6.1996, Plsn 1/96, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 8, ročník 1996, pod č. 48). Rozhoduje-li tedy krajský soud o vyloučení soudců okresního soudu, není toto rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu; vydání takového rozhodnutí ostatně žádné rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo možno napadnout odvoláním, nepředchází (srov. též usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.7.1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod poř. č. 112).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí krajského soudu o tom, že Mgr. M. A. není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, není v dané věci rozhodnutím odvolacího soudu a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí „nadřízeného soudu“ (srov. §10a o.s.ř.)
Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud České republiky řízení o dovolání žalobce proti usnesení krajského soudu do výroku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že Mgr. M. A. není vyloučena z projednání a rozhodování této věci, zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobce proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo v této části podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal potvrzující usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzované věci žalobce žalobou podanou dne 20.4.2001 u Okresního soudu v Ústí nad Labem požadoval po žalované, u níž je od 1.1.1994 ve služebním poměru policisty ve funkci vyšetřovatele, upuštění od diskriminace v odměňování a vyplácení spravedlivé odměny (služebního příjmu) za vykonávanou práci (službu), odstranění následku diskriminace zařazením žalobce s účinností od 1.1.2001 do deváté platové třídy a od 1.1.2001 vyplácení platu (služebního příjmu) odpovídajícího deváté platové třídě, dále jmenování žalobce od 1.1.2001 do hodnosti kapitána a od 1.1.2001 vyplácení hodnostního příplatku odpovídajícího hodnosti kapitána, a konečně ústní omluvu před kolektivem vyšetřovatelů Okresního úřadu vyšetřování v Ú. „za diskriminaci žalobce v odměňování a za jednání vůči žalobci, kterým žalovaná snížila ve značné míře důstojnost žalobce“. Důvodnost uplatněných nároků, které vyplývají ze služebního poměru účastníků, žalobce spatřoval především ve skutečnosti, že „při odměňování není k němu přistupováno stejným způsobem jako k ostatním zaměstnancům“ - policistům na Okresním úřadu vyšetřování v Ú. a že mu není vyplácen služební příjem (včetně hodnostního příplatku) odpovídající jeho dosažené praxi a kvalifikaci. Protože ze skutkových tvrzení žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalobce míní podávat žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř. (ve znění do 31.12.2002), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o těchto nárocích uplatněných žalobou na splnění (uložení) povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. (nyní §7 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, z nichž žalobce odvozuje své nároky, vznikají od rozhodnutí služebního funkcionáře o přijetí občana České republiky staršího 18 let do služebního poměru (§5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Od této doby jsou služební funkcionáři oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. §2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr policisty vznikající mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí), je svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce své požadavky procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění (uložení) povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravuje zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších změn a doplňků, tím způsobem, že pravomoc jménem policie jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona svěřil ministru vnitra České republiky (dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném dalším funkcionářům (dále též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravných prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Namítá-li dovolatel, že „předmětem tohoto sporu není vznik, změna nebo zánik služebního poměru žalobce u žalované“, opomíjí, že pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil. Z uvedeného právního názoru, který byl již dříve dovolacím soudem vysloven (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 162) a který je v současné době soudní praxí jako správný přijímán, vycházel v posuzované věci - jak se podává z odůvodnění napadeného usnesení - i odvolací soud a dovolací soud neshledal žádné důvody k jeho změně.
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci, která souvisí s existencí služebního poměru žalobce (jako policisty) k Policii České republiky, nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o tom, že k projednání a rozhodnutí o dané věci není dána pravomoc soudu, je tudíž správný.
Protože usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci příslušnému orgánu, je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, protože v řízení nebyly zjištěny žádné poznatky o podjatosti soudkyně JUDr. A. a rozhodnutí tudíž netrpí zmatečnostní vadou podle ustanovení §229 odst.1 písm. f) o.s.ř., a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo v této části postiženo některou další vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2003
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu